Butterfly effect - Kapitola 4

Tak vítám vás u další části, 

která je trochu delší.
Nyní zabrouzdáme do minulosti Hany.
Příjemné čtení.

Cítila se unaveně, ale přesto nemohla usnout. Ještě jednou se zkusila překulit na druhý bok a zavřela oči. Nepomohlo.
Nebyla nervózní z toho, že vedle ní ležel pohledný Pro Hero, s kterým včera dělala jisté věci, aby z toho byla tak nesvá. Její tváře zrudly při vzpomínce na včerejší noc. Otočila se zpět na něj, klidně odpočíval, až teď si všimla, že má šrámy na pažích a modřiny. Zamračila se. Rukou se mu zastavila při tváři. Jemně se dotkla konečky prstů jeho tváře a pohladila ho. Necukl sebou. Tvrdě spal. Ani se mu vlastně nedivila. 

Tady v ložnici okno neměla, a tak si tu nainstalovala barevné led pásky, které už teď nesvítily. Stoupla z postele, prošla kolem a ucítila, jak se její noha zamotala do jeho kalhot. Pevně stiskla zuby k sobě, aby nevydala ani hlásku a jen tak tak udržela rovnováhu. Nechtěla ho budit. Prudce se na něj otočila, aby zkontrolovala, zda ho neprobudila. Nic. Ani se nepohnul.

Když se vymotala z kalhot. Její zorničky se zjištěním, že teď leží polonahý v její posteli, zúžily a tváře hořely snad ještě víc než před chvílí. Koutkem oka se ještě podívala směrem na to, jak klidně spí. Přes svou spodní část měl hozenou peřinu, která zakrývala vše. Zkousla si jazyk, její myšlenky se ubíraly dosti perverzním směrem. Chytla jeho kalhoty i s jeho spodním prádlem a přešla do koupelny. Nechtěla, aby v tom šel kamkoliv. Hodila do pračky ještě nějaké věci a zapnula ji. Umyla si obličej a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. 

Tohle s nikým jiným nezažila. Když se podívala na svůj intimní život pozpátku, nebyl asi tak pestrý jako možná jeho. I když si nebyla jistá, zda by člověk, který měl takovou minulost, pustil někoho k sobě tak blízko, jako to po jisté stránce dovolil jí. Její oči se upřely na bandáž, kterou měla na ruce skoro pořád a sundala ji. Její popraskaná a zjizvená kůže jí někoho okamžitě připomněla.

První, kdo v jejím životě hrál takovouto roly byl Tenko. S ním to byla jedna velká hra, která mohla skončit hodně špatně. Lhala by kdyby jí nepřišlo strašně vzrušující, když věděla, že jí od smrti dělí vždy jeden jeho prst, který by stačilo přiložit k těm ostatním. Jakkoliv perverzně to znělo, dovolila mu být aspoň v jeden moment normální. Nebýt zrůdou, za jakou ho všichni označovali. Sama nevěřila, jak blízko si ji pustil k tělu. 

Křik se linul jednou temnou uličkou Japonska. Byl to chlapecký křik, sama si říkala, že v kročila do špatné uličky, jen co se ulička začala zužovat. Odbočila vážně náhodně, protože si myslela, že jí to vrátí zpět na hlavní ulici. Když pak viděla výjev před sebou, jako by to v ní něco starého probralo.

Ani si jí nevšimli, soustředili se jen na toho kluka. Chytla muže za kapuci a vší silou s ním trhla dozadu. Muž zavrávoral a narazil do automatu. Slyšela cinknutí a jí došlo, že mu chtěli uřezat ruce. Druhý muž mu totiž klečel na krku a držel mu jeho ruce v rukavicích nad hlavou.
Popadl jí vztek a vykopla nohu. Nečekal to. Rozbila mu nos a on z něj spadl. Její motýlí křídla se roztáhla a změnila se krystaly. Její výraz hovořil za vše. Zkuste to a chcípnete.
V jeho červených očích se lesklo cosi nepopsatelného. Jako by viděl anděla. Chytla toho kluka a postavila ho na nohy. Vlastně na to že to byl kluk, byl strašně lehký. Byl zmlácený a nedokázal se nějak pohnout. Nezbylo jí nic jiného než ho postavit za sebe. Byl v šoku.

Jen, co se muž od automatu vzpamatoval, postavil se na nohy a jeho ruka se rozsvítila. Neměl ovšem žádnou šanci se k ní přiblížit. Její křídlo ho nabralo a přirazilo tvrdě k budově. Druhý muž, který si držel nos vyděšeně koukal na kolegu a ona mu věnovala ten nejmilejší úsměv.
"Run."
Rozběhl se pryč, její krystaly ho však dohnaly, přivřela oči a muž padl k zemi. Nezabila ho, jen ho poranila, no stačilo to na to, aby dal pokoj. Hana přišla k muži, kterého teď drtila ke stěně.
"Ještě se ho dotkneš a budu ta poslední věc, kterou ve svém ubohém životě uvidíš," pustila ho a muž se rozběhl za svým kamarádem a společně utíkali pryč z tohoto místa. Když shlédla k zemi, všimla si mokré skvrny. On se... Znechuceně odvrátila zrak.

Vyděšeně upíral svoje oči na její křídla, která se teď vrátila do původní podoby a zády se opíral o stěnu paneláku za ním. Otočila se na něj a všimla si, jak si sundává rukavici. V ten moment nabila dojmu, že se bude muset porvat i s ním. Rozběhl se k ní a ona se otráveně zatvářila. Nechtěla ho bít, a tak ho chytla za zápěstí.
"What are you doing, pretty boy?" Její hlas zněl nebezpečně, ale i tak v sobě nesl podtón něčeho hravého. Tím ho očividně vyvedla z míry natolik, že jí to stačilo na to, aby ho poslala k zemi. Obkročně si ne něj sedla a nad hlavou mu držela preventivě obě ruce. Jeho tvář nabrala nečekaně rudý odstín. 
"Když to zkusíš ještě jednou," přiblížila se k jeho uchu a nebezpečně se usmála.
"Remember, I can cut off your head." Chlapec zmateně zamrkal a vyděšeně se podíval na své ruce, což ji zmátlo. Head a Hand. Hana se zasmála. Spletl si slovíčka, no očividně ho to děsilo víc než fakt, že by přišel o hlavu. Povolila stisk, posunula se a on se mohl narovnat. Upírala na ně jo své fialové oči.
"Jsi vůbec v pořádku?"
"Co se vůbec staráš," zavrčel na ni a chtěl se zvednout. Hana mu chytla tvář a otočila jí k sobě. Z obličeje mu shrnula jeho dlouhé vlasy, aby se na něj mohla lépe podívat. Párkrát zmateně zamrkal, no její dotyk, byl tak jemný. Nechtěla mu nic udělat a jeho tělo jako by ztěžklo.
"Ukaž." Její hlas zněl z ničeho nic tak měkce, tak strašně hezky. Měl pocit, že se mu to jen zdá. Hlavou se mu honil nápad, že mu ti muži uřízli ruce a on tu vykrvácel a teď je v nebi. Protože nepobíral fakt, že by tak hezká dívka, mohla tak klidně koukat na jeho příšerný obličej, kterého se skoro každý bál.

"Kde bydlíš," zeptala se, protože potřeboval ošetřit, ale na nemocnici to nebylo.
"Daleko," vyhrkl úplně zaskočeně a nervózně se poškrabal už tak svůj dost doškrabaný krk.
"To sis udělat ty?"
"Co ti je sakra do to," zakřičel na ni a její oči se nebezpečně přivřely. Měřila si ho. Nepůsobil typicky. To, jak reagoval na to, když se ho zeptala a jinak když se ho dotkla. Jemně mu položila ruku na tvář a zajela mu lehce do vlasů. Monokl, který se mu pomalu zbarvoval, potřeboval akutně led. A pokud mluvil pravdu tak její pokoj v hotelu, který jí byl přidělen, byl blíž.

Ani nevěděl jak. No, držel si led na svém oku a měl před sebou postavenou misku s rýží. Seděli u ní v hotelovém pokoji a ona se o něj starala. Což mu přišlo divné, protože to hrdinové moc nedělají. Zachraňují, ale nikdy se nestarají a ona? Krom toho si své zachráněnce určitě netahají domů. 

Zachránila ho, ošetřila ho a dala mu i najíst. Jestli byl předtím v šoku, tak nedokázal slovy popsat, co se dělo uvnitř něj.
"Doufám, že tě nemusím krmit, jak dítě," pozvedla pobaveně obočí a on se ušklíbl.
"To bys neudělala."
Nevěřil jí, což dělat neměl. Hana položila misku a už se chtěla natáhnout k té jeho. V ten moment už tu misku držel on a cpal si do pusy první sousto. Vypadal jak vyhozené kotě na ulici a ona měla potřebu se o něj postarat.
"Takže, s mým vědět, proč ti dva volové se ti snažili uříznout tvoje ruce, pretty boy." Při posledním slovech mu zaskočila rýže v krku. Tohle bylo na něj moc. Lehce ho po bouchala po zádech, což pomohlo a on rýži vykašlal.
"Já tě dostanu z potíží, a ještě tě tu málem udusím rýží. Promiň," podala mu okamžitě vodu a jeho rudý obličej se střetl s tím jejím. Napil se a zhluboka dýchal. Pořád měl pocit ten divný pocit na hrudi.
"Mohla bys mi přestat říkat, pretty boy. Nevidíš náhodou blbě?" Hana stoupla přišla ke stolíku a vytáhla pouzdro od brýlí a nasadila si je. Párkrát s nimi zakývala nahoru a dolů a posadila se k němu.
"Tak jak ti mám tedy říkat," sedla si k němu zpátky a on se snad i uklidnil.
"Pretty boy," řekla tím nejvíc milým hlasem, který uměla.
"Tenko," vyhrkl šokovaně a moc dobře věděl, že mu to udělala vyloženě schválně. To ho donutilo poškrábat si znova svůj krk a Hana se ušklíbla. 

Nevěděl, co má dělat, byl nervózní. Nikdy nemluvil s dívkou, nikdy nebyl u nikoho doma, nikdy ho takto nikdo nevyváděl z míry, jako právě teď tato osoba.
"Shigaraki." Hana pozvedla obočí.
"Hana... Eh... Myslím, že bys to asi komolil. Já nejsem odtud, jsem tu na výběrovým řízení. A můj jazyk je složitý a... nemůžu si vzpomenout, jak se to řekne anglicky."
"Pokud to tedy jde popsat, tak to popiš." Znova si poškrábal svůj krk a snažil se působit dost nezaujatě. Přitom někde tam uvnitř sebe chtěl vědět celé jméno dívky. Ale proč, to nevěděl?
"Černo bílý pták, co rád krade blýskavé věci." Tenko se na ni otočil a zamyslel se. Nedávno hrál hru, kde přesně tohoto ptáčka zlodějíčka měli.
"Kasasagi... Eh... Tedy Megpie." Hana se pousmála, líbilo se jí, jak to znělo japonsky.
"Kasasagi zní líp."

Původně si ani nemyslela, že by se s ním někdy mohla znovu potkat. No po asi necelých čtrnácti dnech ho potkala zase. No situace byla snad horší než ta minulá. Asi je měla vážně zabít, protože tihle se očividně nevzdali. 

Shigaraki se proplétal mezi lidmi a snažil se ztratit. Držel si ruce. 
Trénoval, a přesto to nestačilo. Nikdy nevěřil, že by jeho quirk nebyl dostatečně silný. Vše při dotyku jeho pěti prstů se měnilo v prach. Jenže jejich qurik. Světlo, jak by se dotknout světla, jak by mohl světlo změnit v prach. Bloudil mezi lidmi okolo hotelu, kde bydlela, protože doufal, že ho znova zachrání. Jeho mentor, byl momentálně mimo město a mu se nikdy nestalo, že by se dostal do problémů, které by nevyřešil. Krom toho Kurogiri ho vždy nedoprovázel na jeho výletech ven. Nechápal, proč má takovou potřebu jít opět za ní pro pomoc. Možná, že ona byla stejná jako on. Vyzařovala takovou zvláštní auru, kterou nedokázal popsat.
Nervózně si poškrábal krk. Cítil, jak v něm projela vlna bolesti. Jeho prsty, byly přelámané. Takhle skupinka se vzdát nechtěla, a to kvůli jedné z jeho oblíbených her. 

Stáhla ho do obchodu s oblečením a on na ni zmateně vzhlédl. Byla to ona, chytla mu ruce za zápěstí a podívala se na ně. Pár lidí se po nich zvláštně podívalo. Dneska měla opět volno, nemusela na žádný trénink ani hlídku. Podívala se prosklenou vitrínou ven a viděla, jak se na ni jejich oči upřely. Byli to ti dva z minula a dvě úplně nové tváře, které nepoznávala.
"Co umí?"
"Mění se ve světlo, dokážou v té formě být docela dlouho, a přitom se dotýkat čehokoliv." Hana se zamyslela.
"Pak se mění zpátky je tak?" Tenko přikývl. Nevěděla, co má přesně udělat. Měla je nechat na polici nebo je... Tady nesměla a moc dobře to věděla. Kdyby teď kohokoliv zavolala, měla pocit, že jí věřit nebudou. Viděla, jak se na ní přes vitrínu dívají, jako kdyby byli něco víc.
"Víš, jak dlouho to dokáží udržet?"
"Ne," přiznal neochotně, tak dlouho s nimi nebyl, aby přesně věděl, kdy se změní zpátky. Hana se ušklíbla.
"Ale, vadí jim, když se v něčem odráží," vyjekl až tak dětsky, že ani on sám nechápal, co jeho hlas právě udělal.
"Tak pojď," řekla a chytla ho za rámě. 

Věděla, že ji budou sledovat a taky že ano. Vybrala podobnou opuštěnou uličku, jako předním byla ta, v které poznala Tenka. Jediný rozdíl byl malý krámek, který byl v uličce jediný. Pustila Tenkovo rámě a podívala se na dva muže. Ti ze včerejška s nimi nebyli.
"Ale Hero, chrání villaina. Jak milé. To s ním pícháš, že si ho ještě nepředala policii." Jeho hlas byl přesně tak odporný, jako muže, který ji jako malou napadl. Pocítila jakousi slabost uvnitř sebe a podívala se na něj. Villain? 
Otočila se na Tenka, který se netvářil, že by to nebyla pravda. 
"Nebo ty to nevíš? Takže s tebou píchal a dostával z tebe informace." Jeho arogantní hlas, to, jak mluvil. Zuřila.
"Ještě řekneš slovo píchat a useknu ti... ruce," zavrčela a otočila se na něj. Muž se trochu zarazil, tohle neznělo moc hrdinsky.
"Máš jen blbí kecy nebo jen vysoký ego?" Oba muži ukázali svůj quirk. Viděla jejich zářící obrysy těl, přes které šlo lehce vidět skrz.
"Seš si jistá, co děláš," ozvalo se nejistě za ní. Vlastně to nevěděla přesně, spíš jen improvizovala.
"Jak chceš porazit něco, co nechytneš?" Oba se na ni rozběhli a Tenko se nachystal až se k nim dostanou.
Hanina křídla se opět roztáhla a proměnila se v krystaly.
Světlo procházím mnohým. Světlo se odráží od lesklých předmětů a dopadá. Co když je, ale na místě dopadu tma. Objeví se tam kolečko, kterému u nich říkaly, prasátko. Stačili k nim udělat jen pár kroků a Hana proti nim poslala své křišťálová křídla. Leské krystaly jejich světlo pochytaly a odrazili, do malého obchůdku, který okamžitě, spustil alarm. Jejich tělo nedokázalo reagovat okamžitě, a tak chvíli nehybně leželi. To dalo čas Haně drapnout Tenka a vypadnout od nich.

"Než něco začneš namítat, tak jsou hledaní za krádeže a teď jsou v obchodě, kam dorazí policie. Pochybuji, že teď budou moc zapnout svůj quirk, aby se nenápadně vytratili. Za další, myslíš si že tak egoistický blb, někomu přizná, že ho ojebala o dost mladší holka?"
Tenko na ni nevěřícně hleděl. No měla pravdu. Nikdo během dalších dnů za ní nepřišel, nikdo se na nic neptal. A on se jí začal jaksi vyhýbat.

Měla těžký trénink a měla toho dost. Koukala do obrazovky mobilu a vracela se zpět na pokoj.
"Neříkej mi, že tě zas někdo honí," podívala se opět do těch červených očí a on znervóznil. Ruka mu vystřelila ke krku a on se začal škrabat.
"Proč si mě neudala?" Zmateně se na něj zatvářila.
"Co si udělal? Zabil jsi někoho," řekla dost pobaveně a chtěla jít dál. 
"Můj quirk mění při dotyku vše na prach a ano zabil jsem." Zastavila se a přeměřila si ho znovu. V jeho hlasu nezaznělo nic, co by napovídalo, že by lhal, ale něco. Nedalo jí to.
"Kolik ti bylo?"
"Záleží na tom, já..."
"Kolik ti bylo a přestaň odbíhat od mé otázky," řekla dost už naštvaně. Pokaždé, když se ho zeptala, tak vždy se všechno snažil otočit tak, aby měl vše pod kontrolou on.
"Pět." 
"Takže se ti quirk projevil v plné kráse a ty jsi někoho zabil. Mě se v plné kráse projevil v devíti a krom toho, že jsem zabila někoho, kdo se mě pokusil znásilnit, jsem svému spolužákovi usekla ruce. Jinak... Hero praxe začíná u nás ve čtrnácti, dají ti prvně lehké úkoly, ale po pár úspěšných týdnů ti dají hlídku ve městě... Večer. A co si budeme, spousta mužů a hlavně cizinců, rádi přepadají bezbranné ženy. Takže si myslím, Tenko Shigaraki, že jsem zabila víc lidí, než dokážeš napočítat na prstech."
"Vy máte, povolení zabíjet?"
"Víš, co je nejhorší. Když je zatkneš a pak ti na policii řeknou, že má imunitu. Takže ho pustí. Prostě systém řekne takto a fuck off. Neuděláš s tím nic. Díváš se, jak ta holka skončí v blázinci nebo zjistí, že je těhotná a pak se jde zabít. Měla jsem toho plný zuby. Příčilo se mi to ze začátku? Ano, ale když se té holce nedostalo spravedlnosti od systému, který ji má chránit a toho muže potrestat... Už mi to bylo jedno," řekla suše, nemohla se už na to dívat. Věděla, že takto hrdina vypadat nemá, ale co když hrdina být nechce? Proč by měla dělat práci, která nesplňuje její očekávání o spravedlnosti? Proč by měla poslouchat systém, dělat za něj špinavou práci, když nepomůžou všem. Krom toho v mnoha věcech byli horší než nějaký Villain.
Podívala se na něj a z nějaké důvodu v jeho očích zahlédla cosi, co jí bylo povědomé.
Ublížili mu taky.

Hana se opřela o kuchyňskou linku a čekala až se dovaří voda na čaj. Pořád spal a ona měla pocit, že se jí udělalo znova zle. Bylo zvláštní si na něj vzpomenout. Chtěla na něj zapomenout no nemohla. Byl první její přítel, který jí rozuměl. Nějak se jí vybavilo, co zažívala na internátech a cítila ten trn křivdy. 
Její krystaly, které vytvořila se zvedly a začaly se na sebe skládat. Jako by ztratila svou kontrolu nad myslí a její oči opět nabíraly zelenou barvu.
"Nevíš, kde mám kalhoty?" Jeho pobavený hlas jí vytrhl, z jakého si transu a všechny krystaly spadly na zem. Oba to dost vylekalo a prudce se otočili k místu, kde teď byla hromádka krystalů.
"Si v pořádku," zeptal se dost nejistě, protože její výraz byl šokovaný. Nikdy se jí to nestalo, že by takto vypnula.
"Jo, jen jsem moc přemýšlela. Co si říkal," otočila se s úsměvem na něj a pak její tváře nabrali karmínový odstín. Nemohla moc od něj odtrhnout oči. Stál tam polonahý a jistá místa si zakrýval svou bundou, kterou sundal z věšáku.
"To...tohle jsem nedo...nedomyslela," vykoktala ze sebe a otočila se na konvici s vodou. Hawks pobaveně pozoroval, jak nervózně se začala v jeho blízkosti chovat. Jindy ho dokázala blesku rychle nějakou odpovědění odkopnout no teď. Nenacházela vůbec správná slova.
"Já jsem ti ty věci, chtěla oprat po tom včerejšku." Úsměv, který mu hrál na tváři lehce opadl, když si uvědomil, co včera zažil. Prožít něco takového bylo pro něj zvláštní a nové. Nikdy nic takového nezažil, aby mu k tomu stačilo pouhé dotýkání a líbání.

"Ručník," prolomil to trapné ticho, když se trochu vzpamatoval a Hana ukázala nalevo, kde byly dveře od koupelny. Když se k ní otočil zády, aby otevřel dveře, její oči neodolali. Její karmínové tváře nabrali ještě červenější barvu, zaťala pěst a zhluboka se nadechla. Nikdy moc nebyla na obdivování, co se týkalo lidského těla. Děvčata na internátech pokukovala po časopisech a bavila se o tom, jak je ten chlap sexy a jaké má tělo. No ona, na tohle nebyla, nepotřebovala, aby ten kluk byl vypracovaný, když měl pak v hlavě skoro vždy vymeteno.

Musela uznat, že jí to dělalo dobře, když se někdo jako o on o ní zajímal. I když v tom možná, hrála jen jeho úkol jí sledovat. Někde tam uvnitř ji zabolelo, ale co se vrátila opět ze svých myšlenek ucítila na své tváři něčí rty. A vyjeveně na něj koukala.
"Keigo," řekla trochu překvapeně a odtáhla se od něj. Jak tohle stvoření mohlo být furt, tak sebevědomé.
"Myslím si, že bychom si měli něco ujasnit," řekl až trochu seriózně na což Hana pozvedla své obočí o trochu výš. Hawks si sedl za kuchyňský pult na židli a Hana nervózně podupávala nohou.

 Osprchoval se, takže pro změnu, měl na sobě jen ten ručník, omotaný kolem pasu. Což jí značně znervózňovalo a za další nevěděla, co od něj má momentálně čekat.
"Nechci znít nějak, no víš... Můžeš mi říkat Keigo. Jen před lidmi raději, Hawks."
"Jo, to plně chápu... Birdie." Hawks se pobaveně usmál a Hana mu podala hrnek s čajem. Byla tu však nevyřčená otázka, která jí přece jen nedala a musela nakousnout téma, jeho práce.
"Co jim chceš říct?" Usrkla si čaje a jeho zlaté oči se upřeli na ni. Nevěděl, co má udělat. 
"Já popravdě nevím, krom toho jsem šel první za tebou. Takže si pravděpodobně myslí, že ještě honím Collektora."
"Takže sis řekl, že když ses mi neozval, přijdeš za mnou si to vyžehlit, hodit na mě ty tvé zlatý očka, abys mě pak dál mohl sledovat a donášet na mě?" Její ruce se překřížili na prsou, tón jejího hlasu nebyl přátelský, a to, jak stála. Nebyla hloupá, moc dobře věděla, jak tohle chodí.
Krom toho chtěla narovinu vědět, zda tohle všechno má vůbec pro něj nějakou cenu. Vložil si tvář do rukou a protřel si obličej. Jeho ruka se zastavila na puse a otočil se na prosklenou stěnu. Nevěděl, co má dělat.
"Já vím, že si loajální ke své práci Hawksi a přesvědčovat tě o tom, že je to sakra špatný, nemá cenu. Nemáš na výběr, práce je práce. Otázka tedy zní? Co vlastně chceš ty?"

"Co vlastně, chceš ty," podívala se na Tenka, když se vítězně usmíval na obrazovku její televize. Porazil nepřítele ve hře. Dobro zvítězilo nad zlem, ale uvědomoval si to?
"Cože?"
"Co vlastně chceš ty," zopakovala otázku a sundala led z ruky. Měla na ní obří modřinu z tréninku a dost to bolelo. Chvíli jí tiše pozoroval a přemýšlel, co jí má vlastně říct. Tahle otázka v něm vyvolala další směsici pocitů, kterého donutili poškrábat si krk. Ta otázka se mu vůbec nelíbila.
"Já pochopila, že ten tvůj mentor, má určitý cíl, svou vizi a ty mu vděčíš za všechno. Protože ti pomohl, ať už to bylo, jak chtělo. Chápu tě, nechceš o tom mluvit. Ale mě zajímá, co chceš ty?"
"A ty víš, co chceš," řekl podrážděně, i když věděl, že by takto s ní mluvit neměl. Nechtěla mu nějak ublížit, vždyť s ním trávila své volné chvíle a věnovala se mu. A on. Byl za to rád. 
"Víš, já nejsem ani na jedné straně. Podle vaší země jsem Villian, podle naší Hero a já se vlastně nerozhodla, co chci být. Raději ten balancuji na hranici, než abych toho pak litovala."
"Počkej ty přemýšlíš, že se staneš..." Jeho hlas se zadrhl. Nevěděl, proč, ale nechtěl, aby byla jako on. Párkrát ji sledoval, při jejich pochůzkách, a to co viděl. Nerozuměl, jak je může vidět. No, když se na ní podíval, tak mu to došlo. Tahle osoba, která zachraňuje lidi před útrapami systému, přece nemůže skončit na doživotí pak někde v cele.

"Nemůžeš být, jako oni," stoupl a ukázal na poraženou stranu v jeho hře. A ona pozvedla jedno obočí. "Proč?"
"Moje babička, byla nejznámější hrdinka široko daleko, skoro nikdo na ni neměl... No, ale já si myslím, že si lepší než ona než všichni hrdinové, protože... No..." Další vlna škrábání jeho krku. Nevěděl, jak to zformulovat, jindy měl na všechno odpověď, ale poslední dobou, co s ní trávil svůj čas. To všechno nabíralo úplně jiný směr.
"Nemůžeš být Villain, když vidím, jak vnášíš těm opuštěným dětem z ulice naději, že nejsou sami. Díváš se na ně a vidíš, že oni potřebují pomoc a ty? Neotočíš se. Ať už vypadají, jakkoliv odpudivě, prostě jdeš a pomůžeš jim. Tvrdě si stojíš za tím, aby jim byla nabídnuta pomoc. A i když to společnost neocení, ty děti ano! Ty děti jednou vyrostou a na koho budou vzpomínat. Na tu, která je zachránila a nenechala napospas na ulici, bez jídla, bez noclehu, bez toho, aniž by poznali, že mohou najít někoho, kdo je bude mít rád. Neřekneš jim, že někdo přijde. Ty si tu pro ně a vidíš je." Nevěděl, kde se to v něm vzalo. Křičel na ni ta slova a svůj pohled měl zabodnutý do země. Šíleně si škrábal svůj už tak zubožený krk. Uslyšel, jak nahlas polkla a jak nahlas zvláštně dýchala.
Když k ní zvedl své rubínové oči a střetl se s jejím zaslzeným obličejem. Něco se v něm pohnulo. To málo, co zbylo malého bezstarostného chlapce, který se chtěl stát hrdinou. 

Udělat několik rychlík kroků k ní a chtěl jí utřít slzy. Jen co se, ale přiblížil k jejímu obličeji zamrzl. Neměl rukavice a přesto... Sebral odvahu jí ruku položit na obličej a utřít slzy, které jeho slova způsobila. Nikdy v životě se takto nesoustředil. Byl to zvláštní pocit se jí dotknout. Vždy se ona dotýkala jeho. Když mu občas pročísla jeho vlasy svými prsty, nebo když se do něj občas při hraní videoher opřela ramenem. Občas ho jen tak prostě pohladila, což nedokázal pochopit. Proč to dělala? 
"Já jsem nechtěl... Já..." Jeho hlas se třepal, ale jeho zvednutý prst se nehnul ani o píď.
"Butterfly, nebreč... To jsem nechtěl..." Hana posmrkovala a snažila se nějak uklidit. No nemohla. Nikdo. Nikdo předtím jí neřekl, že by mohla být dobrý Hero. Nechápala, jak jí ta slova mohla takto rozhodit.
"Já... Myslíš si, že bych byla dobrý hrdina. Oni všichni na mě vidí jen mou mafiánskou rodinu, a to že jsme někoho zabila."
"A myslíš si, že těm dětem na tom bude záležet, když je lidi nevidí. Prošli si na ulici peklem. Kolik si jich během svého pobytu tady zachránila, hm..." Hana se na Tenka podívala, měla pocit, jako by jí právě vytáhly špendlíky z jejich křídel. Špendlíky, kterými byla připíchnutá. Mohla se jen nečině dívat, jak ji všichni ostatní sledují a přidávají další špendlíky. Motýl, který je přišpendlen v obrazu. Odsouzen k tomu, aby nemohl nikdy vzlétnout. Špendlíky drželi tohoto malého motýlka od jejího malého snu, stát se hrdinou. 

I její otec jeden přidal. Zjistil, že její křídla tvoří diamanty, které dokázala dokonce i vyrobit. Tohle u nich nikdo z rodiny nedokázal. Proto jí nabídl spolupráci. Nabídl jí, že kdyby to nevyšlo mohla by jít k němu. Mohla by si dělat co chce. Mohla by být svobodná. Mohla by létat.

Ale teď si uvědomila, že by nemohla nikdy létat svobodně. Její křídla by svázal a nutil by jí pak dělat věci, které by chtěl on a ne ona. Nemohla by létat tak jako by chtěla.
Podívala se na Tenka, jeho oči, tak utrápené tak zraněné tím, co tu každý zastával. To doopravdy nikomu nezáleželo na nich. Na těch dětech, které potkávala na ulici. Těm, co dokázala vykouzlit na tváři úsměv. Na ty, jež se společnost odmítala dívat. Jak by je mohla přehlédnout.
Nevidět v nich ji, nevidět v nich Tenka, nevidět v nich ty mladé lidi, které teď trénovala Hero Public Safety Commission, kteří viděli svět jen za oknem. A nikdy nepocítili to mít někoho kvůli komu bojovat a změnit svět. Poslušně plnit, poslušně se nechat ovládat jako figurka na šachovnici. Dělat za ně špinavou práci. A čím se odvděčí, že skryjí, co se jim nelíbí. 

Chytila mu ruku, kterou jí držel na tváři, popotáhla a zvedla k němu své fialové oči. Věděla, že nemá rád, když se ho dotýká, a přesto si nemohla pomoci. Chytla mu obě zápěstí a strhla jeho ruky ze svého obličeje a obejmula ho. Měla pocit, že to, o čem mluvil se stalo mu. O dítěti, které bloudilo a čekalo, že někdo dobrý přijde a zachrání ho. Jeho ruky se začaly opět třást a jeho ztuhlé tělo, jako by nevědělo, co dělat. Tohle dlouho nezažil. Tohle bylo jiné.
Její křídla se roztáhly.
"Až budeš vědět, co chceš, vyslechnu tě, ať už tě tvoje cesty zavedou kamkoliv," usmála se na něj. Nemohla změnit to, kým momentálně je, ale mohla to zkusit a doufat, že pomůže už tak zubožené duši. Dát mu něco, co nikdy nezažil, co neznal, i když ho to dohánělo k nervozitě. Ukázat mu přátelství, které není postavené na tom, že by po něm něco chtěla, ale jen na nich dvou.

Ležela v posteli na břichu a nemohla usnout, jak by mohla. Něco, jí začalo žrát. Nedostal na výběr, naskytlo se mu pomoci, která ho ničí. Nechtěla už jen přihlížet. 
Sedla za notebook, který byl její a připojila se k síti. Byla v tom vždy dobrá. Hledala nejznámější japonské hrdiny, ale všichni byli z této doby. A tak zapátrala do minulosti. Jeho babička, byla nejsilnější. A tak začala tím, žena, hrdinka a silná. Našlo jí to opět nynější, a tak zadala ještě bývalá. A našlo jí to snad jen jedno jméno. Bylo ve všech článcích. Nana Shimura. A tak klikla na fotky a ztuhla. 
Některé rysy, tvar očí, když se usmívala a ta piha na stejné straně jako měl Tenko. Byli si podobní.
Nemohla se dostat k tomu, zda měla děti. Strávila na tom celý zbytek noci, že když ráno vysvitlo slunce seděla stále za počítačem a snažila se dostat do utajených dokumentů.

Strávila na tom týden a týden se neukázal ani Tenko, byla nervózní, no nějak uvnitř sebe věděla, že se zas vrátí. Pravděpodobně měl trénink s mentorem, při téhle představě se ušklíbla. Na tréninku sice zaostávala, protože byla unavená, ale bylo jí to jedno. 
Křik. Hysterický křik mladého chlapce. Všichni se ztuhly. Muži, co dohlíželi na trénink nic neudělali, jen nechápavě civěli na ruku mladého chlapce, kterému teď praskla ruka a krev byla všude.
Vždy mezi nimi byla síť, aby jim vytyčili jejich místo pro trénink. Některé byli kovové, některé byli obyčejné. Záleželo na quirku.
Dotkl se sluchátka v uchu a jen něco řekl. Její krystaly proťali všechny sítě a zabodly se před muže v obleku, který udělal několik kroků dozadu. Rozběhla se za ním a s ní tam doběhli ještě někteří z tohoto výběrového řízení, s kterými se znala. Obvázali mu ruku a snažili se chlapce uklidnit.
"Běžte trénovat, my se o to postaráme." Ten chlap nehnul ani brvou a rozdával rozkazy. Hana stoupla a podívala se na kravaťáka a usmála se.
"Ale my máme přece pomáhat. To je přece podstat naší práce ne. Zachraňovat, nebo se mýlím?" Nebezpečně se k němu přibližovala a pár z těch, co pomáhali chlapci si stoupli za ni. To, co se všem v očích lesklo. 
"Jistě, že ano," zašeptal muž, co by zmohl proti nim. Znala je z obědů, na které společně chodívali.

"Měla byste si dávat pozor na to, co děláte. Mohlo by se vám to vymstít, kdyby věděli, kdo jste," řekl muž, když je propustili domů. Na chvíli jí to zarazilo, no nevyvedlo z míry. On to nevěděl. Jak by mohl?
Řekla jim to.
Řekla jim, kdo je její rodina a že zabila. Byli mladší než ona, byla tu totiž jediná, kdo měl skoro dvacet. Naštěstí se jí podařilo vecpat do tohoto programu a úspěšně udělat i test.
Byla to ironie, když si uvědomila, že jim to řekla před pár dny. A oni? Neodsoudili ji a ještě se za ni postavili.
"Poslání hrdiny je zachraňovat životy. Měl byste být pyšný na to, že jsme to zvládly ukázkově, vaši muži nedokázali ani ošetřit ruku. Pěkný zbytek dne," zamávala rukou a muž zmateně hleděl, jak odchází pryč.

Další den dostala zprávu, že je do výběru k nim nevhodná, a tak tu sice může zůstat do konce tohoto kurzu no nemusí se obtěžovat chodit na tréninky. Naštvaně třískla do stolu. A protřela si obličej. Co by tu měla dělat další měsíce, sedět a koukat?  Mohla dělat hrdinskou práci, no musela být pod nějakou agenturou. A tak vyhledala několik agentur, které přijímali i zahraniční praktikanty. A odeslala pár žádostí, no nezmínila Hero Public Safety Commission. To úplně vynechala. Krom toho věděla, jak takové venkovní praxe chodí, protože, na ně chodili taky. Tam vždy zachraňovala děti, které jiní přehlídli. Bylo jí jedno, že na ni vždy koukali s jistým opovrhováním. Pár agentur jí odpovědělo okamžitě, buď teď nikoho nebrali nebo měli plno, ale pořád tam viselo ještě dalších pět žádostí.

Potřebovala se trochu uklidnit, a tak se šla projít. Venku konečně začalo být hezky. Celý týden byly zavření ve vnitřních prostorách výcvikové budovy, protože pršelo. Koutkem oka, přejela po konzolích, na kterých hrála s Tenkem, když odcházela z bytu. Měla chuť si s ním zahrát. Výtah byl dnes mimo provoz, proto se rozhodla jít nouzovým schodištěm. Když otevřela dveře na schodiště a sešla jedno z pater. Měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Stál tam Tenko, vypadal hůř než obvykle a každý schod, který vyšel měla pocit, že spadne. Ruce měl překřížené přes hruď a klepal se. Když mu noha podklouzla, vystartovala.
"Tenko," natáhla k němu svoji pravou ruku, aby ho mohla zachytit. Ovšem netušila, že natáhne ruku, aby mohl změkčit dopad. Chytl její ruku. Ruka začala šedivět, došlo jí, že je zle. Bylo to rychlé. Trhla z rukou a chytla Tenka do náručí, tak že si sedli oba na schody. Naštěstí se už ničeho nedotkl.

Nahlas oddechovala, snažila se vstřebat bolest, která jí teď pulzovala rukou. Bylo to nepříjemné, měla pocit, že se jí ruka rozsype. Když se na ni podívala, viděla v jedné části, svůj vlastní sval. Odvrátila zrak, přišlo ji nevolno. Párkrát se ještě nadechla a zvedla Tenka na nohy, jeho ruku si dala kolem ramen a vyšlapala sním to patro zpět k ní do pokoje. Měl horečky a příšerný. Hana si provizorně obvázala svou ruku. Přišlo jí divné, že by se o něj nikdo nepostaral u nich, no přišel za ní. Podívala se do zrcadla a vytáhla ze skřínky léky. Namočila ručníky do studené vody a přiběhla k Tenkovi, který teď ležel na posteli. Sundala mu boty a obvázala mu nohy mokrým ručníkem a pohladilo ho po tváři.
"Tenko?" Jeho oči se na ni upřely, ucítil, jak mu ke rtům dala nějaký prášek, a tak je otevřel. Podepřela mu hlavu, aby je mohl zapít. Ať už se stalo cokoliv, tak nechtěl, aby ho ošetřovali u něj. 
Sedla si na zem a opřela se o postel. Cítila, jak jí za mravenčilo v křídlech. Stejně nikam teď neměla v plánu letět. Každý věděl, že když se dotkne motýlích křídel, tak setře prach, který je důležitý pro jejich let. Ovšem ona mohla znovu vzlétnout jen je musela nechat chvilku v klidu. Minutku dvě.
Nedělala nic jiného než, že kontrolovala Tenka. Měnila ručníky a dávala mu prášky. Donutila ho dokonce něco sníst. Byly to příšerné dny a noci nebyly o nic lepší. 

"Víš, že se v latině, řekneš Deilephila," zazněl jeho hlas za ní a ona se na něj otočila. Jeho pohled působil nemocně, no konečně něco řekl. Ani nechápala, proč to teď vytahuje. Ano, během her probírali různá témata. Jednou z nich byly její křídla. Ptal se na druh motýla. Lišaj Vrbkový.
"To by bylo super jméno pro hrdinu... Jen by to chtělo něco zvučnějšího... Deilephilia..." Mluvil úplně z cesty, ale přesto se usmála a pohladila ho po tváři. "Vyspi se," řekla mu mile a on se usmál taky. Jeho ruka se zvedla a chtěl ji ruku chytit. Její tělo se od strachu z bolesti napnulo, a přesto ruku nechala na místě. Dívala se, jak se jí dotkly jen tři prsty a jemně ji hladí po hřbetu ruky. Bylo to příjemné a její obličej se uvolnil. Opřela si hlavu o postel a pozorovala, jak usíná. Vypadal tak spokojeně, když jí hladil po ruce. Odtáhla ruku a postavila se, otevřel oči a podíval se na ni. Odešla do koupelny, kde rozvázala obvaz. Nevypadalo to vůbec hezky, ale nemohla to takto nechat. Napadlo ji jít do nemocnice. No nemohla jim říct, jak k tomu přišla. Spousta otázek a tohle byla nehoda. Podívala se na dveře, nemohla ho zradit. 

Ať už tam dělala cokoliv, slyšel její přidušený křik přes dveře. A neklidně upíral svoje rudé oči na ty dveře, ať už tam dělala cokoliv, nelíbilo se mu to. Chtěl se zvednout no jeho tělo bylo dost slabé. Během toho týdne se nepohodl s Kurogirim, i když si ho na jednu stranu vážil. Vytočil se a jak malé dítě utekl pryč. Občas mu i naznačil, že se tak chová. Byl, ale natolik naštvaný a venku pršelo. All for One byl opět pryč a on začal přemýšlet. Co chceš ty? Hryzalo to uvnitř jeho. Po tom, co se objevilo spousta neznámých emocí.

Chtěl, aby se ho nikdo nebál. Chtěl, aby mohl chápat to, co viděl ve videohrách, když se dva charaktery do sebe zamilovali. Chtěl vědět, jaké to je, někoho takového chránit. Chtěl vědět, co je to za pocit, když ho někdo políbí. 

"Dobré ráno, Růženko," řekla mile a v ruchách držela několik tašek. Seděl na posteli a rozhlížel se po pokoji, vypadal trochu zmateně. Ne že by si nepamatoval, že šel za ní, no pak to měl tak trochu v mlze.
Sedla si k němu na postel a položila mu na čelo svou ruku. Koutek úst jí vyjel nahoru a jedno oko se přivřelo.
"Teplotu už nemáš, ale běž se prosím tě osprchovat jo. Nechci tě nějak urazit, ale po tom, co si se tu celou dobu potil, moc hezky nevoníš," usmála se na něj a on se zatvářil, jako by ho snad urazila.
"Fajn," zavrčel a odkráčel do koupelny. Konečně to byl zas on.
"Hej," napřáhla se no pak si to rozmyslela a došla k němu a podala mu je, "tady máš něco čistého."

Když vylezl ze sprchy a oblékl se, všiml si, že na umyvadle jsou zvláštní rukavice. Jednu z nich zvedl a všiml se, že na nich je ukazatel teploty. Položil jí zpátky a podíval se do zrcadla. Dostal od ní černou mikinu s nápisem Player, usmál se. Když chtěl vyjít z koupelny stoupl na kus látky, která trčela z koše. Při bližším prozkoumáním zjistil, že je to obvaz a od krve. Byla zaschlá.
Vyšel z koupelny a koukl na Hanu, která cosi psala na notebooku. 
"Co se ti stalo s rukou," zaregistroval, jak se její oči odtrhly od počítače a zabodly se do klávesnice. Nevěděla, co má říct.
"Co se ti stalo s rukou," zeptal se znova a znervózněl. Nějak se mu to seskládalo. Její prsty se na klávesnici začaly třepat.
"Všechno je v pořádku, " řekla klidně a otočila se na Tenka, který ji propaloval pohledem. Dotkl se jí. Došlo mu to.
"Tenko, všechno je v pohodě, ano," mluvila mile a snažila krotit hlas, aby nějak nepřehrávala. Dotkla se jeho ruky a on jí stáhl k sobě.
"Já... Já...se," koktal ze sebe nervózně a jeho ruka vystřelila směrem ke krku. Než však stihla dorazit, chytla ji a on se na ni šokovaně podíval.
"Ano dotkl ses mě. Bolelo to? Ano. Ale ta ruka mi neupadla, jen tam budu mít jizvu. Jak už jsem ti předtím řekla, vše je v pořádku. Děláš z komára velblouda." 
"Ty se nebojíš, že ti ublížím znova?" Jeho hlas, který jindy zněl tak nezaujatě, zněl tak.
Hana si obě jeho ruce přiložila na tváře a jeho prsty se zkroutili, protože se jí nechtěl opět dotknout.  Přejala mu po hřbetu ruky a přitiskla tak jeho dlaň ke své tváři blíž.
"Víš, že máš dost jemné ruce," podívala se na něj a usmála se. Jeho obličej nabral karmínový odstín. V životě nebyl tak zmatený. Tahle žena byla vážně neskutečná.

 kapitola 3 <---   ---> kapitola 5