Butterfly effect - Kapitola 41
No nevím, co bych k ní měla moc říct, jen že je to tam složité...
Příjemné čtení.
Procházení svatyní se neslo docela v pokojné atmosféře. Pár lidí si vyžádalo od Hawkse autogram a nějakou tu fotku s ním, aby se mohli pochlubit, že ho osobně potkali. No Hana za ním docela zaostávala. Celému tomu davu se vyhýbala a skrytá pod kloboučkem, doufala, že ji nikdo nepozná. Nestála o žádnou pozornost, nevěděla dobře proč se tu cítí tak divně, když to místo bylo hodný kus cesty, a ještě bylo dost zapadlé. To, že ho s Tomurou našli byl zázrak. Ovšem ten pocit, který ji teď sužoval nechtěl přestat. Vtíravé myšlenky, to, jak se její hrudník stahoval a ona cítila tu tíhu na něm, včetně té úzkosti, které každou chvíli bylo víc a víc.
Tahle situace asi nemohla být zoufalejší, co vlastně chtěla dělat, kdyby mu to neřekla? Trápila by se stejně nebo by to přešlo? Nebyla si tím jistá, lhát mu nechtěla, takže by mu to asi časem řekla, ale v ten moment jeho pohled, plný toho, že by jí to mohlo ranit. Nemohla dopustit, aby se cítil vinen, vždyť to ona by se měla tak cítit. Místo toho však z toho jejího činu nevzešly žádné výčitky, jediné, co jí trápilo, že to nakonec byl právě on, komu tímto způsobem ublížila. Jenže ublížila jen mu? Něco jí napovídalo, že asi nebude jediný. Jak po všem, co se teď stalo bude reagovat Tenko, až mu řekne, že to Hawks ví. To, o nich dvou, že mu dovolila se s ní rozloučit po jeho způsobu. Nehledě na to, že jí zanechal úžasný dárek v podobě těch jeho obřích rukou na svém pase z toho, jak pevně jí svíral. Ve finále, ale ani Tenko nebyl ten, komu tím ublížila, byla to ona sama. Ani koutkem svojí mysli nezavadila o to, že by se z toho všeho mohla začít sesypávat. Cítila, že jí není úplně dobře, pak ta mise, která se zkazila tomu asi nepřidala a tohle byl poslední hřebík do rakve její psychické pohody.
Dívala se na něj, jeho blond vlasy mezi těmi tmavými docela razily, a to, jak se usmíval. Nebyl to ten úsměv, co jí uměl věnovat, tohle byl úsměv Pro Hera Hawkse, ten, co nasadil pokaždé, když se kolem něho motali lidé a fanoušci. Bylo to docela vtipné, tady to fakt tak moc brali a u nich? Pamatovala si, když společně jejich tým fotil fotky, aby pak vybrali aspoň nějakou na plakáty, které by pak mohli prodávat v obchodech pro jejich fanoušky. Nebylo jich nikdy mnoho, ale měli je tam. Dokonce i jejich takzvaní kolegové s kasáren si nějaké koupili, ale zdobili tak jídelnu, protože o ni na ně byli pyšní. Na jejich tým a co všechno dokázali pro jejich zemi. Nevěděla pořádně jak, ale její tělo se samovolně vydalo jeho směrem a postavilo se kousek za něj. Její tělo ovládlo až nepřirozený klid a dost velká dávka rezignace, aniž by dobře pochopila, kde se to v ní vzalo se usmála. Přesně tak, jak to dělal on, ten jistý nucený úsměv hrdiny. Tenkrát to zvládala taky smát se jen tak, aby navodila všem, že je vše v pořádku, uklidnila ty vyděšené duše, které byly ohroženi na jejich vlastním životě. Což po smrti Falcon už neuměla, na Minu se usmívala opravdově nenuceně, ale tu nemohla. Proč by se měla usmívat opravdově, když v ní převládalo tolik matoucích pocitů, z kterých se cítila tak, jak se cítila. Zle, utrápeně, mizerně, on se snažil a ona to tak kazila, ale nemohla si pomoci.
Keigo se otočil, cítil ten zvláštní pocit, který ho z nenadání polil. Stála kousek za ním a usmívala se, až ho nemálo zamrazilo. Nic neřekla, jen tam tak hezky stála v těch šatičkách a usmívala se, ani ji neviděl do očí, protože ten klobouk, který měla zakrýval dost velkou část jejího obličeje.
Neměl potuchy, jak se tváří, tedy až na ten fakt divný úsměv. Asi v životě ji neviděl se takto usmívat, proč mu to připomnělo sebe samého. Když ho otravovali lidé a on si musel zachovat svůj image hrdiny, kterého každého zbožňoval.
"V pořádku," přišel za ní a Hana jen na chvilku k němu zvedla svoje očka a pak uhnula pohledem.
"Asi," řekla trochu neurčitě a podívala se na malé destičky, které si tu lidé mohli zakoupit a napsat na nich, jejich přání a tužby. Takže se k nim vydala a koupila dvě a jednu podala jemu, byla přece jen řada na ní něco zaplatit. Oba si stoupli od sebe jen, aby nechali tomu druhému prostor. Keigo si všiml, jak na něj se zájmem koukalo pár lidí, kteří chtěli vědět, co tam píše. Takže osobnější věci asi nemohl napsat. Takže jeho přání bylo dosti všeobecné. Ať jsou všichni šťastní, v bezpečí a hlavně zdraví. Myslíc, přitom hlavě na Hanu.
Sama nechápala, proč si koupila, ještě tuhle blbost, ale jen co došla ke stolku tam napsala něco ve svém jazyce. Zkontrolovala, zda ještě něco píše a svoji tabulku pověsila, aniž by mu to dala přečíst. Nebylo to totiž jen o něm, byl tam zmíněný i Tenko. Chtěla jim jen to dobré, doufajíc, že se to splní.
"Copak sis přála," chytnul ji za ruku no do obličeje jí opět neviděl, Hana jen povzdychla a natočila se k němu.
"To se neříká, půjdeme se pomodlit," ukázala prstem směrem k modlitebně se zvony a Keigo jí lehce zatáhl, aby vyšli. Přece jen chtěla, aby si to splnilo, bylo to trochu vtipné, když vyrůstala na internátě, kde se měla modlit k jinému bohu a ona tu ve svatyni v Japonsku se modlila k bohovi, kterému byla tato svatyně zasvěcena. Ironie osudu. Po chvíli strávený tu ve svatyni si Keigo chtěl projít park, Hana vlastně nic nenamítala, bylo to opravdu zvláštní, prostě vedle něj šla, držela ho za ruku a v něm se konečně usadil pocit, že možná jen přece potřebovali oba vypadnout na čerství vzduch. Neměli si sice, co říct, ale to, jak pokojně vedle sebe šli a jejich propletené prsty, které s ní teď měl, byla příjemná změna. Ta dusivá atmosféra se ztrácela někde tam nad nimi a zůstávala docela dobrá nálada. I jeho rty se zvlnili v ten pěkný úsměv, který měl jen s ní, jeho druhá ruka se natáhla po kloboučku a Hana si ho chytla. Nechtěla si ho sundat, měla k tomu svoje důvody. Keigo se jen na chvíli zamračil, chtěl na ni vidět a ten klobouček mu prostě ve výhledu zavazel. Jeho ruka se opět pohnula, ale v tom mu zavrněl v kapsy telefon a on ho neochotně zvedl, vzdalujíc se od Hany, která ho začala se zájmem pozorovat.
Její křiklavě zelené duhovky, pozorovaly jeho houpající se bordó křídla při chůzi. Peříčka poletovala okolo a vůně pár rozkvetlých stromků tomu všemu dodávalo dost zvláštní atmosféru. Kdyby zas mohla mít svoje křídla, vzlétla by a mohla by si svobodně zmizet. Jenže tu byla připoutaná k zemi z nechutnými šrámy přes celé záda a muž před ní o ně každou chvíli mohl přijít. Nejsem s ním jen kvůli tomu, že, zeptala se sama sebe. Tohle byla první věc, která ji upoutala na Falcon, její nádherná monstrózní křídla, s kterými dokázala nemožné. Toho, jak vypadala a její povahy si začala všímat až později. Vždy jí totiž přišlo, že když by potřebovala schovat před světem bude tu pro ni. Schová jí před vším zlým a taky, že schovala. Radka nepřišla jednou, ale několikrát a nikdy na Hanu nebyla dobrá ani trochu. Vždy po ní něco chtěla, dokonce hlídala i malou El, kterou nemohl pohlídat nikdo z rodiny, protože starší sourozenci byli mimo domov někde se školou. To sice Ali nevadilo, no přístup, který zvolila Radka už ano. Byla na ni hnusná a použila na ni její quirk, aniž by se s Hanou rozumně domluvila. Zelené oči neznačili jen, že Haně přepnulo, ale taky to byla jistá forma výstrahy, že by měli dotyční přestat. Snažila se tím jistým způsobem zastrašit Radku, nemělo to sice účinek, ale Ali nechtěla vědět, co by se stalo, kdyby to pozorovala jen o trochu déle. Hana se totiž dost nebezpečně usmála a to, co se lesklo v jejích očích nebudilo dobrý dojem. Falcon jí tenkrát přiznala, že i ona z ní měla v jistý moment strach. Co by zmohla proti jejím krystalům, které neměly problém přelámat její kovová pírka.
Z toho malého transu, který jí vtáhl do vlastních myšlenek, jí vytáhl až povědomí zvuk žabek a vzduch, který voněl po vodě. Blížili se snad k nějaké? Rozhlédla se po cestě, kterou šli, ne tuhle trasu neznala, nic jí to neříkalo, ale až zahlédla rudou střechu altánku s ozdobnými taškami, opět se jí sevřel žaludek. Její pocity jí plně pohltily a ona cítila, jak se její ruce třepaly, nebyla jí zima s tím to nikdy nesouviselo. Nemohla se ani poohnout a své zelené oči upírala na Keiga, který stále něco ťukal do mobilu. Cítila a i slyšela, jak její srdce bije v dost rychlém tempu, každý by to přirovnal k blížící mu se infarktu.
Proč vůbec nic neřekla, že sem prostě nechce? Až teď si plně uvědomila, co způsobilo její mlčení. Jako tenkrát, když neřekla Keigovi, že neumí plavat. Byla prostě tvrdohlavá.
Donutila si sejmout svůj klobouček, který dopadl na zem. Její ruka pevně sevřela látku šat a ona se snažila aspoň trochu nadechnout, moc to, ale nešlo její čelist byla pevně stisknuta k sobě a nemohla ze sebe vydat ani hlásku a už vůbec ne vzlyky. Po tvářích jí tekly slzy a ona neměla tušení, jak na něj má zavolat. Každý sval v jejím drobném těle se nepnul a přes zatnuté zuby se snažila říct jeho jméno.
Můžeš si za to sama, prolítlo jí hlavou, ale bylo tomu tak? Chtěla aspoň na moment být šťastná bez žádného trápení a její hlava v ten moment vnímala jen jeho. Nic na okolo, prostě čistě jen on. Na kraťoučký moment si vybavila noci s Keigem, vždy to bylo dost takové až živočišné. Možná jen...
To ráno, kdy se k němu přitulila a dívala se na něj z vrchu, byl to nejhezčí pohled a chvíle s ním za tu celou dobu. Došlo sice pak k jistým aktivitám, ale když viděla tu jeho spokojenou tvář, kdy nemusel řešit nic, jen nechal ty své dvě zlaté duhovky dívat se na ni. Možná i ten jejich společný večerní let nad Musafatem, ta jeho malá večerní rychloakce, která byla fajn a on se věnoval čistě jen jí, ale tím milým způsobem.
"Kei..." Tak moc se snažila, donutila přitom druhou ruku dotknout se pírka, které měla přimotané k náušnici, kde se houpalo i pírko Falcon.
Jeho křídla se načepýřila, snad ještě chvíli před tím, než se pírka dotkla. Něco tu nehrálo, neslyšel kroky a jediné, co vnímal byl rychlí tlukot srdce osoby stojící za ním. Otočil se, tak moc se bála všeho. Nebyla jen hrdinkou, ale i člověkem, který je zranitelný. Odsoudí jí, když mu dojde, kam to vlastně došli? Nechá ji? Bude jen mlčet a snažit se ten jejich momentální vztah dávat do kupy? Ne, jen její mysl ale už i její tělo začalo vypovídat a svaly, které do teď byly napnuté v křeči se pomalu povolovaly. Viděla sebe na té štěrkové cestě, jak tvrdě dopadne. Dokonce měla pocit, jako by to už cítila, ten tvrdý dopad svých kolenou a následnou bolest. I to, jak její obličej poderou kamínky, když po nich sjede a vdechne ten prach, který se tím dopadem zvíří. Pevně sevřela víčka, její tělo dopadlo.
Malé procitnutí, ale přišlo, když lehce pootevřela oči a viděla, jen červené peří. Slyšela ten jeho příjemný hlas, který jí kázal ať hlavně dýchá a ať se snaží uklidnit. Styděla se za to, že neumí plavat. Styděla se za to, že není tak úplně psychicky v pořádku, protože to stále slyšela od Radky a pak i od doktorů. Jenže to všechno bylo lidské, a i když byla Pro Hero, nebyla stroj, který uměl vše a neměl city, vlastní tužby a strasti, které by ho trápili.
Vždyť tahle osoba, která jí teď pevně svírala nepotřebovala k sobě někoho, jako ona. Stahovala ho dolů, místo, aby ho udělala šťastným a dopřála mu lásku a něhu, kterou si zaslouží mu ublížila, protože byla sobecká. Tak sobecká, že poslechla kousek svého srdce, které okupoval on, jenž vše měnil v prach. Bylo to tak výstižné. Právě se jejich vztah měnil v to, co uměl udělat svými pěti prsty.
"Hluboký nádech a zdlouha vydechnout," opakoval znova a znova, její tělo pomalu těžklo. Cítila, jak jí jemně hladil po zádech a jeho hlava se tiskla k té její. Vnímal tu její lehkou vůni vanilky, kterou z ní cítil a to, jak se její tělo ještě pořád v jeho náručí třáslo. Viděl jí v tomto stavu jen jednou, když jí navštívil po tom, co se snažil najít Collectora a v létl mu do pasti. Ani ta noční můra, kterou měla nebyla taková, jako ten stav, co měla teď. Všiml, že i její oči už nebyly fialkové, ale zelené. Ještě pevněji ji k sobě přitiskl, nějakým způsobem se mu s ní podařilo postavil a v náručí s ní odkráčel do toho altánku. Už po cestě si všiml, že se na ten altánek už ani nepodívala a mu okamžitě došlo proč asi. Když se s ní posadil na lavičku a opřel si ji zády o hruď podíval se na kamenný stolek, který tu byl. Jeho smyslu pro detail a dobré pozorovací schopnosti neušlo, že na stole jsou rýhy, které dobře zná. Její prsty, které se obalily krystalem a ona jimi dokázala přesně takové udělat. Krom toho byly symetricky uspořádané, pět rýh pěkně vedle sebe. Bylo to ironické, seděl na místě činu. Kysele se ušklíbl, jediný rozdíl byl ten, že tu neseděla s Tomurou, ale s ním. Sklopil oči na její nohy, bílé šaty byly od toho pádu lehce zašpiněné a vyhrnuté nad kolena. Pohled, který se mu díky tomu naskytl, jeho výraz okamžitě vystřídal. Ty kolena si sedřela ukázkově, nehledě na to, že jí z toho teklo docela dost krve. Měl výhodu toho, že si vzal kalhoty, takže když sjel po těch kamínkách, aby ji chytil neudělalo to tolik škody. Musel se nad tím, ale i pousmát, mohl přece poslat pár peříček, aby ji chytily, ale něco v něm přece jen hnulo a on prostě vyrazil.
Jen, co se cítila o trochu lépe odtáhla se od něj na což si vysloužila jeho mírné zavrčení. Očividně se mu něco nelíbilo, ale nevěděla, co přesně. Cítila, jak se při malém pohnutí jeho tělo napnulo a ona nehodlala mu nadále dělat zle, když většinou určoval on, kdy se jí dotkne. Její ruka se natáhla po tašce, ovšem byl rychlejší a vytáhl odtud kapesníky, a přesedl si, tak aby byla čelem k němu. To, jak byla nervózní, rychle jí tlouklo srdce a její dost přerývaný dech mu napovídal, že z této situace a pravděpodobně i z tohoto místa jí není nejlépe. Vyvolávalo to spoustu dost matoucích pocitů, které by možná jindy byly příjemné, no teď v jeho přítomnosti tomu tak úplně nebylo.
"Pěkné místo," dodal potichu a jemně ji otřel krev, která jí teď stékala po lýtku a přiložil kapesník ke kolenu. Hana jen zamrčela a uhnula pohledem na stranu.
"Trochu jsem přemýšlel a něco podstatného jsem si uvědomil. Nevěřil jsem ti, když si mi řekla, že bys nevyměnila naše společné chvíle za něj, protože jsem měl pocit, že tě pořádně neznám. Což, jak se ukázalo byla pravda, protože spoustu normálních základních věcí, které jsem neměl možnost vypozorovat za dobu, co jsem tě sledoval, jsem nevěděl... Krom toho si podotkla něco, že bych ti musel dát dobrý důvod to udělat a já... Já ti ten důvod dal, ať se snažím najít nějaké pěkné společné chvíle po novém roce, je jich asi tolik, že jich spočítáš na prstech jedné ruky. Dokonce si to byla většinou ty, která volala a snažila se aspoň komunikovat a já většinou poslal fotku nebo rychle něco napsal, abych si splnil svoje povinnosti vůči tobě. Taky jsem tě bral, jako každého Pro u nás v zemi, i když jsi mi už mnohokrát ukázala, že nejsi... Ty nepotřebuješ k životu práci, slávu a nežereš to, jako my. Chceš jen, aby byli lidi spokojení, v pořádku, měli vše, co chtějí... A já ti to poslední dobou nedával, zatímco on... Byl tu pokaždé, když já ne, nebylo v tom sice nic, co by mě jako přítele, mělo znepokojovat. Jenže tato jeho nenucená pozornost, kterou ti poslední dobou věnoval, vedle k tomuto," ukázal na stůl a Hana se narovnala, tohle se jí nelíbilo, " Já se tomu vlastně přestávám i divit, protože vy dva si máte kolikrát víc říct než mi dva. A to je villain, má být ten špatný jenže tu jsem ten špatný spíš já. Máte dokonce nějaké společné zájmy a my dva máme společného jen workoholismus, a to není nic, čím jde trávit společný čas, aby to uspokojilo oba. A taky tě Tomura zná, a to je především jeho výhoda vůči mně."
"Tomura neví vše, víš toho o mě víc." Keigo se na ni podíval, měla pravdu, jenže on to tak úplně nemyslel v tomto směru.
"Jenže já vím ty špatné věci, Hano. Tvoje strasti a bolest. On tě zná z úplně jiné strany, zažil tě v době, kdy jsi nebyla," povzdechl si a podíval se na ni, "nebyla si zlomená. Možná si měla trápení, ale ne takové, jako teď. A taky na těch společných fotkách jste spolu vypadali..."
"Vypadali," zopakovala a Keigo se postavil, přešel k zábradlí přesně tam, kde se před tím opírala ona sama a koukala na jezero. Jen tam chvíli mlčky stál, než se vrátil zpět k Haně.
"Když jsem se kolem tebe začal motat myslel jsem, že bude strašně jednoduché se k tobě dostat, jako Wing Hero Hawks, jenže jsem pak zjistil, že si o tuto moji nově nabitou identitu, kterou jsem přijal za svou nejevila vůbec zájem, a nakonec jsem ti ukázal něco z toho malého ztrápeného kluka Keiga Takamiho, kterým jsem byl. Tenkrát, když jsem za tebou došel do bytu po tom, co jsem potkal Collectora, jsem ti řekl, že pořádně nevím, proč jsem hned šel za tebou. Já to vlastně věděl, jen jsem si připadal hloupě. Neposlala bys mě pryč a nenechala by si mě v tom stavu a když si pak zjistila část mé minulosti, ulevilo se mi na jednu stranu. Už jsem v tom nebyl sám, kdo měl takové problémy s rodiči a svojí minulostí. Nemusel jsem to dál dusit v sobě a v tomto jsem ti prostě věřil. Nechci tě ztratit, protože mi v tom rozumíš a mám tě i přesto všechno, co se kolem nás dělo a děje rád."
kapitola 40 <--- ---> kapitola 42
Okej, budem taká stručnejšia, lebo som už všetko napísala v chate za pochodu, ja to tak robím vždy, aspoň na nič nezabudnem :) No a čo teda povedať na záver k tejto kapitole? Nuž, bola veľmi, veľmi intenzívna a emotívna. Myslím, že sme si viacerí predstavovali osudný stret v altánku inak, ale zase je pravda, že sem by sa v takomto stave, v akom Hana práve je nejaké erotické eskapády a nedajbože ešte s oboma naraz vôbec nehodili. Toto bolo skôr také citové, melancholické. Nuž a ten Keigo :-0 On je dokonalý, vážne. Chlap, jak má byť. Úplne na ňom obdivujem tú praktickosť a pohotovosť a tú jeho nadnesenosť. Že i keď by mohol trucovať a vyčítať, tak to nerobil. Hana a jej komfrot mu boli o dosť prednejšie ako vlastné ego a to bolo na ňom také čarovné ♥ Fakt z toho razila úplne mega depresívna atmosféra a myslím, že si si čiastočne touto kapitolou aj vyliala vlastné pocity a nuž, nech už sa v tvojom vnútri deje čokoľvek, dúfam, že to bude všetko ok a že sa ti aspoň trošku vypísaním sa uľavilo :)
OdpovědětVymazatHanin pád bol nešťastný, ale aspoň vďaka nemu vznikla tá krásna scéna, ako ju chytil a ako sa o ňu staral ♥ Na svoj vek je naozaj Hawks dosť vyspelý a rozumný, i keď na prvý pohľad na to nevyzerá, ale teraz to dokázal. A nie je o čom, medzi ním a Tenkom by som si proste určite vybrala jeho. A to, že on vie o Hane všetko len to zlé, čo sa jej za život prihodilo, nuž, vďaka tomu sa ich puto môže ešte uceliť. Proste sa pred sebou na nič nehrajú a sú samými sebou a to sa mi páči. Krásne ju uchlácholil a dúfam, že to bude mať pozitívny účinok na jej psychické zdravie :) Už si, chuderka, zaslúži vydýchnuť a načerpať nejakú pozitívnu energiu, srať na celý altánok :) minulosť je minulosť a pokiaľ je Hawks rozhodnutý nenechať sa vyviezť z miery, tak by jej to mohlo pomôcť sa od nej trošku odpútať :) Veľmi pekná kapitola to bola :)
No vidíš, ako si sa s tým pekne popasovala. Stále sa to drží v tej pochmúrnej atmosfére, ale už spoza mrakov presvitajú prvé lúče :D
OdpovědětVymazatPodľa mňa si tým jednoducho musia prejsť a nejako to už prehrmí.
Mne sa páči, že Hawks to nezdáva, aj ke´d očividne mu nie je všetko jedno a je taký, že mech T-T no čo mu veľmi kvitujem, je fakt, že on ani raz nepomyslel na najhoršie, ale práveže sa snaží nájsť spôsob, ako z toho von. Je mi to sympatické a vrháš na neho také fajné svetlo, že si človek ppvie, sakra, to je chlap :3
No a altánek navždy xD a došlo mu to, chudákovi, ale tak čo, skutok sa stal - buď to chce a ostane alebo nech ide a proste on chce ostať :]
To Hanine zrútenie bolo čosi O.O, ale tak čo sa dalo čakať, inak, ono to malo celkom taký pekný vývoj, nasjskôr to bolo len tak ľahko trpké a veľmi dobre si postupne vykreslila, ako si tým prechádzala a ako sa aj jej emócie a pohľad na celú tú vec menil. Toto tu už bolo také vygradované a bolo to tými pocitmi fakt nabité. Keigo to pekne povedal. Takže som zvedavá, čo bude ďalej :]
Pekný dielik, Dechi.
Petrika.