Butterfly effect - Kapitola 5

Vítám opět u delšího dílu.
Příjemné počtení.

----
Upozornění obsahuje NSFW scény.

Tenko koukal na její zjizvenou ruku, kterou za každou cenu chtěl vidět. Chtěl totiž vědět, jak to vypadá. Pokaždé, když použil svůj quirk tak zabil. A tak teď znechuceně, koukal na pár dní starou jizvu. Která působila dost bolestivě. 

"Proč jsi nešla do nemocnice," řekl a jeho vyděšený pohled se střetl s tím jejím.
"A co bych jim řekla. Mám v bytě kluka, který mění při doteku všechno na prach. Jo už vidím, jak to nenahlásí a nechají si to pro sebe," řekla s jistou dávkou ironie v hlase. Jeho prsty se její ruky opět dotkly a jemně přejeli nad jizvou. Hana se narovnala, pořád to bolelo. Nevěděla, co bylo horší, zda ten jeho dotyk nebo... Při vzpomínce na koupelnu se otřepala.

"Víš co? Máš telefon," stáhla k sobě svoji ruku a on zavrtěl hlavou. Chvíli se zamyslela a podívala se na něj. Zašla si do koupelny pro nové obvazy, vzala dvě gumičky a hřeben. Sedla si za jeho záda a položila věci.
"Ani se nehni," řekla, když mu hřebenem projela vlasy a on se trochu ošil. Bouchla ho do ramene a ušklíbla se. Neprotestoval. Měl vůbec na výběr? 

Její prsty posbíraly jeho prameny vlasů, některé sice vypadly, protože byly kratší, ale jí to očividně nevadilo. Cítil, jak mu je držela a namotávala gumičku, aby mu udělala culík. Nechala ho, aby se k ní otočil a ty prameny, které vypadaly mu prsty jemně načesala do předu, aby mu obrýsovaly jeho obličej.
"Víš, že si strašně sladký, pretty boy," usmála se na něj mile a pohladila jeho tvář.
Slušelo mu to. Ovšem on nechápal, co tohle má za smysl, ale když se na něj takto dívala, neměl odvahu jí teď vzdorovat.
"Můžu mít dotaz, co tohle má znamenat?" Musel se jít podívat do zrcadla, aby viděl, jak vypadá.
"Půjdeme ven a já z tebe udělala člověka," zamrkala na něj a jeho zorničky se nervozitou z úžily.
"Proč," vyštěkl okamžitě. Za bílého dne, ven? Mezi lidi? Jeho ruka se pomalu zvedala ke krku, no, když viděl, jak se její obličej krčí. S velkým sebezapřením ji zas dal k tělu.
"No... Koupíme ti mobil, abys mi mohl zavolat a krom toho můžeme omrknout, co pěkného vyšlo. Nový měsíc, nové hry. Mám teď víc, času, než jsem měla doposud. Budu mít naplánovaná přesné obchůzky, protože mě vyřadili z programu. Prý jsem nevhodný kandidát." Shigaraki se zarazil. Ona a nevhodný kandidát. To nějak slevili na standartu, projelo mu hlavou. Posadil se zpět za ní a pozoroval, jak si zavazuje ruku.
"Mohu mít dotaz," zakoukal se bílou látku obvazu a Hana zamrčela a soustředěně dál pokračovala. 
"Nikdy jsem tě neviděl v tvém Hero kostýmu, máš nějaký?" Překvapeně se na něj podívala a pak uhnula pohledem.
"Ty ani nemáš kostým. Hrdina nemůže být bez svého kostýmu to nejde."
"Nic se mi nelíbilo. Krom toho víš, jak je to s těmi křídly těžké. Jsou krásné, ale je to těžký, si cokoliv obléct." Vždy na sobě měla černé triko a nějaké pohodlnější kalhoty, když byla na hlídkách. Něco ho napadlo, no neřekl jí o jeho malém pláně vůbec nic. 

Neochotně a s dost velkým pocitem nervozity, procházel město Musafatu za bílého dne. Jen, co ovšem zašli do čtvrti, která se zabývala elektronikou, počítači, anime, hry a vším co správný Otaku hledal, uklidnil se. Všichni tu vypadali zvláštně. Nechodil nikdy do těchto čtvrtí, vše si objednával do jedné schránky, ale tohle byl úplně jiný svět. 
Její křídla padala k zemi a její odkrytá záda, přes které bylo několik pásků, aby tričko drželo v něm vyvolalo zvláštní pocit. Byly bez vady. Žádné znaménko, žádný šrám. Natáhl k nim svou ruku.
"Už jsme tady," podívala se do mobilu a něco na něm zkontrolovala. Okamžitě ji stáhl zpět k sobě a nervózně se koukal po lidech, protože měl pocit, jako by ho teď při něčem chytili.

"Doma na něm udělám pár úprav, aby se ti tam nikdo nedostal," usmála se na něj, "No... A teď půjdeme omrknout nějaké ty hry ne?"
"Eh... Jo." Zněl pořád tak nervózně, ona před ním v klidu šla a usmívala se na okolí a její oči svítily, když něco našla ve výloze, co se jí líbilo. Nevěděl proč, no z nějakého důvodu v ní viděl sebe, když vyhrál nějakou hru. Zastavil se před jednou z heren. Nejednalo se o typické hazardní hry nebo automaty. Byla to herna, v které si člověk mohl zkusit různé hry, které vyšli. Například si zde mohli odzkoušet závodní hru v modelu auta, která měla volant a pedály.  
Otočil se směrem na Hanu, která šla pořád do předu no jeho pohled ji donutil se otočit, a tak se k němu vrátila. Nervózně koukal po zemi a hrál si s jeho rukavicí. Přečetla si popisek, který byl před budovou a snažila se nevybuchnout smíchy. Její oči se upřely na Tenka. Vybavilo se jí, jak se jí snažil požádat, zda by si u ní mohl zahrát jednu z jeho her, protože si rozbil svoji přenosnou herní konzoly, na které ji měl.
Byl roztomilý, když chtěl něco moc, ale nevěděl, jak jí to říct. 
Ucítil, jak ho chytla za rámě a podívala se na něj.
"Chceš tam jít, že jo?" Odvrátil od ní svůj mírně rudý obličej a ona se k němu ještě víc natiskla. 
"Jo," vyhrkl ze sebe a ona se musela kousnout do jazyku. Měla chuť se moc smát, ale nechtěla ho dráždit.

To odpoledne se jim neslo v dobré náladě. Shigaraki trhl několik rekordů v různých hrách, při jeho první výhře, ale hra chtěla přezdívku.
"Ehm...Shiggy...S-H-I-G-G-Y," vyhrkla pohotově Hana a on to tam zadal. Jeho oči konečně zářily, byl spokojený byl ve svém živlu. Při pochvalách, že hraje dobře nebo při konfrontaci, kdy se ho nějací mladíci ptali, jak dlouho hraje ho Hana chytla za ruku a propletla si s ním prsty. Bála se, že vyvede se svou nejistou povahou nějakou blbost. No, věděla, že ho tím znervózní. Odpovídal tak docela normálně, protože, když se snažil přehoupnout do svého normálního vystupování zmáčkla mu ji nebo ho pohladila po zádech.

"Můžeš mi říct, co to bylo," vyštěkl na ni s rudým obličejem u ní v bytě. Celou cestu se ovládal, aby na sebe nepřipoutal cizí pozornost.
"Nemůžeš být na ně hnusný, jen chtěli probírat jejich oblíbené hry. A neříkej, že se ti to nelíbilo." Hana nemyslela ty její dotyky, ale to, jak s nimi pak začal diskutovat tváří v tvář o hrách. V jeden moment zaznamenala na jeho tváři náznak úsměvu. Bavil se.
No, když teď před ní stál s rudým obličejem, který značně kontrastoval s jeho světlou pokožkou, došlo jí, že to nepodala, úplně nejlépe. Poškrábala se na hlavě a přemýšlela jak, se má obhájit.
"Mě... s-se to lí-líbí, když se m-mě do-dotýkáš," vykoktal ze sebe strašně nervózně a neopovážil se zvednout svou hlavu k ní. Uslyšel, jak se před něj postavila a zvedla jeho hlavu, tak že ho chytla za bradu. Přemýšlela, co mu má říct, no nenacházela vůbec správná slova. Chápala to. I jí se líbilo, když ji pohladil, když se jí dotkl.

"Měla jsi přítele," zeptal se dosti zvědavě, když se zrovna dívali na backstory nějaké herní postavy, kde měl zrovna romantickou chvilku s jeho přítelkyní a nespouštěl oči z obrazovky. Hana se zamračila, ale nebyla naštvaná. Spíš smutná. Chodila s jedním klukem přes dva roky, někdy od svých šestnácti let. Myslela si, že našla někoho, kdo nemá v hlavě piliny a k tomu je docela pohledný, ale spletla se. Nerozuměla, kdo by dobrovolně podstoupil chození s někým, přes dva roky, jen aby tu dotyčnou dostal jen do postele. Měla štětští, že její quirk je dost odstrašující, i když vypadá krásně. Když mu to nevyšlo, zjistila náhodou, že se tím chlubí a roztrubuje, že jí dostal do postele, což jí natolik namíchlo, že ho zmlátila, před jeho kamarády. Takže pak už nikdo nic neřekl.
"Em...Jo," protřela si obličej a Tenko odtrhl svůj pohled od hry a otočil se na ni. Seděla vedle něj, držela gamepad v ruce a smutně koukala na zem. Byli tu po tmě, jen display televize tu osvětloval místnost. Přes okno procházelo jen minimum světla, protože tu ve vyšším patře nebyl venkovní zdroj světla, jako byli pouliční lampy v těch nižších.

Její první vášnivý polibek skončil tím, že ho křídly ohodila přes celou místnost, protože jí tlačil do věcí, které nechtěla. Záviděla těm holkám, co si posílali pikantní fotky se svým přítelem. Děvčatům, která se držela za ruce s chlapci, kteří byli pro ně vším a zamilovaně na sebe koukali. To, jak flirtovali bez zábran.
Jenže ona nebyla taková. Nikdy nenašla kuráž, nikdy nechodila úplně vyzývavě oblékaná, stačilo, že nosila trička, které jí odhalovaly záda. Při vzpomínce, jaký to byl problém na jejím křesťanském internátě. Musela se pousmát.  Taky měla problém oslovit normálně kluka a krom toho, kdo by chtěl chodit s dcerou mafiána, když tu visela možnost, že když ji nějak ublíží, tak ho tatínek odklidí.

Jeho ruka spočinula na její bradě a otočil jí k sobě a trochu neohrabaně přiložil svoje rty na ty její. Překvapením se ani nehnula, na chvíli se od ní odtáhl. Chtěl vědět, jak se bude tvářit. Bál se, aby jí tím nějak neodpudil. Věděl, že není nějaký idol, kterého holky chtějí. Spíše byl jeho naprostý opak. 
Její tváře nabrali červený odstín a čekala, co udělá. Položil svůj gamepad na zem, zajel jí rukou do vlasů a znovu jí k sobě přitáhl. 
Tentokrát chtěl víc než se takto lehce dotknout jejích rtů. Jazykem jí vklouzl do úst a přetahoval se s tím jejím. Nevěděla, co jí to tělem projelo.
No, její tělo se chtělo přitisknout k tomu jeho. Chytla ho za triko a přitáhla ho k sobě. Cítila, jak se jí snaží přetlačit na zem, no s jejími křídly to moc možné nebylo, a tak se chvíli takto přetahovaly. Což způsobilo jen další vlnu vzrušení. Jejich rty se nechtěly od sebe odtrhnout, když zjistil, že ji nedostane pod sebe změnil taktiku. Sedl si tak, že nohy natáhl k ní, aby si na něj mohla obkročně sednout. Když jí to dovolil, její křídla se roztáhla, jen aby upozornila na to, že to nejde kvůli nim.

Něco uvnitř ní, doufalo... Ne, přímo žadonilo, aby tohle neutnul. Chtěla jeho polibky, dotyky jeho prstů na své kůži. Chytla lem jeho trička a přitom, když se jejich rty znovu oddělily, mu jej přetáhla přes hlavu a jednou rukou tričko zahodila. Nepustila mu ruce, jen co se je snažil, opět dát zpět na její tělo. Chytla ho znovu, přejela po nich, až k zápěstí, kde mu zajela prstem pod lem jeho rukavice a sundala mu je. Šokem chtěl ruce stáhnout zpět k tělu, no ona se pomalu propletla s jeho prsty a zmáčkla jeho ruku.
"Butterfly, tohle nejde... Já... ti zase ublížím," drkotal ze sebe, pustila ho a rukama za zády si po rozepínala přezky, které držely její tričko a dala ho bokem. Nemohl od ní odtrhnout svůj vystrašený pohled. No zároveň byl plný chtíče, a tak chvíli bojoval s tím, co se uvnitř něho dělo. Hana si stoupla a přešla k posteli, sundala si své kalhoty a posadila se na kraj postele. Svůj pohled měla upřený na něho.

Několika rychlými kroky přišel k ní a přirazil jí k posteli, dbal na to, aby jeho ukazováček zůstal vždy dostatečně daleko od její kůže. Teď už jí nevadilo, že má křídla pod sebou. Látka totiž byla měkčí než dřevo, o které by si mohla křídla roztrhnout. Dovolila mu se ji dotknout, bez toho, aniž by musel mít něco na rukách a v něm se znova, cosi ozvalo. Nebyl zrůda. Byl člověk. Normální kluk, který se teď muchloval s dívkou, která se mu dostala pod kůži. Která ho v jednom kuse provokovala a on jí to chtěl vrátit.

Jejich těla se proplétala mezi sebou a jeho oči působily tak rozostřeně. Přitom, byl dvakrát tak soustředěný, protože odmítal udělat jakýkoliv nechtěný pohyb jeho vztyčených ukazováků.
Měl na ni nádherný výhled. Jeho ruce totiž drželi její boky kousek nad postelí a z úst se jí draly slastné steny, které se snažila umlčet rukou. Marně. 
Přetočila se na břicho a cítila, jak ji jeho ruce tahají nahoru. Zapřela se o ruky a křídla se opět roztáhla do stran. Prsty vryl do jejich boků a ona ucítila, jak její tělo narazilo na jeho. Pevně držela povlak polštáře a snažila se ztišit svůj hlas. Nešlo to. Každý jeho pohyb způsoboval další a další vlnu slasti, kterou nemohla vydržet. Hlasitě dýchal, každým výdech slyšela i jeho slastné steny. Další jeho příraz byl tvrdší a rychlejší. Zaryl svoje prsty do jejích boků a naklonil se nad její záda a přesně mezi její křídla, ji políbil. Bylo to přesně to místo, kterého se chtěl dotknout venku. 

Lehla si za ním do postele, když se vrátila z koupelny a spokojeně si lehla na jeho rameno. Jeho tváře byly pořád rudé, jeho mysl nemohla přestat myslet na to, co před chvílí prožil. Prožil něco takového poprvé. Poprvé, prožil něco tak hezkého. Tak lidského.
Spokojeně odpočívala, měl pocit že už i usnula, jeho prsty se dotkly jejího obličeje, no jen co si uvědomil, že to udělal, ucukl. Její tvář ovšem byla celá. Žádný šrám, žádný prach. Měl však pocit, že se přece jenom dotkl všemi prsty. Zkoušet to však po podruhé raději nechtěl.

"Takže mám první hlídku, sama s jedním praktikantem, co je v té agentuře taky a vrátím se až kolem páté hodiny, ano? A ty bys měl zajít, no víš?"
"A to jako proč?" Jeho typická reakce Hanu ovšem nevyvedla z míry a usmála se.
"Protože nepotřebuji, aby mě tvůj mentor jednoho krásného dne navštívil," řekla ještě mileji a Tenkovi ztvrdla strachem tvář, jeho zorničky se zúžili. Měl pocit, že právě na něco podstatného kápla.
"Dobře," řekl dost neochotně.

Vyšel s ní přes schodiště ven, chytl jí za rameno a políbil ji na rozloučenou. I když to nebylo poprvé, stále to mělo své kouzlo. Její pobyt se nebezpečně rychle chýlil ke konci a on v sobě začal pociťovat jisté věci, které ho nutili, být stále s ní. Nechtěl, aby se od něj hnula na krok. Ale přece jen dnes musel ven, měl pro ni dárek, krom toho chtěl s ní pak něco zkusit. Něco, co v životě nedělal.

Zkoušel s ní nové věci pořád. Od karaoke, při kterém byl okouzlen jejím hlasem, tak jak všichni ostatní po chození do obchodních center, kterých by se jindy vyhnul obloukem. Cestou si vyzvedl svůj balík a vydal se do baru, kde býval. Prošel kolem Kurogiriho, který dnes skládal lahve, které přišly do polic.
"Kde si byl?"
"Co ti je do toho," vyštěkl jako obvykle a šel si po svých. Nebýval u ní furt, no jeho návštěvy se začaly protahovat přes noc a krom toho to bylo i několik dní po sobě. Takže si byl vědom, že se bude ptát. Ale podstatné bylo, že plnil, co měl.
Položil, krabici na postel a rozbalil ji. Tvrdě na tom pracoval a dnes to přišlo. Když s tím začal, vystřídal několik návrhů. Musel uznat, že mu dost pomohlo, když s ní trávil svůj čas, protože pozoroval, jak se oblíká a kolik námahy jí to dělá. Chtěl, aby její kostým byl pohodlný, funkční, a hlavně pro ni praktický.
Nechal udělat dva, protože to, co chtěl zkusit nemohla dělat ve svém, který jí navrhl pro její hrdinskou práci.

Hana a její kolega, procházeli ulicí a vše kontrolovali. Byl to docela klidný den, všechno bylo tak jak mělo. Oči upřela na malou holčičku, která šla po přechodu a utírala si obličej hřbetem ruky. Ani nevnímala, co její kolega říká, jen pozorovala ji. Bílé šatičky, které byli jakési potrhané, hnědé vlásky v culíčku, který by potřeboval utáhnout. 

Bylo to zvláštní, v jedné minutě byla na chodníku a v té druhé.
Ozvalo se šílené troubení a strašlivý hluk. Motor nákladního auta vydával otřesný zvuk a řidič nemohl zabrzdit. Lidé z přechodu začali utíkat, no i tak by to někteří nestihli.

Vždy potřebovala na svoji proměnu křídel jistý čas, krom toho je vždy musela roztáhnout, ale teď. Křídla se proměnila okamžitě a cítila, jak se o ně nákladní auto zastavilo. Také slyšela, jak se její krystalová křídla rozpadají. Měla je složena z několika kusů krystalů, který tento nápor nevydržely.
V náručích svírala tu malou holčičku a její oči, aniž by to věděla žhnuly zeleně.
"Main Bruder," zavzlykala a ona okamžitě pochopila. Uměla německy. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, ale musela. Její oči projížděli tuny osob, když v davu uviděla, postavu jdoucí proti chodu lidí a cosi za sebou táhla. 

Lidí okamžitě vytahovali mobily, její krystaly se rozletěly jeho směrem a přišpendlila ho k budově. Chlapce nabraly a odnesly za jejím kolegou, který ho chytl do náruče.
Krystaly se vrátily k ní a levitovali kolem ní. Otřesná bolest, kterou cítila teď v zádech byla nesnesitelná, když se snažila pohnout. Uslyšela křupání, nemohla ku předu.
Ulicí zazněl docela povědomí hlas, který vždy znamenal jedno. Hrdina je tu.
"I'm here."
Jenže když zvedla hlavu uviděla nad sebou jakousi tekutinu, sevřela ji ještě víc a její krystaly odtáhly zbytek lidí z přechodu, dál od směru dopadu té tekutiny. Smrdělo to kysele. Její křídla se oddělila od jejich zad a ona se schoulila i s holčičkou ještě víc. Jen aby se jí nic nestalo. Tekutina začala na krystalech pěnit a syčet, ale nic to s nimi neudělalo. Jenže na kůži to pálilo a hodně, cítila, jako by se rozpouštěla.

Kamery, které by jindy byly nasměrovány na blonďatého hrdinu, sledovaly mladou hrdinku, které se rozběhla. Musela s ní pryč. Tekutina nabrala lidský tvar a rozběhla se k ní. Ten člověk měnil své tělo na kyselinu. Její křídla, která byla zabodnutá v nákladním autě se pohnula.
Vytáhla řidiče a celý nákladní auto hodila po muži, který se opět roztekl. Nechala rozpadnou svoje křídla, tak aby dokázala muže chytit. Když se muž opět složil, její krystaly ho nabraly a uvěznily. Pocítila, jak obvaz na její ruce nasál kyselu a rozežíral jizvu. Drapla holčičku a přitáhla jí k sobě. Výstřel.
Nikdo ovšem nepadl k zemi, All Might držel muži ruku, v která dřímal zbraň. Křídla se vrátila do původní podoby, jenže nebyla tak krásná jako předtím, zbyly z nich jen kousky, které stěží držely u sebe. Všechny krystaly popraskaly. Muž, který se snažil rozpustit tyto drahé kameny, neměl šanci. Vězení, které vytvořila, mělo omezené množství kyslíku a on upadl do bezvědomí. Když jeho vězení povolilo nebyl při vědomí.

Všechno jí bolelo, byla unavená a křídla. Zvykla si spravit vždy kousek křídel, ale tohle bylo něco jiného, chyběla ji skoro celá. Vše kolem černalo a ona věděla, že nemůže. Nemůže dopustit, aby ty děti odvedli pryč. Chlapec se vyškubl kolegovi z rukou a utíkal za svou sestrou. Obejmul však místo jí, její nohu. Položila ruku na jeho záda a chytla ho za triko.

Skoro nedýchal. Díval se na obrazovku televize a nevěřil vlastním očím. Zvítězila.
Lidi jásali a on se chytl za triko. Jeho srdce mělo pocit, že proskočí ven. Bál se o ni, ale ona to zvládla. Jeho ruce se klepaly a jeho dech byl dost nepravidelný. Měl štěstí, že Kurogiri odešel do skladu a nikdo tu nebyl.

Ležela v nemocnici. Bylo jí zle, nikdy se tak pekelně nesoustředila, když ovládala svůj quirk. Posadila se a podívala se na ruku, ta jediná byla obvázaná. Vše vypadalo, ale jinak naprosto v pořádku ať už udělali cokoliv, její fyzická zranění byla zahojená. Postavila se a přešla k malému zrcadlu a natočila se tak, aby viděla na svá křídla. Ušklíbla se a protáhla záda. Byla vždy lehká, ale teď měla pocit, že na zádech nemá vůbec nic. Jediné, co zbylo byly dva kousky trčící z jejích zad. Zbytek asi odpadal, když jí převezli do nemocnice.

Na chodbě byl neobvyklý rámus, a tak se šla podívat. Poznávala muže s Hero Public Safety Commission a vypadalo to, že se hádají s All Mightem. Bylo jí to jedno, vzala to na opačnou stranu a snažila se najít ty děti.
"Schmetterling!" Zaslechla dva dětské hlásky a jí se ulevilo. Čtyři dětské nožičky se rozběhly od svých rodičů a odcupitaly k Haně a pevně jí objaly. Přilákalo to však nechtěnou pozornost hádajících se mužů.
"Dobrá práce, mladá hrdinko." Ten jeho hlas jí na jednu stranu vlastně děsil a děti asi taky neměly dobrý pocit, a tak se pro jistotu přitulily k Haně.
"Děkuji," řekla nejistě a podívala se na All Mighta.
"Chci si s vámi promluvit," řekl muž a Hana něco pošeptala dětem, které pokývaly na souhlas a utekly za svými rodiči. Věnovala jejich rodičům svůj nejmilejší úsměv, pak se otočila na muže a šli k ní do pokoje. Muž však začal mluvit už na chodbě.
"Vaše vystoupení vzbudilo zájem a rodiče těch dětí se za vás přimluvili a my bychom vás rádi přijali do našich řad. Takže vám nabízíme práci, bude vám přiřazeno Hero jméno a vaše dosavadní bude skryto, aby nedošlo k jistým nedorozuměním a vaše minulost bude smazána nebojte."
Hana se zastavila a otočila se na muže, jak mohli vědět o její minulosti. Její vláda to přece kvůli její nezletilosti utajila a nemohla to nikomu vydat. A krom toho, co měli s jejím jménem. Naštvala se. Stála s ním sama v nemocničním pokoji a měla toho dost.
"Jmenuji se Hana Straka, Pro Hero Deilephilia a tu vaši nabídku si strčte k šípkům. Myslíte, že budou hledět na to, že jejich děti zachránila holka, která kdysi někoho zabila, když se jí snažil znásilnit. A co máte s mým jménem sakra?"
"My víme, že jste dcera Nikolaus Elster, mafiánského bosse z Rakouska," otočil se na dveře a tím jí naznačil, že před chvíli mluvila německy.
"A máte důkazy," řekla naprosto v klidu a muž se na ni zaskočeně podíval, "Mě není dvanáct, ani patnáct. Je mi devatenáct a vy se ke mně nebudete chovat jako k děcku. Pokud nemáte důkazy, nemáte nic. Přijdete k nim a řeknete jim, víte ona je dcera mafiánského bosse z Rakouska, ale nemám nic, co by to dokázalo. Jo tomu uvěří," uchechtla se.
"Nezahrávejte si, vy o nás nevíte nic. Dával bych si pozor..."
"A na co? Hm... Co kdybych jim řekla, že jejich děti jste odložily do složky a nikomu to nepředaly. Nikdo je nehledal, přitom jste to slíbily," řekla ještě klidněli.
Na jejich praxi, jim ukazovaly různé systémy a složky. Odtud také znala to děvče. Byla totiž roztomilá a také to jméno. Bylo jí bližší než ta japonská. Muž se však nevzdal.
"Vyhrožujete mi? Aby se něco neobjevilo veřejně, měla byste si rozmyslet, zda nabídku přijmete." Hana se místo toho začala smát. Možná nemohla použít quirk, ale na něj ho ani nepotřebovala.
"Zopakujte si to znova, co jste mi řekl v duchu... Hotovo... A teď k tomu přidejte ten fakt, o mojí rodině... Víte, v čem vynikají," přišla k muži ještě blíž a upřela na něj svůj pohled, "Než by ta složka opustila váš počítač, už by tam nebyla," prošla kolem něho a vyšla před dveře. Za kterými stál All Might s policisty.
"Takže ne, já vaši nabídku musím odmítnout. Najděte se ji jinou loutku," zavrčela a šla za dětmi, to muže očividně podráždilo na tolik, že neovládl.
"Je to dcera Nikolause Elstera mafiánského bosse." Měl vlastně štětští, že teď nemohla použít svůj quirk. No žena tomu rozuměla byla ze stejné země. Už se chtěla nadechnout a něco mu říct. No, rodiče byli rychlejší. A to, jak se na něj sesypali ani snad nečekal. Nikdo to nečekal. 

All Might se na ni podíval v jejích očích čišelo vítězství a usmívala se. Vyhrála, pro tentokrát. Co sešlo na její rodině, když zachránila. Co sešlo na tom, co dělali, když ona byla na té správné straně. 
Jednu noc musela zůstat v nemocnici, a tak napsala Tenkovi. Nevěděl nic nebo si to myslela, a tak mu napsala, ať je ráno u ní v bytě a ať nemá strach. Někdo zaklepal na dveře a dovnitř vstoupila mladá sestřička, která jí přišla zkontrolovat. Podívala se na její záda a přejela po jednom místě, které zvláštně zabolelo. Takže cukla.
"Bolí to?"
"No, vlastně ani ne, jen to divně táhne."
"Vypadá to jako krystal, jako by vaše kůže změnila strukturu. Dokážete svá křídla měnit v krystaly, viděla jsem to v televizi. Víte, že motýlí, křídla se skládají ze šupinek, jako lidská kůže. Je vcelku možné, že to dokážete i na vlastní kůži."  Hana na ni zůstala v šoku koukat. Nikdy o tom moc neuvažovala, ale znělo to logicky.
"Omlouvám se, jestli jsem něco řekla." A pokračovala ve své práci.
"Děkuji, to mě nenapadlo," řekla při odchodu sestřičky, která jí věnovala milý úsměv. 
"Myslím, že budete dobrý Hero."

"Tenko," otevřela dveře do svého bytu, jen co vešla ji obejmul a rukou vrazil do dveří, aby je zavřel. Pěvně ji zmáčknul a zabořil svou hlavu do jejího ramene. Nemusel nic říkat, uvědomila si, že to pravděpodobně viděl v televizi, jako sestřička. Jednu ruku mu položila na záda, aby si ho k sobě přitáhla a druhou mu zajela do vlasů.
"Bál ses," neodpustila si lehce kousavou poznámku a on ji políbil, když se od ní odtrhnul, prudce jí otočil zády k sobě.
"Tvoje křídla. Jsou pryč?" Byl vyvedený z míry no Hana ani ne. Otočila se zpátky, nadechla se k odpovědi, ale upoutala ji krabice na posteli. Takže svá ústa zase zavřela, přivřela oči a prošla kolem Tenka ke krabici, ignorujíc jeho otázku.
"Co to je?"
"Ehm... Dárek?"
"Pro mě," zeptala se překvapeně a ukázala, zda může krabici otevřít. Tenko kývl. Chtěl ji nechat v klidu si to vybalit, no musel jí to říct.
"Víš, donutila si mě dělat věci, které jsem nechtěl dělat. No a... Víš, chtěl bych..." Hana vytáhla zeleno růžový oblek, který ladil barevně k jejím křídlům. Pod ním byl druhý, v trochu jiných barvách, její křídla totiž uměla změnit barvu, ale byla to zbytečně velká námaha a k ničemu to nebylo. Byl tmavě zeleno fialový a o dost odvážnější, krom toho tento oblek měl boty na podpatkách na rozdíl předešlého kostýmu, který měl normální boty. 
"To si koupil kde," šokovaně se na něj podívala a nevěděla, co mu má říct.
"No... Já to navrhl a dal jsem to na zpracování do jedné firmy, zabývající se výrobou Hero kostýmů a taky ty rukavice, jsem ti vylepšil," přišel k ní a jeho oči zářily, "Nejsou tak tlusté, jako jsi měla a jdou snáz spravit, když se rozbijí. Jinak ten kostým je z látky, která ti bude držet na těle, takže se nemusíš bát, že ti to bude padat. Má to sešitou sukni zezadu a tkaničku za krkem, ale zapíná se to ve předu, máš tedy dost místa na zádech, abys mohla použít svoje křídla. Jo a taky tady ty sluchátka, jsou proti tlaku, když budeš létat, a to nahoře no... Motýly mají tykadla a řekl jsem si, že se tady tyto budou hodit víc než typická."

Nikdy jí nenapadlo, jak je Tenko talentovaný. Navrhl kostým a vylepšil rukavice. Věděla sice, že je chytrý a to dost, ale tohle byl úplně jiný level, který jí vyrazil dech.
"Jo a ty brýle, jsou takové no. Myslel jsem, že budou vypadat líp, ale popletly barvu. Jsou žluté."
"To nevadí, já vlastně mám. No dělám na nich ještě úpravy, chtěla bych aby program, na kterým dělám, byl v nich a pomáhal mi při práci. Zaměřovat na věci, termovize a tak," otočila se na něj. Koukal na její výtvor, který vytáhla z šuplíku.
"Jinak, proč jsou dva," zeptala se trochu zmateně, přece jen stačil jeden.
"No..." Nervózně se poškrabal na hlavě a povzdechl si. Jak tohle bylo ponižující.
"Já bych... Víš... chtěl jsem zkusit hrdin..." Mumlal cosi, no její brada spadla o kousek níž, když jí došlo, co právě slyšela.
"Ty chceš jít semnou ven a zkusit si práci hrdiny?" Tenko zabodl svůj pohled do země, a nakonec se na ni až naštvaně podíval.
"Ty si říkala, že chceš vědět, co chci. Ale jak to mám vědět, když jsem nic takového nezkusil. A když jsem tě viděl v té televizi, tak jsem to chtěl zkusit. Vím, že nemůžu oficiálně, ale zkusit někomu pomoc, bych chtěl, i když si nedokážu představit, jak by tohle mohlo někomu pomoci," zvedl svoje ruce a podíval se na ni.
"Tvoje ruce budou teď potřeba, potřebuji zpravit křídla a potřebuji sutiny, písek a prach... No prostě cokoliv, z čeho jsem to schopná vyrobit krystaly, protože to bude makačka. Krom toho, který si mám vzít?"
"Ten tmavý," řekl a jeho tváře zrudly. Hana se usmála a neochotně si ho šla obléct.

Než odešli vytvářet krystaly, vzala jednu barvu, kterou používala na zbarvení krystalů. Tenko se občas dotkl nějakého většího kamene, aby se jí s tím lépe pracovalo. Trvalo to dlouho, než vytvořila dostatek krystalů, ale jak svá křídla proměnila zpět do původní podoby a zpět, její krystaly se začali rozpínat, takže jich bylo víc, než vyrobila.
"Je to super," řekl s údivem a dotkl se jejich krystalů.
"Něco pro tebe mám," podala mu malý krystal na šňůrce, "věz, že má větší cenu než všechny krystaly ve zlatnictví." Podíval se na malý krystal a dal si ho na krk. Byl to modrý diamant, na kterém strávila snad nejvíce času.
"Takže Shiggy, jdeme na hlídku?"
"Chceš jít už dnes?"
"No už se stmívá, to vytváření krystalů zabralo dost času, takže jdeme?"
Tenko si nasadil černou roušku a v obchodě po cestě sehnali dlouhý kabát.

"Nevím stejně, jak bych měl zachraňovat lidi."
"Nemusíš je zachraňovat přímo, můžeš asistovat. U nás se tvoří dokonce týmy a ti dělají společně, protože nemáme žádné agentury." Tenko působil trochu zmateně, stále nechápal, jak by mohl pomoci.
"Vidíš toho muže," ukázal prstem na muže kráčející ho po ulici a on přikývl, "podívej se, jak má ruce v kapse mikiny a kam se dívá."
Muž měl v přední kapse své mikiny ruce, v kterých bylo docela vidno, že něco drží. Také dost okatě sledoval mladou slečnu před sebou. Sled událostí byl předvídatelný. Ženu stáhl do uličky a chtěl jí okrást. Nechala mu prostor, aby ji zkusil zachránit. No, byla na blízku kdyby se něco pokazilo. Tenko měl na svoji hubenou postavu docela sílu, takže muže přepral a když vytáhl nůž, pochopil. 
Muži se nůž rozsypal v ruce a nevěřícně se podíval na Tenka. Za ním se roztáhly její křídla a muž začal utíkat pryč. Neutekl daleko, její krystal ho dohnal. Hana pomohla ženě na nohy, a tak obou poděkovala. Ani si neuvědomila, že tihle dva teď nejsou tak úplně hrdinové. Dnešní večer se asi rozkřiklo, že si chce Tenko zkusit být hrdinou, protože se nezastavili. Naštěstí je nikdo z hrdinů neviděl, kteří měli dnes službu. 

"Nebylo to zlé," musel uznat, že tohle bylo jiné. Musel použít víc kreativity a strategie, aby mohl porazit nepřítele, namísto toho, aby ho jako vždy zabil. Hana se začala smát, mluvil jako, kdyby dohrál nějakou hru a nevěděl, co si má o ní myslet. Tenko se na ni uraženě podíval. Vyzula si boty a podívala se opět na něj.
"Nebylo to..." Další výbuch smíchu, pevně stiskl zuby k sobě a zaťal pěsti. Udělal k ní pár kroků a políbil ji, aby ji umlčel.
"Přestaň se smát, Butterfly." Hana na něj vyplázla jazyk a toho donutilo ji políbit znovu. Rozepla si pásek a přezky, které jí držely její nový oblek, takže skončil na zemi.
"To nevíš, že hrdina musí dostat odměnu," kousla se do rtu a Tenko si ji prohlédl. Nervózně těkal očima, neviděl jí poprvé, ale přesto to najednou bylo jiné. Chytla ho za provázek, na kterém se houpal její krystal a přitáhla si ho k sobě.
"Tak na co čekáš, Hero."

Stála před letištěm a čekala, zda se ukáže, ale neukázal, ani den předtím. Nevěděla, co se děje, no doufala, že dostane aspoň její dopis.

Ležel na posteli a díval se do stropu svého pokoje a v ruce držel dopis, přemýšlel.

Drahý Tenko,
vím, že se semnou asi nebudeš chtít loučit. Ani já to nechci a už vůbec tě nechci opouštět, no momentálně musím. Budu se snažit vydělat dost peněz, abych se co nejdřív mohla vrátit.
No je tu ještě jedna věc, kterou jsem ti chtěla říct, při každém našem setkání, ale nenašla odvahu.
Vím, kdo jsi, Tenko.
Našla jsem všechno, co se ti stalo. No, problém je, že to, co se stalo tvojí rodině nikdo nevyšetřoval. Vlastně kdybych nenašla nějaké nesrovnalosti ani bych to nenašla, někdo vyloženě nechtěl, aby tě někdo našel. Otázka zní, kdo?
Dala jsem ty soubory na síť vyšetřovacího týmu, pokud pošleš na tohle číslo 6***8***7 sms s názvem svého jména, tak by se ti měli ozvat. Pokud ne, někdo ty dokumenty smazal, záleží kdo, zda někdo od vás či on nás.
Nemůžou tě zatknout za nic, protože tě nemají v databázi kriminálníků, zatím. A za smrt tvé rodiny, tě zatknout také nemůžou na to jsou zákony. Krom toho budou za tuto chybu pykat a to hodně, když tvoje babička, byla tak významná Hero.

Vždycky budeš v mém srdci. Tenko Shimuro

Tvůj player two, Deilephilia

Věděl, co chce. Chtěl ji, chtěl být hrdina, kterého v něm viděla, a tak zasedl za počítač a našel daný soubor. Otočil se na dveře a nervózně si poškrábal krk. Věděl, že tam je. 
"Tentokrát zachráním tebe, Butterfly," zašeptal, zmáčkl tlačítko smazat a nasadil si ruku otce na obličej.

 kapitola 4 <---   ---> kapitola 6