Příběh jedné Uchihy - Kap. 11

Po delší době opět nový díl.

Doufám, že se vám bude líbit a zanecháte mi tu i nějaký komentář.

Jsem totiž zvědavá na vaše názory.

Cítit jeho nahé tělo na tom svém, bylo pro Han ještě v době, kdy byla přesvědčená o tom, že je Senju něco nepředstavitelného. A teď se toho nemohla nabažit. Jejich těla se do sebe proplétala a pocity, které jimi proudily, byly naprosto dokonalé a slastné. Han nehleděla na hlasitost svého hlasu, kdo by je tu slyšel a tak se jeskyní ozývaly její hlasité steny. Jemu to vůbec nevadilo, věděl, že to co dělá, dělá dobře. Hodně dobře.

Han měla ze začátku výčitky, myslela si, že když k něčemu takovému dojde, zradí tím je, nebo spíš ho. Ale co na tom teď sešlo, ona k nim nepatřila, když by se dozvěděli, že má sharingan, zabili by ji, jako špeha. A on přece Uchihy nesnášel, nenáviděl, pohrdal jimi. Byli pro něj méněcenní.
Skousla si tak pevně ret, že si ho prokousla. Kdyby to věděl, byla bych pro něj taky méněcenná?
Odklonila hlavu na bok. Právě si tu užívala s mužem, který o ni očividně jevil zájem a ona... Myslí na jiného. Sama sobě se v duchu vysmívala. Pravou ruku sundala z Madarových zad a překryla si oči. Jsem tak pitomá.

Madara se na chvíli zastavil, jako by snad věděl, nad čím uvažovala. Ona má zapomenout, připomněl si v duchu. Nebylo těžké se s ní zvednout ze země. A tak s ní udělal několik kroků ke stěně jeskyně a přitlačit ji k ní. Tělem jí okamžitě projela vlna chladu. Stěna byla velice studená, ale když Madara tiskl své tělo na její, byla to naprosto boží kombinace. V ten moment nechala vše zmizet a soustředila se jen a jen na něj. On byl totiž momentálně její přítomností i budoucností zároveň. Což byla děsivá představa, ale teď neměla moc na výběr. Jestli jí někdo dá teď druhou šancí být čím doopravdy je tak to bude tento mladý muž. Zůstat tam nemohla a i kdyby chtěla, stejně by se musela dostat dost daleko, aby jí nepoznali.

Když se Han probudila, oheň nehořel a všude byla tma. Odnikud nepronikalo světlo, což znamenalo, že je večer. Byl to velice zvláštní pocit. Na svých nohách cítila něco chladivého, ušklíbla se. Oblékla na sebe vrch kimona a ze svého batohu vytáhla jedno starší, z kterého kus uškubla, aby mohla utřít zbytky jejich společné chvíle.

Opustila místnost a šla k východu, chtěla se podívat, jak to vypadá venku. Cítila chlad na svých nohách, což jí vůbec nevadilo, když došla k východu. Nejlepší zpráva byla, že nesněžilo, což bylo dobře, mohli konečně pokračovat ve své cestě. Všechno venku vypadalo tak čistě a nevinně. Nic, co by napovídalo, jaká krutá doba. Pozoroval, jak  se sníh třpytí v měsíčním světle.
Chtěla tu ještě chvíli být a užít si ten pohled na ty nádherně zasněžené stromy, rampouchy na jejich větvích a ten úžasný klid.
"Musíte jít," ozvalo se jí v hlavě, až sebou trhla a na chvíli ztuhla.
"Jdi!" Han se otočila a běžela za Madarou. Zatřásla s ním a on se na ni zmateně podíval.
"Musíme jít," řekla tak přiškrceně. Bylo to zvláštní, její hlas se třásl a její tělo si dělalo skoro, co chtělo.
"Už nesněží," optal se trochu překvapeně.
"Ne, jdeme," zavelela a šla se obléct a sbalit věci.

Další dny byli docela poklidné, nevypadalo to, že by je někdo sledoval a nikoho po cestě nepotkali, což byla výhoda. Žádní svědci. Problémy v této situaci vážně nepotřebovali.
"Jaký je Uchiha-klan? Znám ho jen jak ho popisoval Tobirama a řekněme si na rovinu, nesnáší vás."
Madara se na ni otočil a usmál se.
"Já ho taky nesnáším," řekl klidně a potáhl si batoh, "No... Jak začít?"
"Lidé, poměry, vedoucí klanů?"
"Fajn.. Náš klan má tři základní rodiny, které se na začátku moc nesnesly, ale nakonec se shodly, spíš si to v boji vyřídili a oni mají na starosti vedení klanu. Ta moje je hlavní rodina, která vede celou vesnici. Pak jsou tu ty dvě rodiny, které jsou něco jako stráže hlavní rodiny. Tedy té mé. No, a aby si ty dvě zbylé rodiny, nepřipadali méněcenně, tak jim dali titul. Jejich nejstarší dcery, jsou princezny Uchiha klanu. Podílejí se na vedení klanu, ale ve smyslu, že se starají o vesnici, aby lidé v ní se měli dobře."
"Ženy, které mají hlavní slovo?  Tak to slyším prvně." Madara se okamžitě začal smát.
"To máš pravdu. Oni to za ně rozhodují otcové nebo jim to prostě zakážou. Nikdy se nestalo, aby některá z nich něco udělala. Když jsem mluvil o jejich otcích, tak se za každou cenu snaží ji provdat za některého ze synů hlavní rodiny."
"Takže ti nabízeli nějakou ženu?" Při té myšlence se Han trochu ošila, ta představa se jí nelíbila.
"Otec to nedovolil. Prý první velké vítězství ve válkách a pak svatba. Za další kdyby nás nechal se oženit tak získáme jeho post, takže bych já nebo Izuna vedl klan."
"Jo tak... A to je celé postavení klanu? Senju má nějaké poradce. Radu starších či co?"
"Tu máme taky, většinou radí, co bychom měli dělat, ale záleží na vedoucím, co rozhodne. Můj otec jim naslouchá, ale podle mě je to banda starých dědků, kteří už zapomněli, jaká je válka," zavrčel a cosi zamumlal. Nerozuměla tomu, ale předpokládala, že je to nějaká nadávka.
"Co se týká normálních lidí, myslím, že je to stejné jako u Senju. Jen tedy, nepouštíme si do klanu nikoho cizího."
"To znamená co?"
"Že, i když jsi normální občan, tak si nemůžeš vzít nikoho jiného než Uchihu. Kvůli sharinganu, na to je náš klan háklivý. Čistota krevní linie." Han si povzdechla, už teď věděla, že to bude docela těžké. Fanatici s čistou krví, jako Hyuuga klan, to je fakt super.

Pomalu se blížili k jejich cíli. Došli totiž k rozcestí, kde museli jít jednou z hlavních cest. Naštěstí jen kousek a pak zase zašly do lesa. Lesem nešli moc dlouho, cesta k mostu mohla trvat maximálně tři hodiny cesty, sněhem tak čtyři.
Když konečně došli k mostu, spadla z něj obrovská úleva. Byli tady. Oni to vážně dokázali.
Han se podívala na most. Spíše to byly dřevěná prkna a provazy. Pak se podívala dolů, popravdě to byla spíš lávka a moc jí nevěřila. Han se necítila moc dobře, měla jisté pochybnosti.
"Že půjdeš první a vezmeš věci?" Madara se na ni otočil.
"Máš strach?"
"Jo mám, vím, že tu to je, ale nikdy jsem přes ten most nešla," zavrčela na něj a sklopila svůj zrak k zemi. Kdybys jen věděl.
"Fajn, jdu první," vzal oba batohy a vydal se po lávce na druhou stranu. Opět si cosi mrmlal, ale to Han absolutně nevnímala. Ten špatný pocit, ustával každým Madarovým krokem. Čím blíže byl druhé straně, tím víc se jí draly do očí slzy.

Klidné okolí narušilo cinknutí kunaií, které Han chytla. Přesekla oba dva provazy, které držely lávku a Madara mohl jen nečině přihlížet, jak lávka padá dolů. Tak bezmocně se cítil naposledy, když viděl svého bratra Shuna mrtvého. Han na nic nečekala, rozběhla se podél propasti a snažila se aspoň chvíli utíkat jednotce Senju, které měla za sebou. Věděla sice, že její naděje jsou mizivé, ale chtěla žít. Bojuj!
Hlas, který slyšela své hlavně, měl zas pravdu. Musí bojovat, vždyť něco málo už uměla.
Útěk a soustředění nešlo moc dohromady, ale nakonec se jí podařilo vytvořit několik motýlů a pár Senju za sebou i trefit. K její smůle to byla docela početná jednotka. Podařilo se jí doběhnout až na menší mýtinu.
Když však seskočila dolů, uslyšela rupnutí ledu. Byla to řeka.
Chtěla se rozběhnout znovu do lesa, ale zastavila se. Jak dlouho by utíkala, před nimi. Byla by pro ně, jako štvaná zvěř, kterou by stejně chytili a co by bylo dál, by byla jen noční můra jejího krátkého života.
"Živou mě nedostanou," řekla si pro sebe a couvala opět ke kraji propasti, dokud pod sebou neuslyšela dost silné rupání ledu.

Senju seskočili kus od ní. V čele jich stál mladý muž, nemohl být o nic starší než Madara.
"Nevím, jestli si chytrá nebo tak blbá. Ale, co na tom sejde, teď tě odvedeme do tábora a ty nám hezky řekneš, co chceme vědět." Už od pohledu nebyl moc sympatický, i Tobirama, který se moc neusmíval, měl určité charisma, který tento muž očividně postrádal.
"Hele, není to ta holka od Tobirami a Hashirama," řekl muž stojící vedle něj.
"Jo, je to Han," ozval se kdosi ze skupinky, ten hlas dokonce poznala. No jméno si už nevybavila. Jen tam stála, mlčela a čekala, co se bude dít dál.
"Takže zrada klanu, ještě lepší. Víš, co takovým děvčátkům děláme, Senju Han?" Měla pocit, že si s ní dělá legraci. Ten chlap byl odporný, poznala mnoho odporných lidí, ale tento vedl na plné čáře.
"Nevíš? Nevadí, pochopíš a můžeš si být jistá ani Tobirama ani Hashirama ti nepomůžou, jsou oba..."
"Myslíš, že potřebuji jejich pomoc," skočila mu do řeči, bylo na čase to ukončit.
"Co?"
"Tak zaprvé chlapečku, nepotřebuji jejich pomoc, ať už táhnou k čertu a za druhé, jmenuji se Hanare, Uchiha Hanare." Jen, co to dořekla, silně dupla. Led se pod ní vzápětí propadl.

Cítila, jak jí do nosu natekla voda. Řeka jí táhla k vodopádu, bylo jí jedno, jestli tu zemře. Proud jí vymrštil z řeky a ona rychle klesala dolů do propasti. Doufala, že to nebude až tak bolet. K jejímu překvapení to však bylo ještě horší. Pád dolů do řeky, jí nezabil. Studená voda jí stáhla hrudník a Han se topila. Několikrát se jí podařilo sice nadechnout, ale šok, který zažívala, jí bránil, aby si uvědomovala, že se nadechla. Připadalo jí, že má plíce plné vody a nemůže dýchat.
Proud jí táhl kamsi pryč a ostré kamení jí trhalo oblečení. Udělalo jí i několik nehezkých šrámů, které by za normálních okolností i krváceli, ale ledová voda a vzduch jí zpomalovaly všechny životní funkce.

Nevěděla jak dlouho jí řeka takto táhla, měla pocit, jako by to byly hodiny. Hodiny mučení. Její tělo křehlo a ona pomalu usínala v ledové vodě. Konečně se jí podařilo zůstat hlavou na hladině a normálně dýchat. Když už si myslela, že konečně vše zmizí, řeka, jí zatáhla někam k teplým pramenům. Což jí probralo. Koukala kolem sebe pořád byla mezi skalami, takže neměla šanci se vydrápat někam na břeh. Na chvíli jí svitla naděje, ale ta se záhy rozplynula, když voda znovu začala být studená a před ní se objevil led.

10.kapitola <---   ---> 12.kapitola