Příběh jedné Uchihy - Kap. 12

Vím, že to snad není ani možné, že jsem něco napsala, když už nějaký čas mám v boční liště oznámení o tom, že je toto připravovaná povídka.

Na svou obhajobu, prodloužila jsem si svá studentská léta a momentálně studuji VOŠ pedagogickou a sociální v Kroměříži a musela jsem si nějak adaptovat na nové lidi ve třídě a nové předměty. A teď před Vánoci jsme měli zápočet teď je zas zkouškové... No katastrofa, ale neboť plním své resty, tak je tu aspoň tento nový dílek.
Basketbalista a jeho malá florbalistka - Vánoční překvapení je taky napsaná, no obrázek je momentálně v stavu sketche a já se zařekla, že tu povídku nevydám, dokud to nedokreslím. No a neboť mám digitální blok, tak nevím, kdy ten čas nastane, ale budu se snažit aspoň do konce února.

Hanare se s posledních sil nadechla a pevně sevřela víčka. Proud jí stáhl pod led, jak čekala. Ten jí dost rychle táhl pryč a během chvilky všechno začalo černat a její zmrzlé tělo klesalo do hlubin nějakého rybníka.

Světlo, které se prodralo sněhem a ledem, Hanare připomnělo, že tohle přece nemůže být její konec. Žij!

Ne, potom, co přežila skoro pravidelné bití v Senju vesnici, napadení Kaguya klanem a pak útokem na ni a Madaru. 
Z úst se jí dostaly bublinky drahocenného vzduchu. Teď nebo nikdy.

Zakřičela. Nebyla si jistá, proč jí její podvědomí k tomuto vedlo, ale měla pocit, jakoby to všechno měla dostat ze sebe. Viděla, jak kolem ní vodou prosvištěli její motýlci. A nebylo jich zrovna málo. Led nad ní okamžitě popraskal a s posledních sil vyplavala na hladinu a zachytila se na první ledové kře. 
Byla to jen malá výhra, jen co konečně spočinula na kře, se jí pomalu zavírala víčka a Hanare usínala.

Z toho tvrdého spánku, jí probudilo praskání dřeva a velice příjemné teplo. Ležela kousek od krbu na nějaké kožešině a místností se linula příjemná vůně mátového čaje. Po bradu byla zakrytá přikrývkami se ji trochu ulevilo, byla v bezpečí, občas se s chodby ozvaly něčí kroky, ovšem do místnosti zatím nikdo nevkročil. 
Čím víc přicházela k sobě, tím víc cítila, jak všechno jí bolí. Dokonce si začala být vědoma, že necítí prsty na nohou a na rukách. Ty totiž změnily barvu do fialova, být možná v té vodě o něco déle tak jí prsty zčernají a přijde o ně. Její hlas se úplně vytratil a pokaždé když se nadechla něco říct, z jejích úst nevyšla ani hláska čí zachraptění. Zhola nic. Po tváři jí stekla slza. Žije, ale její zdravotní stav je mizerný. Přemýšlela, jestli někdy opět vůbec vstane, čí pohne prsty.

"Je vzhůru," zakřičel dětský hlas a vedle Hanare se posadila malé děvče, mohlo jí být tak kolem jedenácti let. Víc ne. Měla černé vlasy a její oči měly taky uhlíkovou barvu.
"Jsem Fumiko a ty?" Han jen otevřela ústa a pak je zas zavřela, jen se pousmála.
"Nesnaž se mluvit. Je to zbytečné, si prochladlá a podle doktora máš nateklý a rudý krk. Takže se musíš prvně uzdravit," řekl další hlas. Ten byl o něco hlubší. Dívka tedy mohla být o něco mladší než ona sama. Po chvíli se osoba dostala do jejího zorného pole a tak si ji Hanare mohla prohlédnout. Také měla černé vlasy, ale dlouhé a její oči měly též uhlíkovou barvu, ovšem působily dost ustaraně a utrápeně. A někde v hloubi nich snad zahlédla i bolest, kterou dívka v sobě nosila. Ale proč, to bylo momentálně Hanare záhadou. Přece jen tak mladé děvče život před sebou, v ten moment sjela očima níže a uviděla, že děvče je pěkně kulaté. Byla těhotná, ale většinou to měla být radostná zpráva, ovšem dívka tak vůbec nepůsobila.
A tak tedy Hanare jen přikývla.
"Našli jsme tě s otcem na ledové kře uprostřed rybníka. Docela by mě zajímalo, jak ses tam dostala a proč uchiha dívka má na sobě senju kimono," prohlédla zkoumavě Hanare, ale ta jí v tomto stavu nemohla odpovědět. Proto jen pokrčila rameny, což jak zjistila, moc dobrý nápad nebyl. V tom okamžiku zjistila, že se sotva pohne.
"Fumiko, pojď. Necháme našeho pacienta odpočívat," řekla těhotná dívka své mladší, když do Hanare dostaly jídlo a nějaké tekutiny. 
"Přežije," zeptalo se malé děvče své sestry, která si povzdechla.
"Její šance jsou hodně malé, to by se musel stát zázrak."

----

Madara chvíli ztuhle hleděl na spadlý most a na místo, kde před několika minuty stála dívka. Vše se pro něj odehrálo moc rychle. Moc rychle.
Opět mu zachránila život, kdyby to neudělala, oba jsou teď s velkou pravděpodobností mrtvý. Což by byla asi ta příjemnější volba. On jakožto syn vedoucího klanu by měl větší cenu živý. Přece jen měl dost důvěrné informace o svém klanu a hlavně o rozložení jednotek jejich armády. 
Jako nějaký stroj vzal všechny batohy a vydal se lesem, aniž by věděl, kam přesně jde. To věděla ona. On ne.

Dost dlouhou dobu bloudil lesem, než se mu po několika dnech mrazu a hladovění, podařilo najít cestu. A tu se mu blýskla jeho záchrana. Zrovna touto cestou táhla jedna z jednotek domů do hlavní vesnice. V první moment si s velkou pravděpodobností mysleli, že je nějaký žebrák, no velitel jejich jednotky, znal Madaru osobně a nemohl uvěřit, že je naživu.  
Okamžitě nařídil, aby mu daly něco teplejšího na sebe a nějaké jídlo. Po cestě domů mu velitel sdělil, že jeho otec byl zabit v jedné z bitev proti Senju klanu a jeho bratr byl zvolen dočasným vedoucím, protože to bylo velice čerstvé tak se rada starších nemohla domluvit, kdo bude vedoucím klanu a jak to bude celé dál.

Smrt otce Madaru ani moc neranila, ty slova mu přišla absolutně prázdná, skoro půl roku strávil s někým jiným. Ta osoba byla pro něj důležitější, než jeho otec. K otci totiž neměl tolik pozitivních citů jako k ní. Láska je pro slabochy. Otcova tehdejší slova, když jim zemřela matka. Tehdy přemýšlel, jestli to myslel vážně nebo to byla jen pouhá slova a on za tvrdou slupkou skrýval své city. To sotva, řekl sám sobě v duchu a podíval se na velitele.
"Takže bratr je ve vesnici?"
"Ano, po smrti otce ho stáhli do vesnice, jakožto jediný právoplatný nástupce. Tedy... Mysleli si, že jste mrtvý, vy jste starší, takže na tento post máte nárok."
Madara se uchechtl, v tento moment, neměl náladu na nic. Všechno jeho myšlenky se točily vážně jen okolo ní. Na povrchu vypadal, jako necitlivý chladnokrevný vrah a kde kdo si to o něm i myslel. Avšak většina Uchihů měla v sobě více citu, než si někteří mohli myslet. 
Pocítil palčivou bolest očí a tak si ji automaticky protřel. Jeho oči nabraly rudý odstín a černé tečky se spojily v cosi, čeho Uchihové dosáhli jen tehdy, když zabili někoho velice blízkého. Ona pro něj znamenala tedy více, než si on sám připouštěl.

Po několika dnech se Madara konečně dostal do jeho rodné vesnice. Zpráva o tom, že Madara žije, se roznesla bleskově, ale jen pár vyvolených vědělo o tom, co se mu doopravdy stalo. Ovšem, že ho zachránila, mladá žena, z které se nakonec vyklubala Uchiha, věděl jen jeho bratr. Zbytek věděl, jen některé pasáže jeho příběhu a zbytek, což byly občané vesnice, jen to že nějakou dobu pobyl na území Senju klanu. 

Rada starších okamžitě dala velení Madarovi a ten se během několika dní musel adaptovat na to, že je teď vedoucí celého Uchiha klanu a na jeho bedrech leží jeho osud. Co se týkalo ceremonie, tak ta proběhla velice rychle a stručně, protože v těch dnech zaútočili Senju na jednu blízkou vesnici a oni museli rychle jednat. Nebylo zbytí. 

Dalších několik měsíců se táhlo, jakoby snad někoho čekaly. Madara během nich zjišťoval, že otec některé věci dosti zanedbával. Násilně nechal rozehnat některé nepokoje, místo toho, aby zjistil, kde je problém a vyřešil ho. Tak totiž mohl dostat několik lidí na svou stranu a mohl tak naverbovat nové lidi, ne je zabít. 

Další problém byla celková spokojenost ve vesnici. Platila tu nějaká pravidla, která Uchiha klan striktně dodržoval, ale co se týkalo ekonomické a bezpečností stránky ty dosti pokulhávaly. Krádeže, znásilňování a vraždy. 
Vše musel změnit, tohle dál nešlo, jestli to rada starších respektovala budiž, ale on ne. Bude to mít pořádek, ať to stojí, co to stojí. 

Tvrdá práce se vyplácela a i jeho mysl, přestávala pomalu myslet na krátkovlasou dívku. Rozšiřování hlavní vesnice šlo zprvu špatně, ale postupně se několik okolních vesnic přidalo a mezery mezi nimi se vyplnily novými domy. Ale nejdůležitější fakt byl, že ho začaly respektovat, jakožto vedoucího klanu. 
Klan, jak brzo zjistit nebyl tak zcela sjednocený, jak ho otec učil ba naopak, byl v totálním rozkladu. Všude byly malé vesnice, které měly vlastní zástupce, kteří tam vládly.

Někdy však pozdě v noci, zabloudil k oné dívce. Pokaždé si vybalil jejich první a i poslední společnou noc v té jeskyni. Jestli by někdy bohové chtěli, aby měl ženu, tak by to musela být právě ona. Rada na něj totiž tlačila i v této záležitosti. Což pro Madaru bylo velice nepříjemné téma. Bratr sice nevěděl o tom, že s dívkou spal a že je do ní snad i zamilovaný. To by mu nikdy na rovinu neřekl. Hrdost Uchihů. Ale naznačil mu, že o dívku jevil zájem. 
V duchu sám sobě nadával, jak v této věci vyměkl.  Před nějakou dobou by na takové věci ani nepomyslel a teď. Musel se sám nad sebou pousmát. 

Jednoho odpoledne, když zrovna návrháři ukazovali Madarovi budovy, které budou přestavovat na nové, uviděl v okně fialového motýla. Na konci jara snad nic neobvyklého, ale ta barva. Byla až moc sytá na odraz. 

 11.kapitola <---   ---> 13.kapitola