Butterfly effect - Kapitola 3
Sama nechápu, kde se to ve mě bere-
Jinak upozornění, dovoluji si vám říct, vezměte si kapesníky, pokud si k tomu pustíte písničku, jako doprovod ke čtení. Když jsem to psala, tak jsem neviděla na klávesnici, což se mi stalo poprvé v životě.
Nikdy jsem u Fanfikce neplakala.
---
Upozornění obsahuje lehké NSFW scény.
Její vlasy opět nabíraly její původní barvu, protože tu si je nemohla obarvit. Vždyť poslední sedm měsíců, je zavřená tu v psychiatrické nemocnici. Důvod.
Skočila z mostu a podle doktorů jí přeskočilo. Její zelené oči, je donutili si myslet, že je to její druhá osobnost, která se u ní tím skokem probrala. Tenkrát při příjmu, nevěděla, zda je větší blázen on nebo ona. Ve strachu o to, co ji mohli udělat si začala opět říkat Moth (Můra).
"Máte návštěvu," řekla žena, která vstoupila do jídelny. Stará žena, která měla přísný výraz a hnědé vlasy propletené těmi šedými. Neměla ji ráda.
"A dostanu svůj dort," odsekla jí Hana a podívala se jejím směrem. Návštěva? Většinou přišli jen doktoři, takže neočekávala, že by přišel někdo jiný. Žena se ušklíbla, Hana byla teď tady označována, za Villian, kvůli tomu že napadal doktora. Nechtěla mu ublížit, ale neměl jí sahat na záda. Sestřička se tedy otočila a odešla, jako kdyby byla něco víc než ona. Ten povýšenecký arogantní pohled, který ji věnovala, když odcházela.
"A co kdybychom společně zašli na kávu a nějaký ten dort, ven?" Ty slova nebyly česky, ale anglicky a ten přízvuk. Opět zvedla oči ke dveřím. Muž, který tam stál měl necelé dva metry na výšku, štíhlá postava a dost extravagantní vzhled, a přesto jí přišel strašně povědomí.
"Chcete jít ven s někým, kdo napadl doktora?" Hana nechtěla být nevděčná, byla to lákavá nabídka. No, věřit, že by tento zvláštní muž ji mohl dostal ven. Nevěřila tomu.
"Myslím, že jste mu nechtěla ublížit. Byla jste v právu, četl jsem zprávu a mluvil s doktorem, nepodceňujte mě."
"Já vás nepodceňuji, jen žiju v realitě. A tady, pane nelze věřit nikomu."
Ať už jim řekl cokoliv, Hana seděla s tajemným mužem v kavárně, slušně oblečena a krom toho, že jí to vybral dbal na to, aby měla záda v teple. Brala to jako dobrý začátek. Byla nesmírně citlivá na její záda. Měla na sobě teplý svetr s norským vzorem, černé džíny a pěkné hnědé zateplené boty. Líbilo se jí to, krom toho milovala zimu a tohle si vždy chtěla vyzkoušet.
"Proč jsme tady?"
"Říká vám něco výletní loď Akeno a Haruka." Hana pozvedla obočí, jistě, že říkalo. Vlastně byla v šoku, když to slyšel. Pocítila zvláštní bodavý pocit.
"Vyslyšel jsem vaši prosbu a ty lodě našel." Nedýchala, měla pocit, jako by muž začal mluvit úplně jinou řečí. Byla vystrašená a...
"Zachránila jste je. Odvezli jsme všechny zpátky, nedokážu si představit, že by tam byli o den víc. Několik z nich přiznávám byli mrtví, ale děti byly v naprostém pořádku." Hana se zapřela o stůl a postavila se. Zhluboka dýchala. Na jednu stranu cítila nepopsatelnou úlevu no na druhou stranu byla jakási zranitelná.
"Jsem to vlastně docela nezdvořilý, Tsunagu Hakamada, Pro He..."
"Tsunagu Hakamada, Pro Hero, Best Jeanist NO.4 Hero z Japonska," řekla na jeden nádech a zvedla k němu své oči. Byl to divný pocit, když si uvědomila, kdo je před ním.
"Takže si mě pamatujete z vaší minulé návštěvy Japonska? To mě těší," odpil si z hrnku a Hana se posadila. Chtěla působit opět nezaujatě.
"To jste mi přišel poděkovat, uhostit na narozeniny a pak odjet?" Nechtěla působit hrubě, no pocit jisté křivdy v sobě jí nedal.
"Ne přišel jsem vám nabídnout spolupráci, Japonsko si vás žádá."
"Nevěřím tomu, že by mě po mém odmítnutí chtěla Hero Public Safety Commission znova zájem," řekla a její výraz působil dost zmateně.
"Řekl jsem Japonsko a Japonsko netvoří Hero Public Safety Commission, ti jen kontrolují dodržování jistých pravidel. Japonsko jsou občané. Ti jsou důležitější spíše jejich bezpečí je nejdůležitější. A mám-li být upřímný myslím si, že po tom, co jste zachránila najednou skoro patnáct tisíc lidí, se těm lidem nedivím, že chtějí vás." Hana byla vyvedená z míry a zhluboka se nadechla. Po dlouhé době trocha chvíli a pak jí něco došlo.
"Já myslela, že vy..."
"Ne, já jsem si vaše zásluhy nechtěl připsat. Našla jste je vy, a také jsem toho názoru, že ti co vás neposlouchali, by měli dostat jistý trest. Takže jsem si dovolil očistit jméno vašeho kolegy, který vám na tom pomáhal a na úřad pro bezpečnost je teď podána žaloba, takže to bude teď někdo prošetřovat," skočil jí do řeči, věděl přesně co chtěla říct. Po tom, co viděl, v jakém stavu je si dokázal domyslet, že si bude myslet, že si její zásluhy přivlastnil.
Přinesli jim zákusky a Hana si nabrala. Jak tohle bylo po, tak dlouhé době dobré a sladké. Až tak dobré, že se jí při další lžičce linuly po tvářích slzy. Zasloužila si to? Tolik chvály. Tsunagu se naklonil a podal jí ubrousek, ale ona jen nabrala další sousto a se slzami ji vložila do úst. Zlomili ji. Sebrali jí všechno a on přišel jako anděl jí zachránit z pekla. Chvíli váhal, ale nakonec se přese jen opovážil utřít její tvář a v ten moment její oči změnili barvu. Opět byly fialové.
"Chci abyste semnou letěla do Japonska a vedla tam tým zaměřený na toho muže, co si říká Collector. Zařídím vám úplně vše, co budete potřebovat a slibuji vám moji ochranu."
"Na oplátku budete mít podíl na jeho chycení," zavzlykala a rovnou i odkývala. Nevadilo jí to, bylo to férové.
Přišla si sbalit věci, do jejich bytu. Než do něj, ale v kročila stála několik minut tiše před vchodovými dveřmi. On se neopovážil jít za ní, jen se opíral o stěnu chodby pod shodami a mlčky jí pozoroval. Věděl, že jí to bude bolet. Věděl, že někoho ztratila. Někoho, kdo byl až moc blízký jejímu srdci.
"Jsem doma, Ali," řekla tiše a když zavřela dveře sjela po nich a plakala. Nemohla si pomoci, dlouhých sedm měsíců se podepsali na její psychice. Dlouhých sedm měsíců z ní dělali blázna, aniž by pochopili, co si prožívala. Tsunagu pevně sevřel pěst. Četl tu zprávu a Lukáš mu ji doplnil o to, co by za jiných okolností nikdo jiný nemohl říct. Byl u něj pár dní před tím. Přišel si popovídat o tom, jak se mu vůbec podařilo, najít ty lodě, které nemohli skoro přes měsíc najít. No byl překvapen, že osoba, která je momentálně zavřená v psychiatrické léčebně, je ta, která je našla. O to víc, když mu popsal jak.
Hana mohla na počítače v rámci léčení, ale vše na nich bylo ořezané. Žádné emaily jen brouzdání po netu, nějaké hry. Začala si číst články a když přišla s tím, že něco našla poslali ji na samotku. Tak se jednoho večera vloupala do ředitelny a poslala dokument Lukášovi, aby zadal všechny tyto informace do programu a našel ty lodě a poslal to někomu jinému. Hana, měla uložené nějaké emailové adresy agentur, nevěděl, komu patří, a tak doufal jen v zázrak. Než se však dostaly k tomu, jak je vypátral, tak ho zaskočil jeho nabídkou. Naštvalo ho, že si myslel, že ty lodě našel on. Když pak vzápětí na to začal mluvit o Falcon, že je mu to líto a pak mluvil o Haně, o které neměl nejmenší tušení, že to byla právě ona, v ten moment se Lukáš vytočil.
"Alena Kovářová, Iron wings Falcon NO.1 Hero, byla její snoubenka," zakřičel mu to do tváře. Přišel o obě a nemohl s tím nic dělat. V ten mu zabili jeho nejlepší kamarádku a pár měsíců na to zavřeli tu druhou. Klepal se a těžce dýchal. Bylo mu z toho zle, každý den chodil na hrob Falcon a každý den psal Haně dopis, aniž by věděl, že ani jeden nedostala. Návštěvy zakázány.
"Víte, ty měsíce po tom, co se jí to stalo... Nebrala telefony, neozývala se, když jsem přišel k jejich dveřím, nikdo neodpovídal, slyšel jsem jen jak brečí. A když její dveře byly otevřené, došlo mi, že šla udělat nějakou blbost." Při těch slovech se otočil a díval se ven z okna, jak sněží. Potřeboval se uklidnit.
"Našel jsem ji u břehu řeky, ležela tam. Na to, že byl květen tak ten večer strašně pršelo a ráno mrzlo. Myslel jsem, že je mrtvá, ale... Od jejich úst šla pára a já si uvědomil, že žije. Když mi poslala ten email, nevěřil jsem. Myslel jsem si, že je to nějaký vtip. Ale... Něco ve mě říkalo, že ne. Je to ona. I přesto, co si prožila. Všechno, co ztratila. Pořád zachraňovala. Já sem tady jen seděl a koukal, jak ničí její pověst. Díval jsem se, jak Collector pochytal další a z našich lidí a udělal z nich mrzáky. A ona pořád se snažila někoho zachránit..."
Tsunagu se podíval na své ruky. Třepali se, něco v něm pochopilo, že ať už je to, jak chce. Tohle bylo něco jiného. Ten muž ztratil své kolegyně, protože je někdo ulovil nějakou divokou zvěř a odnesl si trofej. Vzpomněl si na své kolegy na praktikanty, kteří k němu chodí. A nervózně se zavrtěl na židli. Mohli být jeho další obětí.
"Chcete pomoci? Chcete někoho, kdo se na to hodí? Někoho, kdo najde vše? Někdo, kdo obětuje vše pro nevinný? Tak pomozte Haně, ona je ta, kterou hledáte. Tady jste na špatné adrese."
Hana vyšla z bytovky s poslední taškou a její očí se zaplavily další vlnou slz. Hodila tašku na zem do sněhu a pevně obejmula Lukáše.
"Ahoj, můrko." Při těch slovech ho zmáčkla ještě víc a podívala se do jeho hnědých očí. Jak moc ráda ho viděla. Jak moc ráda by mu řekla, jak jí to mrzí. Jak ji mrzí to, že ho tu nechá.
"Mohl... mohl bys prosím se postarat o byt. Klidně ho pronajímej. Já jsem schovala věci a některé jsem si vzala. Sbalila jsem některé věci Falcon, ona... Ona by si přála, aby je dostal někdo, kdo je potřebuje. A..."
"Hano. Já je nikomu nedám, chtěla by abys sis všechno nechala. Ty věci si nikdo nezaslouží jenom ty. Ať už jsou to nějaký hadry nebo její šminky... Podívej," podal jí náušnici s peřím, kterou v ten večer ztratila, když skočila.
"Našel jsem ji," řekl a připnul jí náušnici.
"Slib by, že se o ně postaráš?" Lukáš kývl, sklonil se a dotkl se sněhu. Z té bílé hmoty se vynořila květina. Uvnitř byla bílá a její okraje fialové, jako její oči. Orchidej.
"Tsunagu, neumřeš, slyšíš," držela ho za ruku, když jeli sanitkou do nemocnice. Bylo toho moc. Byla unavená. Všechno jako by se znovu hroutilo, jak domeček z karet.
Po delší době zapnula televizi a viděla, jak někdo bojuje. Zmiňovali tam, že někdo je vážně zranění. A pak si vzpomněla, že jí Tsunagu říkal, že má práci. Vyběhla z apartmánu, bez mikiny jen s taškou s jejími krystaly. Nasadila si po cestě brýle a našla jeho polohu. Doběhla v moment, když ho nabírali zrovna do sanitky. Cítila tu povědomou vlhkost ve svých očích. All for One, to jméno též znala z dřívějška. Věděla, kdo to je. Neznala podrobnosti no, i tak to stačilo, aby se cítila beznadějně.
Během tohoto měsíce, měla pocit, že už nic nemůže být horšího. Hawkse nemohla najít, nemohla se mu dovolat. A když ji napadlo zkusit Hero Public Safety Commission, tak věděla, že by neuspěla. I kdyby něco věděli, tak jí by to neřekli... Do toho nevěděla, zda Tsunagu přežije, pořád na tom byl špatně. Snažila se tedy najít Hawkse pomocí jejího programu, ale místo toho, aby našla něco, co by jí pomohlo. Našla něco, co asi neměla.
Na obrazovce monitoru, se objevil obrázek muže, podobnému Hawksovi. Takami. Až teď si uvědomila, že ji Hawks nikdy neřekl své jméno. Vždycky mu říkala Hawksi. Nikdy jí to nepřišlo divné.
Přečetla si, že tento sériový zloděj a vrah byl zatčen Enjim Todorokim, Pro Hero Endeavor. Když složku rozklikla a rozkódovala zjistila, že má syna Keiga Takamiho. Takže ho zadala, ale něco jí nepustilo dál. Nebo spíše někdo. Tohle byla pro Hanu denní rutina, a tak se do složky dostala. A pak se to všechno seskládalo jako puzzle.
Hawksovo jméno, bylo utajené i před veřejností, protože kdyby někdo zjistil, že jeho otec je sériový zloděj a vrah, tak by jeho reputace šla dolů, a s kariérou hrdiny by se možná mohl rozloučit.
Necítila se jen špatně, cítila se mizerně. Žaludek měla jako na vodě a měla pocit, že se každou chvíli pozvrací.
Tohle bylo na Hanu už moc, na hrudi cítila obří balvan a začala klepala. Seděla sama, opřená zády o sedačku a držela v ruce mobil. Nevěděla komu, má zavolat neměla přátele, ani za ten rok neznal jediné jméno svých kolegů. A když už se tu někdo objevil, tak...
Zavolat nemohla. Na UA, měli teď na pilno, protože se dozvěděla, že v tom byli zaimponovaní, Tsunagu ležel v nemocnici a informace o něm jim nechtěli momentálně sdělit a Hawks? Ten se neozýval už dlouhou dobu. Měla pocit, jako by zase všechny ztrácela.
Po tvářích se jí začaly linout slzy, ucítila tu hořkou chuť v puse. Opět pohrála. Zakřičela. Znova a znova křičela. Její krystaly v bytě se jeden po druhém rozbíjely. Znova. Další krystal praskl. Znova.
Její hlas při křiku vynechal. Všechno se kolem ní hromadilo a chtělo to ven. Tehdy brečela, když o ni přišla, ale z jejích úst nevyšlo nic. A teď? Postavila se zhluboka se nadechla a znovu zakřičela.
Možná to jen přeslechla, ale když uslyšela ránu tek sebou cukla. Zaraženě koukala na vyražené dveře svého bytu. A setkala se z dosti vyděšeným výrazem. Jeho zlaté duhovky se na ni upíraly a nespouštěl z ní svůj pohled. Rudá křídla, která byla nepřirozeně malá a jeho zrychlený dech.
Vypadal jako by vyběhl všechny patra tohoto vysokého domu.
"Keigo," zachraptěla, jeho zorničky se zúžily, měl pocit, že slyší špatně. Prvních pár kroků udělal pomalu, ale když viděl, jak se jí třepaly nohy a pomalu ztrácela rovnováhu. Rozběhl se a chytl ji.
Dokud ji nepodepíral, myslela si, že to je jen halucinace její choré mysli. Tak jí to přece řekly, když jí hospitovali. Je blázen.
"Tohle bude dobrý, si v pořádku," řekl a podíval se okolo, všiml si, že po bytě jsou jakési hromádky čehosi třpytivého. Ale nikdo tu nebyl. Jeho tělo se od toho napětí uvolnilo a Hana na něho upřela svůj uslzený obličej. Nevěděla proč, ale přitáhla ho k sobě a obejmula.
"Kde si do prdel* byl? Proč si se neozval? Víš... Víš, jak jsem se do hajzlu bála," křičela a chrlila na něj jednu otázku za druhou. Nepodívala se na něj, její hlava byla zabořená do jeho bundy a prsty ji mačkala. Koutkem oka zahlédl obrazovku monitoru pochopil, proč mu řekla jménem. Hledala ho a místo toho našla jeho otce.
"Já... Mise se pokazila, roztřískal jsem mobil, nevěděl jsem, jak se ti ozvat. Já... Hano," zvedl její hlavu a nadechl se. Nemohl jí lhát. Aniž by věděl, co teď prožívala, co se dělo.
"Utkal jsem se Collectorem." Vlastně to bylo jako by ji někdo vrazil kudlu do zad. Ruka ji vyletěla a přistála na jeho tváři. Neuhnul, jen se na ni zmateně podíval.
"Collector...Všechny, které jsem milovala jsou mrtví nebo zmrzačení, Hawksi."
"Hano..."
"Neříkej, abych se o tebe nebála, protože se o tebe prostě budu bát sakru. Ty ho neznáš, nevíš, co mi udělal."
"Vím," řekl šeptem, Hana se od něj odtáhla. Jistěže věděl. Její práce. Koutek jejich úst cukl, vypadala to, že se chtěla usmát. Zhluboka se nadechla a podívala se na něj.
"Moje jméno je Hana Straka, rozená Hana Elster. Můj biologický otec je Nikolaus Elster, momentální hlava jedné z největší mariánských rodiny v Rakousku. Má na svědomí několik poprav, vražd, mučení, loupeží a obchodování na černém trhu. Celá tato strana mé rodiny, patří na hledáček všech organizacích zabývající se organizovaným zločinem. Kdysi mi nabízel možnost se k nim přidat a moje matka, Radka Růžičková, byla za svých mladých let, nejlepší zlodějka a zapletla se s touhle rodinou, když se jim připletla do obchodu. Mému otci pak pomáhala při práci, ale pak se zamilovala do jiného a opustila ho. Nyní se věnuje rodině, kterou založila s mým nevlastním otcem Patrikem Radovanem. Má s ním teď dvě děti, které nemají quirk a třetí, které má sedm," posadila se na opěrku pohovky. Keigo si sedl vedle ní. Tohle přesně chtěli vědět, chtěli jí spojit s jejím otcem, který je Villain.
"Moc se tím nechlubím, ale kdybys ses na to zeptal, řekla bych ti to. Nemusel si mi krást věci. Stačilo říct a já by ti to dala, protože to není celé. Spousta věcí tam chybí a já bych tě mohla varovat," řekla a její hlas přeskakoval. Její dech byl hlasitý, snažila se uklidnit. Hawks věnoval ještě jeden pohled na notebook a tvář svého otce.
"Přečetla sis všechno," chytl ji za bradu a otočil ji k sobě. V jeho očích nebyla žádná zloba.
"Nevím, něco málo. Pak přišlo zle, protože jsem věděla, že tohle bych číst neměla. Nemám ráda tajemství, ale tohle je osobní věc, kterou jsem neměla právo číst." Opět svou hlavu otočila a zadívala se do země.
"Můj otec, se o mě nikdy nezajímal. Žil jsem na smetišti v bytě, kde jsem neměl, kolikrát co jíst. A pak přišel Endeavor a zatkl ho, chtěl jsem být od té doby jako on. Zachránil mě. A tak jsem zachránil lidi a Hero Public Safety Commission si mě pak našla a přijala do kurzu, kde mě trénovaly. Někdy to bylo tvrdé, ale i tak jsem byl vděčný, mi dali domov."
"Domov? Vím, jaké to je, když trénují lidi. Když jsem tu byla tenkrát, nebyla jsem tu jediná, jeden kluk dokázal ze své ruky udělat nějaké provazy, či co. No chtěli to pořád dokola. Pořád a pořád, dokud mu ta ruka nepraskla. Takže jestli si myslíš, že tohle je domov, tak tě mi je líto," řekla a nespouštěla oči ze země, "když jsem si uvědomila, co bych tu musela vytrpět, nemožnost mít toho kousku normální života, co byl venku. Poslala jsem je k šípkům. Za další mě ze začátku vůbec nechtěly, až mě tenkrát málem přizabili díky All Mightovi, tak za mnou přišli do nemocnice. Protože jsem ji neukázala, že svá křídla umím měnit v krystaly," potáhla a podívala se také na něj a on jen mlčel. Vlastně nevěděl, co jí na to má říct.
"Jestli si pamatuješ, co jsem při jedné misi řekla Best Jeanistovi o tom, co bude mít na náhrobku a co bych tam chtěla mít já... Tak... Možná nevím, jak taková normální rodina funguje, ale chci být nejlepší v tomto. Chci dostat Collectora, abych se po každý vrátila domů a viděla, jak šťastní jsou. Chci, aby jednou zažili, co já ne."
Hawks provizorně spravil dveře a pověsil bundu na věšák. Nějak vstřebával rozhor s Hanou. Ta se mezitím převlékla do pyžama a momentálně seděla u jedné hromádky a snažila se z ní udělat opět krystal.
"Tsunagu je v nemocnici," prohodila a on přišel za ní.
"Cože?"
"All for One a něco z UA, já nevím. Nechci se o tom bavit. Mám toho už dost. Ty ses neozýval, Tsunagu je v nemocnici a já najednou byla sama. Celou tu dobu, co si se neozýval jsem byla mimo a on mi dělal společnost, všiml si, že se mnou něco není v pořádku. Občas jsem brnkla i Nitě, ale..." Nedokončila větu a jen pevně stisknula vytvořený krystal. Konečně pochopil, jaký o něj měla strach. A v ten moment jí to musel všechno říct. Ona měla slušnost dál ty soubory nečíst, ale on...
"Já, když jsem stáhl ty soubory. Našel jsem tam složku s názvem Falcon."
"Cože," řekla vyděšeně, stoupla si a propalovala ho pohledem.
"Měla jsi tam složku s nápisem Falcon. Byli tam fotky a pak stažené smsky, emaily a...." Když viděl, jak vyděšeně kouká zadrhl se. Její oči byly plné bolesti. Prošel jí celou, takže věděl, co pro ni znamenala.
"Vytáhl jsem ji, než jsem flashdisk odevzdal." Jemně sevřel peříčko, které jí viselo z ucha, mezi své prsty a sjel po něm. Něco vyhrabal z kapsy kalhot a vložil jí to do dlaně.
Kulatý lesklý předmět. Její tělo ztuhlo a pěvně sevřela pěst i s předmětem.
"Měl ten prstýnek na krku, poznal jsem z těch fo..." Hana mu překryla ústa. Už nechtěla nic slyšet, prošla kolem něj a si šla lehnout.
Ležela s Hawksem mlčky v její posteli, v jejím bytě a oba koukali do stropu. Ne že by si neměli, co říct, ale oba už víc slyšet nechtěli. Museli všechno vstřebat a nějak si to v hlavě srovnat. Vše, co se jeden o druhém dozvěděli. Vše, co se událo, všechny ty tajnosti. Byli unavení.
Otočil se na bok a chvíli ji jen pozoroval. Nechtěl ji nechat samotnou a když mu rukou pokynula, že se může přilehnout. S úlevou si přilehl, byl rád, že mu to dovolila. Křídlem ji přikryl, jindy by jí zakrylo celé no teď. Těžce otočila hlavu a překulila se k němu.
"Nesahej mi na záda," řekla rázně a Hawks pozvedl trochu pobaveně obočí, a tak svoje ruce položil na její bok. Něco v něm, ale hryzalo. Nebyl si jistý, jestli to, co dělá je tak úplně správné.
Měl jí špehovat a místo toho. Jeho tělo se napnulo.
"Keigo, mohl bys povolit stisk." Měl zaryté prsty v jejím boku, povolil. Byl naštvaný. Podíval se do jejích očí. Proč by měla pykat za svou rodinu? Byla stejná jako on, jen to dokázala přiznat otevřeně. Ale on? Reputace mu byla vším.
Zatlačil na její rameno a převalil ji pod sebe. Nechala se. Naklonil se nad její obličej a zastavil se. Jako by čekal, zda mu na to svolení, nechtěl přijít o své ruky. Hana lehce nadzvedla a otřela se o jeho rty a zase si lehla. Byla to jen letmá pusa, protože byl Keigo pořád zapřený do jejích ramen. Nemohla mu moc vzdorovat, byl silnější. Přiblížil se k jejím rtům.
Políbil ji, ať už se to v této chvíli zdálo nevhodné. Chtěl aspoň pocítit trochu toho tepla, které ho nespálí, ale jen zahřeje. Teplo jejích rtů, a jejích dotyků. Musel se přemáhat, aby nepřekročil jistou hranici, kterou si momentálně nemohl dovolit překročit. Nechtěl. Tohle nebyla vhodná chvíle.
Chtěl jen utěšit, být jemný, ale když mu nehty přejela po triku. Jeho křídla se vzrušením načepýřila.
Políbil ji na krk a vyhrnul jí triko pyžama s nějakým nápisem. Chtěl se jí dotýkat a ona mu to dovolila bez žádných protestů. Bez, toho aniž by mu opět uhnula. Nemusel se držet zpátky, a tak každý další dotyk působil, že chtěl víc a víc.
Na mobilu jí cinkla zpráva, ale to i ona ignorovala, ať už to bylo, jakkoliv důležité. Teď jí to bylo jedno.
Prsty měl křečovitě zaryté do polštáře vedle její hlavy a dost ztěžka oddechoval. Usmála se, přitáhla si ho k sobě znova a pevně ho přitiskla ke své hrudi. Možná byl těžký, ale ten pocit, který cítila byl neskutečně příjemný. Jeho vlasy byly tak jemné, když mu je projížděla prsty. Pořád se snažil rozdýchat ten slastný pocit, který mu projel snad celým tělem. Nechápal, co se právě teď stalo. Proč s ní je to tak jiné. Tak dobré, tohle bylo něco jiného, že doposud zažil.
Možná to bylo tím, že tohle celé chtěl, On sám.
kapitola 2 <--- ---> kapitola 4
Och, žena, ty ma zabíjaš týmto tu. Tempo a rýchlosť a rozsah už ani komentovať nejde, vždy mi to odpáli mozog niekam na Mesiac, keď vidím, ako chrlíš jednu luxusnú kapitolu za druhou. Takže opäť klobúk dolu.
OdpovědětVymazatNuž, táto časť bola úplne nabitá emóciami. Ani neviem, čo spomenúť ako prvé. Hana na psychiatrii ma prekvapila ale aj dosť vyviedla z miery. Úplne to čítanie bolo také temné... také "distrubing", všetko to, čím si prešla. Strašne smutný príbeh a backstory, môže si podať ruky s Dabim, ale zdá sa mi, že ona to mala ešte o dosť horšie ako Touya.
Je to nefér, že aký je život a ako sa vyvíjal pre ňu. Že to vlastne celé bolo akoby za dobrotu na žobrotu. Lebo miesto toho, aby ju uznali, ju strčili na psychiatriu a urobili z nej blázna. Našťastie tam ale za ňou prišiel Jeanist a vytrhol ju z tej biedy.
Akože, poviem ti... Robíš zo mňa jeho SIMPA, uvedomuješ si to? Ja som jeho postavu vždy mala už z anime rada... Hoci som sa vždy smiala na tom jeho uletenom oblečku, ale ak som nehľadela na to, tak bol úžasný a zaujímavý. A bolo ho v anime málo, tak si vieš predstaviť, ako ma potešilo, že si ho zahrnula do poviedky. Aj ja som k nemu hneď poslala Nitu na prax, keď som ešte len vymýšľala jej charakter. No a potom vďaka tejto poviedke ho začínam úplne zbožňovať. Krásne si ho vykreslila ♥ Moc ma teší, že mala Hana v tom období temna niekoho ako je on, kto ju priviedol k niečomu o dosť lepšiemu.
Tá časť s Falcon mi trhala srdce na kúsky... Úplne... Až ma tak zamrazilo, keď som čítala, že boli zasnúbené :( Strašné... Ale zase, na druhej strane, nebyť týchto udalostí, tak by Hana nebola teraz tam, kde je, takže to dokonale zapadlo.
Páčilo sa mi, ako sa bála o Jeanistu. Presne toto som prežívala aj ja, keď bojoval proti AFO a keď som videla, čo mu urobil :( Tiež som sa strašne o neho bála. A potom tie udalosti s Hawksom.. :( Proste celé to bolo brutálne popísané a precítené. Aj to s jej minulosťou a jej minulosťou :( (ozaj, nezaľúbila sa teda do toho jeho tatka, keď ho videla? :D Lebo by som sa jej nečudovala).
A jak vyslovila Keigovo meno :( A on sa priznal, že snoril a našiel info o Falcon. Zaujímalo by ma, ako to celé vníma, zistenie, že raz mala niekoho vo svojom živote, koho milovala a bol dosť podobný jemu... aspoň ja mám z Falcon taký pocit, že mu trošičku bola podobná. Hana má typ :D A potom jak jej dal ten prsteň a jak sa mu Hana priznala so všetkým o svojej minulosti :(
A ten koniec ma rozsekal... Čo ti poviem. Chémia, ktorá by sa dala krájať a predávať na kilá. Strašne som Hane na konci závidela. Už len tá predstava, že pri mne leží niekto ako Hawks, upiera na mňa tie jeho mega nádherné zlaté oči... Fuuu... musím sa asi ísť dakam schladiť alebo čo :D Lebo toto len ťažko dávam. Takže som hardcore Hawks SIPM a teraz už aj Jeanist SIMP. Som zvedavá, že na koho ma namotáš ďalšieho :D
Prosím, v ďalšej časti daj aspoň niečo veselé, lebo toto ma totálne dodrbkalo psychicky :D Ale bolo to úžasné a ja opäť len nadšene tlieskam a skladám klobúk...
Proč mi tohle děláš. Já se vždy u tvých komentářů úplně roztékám blahem. Protože tolik chvály si nezasloužím.
VymazatProstě eh...
Já nevím, co ti k tomu mám napsat... Moc děkuji a doufám, že se ti bude líbit i další díl. ♥
Konečne som sa znova dostala aj sem, pfu xD
OdpovědětVymazatMilujem, keď mám čítanie podkreslené hudbou. Je to o toľko iné čítať s hudbou v pozadí, než len tak v tichu. Vďaka nej si často dokážem oveľa živšie predstaviť popisované scénky a to ja priamo milujem. Milujem si predstavovať napísané xD Takže prvá časť bola smutná a naozaj sa dotýkala srdca (i keď rozplakať ma to nedokázalo xD no, hej, už mi niekoľkokrát povedali, že som bezcitná, tvrdá, chladná, atď... xD) V každom prípade sa mi s tou pesničkou veľmi dobre čítalo, pretože popisované bolo smutné a v podstate mi to zrazu celé pripadalo, akoby sa veci odohrali rovno v mojej minulosti (boha, našťastie nie... úplne postačí aj tento môj prapodivný život xD). V každom prípade som sa do celej kapitoly dokázala úplne vžiť, čo je veľmi príjemné - vzhľadom na to, že som dnes konečne dorazila aj jednu rozčítanú knihu, ktorá ma však nedokázala tak moc zatiahnuť do deja xD
A ak sa už zmienim o prvej pesničke, tak tá druhá mi privodila naozaj skvelú náladu, spolu s koncom kapitoly, ktorá je rovnako skvelá ako začiatok xD
Takže v podstate som si pri dobrom čajíku, pri fajných pesničkách s fajnou kapitolou som si tento čas naozaj užila. Ďakujem :)
P. S.: A prajem príjemne prežité vianočné sviatky :)