Silvestrovský speciál - Butterfly effect - Kapitola 20

Dneska to bude bez nějakého obrázku, 
protože bych nevěděla, koho dříve tam dát.
Já přeji příjemné čtení tohoto mého dlouhého dílku! ♥ 
Na jeho konci naleznete, co kolik mělo slov, kdyby jste se chtěli pokochat.

---
Upozornění obsahuje NSFW scény.

Slyšela, jak její zvonek zacinkal a utichl, přemýšlela, kdo by mohl teď po obědě tak otravovat. Nebyla s nikým domluvená ani s jejím týmem. No, že by změnili názor a chtěli ji přece jen přemluvit, aby s nimi šla oslavit nový rok, což se jí nechtělo. Jediné, po čem toužila bylo na nový rok ticho, relaxace a vana plná teplé vody se skleničkou dobrého vína. Takže cesta ke dveřím trousila v duchu několik ruských nadávek, jen aby dotyčný za dveřmi náhodou neslyšel, co říká. Přece jen, kdyby to byl její tým tak by jí rozuměli.

V představách byla v té teplé vodě, nohy opřené o okraj vany a puštěná muzika, když otevřela dveře a podívala se na osobu, která tam stála zrudla. Její představy se jaksi zhouply v mžiku kamsi úplně jinam. Viděla vanu, víno a jeho... Kupodivu se jí tato představa i líbila, ale dosti záleželo, co vlastně od ní chtěl. Byli to asi dva dny dozadu, co tu byl naposled. Byla by sama proti sobě, kdyby tvrdila, že se jí to nelíbilo i ta snídaně stála za to.

"Ahoj Rami, neruším doufám?" Jeho hrubý, a přesto tak příjemný hlas a neodolatelný milý úsměv. Tomuhle šlo těžko odolat, byl až moc chutný. 
"Ahoj, ne... Copak potřebuješ?" Ta otázka z ní vyletěla nějak automaticky a on se trošku ošil. Co potřeboval? To on moc dobře věděl, momentálně to byla ona, co potřeboval a hlavně chtěl. Její malé svůdné tělo a tu něžnost, kterou skrývala pod tak tvrdou slupkou. 
"Co vlastně dneska máš v plánu," opřel se o rám dveří a trochu se nad ní naklonil. Její tváře opět nabraly jemně červený odstín a ona se k němu též přiblížila. Tahle malá hra jí začala docela i bavit. 
"Nic moc, vana, víno..." Její oči se upíraly na něj a Lukáš z ní nespouštěl svůj pohled.
"To zní fajn a smím se přidat?" Ten jeho hlas zněl tak hravě a zpoza zad vytáhl tašku. Pochopila, že tam budou dobroty na večer. Vlastně strávit s tímto mladým mužem Silvestr by mohla být větší zábava než s týmem. Přece jen měl jistě kvality, které předčili tu její malou skupinku. 
"To možná podle toho, co schováváš v té tašce?" 

~

Hana se s Keigem a jejím otcem procházeli ulicemi města. Keigo měl, co dělat, aby nějak schoval svá křídla a nepřilákal tak zbytečnou pozornost.
Tak svá křídla nechal skoro bez peří a ty pak schoval nějakou bundou. Peříčka poletovala dost blízko něho, kdyby náhodou bylo potřeba okamžitě něco řešit. Tento den měl být už normálně v práci, ale jeho nevybrané volno za celý jeho pracovní život... Mohl si to dovolit, ještě chvíli zůstat s ní. Nebo snad ne?

Co se stal hrdinou nezastavil se, ne že by toho času volna nějak litoval. Strávil ho dobře, ale přece jen už to na něj bylo moc. Vše se táhlo nějak pomalu na jeho vkus. I tohle setkání už by měl rád za sebou, ovšem tu jaksi věděl, že musel zpomalit. Pokud tedy chtěl nadále zůstat živý a s jeho dcerou. 
"V Musafatu jsem ještě nebyl, tenkrát jsem ním jen projížděl. To znám lépe Fukuoku, například jsem si zamiloval Kawachi Wisteria Garden (Kawachi Fujien) mezi dubnem a květnem, tam je otevřená zahrada, kde jsou přenádherné Vistárie. No prostě něco pro motýla. Kytky," řekl pobaveně a otočil se na Hanu. Na první pohled to na ní nešlo nějak poznat, ale kupodivu i ona měla slabost pro květiny, a hlavně velké zahrady. Jejich byt v česku taky většinu dekorací tvořili květiny. Tu v Japonsku se, ale Hana dost uzamkla, když jí chyběla křídla, připadala si divně, když měla všude květiny. Takže její byt momentálně mohl mít tak dva malé květináče a jeden větší v rohu, který momentálně obýval stromeček. 

"Chtěla by ses někdy podívat," zeptal se Hawks a Hana se jen usmála. Už se vlastně dívala, co je ve Fukuoce zajímavého, největší dominanty byla Hawksova agentura, jak jinak a Fukuoka Tower, s které ji občas Hawks poslal nejednu fotografii. Ten výhled byl božský. No a několik svatyň a zmiňovaná Kawachi Fujien, ty fotky odtamtud byly dokonalé, problém byl, že když se na ně Hana dívala, měla pocit, že by to nebylo ono. Nějak sebe pořád viděla s křídly, která ji ladila barvou s Vistáriemi. Prostě by tam vypadala, jako víla, jenže bez křídel, to pro ni nebylo ono.
"Určitě, musí je to..." Jediný pohled do jejich očí, které působily tak bolestně a Nikolaus zmlknul a chytlo kolo vozíku, aby ho zastavil. Což Keiga, který vozík tlačil mírně zaskočilo a málem mu skřípl ruku. On však mlčel, nic mu na to neřekl.
"Schmetterling, s křídly nebo bez si pořád kouzelná slečna, která by si pak mohla udělat výlet a zajet se pokochat. Jestli chceš mohli bychom si pak udělat výlet společně. Budeme dva bezkřídlí motýly, kteří okukují kvítka," chytl ji za ruku a ona se usmála. Měla občas pocit, že jí čte myšlenky. Možná to byl spíš fakt, že i mu něco vzali, jeho červená křídla. A tak nějak doufal, že kdyby Hana chytla Collectora a našla jeho soukromou sbírku, v které je měl, že by on, pokud se toho dožije, by je mohl mít zpět. Pokud se je nerozhodne prodat, což by vše mohlo zkomplikovat.

"Tak mě napadlo, vím, že je to jen výstřel do tmy, ale mohli by se na tebe podívat Elias a Ida. Pokud tvoje tělo pořád reaguje na látku a ta likviduje buňky, mohla by ji Ida zkusit neutralizovat a Elias by mohl některé z nich obnovit. Neslibuji nic, jen jsem jim včera večer napsala, když mě to tak napadlo," vykoktala ze sebe Hana, na chvíli se posadili do jedné z cukráren, které chtěl Nikolaus navštívit. Věděla, že ho to možná naštve, ale nějak přemohla ten pocit, že by mohl něco namítat. Šlo přece jen o jejího otce a ona nechtěla o něj tak úplně přijít. Mohla se na něho spolehnout ve věcech, kterých by jen málokdo pochopil. Tak jako na Muscariho.
"To myslíš vážně? Elias a Ida Haug?" Keigo trochu nechápavě hleděl na Hanu, která se momentálně opět netvářila moc typicky. Vypadala, jako by snad něco udělala. 

"Ty je znáš Keigo?" Hawks se podíval na Nikolause a pak na Hanu, která sklopila zrak dolů. Možná to byl špatný nápad, prolítlo jí hlavou.
"Ano, pomohli nám, když nás napadli v Tokiu na večírku."
"Takže ti Hana neřekla, že jsou to bývalí kolegové Collectora." To, jak zvláštně se chovali, jak si nenechali od nikoho rozkazovat mu přišlo divné. Ale k Haně se vždy chovali s jistou úctou. Jako by ji za něco vděčili.
"Ano, oba dva pracovali pro Collectora, pomáhali při operacích, kdysi jsme je s Falcon a Muscarim potkali na misi v Norsku. Utíkali před ním, několik jeho lidí, což jsem se dozvěděla až později, se je snažili zabít, protože se naučil svůj quirk používat od nich a už je nepotřeboval. Eliasovi zabil manželku a tři jeho děti, když se ho chtěl zbavit. Ida byla v té době sama, nějak se do vztahů nehrnula a my jí pomohli zachránit Eliase, kterého málem dostali. No a Ida je dobrá v počítačích potřebovala by ještě pár věcí doučit, ale když se dozvěděla, že jsem v Japonsku tak mě kontaktovala, že pokud bych chtěla, že my rádi pomohou dostat Collectora a moje křídla zpátky. Takže mám dva lidi, co dokáží vrátit zpět ty ukradené části bez trvalých následků zpět, tak aby fungovali jako předtím," řekla klidně Hana a podívala se na něj, "Nejsi jediný, kdo si umí dělat kontakty. Byla to bokovka, pomohli jsme v nouzi, aniž bych věděla, že se budou v budoucnu hodit. Dostat je sem byla pak už hračka. Řekla jsem o tom Tsunagovi a ten zjistil, že nejsou vedeni, jako villaini a tak pod určitými podmínkami sem mohli přijet pracovat. Absolvovali lékařské kurzy pro obnovu svých papírů a bylo. Pamatuješ na tu ženu v tom starém rybářském doku?" Hawks přikývl, jak by ne pak následovala návštěva ho a jeho nadřízených u Tsunagy v agentuře a jejich zrušená večeře, protože Collectora podcenili. I on a málem ho chytl.
"To bylo poprvé, kdy jsme je využili v praxi naplno, dohledat majitelé těch... Částí těl je složité, databáze DNA není, takže většinou je to pak už jen o štěstí, ale teď když mám svoji agenturu, tak jsem mohla zkontaktovat určité lidi na úřadech a ti to dali výš, a tak teď, cokoliv najdeme budou okamžitě šířit, aby se našli ti, co jim to ukradl," pronesla docela hrdě, na tohle byla pyšná. Povedlo se jí totiž něco, co Tsunagovi ne. Když to zkoušel neuspěl, a tak Hana teď mohla v klidu za sebe zatahat za některé nitky, které měla. Bývalá heckerka se v ní nezapřela, pořád měla jisté páky. 

"A oni ti odpověděli," optal se Nikolaus, v kterém byl momentálně absolutní chaos. Byl pyšný na svou dceru za to, co dokázala a zároveň zděšený tím, že dva lidi, kteří asistovali Collectorovi přitom, když mu a jeho otci vyřízli křídla, by ho měli dávat do kupy. To musel nějak vstřebat. No jistá naděje v tom přece jen byla. Možná ho nezachrání úplně, ale mohl by žít o něco déle, než mu předpověděli doktoři. 
"Ano, řekli že s tím problém nemají a že se chtějí omluvit, vlastně Ida už předtím naznačila, že by s tebou chtěla mluvit a omluvit se za to. Hlavně po tom, co jsem jim pomohla se dostat sem a ona zjistila, že si můj otec. Ale nějak nebyl čas a já nevěděla, jestli by si o to vůbec stál po tom, co ti udělali."
"Oni nejsou o moc ode mně moc mladší, že? Mě bylo 38 a Elias mohl mít přibližně jako já, že?"
"No jo, mají teď 47 oba dva, jsou dvojčata, ale člověk to na nich moc nepoznal."
"Co vlastně umí?" Tohle zaujalo dost Keiga, který o tom chtěl vědět víc, a tak se z ničeho nic zeptal. Hana to už možná zmiňovala, ale nějak si teď nemohl vybavit, co přesně říkala.
"Ida umí neutralizovat veškeré jedy dotykem, ale její pravá podstata quirku je spojování a oddělování tkání, obnova a propojení nervů. Má to jisté omezení, hlavně rozsah zranění a poničení dané tkáně nebo nervu. Elias zase umí klasicky léčit, ale umí nahodit nervy a buňky, je to jako by ti projel tělem elektrický šok, když ti chtějí nahodit srdce, impulzy. Též to má jistá omezení, je to krapet nebezpečné používat na lidi bez zranění, posílí to tvůj quirk sice, ale... Kdyby to teď použil na tebe, tak by tvoje křídla byli o dost citlivější, a hlavně by se ti o dost rychleji rostla pírka. Mohl by si tím tuplem mít o dost víc pírek k používání. Jen teda se z toho vzpamatovávat je pak jízda, když to přestane působit."
"Falcon," zeptal se automaticky Keigo a Hana se usmála.
"Jo v tom Norsku jsme byli zahnáni do úzkých, no nikdy nepodceňuj někoho, kdo umí své křídla měnit v kov. Týden jsem jezdila na mise s Lukášem a Ali nám dělala jen společnici v sluchátku. Naštěstí šlo jen o sledovačky, tak o moc nepřišla. Nemohla se pořádně hýbat a pak to prostě odeznělo. Cítila se moc unaveně a špatně se jí létalo, ale jak říkám, jednoho rána se vzbudila a vše při starém."

"Takže to myslíš vážně? Oni s tím problém nemají... No..." Nikolaus si nebyl jistý těmi lidmi, ale věřil své dceři a pokud doopravdy procovali pro ni. Tak tu naděje aspoň malá byla. 
"Nedovolí, aby se jí cokoliv stalo. Pokaždé, když jí něco bylo, přišli," promluvil Keigo a otočil se na Nikolause. Ruku do ohně by za ně nedal, neznal je tak dobře, ale Haně neublížili a vždy ji pomohli.
"Kazím nám oslavu. Měla jsem to možná vytáhnout až zítra," usmála se trochu nuceně Hana, ale nemohla si pomoc. Chtěla to mít za sebou.
"Tak na tohle si budu muset nalít něco ostřejšího," uchechtl se její otec a Keigo se ušklíbl. Slyšet o alkoholu nechtěl aspoň do večera. Hana se zvedla a šla k toaletám a Keigo vytáhl na chvíli mobil, měl tam několik správ. Jeho nadřízení, nějak to čekal.
"Práce," upil kávy a podíval se na mladíka.
"Ano, ptají se na to, kde jsem a diví se proč nejsem v práci," otočil se na něj a povzdychl. Bylo mu jasné, že zítra se už s Hanou zas na chvíli neuvidí, chtěl sice opět do práce, ale co byla horší věc, musel zpět do Fukuoky. To se mu ovšem nechtělo. Jak ony jsou ty životní cesty vážně nevyzpytatelné.
"Nelam si s tím hlavu. Vím, že vaše povolání je náročné, jako to naše. Člověk si musí říct, co vlastně chce, on sám. Ne, co chce práce, lidi okolo. Jen on sám."
"A vy to víte, pane Elster?"
"Popravdě... Moje priorita je momentálně moje dcera a její bezpečí. Když jsem byl tak ve tvém věku, byla to práce, to má asi Hana po mě. Přál jsem si, aby můj otec byl na mě hrdý, čím starší jsem byl tím víc mi přišlo, že práce je to poslední, co by mělo přednost. Ostatní mafiánské rodiny, hrdinové, Collector... Všichni mě chtěli mrtvého a mou rodinu a mě došlo, že rodina, a hlavně i já jsme na prvním místě. Může se to zdát sobecké, ale kdybych tolik nespěchal a zpomalil, mohl jsem mít křídla a otec by mohl žít..."
"Neměl byste Hanu," řekl Keigo a Nikolaus se usmál.
"To máš pravdu chlapče, ale to není to, co jsem tím nechtěl naznačit... Chtěl jsem tím říct, zpomal. Věř, že můžeš být seberychlejší, ale přesto tě to jednou vše dožene a ty nebudeš moci nic z toho, cos udělal vrátit... Spěchal jsem a málem tím ztratil jediné dítě, které mám. Věř, že není dne, kdy toho nelituji, že jsem si ji nevzal k sobě."
"No... Mám-li být upřímný mě to tak líto není," řekl docela klidně a Nikolaus se usmál, konečně se trochu projevil, což ocenil. Nebyl nervózní.
"Na druhou stranu, máme z pekla štěstí. Kdyby Tomura nechtěl, aby byla Hero, a nakonec si to rozmyslel a řekl jí, aby se na to vykašlala. Byla by teď s ním a věř, že ani jednoho z nás by nepotřebovala." Keigo se až vyděšeně podíval na něj, jeho klidná tvář, ale říkala, že mluvil naprosto vážně, "A že by byla sakra dobrý villain se můžeme přesvědčit na tom, jak dobrá je Hero."
Ta představa byla dost děsivá. Dokázal si ji představit, jako svou kolegyni, kterou by tenkrát byla, kdyby přistoupila na nabídku, ale nikdy ho nenapadlo o tomto uvažovat. Co by se stalo, kdyby... Ne. Nechtěl o tom přemýšlet. Hana na rozdíl od Tomury jednala rozvážně, nikdy nikoho nepodceňovala, nepřeháněla, vždy přemýšlela nad tím, co může udělat ten druhý a hlavně, jako on i ona musela umět spoléhat jen a jen sama na sebe, když šlo do tuhého.

"Nepěkná představa, že," položil šálek zpět na stůl, "Napadlo mě to cestou do Japonska, ani nevím, jak jsem k tomu došel."
"Nepěkná je slabé slovo," zavrčel Keigo a ušklíbl se. Nikdy před tím o tom ani kouskem své mysli nezavadil a výjevy, které se mu v hlavě vybavily byly otřesné. Hlavně při představě, kdy v tom musel sám figurovat, jako dvojitý agent. Vždyť se teď snažil infiltrovat do LoV.  A představa toho, že by tam poznal někoho takového... Co když by se do ní i tak zakoukal?
"Co tě na mojí dceři tak zaujalo, že si s ní nakonec začal chodit?" Tohle ho vlastně docela zajímalo. Pokud ji měl sledovat, a nakonec s ní chodil, co se mohlo tak pokazit. Podle toho, že měl úlety usoudil, že o děvčata by neměl nouzi. A o vztahy nejevil tedy žádný zájem.
"Odmítla mě," zasmál se Keigo a Nikolaus jeho obočí vyjelo o kousek výš. Tohle trochu nechápal, odmítla ho?
"Odmítala mě tak dlouho, že jsem nevěděl, jak se s ní mám sblížit, aby mě brala aspoň jako nějakého známého. Po každém setkáním jsem spíš myslel, že mě zabije než, že by mě měla někdy brát, jako kamaráda. Jenže čím víc jsem se kolem ní ochomýtal, tak jsem měl pro ni větší a větší slabost... Až..." Keigo mírně porudl a zmlknul, jeho oči se zabodly do stolu. Všiml si, že Hana se pomalu blížila ke stolu a Nikolaus se ještě víc usmál. Kluk poprvé poznal, co jsou to city a zamiloval se.
"Popovídali jste si," podívala se na otce, když se posadila za nimi zpět. Tvářil se dost spokojeně, kupodivu.

~

Po chvíli toho trapného tápání nakonec Ramona byla opřená o Lukášovu hruď a společně koukali na televizi. Spíše na nějaký stažený film. Japonské seriály se jim moc nelíbily, a tak zvolili tuto variantu. Bylo jí celkem fuk, co tam vlastně děje. Jediné, co momentálně vnímala, bylo to teplo, které z něho sálalo a jeho prsty, které jí tak něžně hladili po paži. Na to, jakou měl sílu a velké ruce, se jeho prsty jen lehce konečky jeho prstů dotýkaly její kůže. Bylo to tak příjemné, že vnímat cokoliv jiného nešlo. 
"Hana tě vážně přijala," zeptala se, potřebovala si být jistá, že vážně neodjede. Nějak si nemohla představit, že by tento muž opět zmizl někam zpět do toho malého státu, které bylo v srdci Evropy. To by bylo momentálně moc daleko. Tak nějak se její myšlenky ubraly na Hanu, vždyť ten její okřídlenec byl také z jiné části Japonska. Nechápala, jak to může zvládat, ale když si uvědomila, že tohle je opět jeden z volných dnů. Uznala, že práce ji asi taky zaměstnává.

"Ano, po novém roce jsem oficiálně její zaměstnanec a začne mi vyřizovat taky kartičku Pro Hera Japonska," usmál se a políbil jí do vlasů. Vlastně se na to i těšil, až po příletu mohl použít znovu svůj quirk, bylo to dlouho, co ho naposledy použil. Tsunagu očistil jeho jméno, a dokonce mohl zase na chvíli pracovat, ale když pak daly přednost podpůrným týmům... Nebyla možnost.
Oficiálně mohl dělat od nového roku, ale neboť i teď měl povolení, tak včera dostal od Hany echo, že se jim podařilo najít nějaký signál a on ho šel zkontrolovat. To proto taky momentálně hřál jak kamna. Nepřepálil svůj quirk, ale nějak se to zvrtlo a on musel použít víc síly, než by si přál. Když zachránili Hanu taky mu nebylo nejlépe, ale jízda na motorce do nemocnice a chladné počasí hrálo v jeho prospěch. 

Jeho tělo po nadměrném použití jeho quirku se přehřívalo. Vždy to přirovnávali k tomu, že v deštném pralese bývá dost horko, a tak jeho tělo produkovalo teplo. Pokud to přepálil, chytl šílené horečky a mohl na ně i umřít. To možná proto byl tenkrát NO.3, sám se kvůli tomu raději držel vzadu, protože nechtěl, aby ty dvě zůstaly sami a mu to na jednu stranu vyhovovalo. Nehrnul se do všeho po hlavě jako Falcon i Hana byla taková, že si raději vše dopředu promyslela. 

Ramona se mírně pomrvila a on trochu hlasitěji povzdychl. To, jak na něm spokojeně ležela, by nebyl takový problém, ale to, jak její tělo trochu pohnulo a zatlačilo na jisté partie... Nechtěl tohle celé kazit, nějak si to šetřil na večer, jak se u nich říkalo, na Nový rok tak, po celý rok. Při té myšlence se musel pousmát, líbila se mu, hlavně když v ní figurovala tato mladá slečna z Ruska. Na kterou myslel snad od první mise s nimi.
Všiml si už od první chvíli, že Hana si nesedla s tou ženou, které přezdívali Vážka. Obě byly mistři ve svém oboru a ve věcech, co se týkali počítačů a hackerství se těžce přely, kdo je lepší. Sám nedokázal říci, která z nich je v tom lepší. Sato byl strašně v pohodě a neboť se nemotal kolem zmiňované ženy z jejich týmu, docela si sedli. Monkey taky ušel a Ramona... Ta ho fakt odrovnala.

"Co vlastně dělá dneska tvůj tým," podíval se na ni a Ramona k němu zvedla svůj zrak.
"Nechceš je vidět, že ne," zamrmlala a Lukáš se musel pousmát, ne to doopravdy nechtěl, jen ho zajímalo, zda ji taky někam nepozvali.
"Ne, ty mi bohatě stačíš," přitáhl si ji k sobě a políbil ji na rty. Prvně jen tak jemně, jenže když Ramona začala až moc ochotně tohle něžné gesto oplácet. Nějak už si chladnou hlavu zachovávat neuměl, nějak přestal sledovat čas a vlastně ani nevěděl kolik je. Takže když se ozval budík, že do nového roku zbývá už jen deset minut, neochotně ji pustil. Což se nelíbilo ani jeho partiím dole. Nějak ho začalo polívat i to typické teplo, ale i to zvláštní a mohl se jen modlit ať to nesklouzne do jisté roviny, kdy by musel...

~

"Tak to mu se říká výhled," zkonstatoval Nikolaus na panoráma před sebou. Odtud šlo vážně vidět nádherně na město a krom toho tu nikdo skoro nebyl. Keigo vybral dokonalé místo. Nikolaus se podíval na hodinky a vzal od Keiga jeho bundu a cosi vytáhli z tašky. Opět od něj ustoupil, tak aby na něj viděla Hana.
"Schmetterling, mohla bys na chvilku," řekl klidně a Hana k němu došla, původně si myslela, že vytahovali prskavky, které po cestě koupili, ale on jí podal její brýle a sluchátka. Což Hanu dost překvapilo.
"Dvě minuty," upozornil a Keigo už stál nachystaný, jeho křídla se roztáhla a přišel k Haně. Ta snad do poslední chvíli nevěděla, co ti dva zamýšlí. Nasadila si brýle i sluchátka a Keigo ji vzal do náruče, ať už to spunktovali kdykoliv, cítila se nějak tak divně. Když se Keigo odlepil od země a její otec pozoroval se oba vznesli, v ten moment začali bouchat rachejtle. 

♪ Diamond ♪

Pevně svírala jeho bundu a nechtěla ho pustit i její víčka, byla přivřená. Mysleli to oba dva dobře, jen ona se jaksi necítila. Jak dlouho nebyla ve vzduchu? Dva? Ne... Už to bylo skoro tři roky. Tři dlouhé roky bez křídel, každý Silvestr jí to připomnělo jen tohle.
"Šťastný Nový rok, Babybird." Keigo jí k sobě přitáhl a políbil, první novoroční pusa. Pak se tedy otočila, jak všechno okolo bouchalo.
Obloha hrála všemi barvami a její zorničky se roztáhly překvapením a pomalu dostávaly tu radostnou jiskru, která jí během dneška scházela, až se začala usmívat. Bylo to nádherné, neodkázala by to popsat slovy. Ten výhled, jemný studený vítr, který jí jemně pálil v obličeji. Poryvy větru jí cuchaly její blond vlasy až jí z toho bylo...

Keigo s ní neletěl tak rychle, jen občas popoletěl kousek blíž, ale pořád držel dostatečnou bezpečnou vzdálenost. Ani kdyby byl sám netroufl by si letět k těm světýlkám blíž. Jeho peří by mohlo dost rychle chytnout, ale chtěl, aby si ten výhled užila. Její úsměv a mlčení ho utvrzovali v tom, že se jí to líbí. Chvílí zase setrval na místě a jeho zrak opět zamířil na její obličej a trochu ztvrdl. Její brýle se leskly, takže jí neviděl do očí, ale po tvářích si všiml, že má mokré cestičky ona... Plakala?
Látka její bundy se nakrčila a ona pocítila, jak si ji k sobě ještě blíž přitáhl k tělu. To ji donutilo se podívat na něj i přes její momentální stav. Nechtěla, aby viděl, že pláče. 
Přes jeho brýle, v kterých se odrážela barevná světýlka, která bouchala na nebi si všimla jeho pohledu. Byl plný něhy až se to v ní semklo. Pocítila ten otravný pocit v břiše, který zažila poprvé v životě.
"Miluji tě, Babybird." 

~

"Tak tedy, šťastný Nový rok, plný klidu a skoro žádné práce," usmál se na Rami a chtěl si přiťuknout.
"A hlavně, ať se vám podaří chytit Collectora," přiťukla, on trochu ztuhl a nervózně se poškrábal na hlavě. Jo tohle bylo trefné. Nakonec spokojeně odpili ze svých sklenic a dívali se na televizi, kde dávali živí přenos ohňostroje. Byla to krása, ale jim to stačilo i takto, jeho paže spočinula okolo ní a přitáhl ji k sobě a vtiskl jí polibek do vlasů. Jak jí tahle něžná gesta lahodila. Bylo to tak jiné, ten příjemný pocit se uvnitř ní tak usídlil a krásně hřál. 

Crazy in love

Nedopil sklenici, kterou měl jen na přípitek si trochu odpil, nechtěl, aby to udělalo větší zlo. Přece měl v plánu něco jiného než strávit noc v její vaně plné studené vody. 
Jeho ruka sjela po její paži, níž a jemně ji pohladil. Prsty ji pevně sevřel a druhou rukou zajel pod koleny. Jeho mohutná postava se i s ní zvedl a Ramona zmateně zamrkala, jediný pohled do těch jeho očí a bylo jí jasné, co má v plánu.
"Jak na Nový rok, tak po celý rok," přitiskl k jejím rtům ty své, jemně se o ně otíral až její vzdych ho pustil jazykem dovnitř. Jeho sevření bylo o cosi silnější, a to, jak se nemohl nabažit jejích rtů. Vzdychla mu přímo do úst. Jak dlouho tu, tak s ní stál nevěděla, ale nakonec se odtrhnul a podíval se na dveře její ložnice. Ramona se zakousla do spodního rtu, to, jak se jeho oči opět upřely na ni v ní vyvolalo vlnu vzrušený.

Její drobné prsty se zaryly do jeho ramenou, když se nad ní tyčil a jeho rozostřený pohled dával dost jasně najevo, že i jemu se tohle všechno líbí. Jeho ústa byla pevně sevřená, až to působilo křečovitě. Už z minula si dost pamatoval, jaká byla. Její drobná postava oproti té jeho. Byla až moc úzká. 
Každý jeho vlastní pohyb v ní byl pro něj čím dál ti víc příjemnější, ale tohle si chtěl užít a snažil se nemyslet, jak moc dobré to je.
Cítit ji každým kouskem svého těla. Chtěl, aby věděla, že ona patří jenom mu. Jako by se bál, že by mu mohla zmizet. Odejít pryč. Nechtěl, a tak jí to dával pocítit, hlavně tam dole. Tohle nikdo jiný neumí. Neumí ji udělat takto dobře.

Z úst jí vycházel jeden vzdych za druhým a její tělo se podávalo tomu jeho. Cítila, jak jeho teplá dlaň něžně sklouzla po její tváři až k bradě. Palcem přejel po jejím spodním rtu a střetl s tím jejím roztouženým výrazem. Lehce pootevřená ústa, z kterých vydávala ty zvuky lahodícím jeho uším. Dávaly mu tak najevo, jak moc dobře tohle celé dělá. Jediný pohled jejích tmavě tyrkysových očí a musel ji znovu ochutnat. 
Bylo to sladké opojení, jako když se políbili před pár dny, bylo v tom tolik vášně, chtíče a skrytého citu...

Ruce ji objaly a zvedly k němu blíž, aniž by přestal. Zavzdychala mu do úst a on se spokojeně usmál. Mohlo tohle všechno být lepší, možná ani ne. Každý dotyk, polibek. Rty přitisknuté k jejímu krku, nějaká malá vtíravá myšlenka se vrátila pár měsíců zpět, kdy ji svedli krásné čisté ocelově modré oči. Jeden z party těch nejhledanějších villainů Japonska. Ta vzpomínka se vytratila tak rychle jako se objevila a Ramona si opřela hlavu o Lukášovo rameno. Zahnaly ji jeho ruce momentálně na jejím pasu, které zatlačil proti svému tělu.
Jemně ho pohladila po zádech a opět se snažila krotit svůj roztoužený hlas, nehty jemně přejela po jeho zádech. Jeho hlava se zaklonila dozadu a z jeho úst vyšel dost hlasitý vzdech. Udělala to znova, ale tentokrát silněji. Byl na ni něžný, ale dokázal být trochu...
Chtěla vidět ten jeho slastný výraz, když to udělala znova setkala se s dosti nebezpečným výrazem, jeho zorničky byly nebezpečně zúžené. Vyzařovaly cosi nebezpečného, a přesto se jí to líbilo.
"Provokuješ," zavrčel jí do ucha a tvrdě přirazil až Ramona překvapeně vyjekla, znova a znova ten stejný mučivý pohyb, "Neměla bys, Rami." 
Mezi jeho prsty se vpletly její vlasy, když jí zajel do vlasů, a ne zrovna jemně s nimi škubnul dozadu. Naskytl se mu tak, ale krásný výhled na její krk, jazykem přejel po něm a jemně ji kousl. Znova jí povalil do peřin.
To, že uměl být s jeho výškou a postavou jemný a něžný neznamenalo, že v těchto věcech neuměl být i pravý opak. 

Jeho dech byl hlubší a hlasitější, měl už k tomu dost blízko i její tělo, mu to dalo pocítit. Chytl ji za pas a nadzvedl ji k sobě. Prohnula se v zádech a jen její hlava spočívala na polštáři. Pevný stisk, který cítila na svém útlejším pase v kombinaci s tím, jak jeho přírazy sílili... Bylo to opojné. 
Tak moc, že když naposledy tvrdě přirazil vykřikla. Neviděla mu do tváře, měl zakloněnou hlavu, ale i tak měla tušení, že se usmívá. Pomalu je zase vrátil do peřin a sám se vedle ní položil. Ramoniny rty, byly pevně semknuté, nechávala doznít ten úžasný pocit, tu rozkoš, kterou způsobil. Zapřemýšlela se nad tím, zda bude chtít pokračovat jako posledně, jedna její část byla unavená, ale ta druhá chtěla opět jeho.

Když se za ním vrátila, stál u otevřeného okna, bylo mu šílené horko. Zapřela se o rám svých dveří a jen ho pozorovala. Vypadal božsky, měl na sobě jen své černé boxerky, které předtím ležely na zemi vedle jejích věcí, oči měl zavřené a spokojeně se usmíval. Zdálo se jí, že si užívá ten chlad, který jde z venku. Ten intenzivní pohled, který mu věnovala ho donutil se opět na ni podívat. Měla na sobě, jen nějaký přehoz. Župan? Byla to dost tenká látka.
Trochu neochotně zavřel okno a došel k ní, položil ruku též na rám a naklonil se nad ni. 
"Kocháš se," zeptal se pobaveně a pohladil ji po její tváři. Automaticky při tom gestě přivřela oči, dotkla se jeho prstů a přejela mu po ruce k zápěstí a výš, kam dosáhla.
"Nemůžu?" Jeden z jejích koutků rtů vyjel výš a se stejnou intenzitou se dívala do jeho obličeje. Nemusela nic říkat, prostě si ho stáhla pro další polibek a on ji to mile rád vrátil.

~

Cover by DAZBEE official

Došla na místo určení, kde se měla setkat se svým týmovým partnerem. Nevěděla, kdo to bude, protože jí to neřekli. Vše měnili na poslední chvíli, takže nikdo nevěděl, kdo s kým bude. 
Přece jen tohle vzala kvůli Mině, ta měla být ve dvojici s Toru, ale když se stalo, co se stalo vzala to ochotně za ni a poslala domů zprávu, že na Silvestra bude hlídat bezpečnost při ohňostroji. Což její rodiče nepotěšilo, ale akceptovali, že dala možnost své kamarádce, aby se dala do pořádku. I oni slyšeli o tom, co se stalo. Nikdo však nemohl s přesností říct, kdo bude dalším cílem a co si bude tento šílenec chtít vzít příště do své sbírky. Nikdo o něm nevěděl nic, takže se báli i o její hlasivky, co kdyby je chtěl taky. To ovšem daný muž neuměl, jak se jednalo o orgány, spíše ho zajímali končetiny a různé mutace, jako byla například křídla, rohy, prsty a tomu podobné části těla, která by si buď mohl vystavit nebo pak prodat. O tom, ale věděla jen Hana a pár Pro Hero, kteří se zúčastnili její přednášky. Laická veřejnost o tom nevěděla.

Chvíli se procházela, její práce nebyla jen hlídat bezpečnost, ale pomoci občas zatoulaným dětem, které se vzdálily od rodičů nebo informovat turisty, kudy na vyhlídkové místo, odkud se budou moci dívat na ohňostroj. 
Zrovna ji zastavila skupinka mladých turistů a ona jim popisovala kudu mají jít. Nepostřehla a nevěnovala žádnou svoji pozornost na to, že se na ni upíral pár tmavě fialových očí. Tiše a skoro nehybně stál na místě a pozoroval svoji spolužačku, která tam stála a cosi říkala skupince lidí. Sám byl dost překvapen, že ji tu vidí, ona nebyla na seznamu, když se tam napsal, aby nemusel být opět zavřený na internátu. 
Krom toho se toho za poslední dobu stalo tolik, že když ji tu teď viděl pohltil ho jakýsi divný pocit. Měl o ni strach, což trochu nechápal. Taky se chovala trošku zvláštně tyto dny, přisuzoval to tomu, co se stalo její kamarádce Ashido. Toru a ona se o ní staraly, když se pak vrátila na internát od rodičů. Tvářila se sice normálně, ale její oči postrádaly takovou tu jiskru, co v nich vidíval, když ji občas pozoroval.

"Takže dneska spolu, Hiraoka," pronesl to tak lehce, že si ani neuvědomil sílu těch slov. Nita totiž hlas poznala a ztuhla. Její zelené oči se zahleděly na jeho tvář skrytou maskou a měla pocit, že jí srdce vynechalo několik úderů. Krom toho význam toho, co řekl, mělo za následek, že její tváře nabraly na karmínový odstín a její rty se pevně semkly k sobě. Absolutně nevěděla, co má říct, aby se, jakkoliv neztrapnila. Jindy výřečná a nebojácná povaha, kamsi zmizela, jako vždy když se s ním setkala.
"V pořádku," optal se tohle na jeho spolužačku nesedělo ani za mák, proč před ním takto zvláštně reagovala. I to, jak se poslední dobou dívala na Kaminariho, který s ním poslední dny trávil dny a hráli spolu hry na počítači. 
"Ano, jsem v pořádku," usmála se trochu křečovitě, pořád se jí v hlavě ozývalo, to jeho, Takže dneska spolu, Hiraoka. Proč to znělo od něho tak strašně nádherně? To, jak si vyhrál s tím jejím jménem. 
"Tak půjdeme ne?" Nita přikývla a šla vedle něj. Mlčky vedle něj pochodovala, její tváře hořely, už jen z pocitu toho, že vedle ní byl v takové blízkosti. Přitom měli mezi sebou dostatečné místo, aby o sebe nezavadili, ale její mysl popírala ten fakt. 

Když došli k výhledovému místu strčil někdo do Nity. Ta udělala několik nemotorných kroků dopředu a už si myslela, že skončí na zemi. Jeho dlouhé prsty obmotaly její drobné zápěstí a prudším pohybem ji přitáhl k sobě. Hlavu zabořila do jeho bundy a její obličej zrudl ještě víc.
"Si celá," zeptal se na což by snad v jiných případech i odpověděla, ale slova se jí zadrhla někde v krku, jediné, co vnímala bylo její tělo namáčknuté na jeho a že se od něj nemohla ani pohnout. Nebylo to tím, že by nechtěla, ale pořád jí držel její zápěstí a z nějakého důvodu sem přicházelo čím dál tím víc lidí a cpali se kolem nich na to prokleté výhledové místo. Během minutky tu bylo absolutně narváno.

Jeho ruka spočinula na jejích zádech a tlačil se davem ven od toho místa. Nějak si ani jeden neuvědomil, že tu před začátkem ohňostroje, to tu bude tak houstnout. Nita se bez větších protestů nechala vést a Shinso s pevně sevřenou čelistí a mírně rudými tvářemi prorážel cestu. I mu bylo dost nepříjemné, že se na něj mačkali cizí lidé. To, ovšem nemohl říct o dívce, kterou k sobě tiskl. Jak dlouho bude ještě předstírat, že ta jeho upovídaná spolužačka jeho hlavě nedala dost často vydechnout. Ten jistý nával čehosi, co sám nedokázal rozpoznat ani ovládnout, přitiskl ještě pevně Nitu k sobě. Ani koutkem oka se, ale na ni nepodíval. Bylo mu najednou vážně divně. 

Jen, co osaměli ji pustil a ona trochu neochotně odstoupila, její hlava byla sklopená a on se díval kamsi pryč. Ani jeden nevěděl, co má tomu druhému říct, tohle bylo na oba docela dost. 
"Děkuji," pípla nervózně Nita a s provinilým výrazem k němu zvedla hlavu. Podíval se na ni a celý nesvůj se poškrábal na temeni hlavy. Proč se chovat tak divně? Jeho ruce se mírně třásli a jeho srdce tak splašeně bilo, jako by uběhl maraton nebo právě dokončil trénink s Aizawou. Sám sebe nepoznával, tohle se mu nepodobalo. V čem tohle bylo jiné od toho, když se bavil s Denkim nebo když zašel k Mei. 

Prohlédl si ji, měla na sobě svůj Pro Hero oblek a přes něj přehozenou bundu v té zimně se tomu nedivil. Vybavila se mu fotky z Halloweenu, které poslala Kasasagi-san a on zrudl ještě víc. On... 
Ona se mu líbila, měl však strach, že by mohla odmítnout, někoho jako on. Byl teď s nimi ve třídě, ale někdy se mu zdálo, že v něm ještě lidi vidí jen jeho quirk, který by prý seděl na villaina než na hrdinu. Ten pocit samoty odstrčení se v něm usídlil a on se ušklíbl, ještě štěstí, že měl masku. Ten trn křivdy a ublížení v jeho očích, její ruka jemně stiskla tu jeho a on zpozorněl. Mluvila na něj snad?

Nechápal, proč se na něj takto dívá. Usmála se a on se ani nehnul, jeho prsty sevřeli její ruku.
"Ohňostroj," ukázala na oblohu a Shinso vzhlédl k nebi. Začala to, ta barevná show na obloze.
Nebyl sám.
Za svůj život na Silvestra nebyl poprvé sám. Stál tu s ní, držel ji za ruku, i když nevěděl, zda o to stojí a pozoroval, jak na obloze padají světýlka zpět k zemi. Otočil se na Nitu, pozorovala tu krásu taky, na tváři měla spokojený úsměv a její tváře byly lehce červené. Možná od mrazu, možná i... Jeho oči spadly na jejich ruce, které se už stihly proplést. 
"Šťastný Nový rok, Hiraoko," řekl trochu tiše, jako by se bál, že jeho hlas překřičí svištící rachejtle, které mířily ke hvězdám. Každá z nich po výbuchu, osvětlovala, její krásný obličej jinou barvou, až měl chuť se jí dotknout, ale bylo to vhodné...
"Tobě taky, Shinso-kun," usmála se na něj, ten stejný úsměv, plný toho neznámého citu, který ho zahřál zevnitř. 

Nita vytáhla mobil z kapsy a překvapeně zamrkala na obrazovku mobilu. Hana-senpai? Bylo to přání do nového roku... Ať se ti vyplní všechny sny, poslední slova ve zprávě, koutkem oka se podívala na Shinsa a ona sjela níže v konverzaci. Byla tam fotografie, byla tam ona...
"Hawks," řekla překvapeně a mladík se na ni otočil, podíval se na displej mobilu. Ten jemný obličej, olemovaný blond vlasy poznal, i když měla na sobě brýle a ten druhý, určitě patřil okřídlenému hrdinovi, který byl teď NO.2 v Japonsku.
"Oni jsou spolu," vykřikla až úplně zapomněla, že vedle ní stojí onen mladík, kterému patřilo její srdce. Byla nadšená, snažila se je dát dohromady a její senpai se ani slůvkem nezmínil o tom, že přece jen už s tím hrdinou něco má. Věděla, že mlží a že se pořád jen vymlouvá, ale teď. Ty dva, doopravdy byli spolu a ona jí to řekla oficiálně tou fotografií. Tolik hezkých pocitů najednou, nemohla se dočkat až to poví těm dvěma. Už viděla, jak se Toru, a hlavně Mina budou tvářit. Budou skákat radostí až do stropu. Takže přece, jen ta informace o tom, že ti dva byli viděni spolu na letišti a to, že té dívčině, sám Hawks naznačil, že spolu chodí. Otočila se znova na Shinsa a nějak jí to ujelo. Zapomněla snad, co pro ni ten mladík znamená. Obejmula ho. Přitiskla opět svůj obličej na jeho hruď a pevně ho stiskla. Momentální pocit štěstí a radosti zastínil nějaký ten stud, který měla. Jeho ruce nějak automaticky přitiskly tu její malou postavu k sobě, až se sám nad tímto jeho gestem musel usmát. Šlo odolat, když vypadala tak moc najednou svá. Jeho malá upovídaná spolužačka.

 ~

"Vážně chceš, jít do svého apartmánu," podívala se Hana na něj a Nikolaus se na ni jen usmál.
"Ano chci Schmetterling," řekl klidně a stáhl Hanu za ruku k němu, aby nemusel mluvit tak nahlas, "Přece bych Keiga nepřipravil o hezky prožitý první den v novém roce. Myslím si, že si mě užil víc než dost. A co jsem chtěl jsem mu už řekl."
Chápala, že něco takového by spíš řekla Nita, ale její otec. Moc dobře věděla, kam tím míří, ale nechápala, že tohle vážně opustilo jeho ústa. Jak by po tomto mohla s Keigem, něco takového dělat, když to její otec moc dobře věděl. Tohle bylo ujeté.

Cinkli si u něj v apartmánu, naštěstí sklenice, které tu měl, byly malé. Takže se tolik alkoholu do nich nevmístilo. Keigo s velkým sebezapřením hrkl do sebe skleničku a Hana taky a hned po tom si nalila druhou. Oba dva tím překvapila, ale nějak se nemohla zbavit toho pocitu, který v ní zanechal její otec.
Bylo to vážně nutné, stačilo nějak hezky tenhle fakt zaobalit a říct to nějak jinak. Ovšem její otec jí to musel říci takto. Neměla odvahu se podívat ani na otce ani na Keiga. 

Celou cestu mlčela až do jejího bytu, což Keiga dost znervózňovalo. Udělal snad něco špatně, přece tam ve vzduchu byla tak spokojená, šťastná a teď. Co proboha udělal?
"Babybird?" Hana pověsila bundu a přešla k lednici, kam včera vložila nedopitou láhev ze včerejška, kterou tu nechal otec. Prostě se z ní přímo napila, až to Keiga lehce zarazilo. Možná víc než lehce. Jak jí něco takového mohlo rozházet, cítila se, jak kdyby ji při tom chytil. Keigo trochu s pobaveným výrazem přišel k ní a opřel se o linku.
"Co ti tak strašného řekl, že tě to natolik rozladilo?" Vidět ji takto absolutně rozhozenou, nezažil snad za celou dobu, co ji znal. 

Nejhorší na tom všem bylo, že její tělo momentálně toužilo po jeho dotecích. Po minulé noci jí to nějak scházelo, za poslední dny si na to až moc navykla. Moc toužila po tom, aby s ní tady mohl zůstat, vracet se sem a mít ho tu. Tak jak to měla s Ali. Momentálně to, ale nešlo. Odletí. 
Vrátí se zpět do Fukuoky a tam bude pracovat. Jak to bude dál, když už ji nebude sledovat? Bude ji navštěvovat nebo si budou volat? Bude to vůbec fungovat, když je dělí skoro půlka Japonska?
Hana udělala krok dozadu, jestli se cítila aspoň trochu natěšeně, tak to teď spláchla. Večer měl odletět a ona tu bude zase sama. Bude se vracet do svého prázdného bytu, který bude ještě prázdnější po tom, co odklidí všechny vánoční ozdoby a vrátí tu proklatou květinu tam, kam patří. Bude to stejné, jako, když se vrátila do bytu po tom, co ji pustili z nemocnice a Ali tam nebyla. Zase sama.
Zapne svůj workoholik mód a bude sedět a pracovat a zas se nezastaví. Tohle byli první dny za poslední tři roky, co doopravdy vypla, hned tedy po tom, co se vrátila z nemocnice od Mini. Zmínila ho, ale její mysl ho nějak i tak vytěsnila, ten strach z něj. To, co jim udělal...
"Mohl bys tu zůstat do zítřka," zašeptala skoro neslyšně a Keigo se zatvářil zmateně, moc dobře věděl, že nemůže.
"Kasasagi, víš že nemůžu. Mám práci a ty taky," natáhl k ní ruku a ona ucukla, což ho naprosto šokovalo. Nějak se to v ní všechno nahromadilo a to, co vytěsnila její mysl se vrátilo. 
"Nechci být sama," vyšlo nějak z ní, a tak ublíženě se dívala na něj. Ať už se v ní odehrávalo cokoliv, nevěděl, co má dělat. Nemůže jen tak, zahodit práci za hlavu. Má své povinnosti i ona je má.
"Já..."
"Nechci být sama celý rok," zamrmlala a Keigo se zarazil. Co to řekla? Rok? Něco mu asi unikalo, však se za ní určitě zastaví. Ona někam snad letěla?
"Babybird, ty nějam letíš, že se neuvidíme rok? Nebo jsem z toho trochu mimo." Hana se musela pousmát, takto to nemyslela.
"Vy to tu neznáte? U nás se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok. A když odletíš pryč tak tu budu sama a silně pochybuji, že tu budeš do půlnoci." Bylo to dětinské, moc dobře si to uvědomovala. Vždyť to bylo jen něco, co se říkávalo. Žádný vliv to na nic nemělo, a přece se jen obávala, že by to tak mohlo skončit.

Tak tohohle se bála? Docela ho to překvapilo a snad i zahřálo někde uvnitř něj. Líbilo se mu, že si nepřeje, aby nějaká pověra u nich se vyplnila. 
Chtěl jsem tím říct, zpomal, v hlavě se mu rozležela jeho slova až se musel nad něčím zamyslet. Kam spěchal? Chtěl rychle udělat svět místem, kde nebude žádný zločin. Hana po Collectorovi šla přes dva roky a až teď mu začala dost šlapat na paty. Nebylo to hned. Vše mělo svůj čas.
I ona se objevila a nějakou dobu trvalo, než se k ní dostal natolik, aby mu věřila. Vždy to šlo rychle a teď. Na některé věci bylo lepší si počkat. Vždyť ho nežádala o tolik a bylo jedno, kdy nakonec poletí ne, i kdyby měl vyrazit až po té půlnoci. Asi ho to bude užírat celý den anebo by mohl ty myšlenky zahnat něčím lepším. 

"Co za to?" Hana chtěla udělat další krok dozadu, na svých zádech cítila jistý tlak, až jí to donutilo udělat několik kroků dopředu. Keigova peříčka. Tentokrát necukla nechala ho, aby její obličej vzal do svých dlaní a zvedl ho tak k sobě. Nevypadal naštvaně ani, že by s jejím návrhem teď nějak nesouhlasil. On se rozhodl zůstat s ní o den déle. Pravděpodobně ho za to komise asi nenechá vydechnout, no, když se má kam vrátit a na koho se spolehnout. I to zazdil, chtěl to zkusit ze vším všudy. Naučit se všemu, co takový vztah znamená a jak půjde zkombinovat i s tím pracovním.

Not Afraid Anymore

Jak ona vypadal roztomile, bylo vtipné, že si toho nějak zezačátku nevšímal. Byla tak strašně sladká, takový malý něžný motýlek. Znal každý kousek jejího těla, každou jizvu, každé znamínko. Přitiskl svoje rty na ty její a dost s velkou náruživostí do nich vnikl jazykem. Jestli tu měl dneska ignorovat svůj telefon, každou zprávu, neopustí byt, dokud on neodletí o půlnoci do Fukuoky. Ty její rty měla tak měkké, jemně kousl do jejího spodní rtu a přitáhl si ji k sobě. Chutnala dobře, na chvíli se od ní odtáhl. Měla přivřené oči, její tělo se chvělo, když jí rukou přejel po tváři až ke krku. Něco ho nepadlo, nikdy předtím nedbal na na to, co chtěli dívky, co měl v posteli. Vlastně potřeboval ukojit spíš sebe. 

Chytl ji za pas a posadil ji na kuchyňský pult kde všude v jejím bytě s ní tyhle věci dělal. Jeho oči se podívali na dveře od koupelny. Tam měl problém se on sám se nějak pohnout a po minulé noci tam ani nechtěl. 
"Kei~." Umlčel jí dalším polibkem a rozepl jí její kalhoty a stáhl je dolů i s jejím spodním prádlem. Lehce políbil její kotník a Hana zrudla, nějak si v ten moment uvědomila, co chce udělat. Popravdě, tohle dělala jen s jedním člověkem, a to byla Ali. Jeho polibky nabíraly na intenzitě a razily si vlhkou cestičku k jejímu klínu. Když konečně ucítila jeho jazyk, prsty sevřela pevně okraj kuchyňské linky. Tohle tak jiné a na druhou stranu tak povědomé. Hlasitě oddechovala, bylo to dobré, ale mu to očividně nestačilo, chtěl jí slyšet křičet jeho jméno. Hlavu měla zakloněnou a snažila se po chvíli krotit svůj hlas, ale tohle bylo málo. Vnikl do ní dvěma prsty, jak ona tohle milovala, dohánělo jí to do jistých výšin, ani jeho jazyk neopustil jeho klín. Tak moc, chtěla chytnout jeho vlasy, což by i udělala, ale to, co s ní dělal a hlavně jak. Oba ztuhly, když se ozvalo rupnutí kamene, které pokrývalo kuchyňský pult. Hana se snažila popadnout svůj dech, Keigo se kousl do jazyka, aby se nezačal smát. Přitáhla k sobě ruku, která byla obalená krystalem a dřímala v ní kus kamenné desky.
"Do prdele," utrousila nadávku ve svém jazyce.

"Jsem zvědav Babybird, jak tohle vysvětlíš návštěvě." Položil ruce vedle její hlavy, možná nekřičela, ale tohle bylo lepší. Znamenalo to, že se nekontrolovala, možná by se měl bát, ale opak byl pravdou. Bylo to sakra vzrušující. Sám nikdy nepoužil peříčka na nic jiného než k zachraňování a na Halloween, když sjížděli po jejím nahém těle a vnímal tak každé její zachvění.
"Cítíš to," chytl její zápěstí s prsty ji zajel do dlaně. Kus desky dopadl vedle ní. 
"Tlumeně," zachraptěla a Keigo se usmál, dotýkat se toho studeného lesklého krystalu bylo zvláštní, bylo to součástí jí a vlastně ani ne. Jeho prsty opět zašly k jejímu klínu a znovu do ní vnikl, pořád však držel její ruku. Ať už začal hrát jakoukoliv hru, tak se jí to nelíbilo, vždyť mu mohla ublížit. Nedokázal se však soustředit natolik, když jí dělal tak dobře. Ještě víc se nad ní naklonil a její ruku si položil na tvář a přivřel oči. Zajel s ní do jeho vlasů a usmál se, tohle miloval, když mu projížděla s takovou něhou jeho vlasy. Hladila po tváři, krku... 

Ani to nepostřehla, ale to lehké otíraní po jejím těle. Peříčka. Ten zvláštní pocit, který se jí teď šířil celým tělem. Vzdychla, bylo to příjemné. Takto ji tu trýznit, jeho prsty zpomalily a Hana nespokojeně zamrčela. Keigo se opět přesunul k jejímu klínu i s její rukou, takže nezbylo Haně nic jiného, než si sednout dost na kraj a nechat ho pokračovat. Pořád držel tu její ruku, kterou nemohla vrátit zpět do původního stavu, už začala dost tuhnout.
"Keigo," přecenila přes zuby a vytrhla mu ruku se sevření. Ušklíbl se. Hana prsty protáhla a konečně měla zpět svoji kontrolu. 
"Já bych to pak nemusela vrátit zpátky." Jeho zorničky se překvapení roztáhly v hlavě pátral zda, mu o tom někdy řekla. Spíš ne. Nakonec se přece jen znova usmál a přiblížil se znovu k jejímu obličeji.
"Tak to jsem zvědavý, jak dlouho to vydržíš," políbil ji, aby mu nemohla cokoliv říct a vrátil se k předešlé činnosti. Sám sobě přivodil dost velké nepohodlí v kalhotek, ale tohle trýznění si užíval. Její tělo se pořád pnulo a chvělo, cítil to přes peříčka, která ji škádlila pod košilí, co měla na sobě. Což i pro něj začalo být dost nekomfortní, líbilo se mu to a to hodně. 

Slastné sténání Hany se rozléhalo místností, bylo to šílené, znova ztrácela kontrolu. Její tělo reagovala na všechno, co jí dělal, jeho prsty uvnitř ní, peříčka po jejím těle, jazyk, které dráždil ten nejcitlivější bod jejího těla.
"Keigo~," drapla ho za vlasy a prohnula se v zádech, měl štěstí, že neškubla víc. Kůže, kterou nezakrývala košile jediný kus oblečení, který nechal, bylo pokryto krystalem. Jen její obličej a část stehen nebyla celá pokryta. Tváře, spánek a víčka byla pokryta, její rty, ale ne. Využil toho a políbil ji, dosáhl, čeho chtěl. Na jazyk se mu drala dost kousavá otázka, kterou si, ale nedovolil momentálně vyslovit. Byl lepší v tomto než Falcon? Tak moc, chtěl být u ní ve všem nejlepší, jen aby patřila jen mu.

Nedal jí ani na chvíli vydechnout a mohl totiž konečně ukojit svůj chtíč po ní. Nedbal na to, že při silnějším sevření by mu mohla něco zlomit. Byla těžší to pocítil, taky její momentální váhu tvořil ten krystal. Obmotala mu nohy kolem pasu a přešel s ní na pohovku, která byla stále roztáhnutá z minulé noci. Nebyl už tak jemný, jen doufal, že nerozbije i tu pohovku. Byla citlivá a dost, když její tělo takto přehnaně reagovala. Zapírala se rukama o opěradlo pohovku a on sledoval její záda. Ukázala mu je jen jednou a od té doby, je takto neviděl. Ne celá. Jizvy táhnoucí se od lopatek až do úrovně pasu. Zaklonil hlavu a přivřel oči, cítil, jak se znova stahuje. Sevřel její pas a tvrdě přirazil, sklonil se k jejím zádům a políbil ji. V ten moment nedýchala, její zorničky se zúžily, jako by čekala, že ji políbí tak, jak to dělával Tenko. Na páteř mezi její křídla. K jejímu velkému překvapení, ji, políbil na jizvu, až jí v ten moment bylo tak úzko. Jeho ruka ji tak lehce pohladila po boku až k jejímu ňadru. Zatímco, jeho polibky směřovaly zas dolů po jizvě. Mohl jen ve své hlavě typovat jaké to pro ni musí teď být, když tohle dělá.  

Ležela na břichu a on pozoroval její jizvy, ten výhled, který před chvílí měl. Jeho mysl si tam domyslela její křídla, vypadala by nádherně. Nějak nemohl usnout, pořád mu v hlavě strašil ten výjev, Hany jako villaina.
"Butterfly," utrousil suše, byla to pěkná přezdívka a hodně trefná, ale byla to jeho přezdívka, kterou jí dal On. Nikdy si na ty přezdívky nepotrpěl, a přece jen u ní, začal používat častěji až se to stalo pro něj přirozenost jí tak říkat. Byla jeho ptáčátko. Babybird. Bude to mít, ale význam, když najdou její křídla a ona bude zase motýl?
Lehl si vedle ní a snažil se usnout. Drobné prsty ho pohladily po tváři. Usmál se a přitáhl si ji k sobě.
"Miluji tě, Birdie."

 ~

Ramona se probudili, bylo jí příšerné teplo, které až nepřirozeně sálalo s Lukáše. Přiložila mu ruku k čelu. Hořel, a to možná bylo slabé slovo. Lehce sním zatřásla, ale nereagoval. Uvědomila si, že i včera z něj sálalo takové nepřiměřené teplo. Zapřemýšlela, zda má doma teploměr, když vstala z postele zapackla o jeho batoh, který si tu odložil. K jejímu překvapení to byla první věc, která z něj vypadla i s nějakým kusem papíru, kde byl čas a teplota. Čísla na něm byla docela šílená, a tak teploměr přiložila k čelu, viděla to v nemocnicích, že tento typ používají.
"40,5°," řekla vyděšeně a vzala do ruky ten papír. On byl nemocný? To by přece nechodil za ní, pochybovala o tom, že by ji ohrozil na zdravý. 
V jiných případech by asi volala sanitku, a ne její blond kamarádku. Nervózně přešlapovala na místě a čekala až to vezme. Doufala, že to vezme. Byla si jistá, že byla ještě s tím svým okřídlencem. Když uslyšela její rozespalí hlas ulevilo se ji.

Ramona na ni všechno vychrlila, Hana byla celkem v šoku, že má u sebe Lukáše. Nenapadlo jí však, že je u ní jen on. Netrpělivě čekala na její odezvu, protože to byla osoba, která znala Lukáše nejlépe. 
"Rami, uklidni se, kolik že měl," ozvalo se ze sluchátka, a tak to Ramona zopakovala, všechny ty teploty z papíru a její hlas nabíral na naléhavosti. Bála se o něj.
"Aha... No tak otevři okno, ať se ta místnost zchladí. Pokud máš doma led nebo zmrzlou zeleninu prostě ho tím schlaď. Pokud je tam někdo z tvého týmu, tak ho přesuňte do koupelny do studené vody. Jestli se vám ho podaří probudit tak mu dej prášky na horečku, má je beztak v batohu, jsou to takové zelené pilulky, myslím, že bral při těchto teplotách tři pilulky, ale on to tam má napsané. Hlavně nevolej sanitku, ano? Ono, jak to přejde, tak bude zas v pořádku. Měl předevčírem jednu misi, takže to asi trochu přehnal. Je to reakce na jeho quirk. Neboj on to přežije není to poprvé, jen teda mohl říct, psala jsem mu po té misi, jestli vše bylo v pořádku a tvrdil, že jo. Blbec jeden." Ramona se zhluboka nadechla, tohle Hana vystihla přesně. Byl to blbec, ale na jednu stranu byla ráda, že byl s ní, než kdyby byl doma sám. 
"Hej, ještě něco, pokud máš dost ledu, tak ho trochu rozdrť a nalij do nějaký sirup s vodou. Hlavně ne alkohol. On si rád pochroupá led," zasmála se do telefonu a Ramona nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Byla zoufalá a Hana na tohle reagovala, jako kdyby to vážně nic nebylo. Nikdy předtím nic takového nezažila. To, že Sato trpěl při použití jeho quirky při plné síle byla jedna věc. Muselo to bolet a hodně, ale neumíral na to. 

Po instrukcích Hany se Lukáš asi po hodině vzbudil a střetl se s dost netypickým výrazem. Něco se stalo? Jen v hlavě tápal, co. Když si však všiml, že má Ramona na sobě její zimní bundu a sedí na posteli.
"Do hajzlu," ujelo mu a posadil se, na čele si přidržel ručník s něčím mraženým a Ramona mu podala okamžitě prášky a se sklenicí. Cítil se tak špatně a provinile, že to hezké nebylo. Jak jí tohle mohl udělat. 
"Volala si Haně, že," zapil prášky a začal chroupat ledy, které byly ve sklenici. Jedno její obočí vyjelo o kousek výš a s docela pobaveným výrazem ho mlčky pozorovala. Ani mu neodpověděla, vždyť to muselo šíleně studit a on to jedl, jak nějaké jídlo.
"Máš napuštěnou vanu." Její hlas byl, ale stále tvrdý. Celkově působila naštvaně, nejhorší na tom bylo, že nikdy nevěděl, zda to bude dobré nebo ne.

S naprostým klidem si sedl do vany, kde byla studená voda ani nepípl. Ramona šokovaně ztuhla, tohle se jen tak nevidělo. 
"Hana, řekla, že je to tvým quirkem."
"Ano, v deštných pralesy je velké horko a když použiji svoji schopnost moje tělo se začne přehřívat, ale dokáže tu vysokou teplotu ustát na rozdíl od ostatních. Tedy jen do určité teploty, pak mi odchází orgány, jako každému. Tyhle výkyvy jsou docela v pohodě, otravné, ale dají se zvládat," usmál se na ni, jen jeho výraz. Bylo mu to trapné a zároveň by se teď nejraději zahrabal do země. Ponořil se do vany a jediné, co mu čouhalo z vany byla kolena, z nichž se odpařovala pára. 

Seděla v kuchyni a snažila se uklidnit, takový šok po ránu. Nevěděla, zda má být naštvaná nebo být ráda, že tu byl s ní a mohla se o něj postarat. Nedokázala si představit, že by na tohle byl sám.
Když přišel za ní měl na sobě jen kalhoty.
"Omlouvám se, tohle jsem fakt nechtěl. Já, nikdy nevím, jak to bude probíhat. Někdy to, přejde, aniž bych měl vysoké teploty a někdy no... Promiň," podíval se na ni, Ramona se mu podívala do očích, tvářil se tak... Stoupla si a přišla k němu, jeho tělo se napnulo a jeho ruce chytli její pas a přitáhli ji k sobě a opřel si hlavu o její hruď. Šíleně se bál, že ho pošle někam.
"Za prvé, je dobré o tom informovat, že se ti může udělat blbě a za druhé ještě jednou mě takto vyděsíš, tak..." Zakousla se do rtu, její tričko se lehce nadzvedlo a on jí vtiskl polibek na břicho. Asi mu bylo o poznání lépe. 

 ~

Keigo s Hanou stáli na balkóně a tiskli se k sobě, jako by se neměli vidět několik dalších následujících měsíců. Jeho rty se vášnivě třely o ty její a nechtěl ji pustit. Vlastně kdyby mohl tak ji asi vezme s sebou, ale věděl, že teď nemůže, čekala ho práce v LoV a Hanu do toho tahat nechtěl. Už tak byl problém, že nevěděl, kde Shigaraki je a kde se bude pohybovat. I když tak nějak tušil, že pokud věděl, kde bydlí Hana bude se potloukat po Musafatu, což se mu na jednu stranu hodilo, znamenalo by to, že by tu mohl být často.
"Až doletím ozvu se," usmál se na ni a Hana kousek poodstoupila, vypadal, jako kdyby právě utíkal od milenky. Jeho křídla se roztáhla a on jedním máchnutím vzlétl. Zamávala mu a s tím pěkným pocitem se vrátila dovnitř.

Zazvonil jí pokojový telefon, většinou to znamenalo, že jí něco došlo. I když přemýšlela, co si objednala, ale nějaké věci jí přece měli jen dojít, a tak telefon vzala.
"Dobrý den, slečno Kasasagi, máte tu zásilku," ozvala se žena z recepční a Hana odpověděla, že za chvíli bude dole. Vzala si jen klíčky a peněženku. Zamkla a vydala se k výtahu, jen co se zavřely dveře výtahu ji něco pohltilo a ona překvapeně skončila na zadku na zemi.

"V pořádku, Butterfly," zeptal se trochu vyděšeně Tenko, který postával kousek od ní, nečekal, že spadne. Lekla se.
"Pomátl ses," zavrčela na něj a Tenko se jen usmál, natáhl k ní ruku, neměl rukavici, a i přesto pomoc přijala. Oprášila si kalhoty, byli na nějakém kopci, bůh ví kde.
"Vrátíš mě i domů," zavrčela, tohle se jí prostě nelíbilo.
"Nemusíš být nepříjemná, chtěl jsme ti udělat překvapení a popřát ti pěkný nový rok. Nakaž to," zavrčel tentokrát on a jeho ruka se zastavila kousek od její tváře. Chtěl se jí dotknout, ale nakonec ruku stáhl.
"Tušil jsem, že budeš s tím okřídlencem a tak jsem si tě chtěl ukradnout dneska pro sebe, až zmizne."
"Ty si mě sledoval," přivřela oči a zamračila se, vážně tento člověk by se měl naučit psát. Pokud něco chtěl, tak se měl ozvat, a ne dělat takové přepadení.

Tenko si ji prohlédl, černé kalhoty, hnědé vysoké botky, tmavě zelené košile... Jeho pohled se zastavil na jejím malém výstřihu a přes tenkou látku šlo vidět, že nemá podprsenku.  Zachvěl se a opět pocítil to nepříjemné pnutí tam dole. Hana si překřížila ruce přes prsa, věděla, kam se díval a Tenko odvrátil zrak a jeho obličej nabral červený odstín. Na chvíli se opovážil vrátit očima k ní a všiml si, že jí chybí její bandáž na ruce. Kousek té jizvy šlo vidět a několik prasklin. Nehezká vzpomínka, ale nebýt jí, podíval se do jejích očí a přišel k ní.
"Šťastný nový rok," podal jí nějaké papíry a na nebi se rozprskly první rachejtle. Udělal jí malý soukromí ohňostroj. Tušila, že členové LoV tu pravděpodobně v okolí budou taky, tedy aspoň typovala Togu, jen doufala, že jejich recepční je v pořádku. Jinak by si pro ni asi zašla.

Safe sound

Stoupl si ještě blíž k ní a jeho ruka zašla na její pas, Hana se na něj podívala. Měla chuť mu tu ruku dát dolů, ale nevěnoval jí žádný další pohled, jen se koukal na bouchající rachejtle. Nebál se, že je tu někdo mohl najít byli dost daleko od civilizace, proto tohle místo vybral. 
"Mám pro tebe návrh Butterfly." Až teď jeho oči opět věnovaly těm jejím pozornost a že se snažil udržet je tam, kde je měla. Její výstřih byl totiž dost lákavým místem.
"Napadlo mě, že kdybys chtěla něco probrat, můžeš přijít sem," podal jí nějaký ubrousek a Hana se usmála, "Bude to místo, kde se sejdeme jako staří přátelé."
Nic nenaznačovalo tomu, že by za tím zamýšlel nic špatného, bylo to lepší než, kdyby se měli setkávat někde v zapadlých uličkách.
Když vybouchla poslední rachejtle za Hanou se objevil portál. Kurogiri. Hana se usmála na Tenka a chtěla odejít. Chytl ji za ruku a přitáhl ji k sobě, nepolíbil ji, jen ji obejmul. Bylo to těžké, nic jiného neudělat. Stálo ho to dost sebeovládání, které už tak měl mizerné. 

Pokaždé, když se s ní setkal, tak se spolu jen hádali, porvali se a občas prohodili pár slov. Neměl šanci za tu dobu, co o ní věděl, říct ji nic pěkného. Bolelo to. Když mu tenkrát řekli, že zemřela, měl pocit, že všechno v jeho životě je jen černobílé, prostě nic pěkného. Ta, která dala barvu jeho životu byla najednou nadobro pryč. Vše postrádalo smysl a teď.
Byla tu, jak blesk z čistého nebo, jako tenkrát v té uličce. Pořád stejná až na ten otřesný fakt, že neměla křídla. Přitlačil prsty na látku košile, jeho ukazováček zůstal jediný vztyčený a nahmatal to, co hledal. S největší jemností jel po jedné z jizev až dolů. Neudělala nic, jen tam stála v jeho sevření a nechala ho, její hlava nějak z toho všeho se zabořila do jeho hrudi. Ruce položila na jeho záda. Slyšela, jak těžce dýchá, měl z toho z jištění větší šok, než měl Keigo. Chápala proč? On ji znal s těmi křídly.
"Asi... Asi by ti mo-je ruce mo-mentálně nepomohli, že," vykoktal ze sebe, byla tak ráda, že jí neviděl do tváře. Zhluboka se nadechla, snažila se uklidnit. Bodlo jí v hrudi, oči ji začaly pálit. Odtáhla se od něj a její nehty přejely po jeho kabátě.
"Tak zas někdy," usmála se a vkročila do portálu, jen co se za ní zavřel. Rozplakala se, všechno to na ni opět spadlo.  Dobře věděla, jak to myslel. Dával její křídla dohromady z ní, ale tohle bylo tak jiné. Tak bolestivé, tak... Jak moc je chtěla mít zpět.

Nakonec malá rekapitulace kolik, co mělo slov. 
Celkem: 10 407
Hana x Keigo (+ papa Nikolaus) : 4 988 
Ramona x Lukáš : 2 984
Nita x Shinso: 1 488
Hana x Tenko: 947 

 kapitola 19 <---   ---> kapitola 21