Butterfly effect - Kapitola 40

Tak nová kapitolka je tu, 
poslední dobou je to u mě všelijaké, takže se to trochu asi bude promítat i tady v příběhu.
Na druhou stranu to není úplně Ok ani tady, takže tak! :D
No, příjemné čtení!

Bazén tady v hotelu využívalo vážně málo lidí a ti, co sem zavítali byli většinově ti lidé, kteří se styděli plavat v aquaparku kousek odsud. Takže jim tu ani moc nepřekáželi, když se Keigo snažil Hanu naučit další potřebné cviky, aby mohl zcelit tento set dohromady a naučit ji znak, když už se jí podařilo splývat a udržela tak tělo na hladině, aniž by šla ke dnu.
Jednou z velkých pozitiv bylo to, že se Hana občas prostě jen tak ponořila, ovšem jen v té části, kde dosáhla, nemusela tedy vyplavat složitě na hladinu, jednoduše se jen postavila a otřela si obličej. Sice se vždy ušklíbla, ale každým dalším ponořením viděl, jak jí ten koutek úst vylétl nahoru. Krom toho jí ten znak chtěl doučit, protože se jim pobyt blížil pomalu ke konci a on nechtěl zbytek strávit jen zavřený tady v budově, ale nějaká malá procházka po městě možná nějaký menší nákup nějakých suvenýrů neznělo až tak špatně. V hlavně mu však pořád rezonovala její otázka, zda se mu hnusí. Nebylo to vyloženě, že by se mu hnusila, ale nějak potřeboval i on sám, to, nějak vstřebat, i když šlo to? Nedotknout se jí? Vždyť už na sobě opět měla ty modré plavky a to, co tím odhalovala nebylo jen hezké na pohled. Ovšem dotknout se jí přesně tak jako předtím nebo snad tak jako se jí dotýkal Tomura mu v momentální chvíli bylo jaksi proti srsti. Jenže problém byl v tom, že poslední, s kterou strávil noc byla Shui, což na jednu stranu bylo dobré, užil si to, ale vzít si zpátky to, co mu patřilo, ho prostě nenechávalo tak úplně chladným a ta chuť byla každou chvíli větší a větší. Byl tedy chycen ve vlastní pasti, z které se nemohl dostat a ona mu některými outfity, které díky jeho podnětu, nechci tě omezovat v tom, co ráda nosíš, moc neulehčovala. 

Měl velice rád, jak vystupovala. Dospělá, krásná mladá žena, lehký opak jeho mladickému stylu, ale teď. Hana v tom vypadala hezky, roztomile a hlavně mladě. Kolikrát by možná snad řekl, že vypadala mladší než on sám. Stačilo, aby hodila na sebe kraťase s laclem, pastelové tričko, tenisky, stáhla vlasy do culíku, hodila si sluneční brýle a tadá... Hana byla šestnácti letá puberťačka na výletě v Japonsku. I její výška by odpovídala, byla drobná a štíhlá. Ne, že by nepůsobila mladě, vždyť při jejich prvním setkání pochyboval, zda to děvče má licenci a ona ve skutečnosti byla starší než on, ale teď? Povzdechl si a přišel k místu, kde se Hana opět ponořila. 

Pokaždé, když byla pod vodou sledovala okolí, i když pak měla zarudlé bělmo od chlóru z bazénu. Všimla si, jak se vydal jejím směrem a musela se ušklíbnout. Opět budou pokračovat, už toho měla taky na jednu stranu plné zuby, potřebovala trochu odreagování a tyto malé pauzy, které mezi tím dělal, neměli tak velkou váhu, jako nějaké blbnutí ve vodě. Když se jeho tělo před ní kousek zastavilo, věděla, že čeká až se vynoří. Hlavou jí však proletěl dost dětinský a možná na tuhle situaci nevhodný nápad. Ty jeho plavky mu slušeli a to, jak se jí tu nastavoval.  Hana si skousla ret, mohla to vůbec udělat, takovou dětskou blbost. Lidé, kteří tu s nimi byli před chvílí odešli a šli se pravděpodobně najíst, takže tu byli opět sami a jí to tak lákalo. A než si vlastně cokoliv víc promyslela mu plavky prostě stáhla a stoupla si. Jeho dost zaskočený výraz nečekala, naštěstí nevypadal, že by ho naštvala. Možná jen na vteřinku se v jeho očích lehce zalesklo něco negativního, než mu začaly cukat koutky a Hana udělala pár kroků dozadu. 

Pozorně sledovala, jak tam stál a každý malý pohyb okamžitě zaregistrovala. Jeho tělo se z nenadání ponořilo pod hladinu a v sekundě měl opět plavky natáhnuté zpět, ani se nesnažila utíkat, nemělo to cenu. Neuvědomil si, že tento její malý žertík ho popíchne k tomu, aby se i on trochu uvolnil. Z prvotního lehkého zaražení a možná snad i pohoršení, se jeho nálada zvrtla v dost hravou. Krom toho až teď na její tváři našel malý úsměv. Dost upřímný na to, aby prvotní chmurné myšlenky šly momentálně stranou. Jeho ruce ji obepnuly a on ji vyzvedl z vody. V jeho uších rezonoval její melodický smích a než se nadála skončila opět ve vodě. Jen, co se vynořila a utřela si obličej, byl znova u ní, aby zkontroloval, zda to přece jen nepřehnal nebo neuspěchal. Nevypadala však nějak mrzutě či vyděšeně. Po rozkoukání se znovu usmála a stříkla po něm vodu. 

"Takže ty tak," otočil se k ní zády, protože mu voda, kterou po něm pořád cákala, vždy skončila v obličeji, a to příjemné nebylo. Jen, co na chvilku přestala jí to vrátil, no Hana na rozdíl od něj, opět svoje tělo ponořila pod vodu. Když se opět vynořila čekala, další salvu vody, no místo toho, pro změnu on zmizel pod hladinou a vteřině se nacházela v pozici, jako předtím, když ji pak hodil do vody.
"Ne, prosím," cítila, jak se jeho tělo napnulo k tomu, aby ji opět hodil do vody, no pak se zas uvolnilo. Její drobné prsty se lehce zabořily do jeho ramen a on se na ni podíval. Její oči těkaly z místa na místo, ale jinak vypadala docela klidně. Nevypadala však na to, že by chtěla, aby ji pustil, když jeho ruce lehce povolily, tak ho stiskla silněji.

Vlastně se jí to líbilo, konečně to nebylo jen takové letmé. Ty jeho nárazové dotyky už ji přestávaly bavit, nehledě na to, když spolu spali v posteli. Každý na své půlce, říct si dobrou noc, a to bylo vše. Až na ten jejich společný skok do vody, kdy ji objal a pomohl jí vyplavat nad hladinu, tohle bylo snad po druhé, kdy s ní takto setrval. I jeho pohled nebyl tak chladný právě naopak, s docela velkým zájmem ji pozoroval. I ona z toho byla docela frustrovaná, trávili víc času ve vodě a když se jí dotknul cítila, že to je jen proto, aby se necítila špatně a neukončila jeho malé soukromé kurzy plavání. Spousta fanoušků, a hlavně fanynek by o tom snila. Ony a NO.2 Japonska, který je učí plavat. Vážně vytoužený sen a že to bylo sakra sexy. Ze začátku vážně nevěděl, co má trochu dělat, ale po tom, co jí začal pomáhat a konečně se jí dotknul, tak to šlo. Jen kdyby to nebylo v této situaci, bylo by to pro oba možná příjemnější. 

Chtěla mu dokázat, že je jí přednější, i když sama pochybovala, protože když se nad tím zamyslela asi by nedokázala říct, kdo z nich je pro ni v životě důležitější. Neměla ze sebe dobrý pocit, její hlava a srdce jí v tom dělali bordel. Ovšem i tak dokázat mu to způsobem, kterým spolu trávili poslední měsíce, když se viděli nebyl ten nejlepší... nebo si to aspoň myslela. Možná proto i zasedla jeden večer za notebook a sepisovala email Junko, jestli by ji neudělala malou laskavost za to malé nedorozumění s fotkami. Nemohla však ten večer přehlédnout, jak ji jeho dvě zlaté duhovky propalují. Hrabal se jí ve věcech, díval se na fotky v notebooku a její přenosná konzole taky byla jinde, takže pátral. Zjistil, s kým po večerech hraje, byl v právu jí tedy podezírat, co opět tak pozdě večer dělá u notebooku. Naštěstí email, který posílala, netrval dlouho napsat, takže se vrátila zpět do postele. Na což ji obdaroval docela tázavým pohledem a pak se přetočil na druhou stranu s dost uštěpačnou poznámkou, ohledně toho, že pokud si chtěla zahrát tak klidně mohla. Občas měl nějakou takovou poznámku, která přišla z nenadání a pak ho zase vystřídala snaha o urovnání toho všeho. Nemyslel to asi zle, ale ten tón, který přitom použil, vždy tak zabolel. Věděla, že bude mít připomínky, ale začala si přitom cítit dost blbě až ji někde v koutku její mysle opět vyskakovala ta jedna malá vtíravá myšlenka, že všechno jde opět do sraček. I přestože jí Keigo utvrzoval v tom, že na to není sama, protože se s tím pere taky, nepomáhalo to. Možná, proto se opět její ruce lehce chvěly.  

Co by si nalhávala, nebyla tak úplně psychicky v pořádku a kdo by na jejím místě byl. Její život byl plný tolika špatných věcích, že jí připadalo, že když přišlo něco dobré tak to bylo asi něco, jako když se snaží odřezanou ruku přidělat tím, že na ní nalepí náplast. A tyhle poslední události tomu moc nepomáhaly, od doby, co se objevil Collector, Tenko, který přišel na to, že je zpátky a vztah s Keigem, který jí taky zaměstnával se to snažila všechno nějak zvládat. Řekl jí to, že až toho bude víc a bude to náročnější nebude to zvládat tak jako tenkrát. Všechno si časem vybere svou daň, nezvládala to ani tenkrát, jenže naštěstí si to nevybíralo daň psychického zhroucení spíše toho fyzického, kdy prostě onemocněla a ta poslední kapka byla smrt Falcon, kdy už to nedávala. To, že se před Radkou krčila třepala se a vyloženě z ní měla strach, bylo oproti tomu, co zažívala po smrti Falcon, procházka růžovým sadem. Radka odešla vše bylo v pořádku, ale Falcon už se navrátila, aby vše bylo dobré.

"Budete zatím dělat kancelářskou práci slečno Kasasagi-san," řekl povzbudivě a osoba sedící na sedadle před ním vlastně ani nereagovala. Nemohla, byla opět unavená. Rozloučení s Lukášem a návštěva bytu bylo na ni příliš, a tak teď v letadle tiše seděla a mlčela. Občas její víčka klesla o kousek níž, ale usnout nemohla. To jí v letadle prostě nešlo.
"Dovolil jsem si poslat vaši zdravotní kartu mému známému, který je lékař. Důvěřuji mu, ale bylo mi oznámeno, že bude lepší, když pak dojdete na osobní setkání, aby si o vás mohl udělat názor a předepsat vám medikamenty vhodné pro váš momentální stav." Nechtěl působit nějak zle ani ji nechtěl nějak urazit či něco jiného, ale její pohled, který mu věnovala nebyl přívětivý. Tušil však, proč takto reaguje. Nahlédl do karty, a i když všemu nerozuměl našel tam věci, které si trochu dohledal a pak se na ně zeptal svého známého. Párkrát ji nadopovali tak, že o sobě nevěděla nebo ji dokonce některé léky spíš přitížili, než pomohli. Neměla důvěru v lidi, doktory v úřady, prostě skoro v nikoho. Důvěru, kterou mu dala, ale nechtěl, jakkoliv pošramotit. Spíše naopak, chtěl jí ukázat, že si její důvěru zaslouží a být tu momentálně pro ni, protože od toho osudného večera tu nikdo jiný pro ni nebyl a ti, co byli nezmohli bohužel nic. Neměl to však Lukášovi za zlé snažil se a moc dobře to věděl, bohužel všichni hráli proti nim. Proti vlastním špičkám, které měli v zemi.    

Jak by se do toho momentu vrátila, kdy tak v tom zvláštním objetí ještě chvíli setrvali, než ho teda trochu neochotně pustila. Žmoulala v ruce momentálně tak krabičku léků a tupě zírala na zem. Keigo si zapomněl sprchové gely, takže se teď sprchoval a ona tu na balkóně přemýšlela, zda si přece jen neměla vzít prášek. Přetočila krabičku a zadívala se na datum expirace, uchechtla se a v ten moment při vyslovení jejího jména upustila krabičku, jako by dělala něco nelegálního. Lekla se ho a vyděšeně na něj koukala, jako by vážně něco provedla, během toho, co byl ve sprše. Krabička se pohupovala na pírku a on si ji vzal do rukou. Očima přejel po názvu, který měla na sobě a trochu nechápavě se na ni podíval. Věděl to a dlouho. Vlastně to byla pak první věc, kterou snad zjistili, že měla zápis u psychiatra. Nebylo to sice hned rychle dohledatelné, ale když člověk hledal tak našel. Měli své prostředky, jak to zjistit a tohle téma raději ani nezačínal. Hana o psychiatrické nemocnici mluvila jen jednou a stroze, když přišlo na její minulost a díky Hero Public Safe Commission věděl zbytek.
"Jsou prošlé," zahrkal s krabičkou, Hana se nuceně usmála, a přitom pokývala hlavou.
"Já vím," zamumlala a on se na krabičku podíval, byla prošlá a neotevřená, takže je nebrala. Byl zvědavý, snad chtěl znát odpověď na to, proč je nebrala, když je měla, ale to, jak si zas nervózně podupávala nohou značilo, že tahle situace jí nebyla příjemná. Keigo si před ní dřepnul a jeho ruka jí jemně chytla bradu.
"Chceš o tom mluvit?"
"Myslím, že jsi dost chytrý na to, abys věděl, k čemu tyhle prášky jsou. Tak proč brouzdat do těchto věcí."
"Protože jsem tvůj přítel a možná bych chtěl vědět, jak na tom jsi. Nepotřebuji, abys..." Zarazil se a jeho oči se upnuly na její výraz plný očekávání, čekajíc, co vlastně řekne. Že se zabije? Keigo však nechtěl nic dalšího říct, bylo to dost nevhodné ke stávající situaci a vytahovat ještě tyhle věci.
"Co kdybychom se šli projít a zašli na jídlo, mimo stěny hotelu? Změna prostředí by mohla pomoci," pohladil ji po koleni a Hana nějak rezignovaně přikývla, i když byla tak trochu unavená, chtěla se jít projít a vypadnout tak. 

Hana šla po boku Keiga ani se nesnažila chytnout ho za ruku. Pohled sklápěla do země a občas nakoukla do vitrín obchůdků, kdyby se jí přece jen něco zalíbilo. Krom toho to bylo malé vysvobození od toho, aby svou malou hlavičku něčím zaměstnala. Jejich prsty se o sebe sice několikrát dotkly až možná chtěla aspoň malíčkem chytit jeden z jeho prstů, jenže to jaksi nešlo. Nechápala proč? Měla pocit, že se buď netrefila nebo jí ten prst vyklouzl. Nebo ještě hůř, Keigo prostě nechtěl, když tudy naposledy šli rozhodně takto nepůsobili, jako dva cizí lidé, kteří se neznají a ona začala pociťovat úzkost. Tahle situace pro ni začala být něčím, co už dlouho nezažila. Bezvýchodná. 

Zaregistrovala, že se Keigo zastavil a přešel k vitríně, kde bylo nějaké oblečení ani se tam nepodívala. Tedy prvně, než se její fialová očka na něj upřela, protože se z toho místa nehnul. Stál tam na její vkus až dlouho, takže ho něco zaujalo k jejímu překvapení to byly bílé květinové letní šaty. Vypadaly hezky. No překvapilo jí, že kouká zrovna na ně, byly trošku více dětské než, že by je měla nosit dospělá žena, neboť vedle nich byli o dost výraznější, a hlavně vyzývavější kousky na Japonsko. Tyto šaty neměly výstřih, byly skoro až po krk, mělo to krátké rukávy typické pro Japonsko, odhalená ramena nebyla u těchto žen zvykem a měly malou kapsičkou na hrudi. Kdyby měla určit, které by se mu líbili tipla by spíš ty vpravo. Dlouhé letní bílé šaty s hlubokým výstřihem do véčka, velice módní a odvážné.
Hana se k němu opovážila přistoupit a vzhlédla k němu. Keigovi oči se upřeně dívaly jen na ty šaty a jeho možná lehce zadumaný výraz jí napovídal, že o něčem uvažuje. 
"Jsou hezké," řekla nesměle a tím upoutala jeho pozornost, koutky jeho úst se dokonce lehce zvedly, vypadal, že ho to na jednu stranu potěšilo. Něco dětinského se mu zalesklo v těch jeho zlatých očkách a jeho prsty sjely po jejím předloktí až k její dlani, kterou lehce uchopil. 
"Chceš si je zkusit?" Jen lehce pokrčila rameny a už ji tahal do obchodu, byla tam spousta nádherný šat, ale Keigo chtěl vyloženě jen ty, ani na jedny se nepodíval, až jí přišlo, že se bál, že by změnil své rozhodnutí. Nechala ho u kasy a sama si prošla malý obchůdek, vážně proč lpěl na těch z výlohy, zamyslela, když přejela po karmínové látce šat s magnóliemi, vypadaly nádherně. Tenká ramínka, výstřih, na který by frflala, nehledě na to, že by jí vadilo, protože by lehce koukaly její jizvy na zádech.

Podívala se v kabince znovu na ty šaty. Docela zahalovaly, když si to tak vzala, rukávy sice nebyly dlouhé, ale šaty končily někde pod koleny. Vždyť se jí samotné líbili, splňovali to, co by od šatů očekávala a ona tady nad tím tak zvláštně uvažuje. Podívala se na sebe do zrcadla a začala se převlékat, aby zjistila, jestli jí vůbec jsou. Sedly jí, naprosto krásně. Nebyla sice moc šatový typ, ale občas na sebe nějaké hodila.  Prohlédla se opět v zrcadle a zakoukala se na květinový vzor, který měla na šatech. Někde tam vzadu se objevila dost vtíravá myšlenka, která Hanu docela zaskočila. Každý má v hlavě takový ten hlásek, kterým mluví ve své hlavě. Zopakuje si, co se mu povedlo a co trochu pokašlal. Kolikrát si ponadává, taková sebereflexe, proč ale ona musel mít v hlavě při špatných myšlenkách hlas její matky. Strašil jí už od dětství a neopouštěl ji ani teď.
Taky, aby tě nezahaloval, když na tebe šahal někdo jiný. Vždyť má problém se tě dotknout.
Svou pěst zastavila kousek před zrcadlem a zažehnávajíc tu odpornou myšlenu i s tím otravným pocitem a hlasem, vyšla ven a ukázala se v šatech. Nevěděla, kde ale vyhrabala ten nejfalešnější úsměv až jí samotné bylo ze sebe zle. 
Falešná cour...Ne, přestaň na to myslet, Hano, řekla sama sobě a snažila se uklidnit. Vždyť chtěla ven, aby vypadli a netrápili se v bazéně a co se s ní vlastně teď dělo.
Na oko silná, kolikrát až tvrdá slupka a pod ní psychicky labilní osoba s tendencí se zabít.
"Sluší ti," usmál se na ni, vytrhl z té spleti myšlenek, myslel to upřímně, "mohla by si je nechat."
Prodavačka jen kývla. To, že k tomu absolutně neseděly, její zelené botasky mu asi očividně nevadilo, šel je prostě zaplatit a ona tam jen stála a dost nepřítomně hleděla do jeho bordových křídel.
Když se jeho postava otočila, tak vzal nějaké sandále a klobouček a podal jí ho. Co tím vlastně zamýšlel? Začala být z toho podrážděná ani nenamítala, že to opět platil on. 

Pochodovala znova za ním, jak tělo bez duše. Z malé uličky, kterou procházeli se podle GPS v mobilu chtěl dostat do parku, ani neměl tušení, že ho s Tomurou navštívila. Jí to došlo až se před ní zjevila brána, před kterou se oba lehce uklonili a vešli. Naštěstí mířil úplně jiným směrem, konečně navštívila i tu svatyni, kterou s Tomurou obcházeli, když ji zavírali.  

kapitola 39 <---   ---> kapitola 41