Butterfly effect - Kapitola 28

Tak nový dílek je tu!
Pěkné počtení.
Malá poznámka, hotel a okolí jsou vymyšlené, chtěla jsem nejít něco,
 co se v Japonsku nachází, ale nakonec jsem od toho upustila.

Keigo prohlížel letáček, který si vytiskl, než odešli z bytu. Jeli tam jen týden, aby si Hana taky užila trochu Fukuoky než se vrátí zpět. Když ani jeden nemohl s přesností říct, kdy se vrátí, protože, podle toho jejich dopisu, to vypadalo, že to bude fakt na dlouho. To, co se jí stalo byla očividně poslední kapka z jejich trpělivosti. Potřebovala pauzu.

Z hodina na hodinu zarezervoval pobyt a jelo se. Takže si snad poprvé užíval cestu vlakem, kdy nemusel řešit práci a soustředit se na to, co vlastně tento hotel měl. 
Co se týkalo wellness, několik horkých pramenů, různé varianty, sauny a masáže, což se mu zdálo dobré, když jeho záda potřebovala trochu relaxace a odpočinku. Vlastně hlavně kvůli tomu ho to zaujalo, protože se věnovali i jeho potřebám, tedy potřebám někoho, kdo má křídla. Pak to byla docela klasika, společenské místnosti, herna a pro zábavu tu byly bazény s vodními atrakcemi. Nepočítaje to, že venku byl areál, kde si člověk mohl něco zahrát, tenis, basketbal a podobně. Krom toho tu vedli turistické cesty do bambusových hájků a svatyní, které měli i zahrady. Viděl v tom příležitost, že by se přece jen s ní mohl vydat prvně sem a pak zkusit u nich Kawachi Fujien, kterou zmiňoval její otec. Podle všeho jeho ptáčátko mělo rádo květiny a chtěla se tam podívat, i když to mělo svoje mouchy.

Povzdechl si, představa toho, že by on neměl křídla, byla víc než děsivá a ona s tím žila. Pořád nějak zpracovával i tento fakt, který ho nenechával tak úplně pokojným. Jak to dokázala, věděl, že se najdou hrdinové, kteří přišli o nějaké části nebo utrpěli velké zranění, které je omezilo natolik, že nemohli být aktivní. Potom dělali spíše papírovou či podpůrnou činnost, záleželo, co uměli. 
Nedokázal si to představit, kdyby to musel dělat. Bylo to jediné, co znal. Jeho křídla, quirk a bez nich by byl co? Jeho oči se upřely na Hanu, quirk se jí sice zesílil, ale využití. Obrana a větší síla, to bylo vše. Ano, uměla ovládat své krystaly, jenže bylo to dost omezené množství. Všiml si, ale že z prvotních pár kusů už zvládá víc, než když ji poznal. Takže trénovala, nevzdávala to. Byla to obdivuhodná mladá žena.

Hlavou mu prolétla myšlenka, jak to asi probíhá takový její trénink. A jestli spolupracovala s Muscarim, trénovali spolu? Ona byla podle něj drobná, jak tohle mohlo někdy fungovat. Museli určitě umět kooperovat jeden s druhým, takže společné tréninky bylo jediné možné vysvětlení. Musel však uznat, že i tohle bylo dosti děsivé. On a jeho quirk, byl docela strašidelný, když použil svou plnou sílu. Našel si nějaký kamerový záznam z jejich mise, když se objevil v jejich systému. Na jedné straně to bylo úžasný, ale na té druhé, chudáci ti, kteří se tomu připletli do cesty. Nehledě na to, jakou tento muž měl sílu. Nebyl to sice úplný All Might ani Endeavor, ale i tak s jeho výškou. V ten moment mu něco došlo.

"A Muscari ti nevadí," zeptal se, no její oči se neodlepily od obrazovky notebooku, na kterém opět cosi vypisovala. Za toto by jí Falcon dala, ale ona nebyla na dovolené, jen měla relaxovat a užívat si přítomnosti Keiga. Byla na jednu stranu ráda, protože si mohla vyzkoušet, jak to bude probíhat, kdyby přece jen přemýšleli, že by se k sobě někdy v daleké budoucnosti sestěhovali. S Ali to bylo taky dost narychlo a první měsíce nebyly růžové, no přežily a fungovalo to, kupodivu.
"Narážíš na tu naši ranní debatu o tom, co nemám ráda... Ne, Lukáš mi nevadí, on má velice pěknou tvář, takovou milou, občas sice trošku ztrápenou, ale i tak. Krom toho jsme si sedli víc než s Falcon, když jsme se poznali. Oba jsme si zažili to svoje." Stále koukala a cosi psala. 
"Pěkná tvářička," ucedil a trochu nafučeně se podíval znovu do letáku. Hana se pousmála a zapřela se do sedačky. Žárlivka.
"Ty máš taky pěknou tvářičku," řekla jakoby nic a Keigo se na ni koutkem oka opět podíval. Zapřemýšlel se. Když to jeho sledování začalo, čekal, že to bude snadné, protože mu málokterá odolala. Ano, měla k tomu jisté důvody, proč ho odmítat, ale... Líbil se jí a pokud ano, co i ji nakonec přinutilo změnit názor.
"Co se ti na mě vlastně líbí, Babybird," zeptal se, ani se nepáral s tím, že by možná mohl použít spíš její jméno nebo možná vynechat tu přezdívku úplně. Bylo tu pár lidí, kteří už po nástupu do vlaku po nich pokukovali a byl si jistý tím, že ho poznali. Neoblékl si nich nenápadného, prostě to, co se mu líbilo. A přece jen jeho vkus oblékání s jeho vizáží, lákalo už tak dost pozornosti. Hlavně jeho křídla, ale už se nechtěl skrývat, něco tajit. Nechtěl to, už ho to nebavilo. Jen ať to ví.

Konečně se její oči přesunuly k němu a její malá tvářička se trochu zachmuřila. Byla to zajímavá otázka. Nemohla na nic konkrétního přijít, což ji nemálo znervózňovalo. Prohlédla si ho od konečků vlasů až k jeho botám. Otázka, byla dost špatně položená. Dala se vyložit mnoha způsoby, a tak se snažila to nějak zformulovat, aby odpověděla oběma způsoby, které ji zrovna napadli.
"Líbí se mi, že jsi takové sluníčko," řekla klidně a Keigovo obočí se mírně nadzvedlo až pobaveně, "mám ráda tvoje vlasy, jsou takové měkké a ta barva je jak sluníčko, přináší světlo do těch temných míst a pomáháš tam, kde je třeba. Přitom ty lidi nevidí, co sis musel kvůli tomu vytrpět, nějaké ocenění NO. 2 má sice pro tebe bych řekla, nějakou váhu, jakože si tě ti lidi váží. A ty to přijímáš... Jenže mě přijde, že i přesto všechno, ti to tak úplně nestačí... Takže další věc, která se mi na tobě moc líbí, je ta, že si mi dovolil dát ti to, co si tak nutně potřeboval a hledal... Když jsem tě totiž poprvé viděla, něco těm tvým jestřábím očkům chybělo. Chodili si po tom večírku a bavil se s ostatními, snažil se působit nad věcí a strašně nezávisle. Nepotřeboval jsi nic a přesto, tvůj pohled mluvil opak... No a taky ta tvoje tvářička a křídla, spokojený?"

Nejen jeho tváře, ale i obličej nabral úplně rudý odstín. Čekal, že řekne, něco typického, ale tohle bylo, jak kdyby mu složila básničku. Nikdy od nikoho nedostal básničku a kdyby přece jen se někdo našel, asi by ji nenapsal tak, jako ona. Věděla o něm víc, než kdokoliv a dost se trefila. Byl spokojený, jeho život se točil kolem práce, jenže tam někde uvnitř to byl furt kluk, co nepoznal nic moc pěkného, to příjemně hřejivé, co mu dávala. Ta pozornost byla jiná, než mu dokázali dát lidé, kteří ho obdivovali. K tomu všemu, chyběla mu po celou dobu mise a s tím se předtím nesetkal. Nebylo to jen, že ji chtěl po té tělesné stránce, ale chyběla mu i po té psychické stránce. To proto měl v bytě i její fotku, připadal si tam nějak sám.

To jeho mlčení ji po nějaké době značně začalo znervózňovat, to ho jako zarazilo, co mu řekla. Koukal upřeně do mobilu a jeho tváře byly pořád rudé. Vypadal, jako by něco hledal a možná taky, že asi ano. Protože zmateně zamrkal a pak se ne ni otočil.
"Jak to, že si tě nepamatuji z toho večírku," ukázal fotografii, kterou našel, byl tam on, Mirko, Best Jeanist, další hrdinové a ona. Taková malá nenápadná, stojící kousek od zmiňovaného extravagantního blond hrdiny. Měla na sobě košili, černo vestu a společenské kalhoty, a dokonce měla červeného motýlka. Byla trochu jiná, vypadala dost pohuble a její výraz působil, že tam byla snad za trest. Slušelo jí to, ale možná, že to, jak zvláštně působila ho přinutilo si ji nevšímat. Bylo to divné, přece si pamatoval, jak se bavil dokonce s Tsunagem a ona musela být nablízku, to jí jako vytěsnil. 
Když to porovnal jejich setkáním, které považoval za první, které si ovšem pamatoval velmi dobře, působila jinak. To jinak mu, ale vzápětí došlo. Podle datumu, to mohlo být v době, kdy Hana byla v Japonsku jen chvíli. Takže nějaký čas trvalo, než se dala dohromady. A v ten moment se začal cítit blbě, neviděl ji a nemohl ji v té době nějak pomoci. Potřebovala čas.
Svůj mobil stáhl zpět k sobě a uhnul pohledem, nebyla slepá všimla si. Opřela se o jeho rameno a spokojeně se na něm uvelebila. Nemělo to cenu, jakkoliv rozebírat. Oba v tom čase měli úplně jiné starosti, s kterými se potýkali. Takže přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby se jen přece aspoň trochu poznali, nemělo smysl. A bylo to tak možná i lepší. Přitáhl si ji k sobě a když se mu nesedělo nejlépe, nedokázal si představit, že by ji teď odstrčil. Za to nepohodlí to stálo.

Keigo se postavil na malý balkón, který patřil k jejich pokoji a zprvu koukal na areál, který patřil k hotelu. Byla tam zmiňované place, na kterých si kdokoliv z hostů mohl zkusit nějaký ten sport.
Na recepci byli docela v šoku z toho, že doopravdy mladý Pro Hero zavítal zrovna k nim, a ještě k tomu s ženou. Rezervace byli vyřizovány počítačově, takže je to dost překvapilo, když tu postával NO. 2 Japonska.
Dvě ženy, které tam byly s tou, co je odbavovala z jednoho na druhého těkaly očima a se zatajeným dechem čekaly až jim ta mladá žena prozradí své jméno. A k jejich překvapení se dokonce jednoho i o Pro Hero, která byla z Musafatu. 
"Pěkný výhled ne," koukal na scenérii, která se jim nabízela mimo areál hotelu. Hana se opřela o zábradlí a podívala se na pohoří a lesy, které se tu táhly. Vybral dobře, bylo to zvláštní, nevytáhla moc paty z Musafatu, což bylo dost smutné, na to, že tu byla něco přes dva roky. S porovnáním, jak žila s Ali, byly obě dvě v jednom kuse na misích v různých zemích, takže se díky tomu podívali do možných států a různých měst. A tady v Japonsku toho znala strašně málo.
"Parádní," políbila ho na tvář a vracela se dovnitř, nechtěla si tento týden kazit tím, že bude dělat. Takže zvedla telefon a začala obvolávat a rozdávat práci. Její vnitřní hlas sice protestoval, že si tohle nemůže dovolit, ale ona nechtěla promarnit další chvíli s ním. Možná byla s Ali všude, ale nikdy neměli tolik času, kolik by si zasloužily. Nechtěla to opakovat.

Keigova ruka přejela po políbené tváři a chytl se za triko. Bylo to zvláštní, tyhle její malá gesta, byla teď dost častá a moc příjemná. Nebylo za tím nic víc, jen ten dobrý pocit tam někde uvnitř něj, který mu dával to něco, co tak moc chtěl. Pozoroval, jak nervózně mluví do telefonu a rozděluje práci, chodila po pokoji sem a tam a když se zrovna zastavila podupávala nohou, jak to měla docela ve zvyku.
"Pokud to nebude života ohrožující věc, tak do konce týdne nebudu na příjmu a práci budu dělat až příští týden... Dobře, děkuji Ida-san," zavěsila a otočila se k němu.
"Je tak nejvhodnější čas se nějak jít najíst a projít se," navrhl a čekal, co mu odpoví. Pokývala hlavou a jediné, co udělala, bylo, že si vzala lepší boty než ty baleríny, co jí sedřely paty. 
"Máš fotoťák a nemyslím na mobilu, klasický," podíval se na Hanu a ta trochu tápala, přemýšlela, zda jí ho tam Muscari dal nebo zůstal doma. Kupodivu tam byl v tom kufru, ani se ho u Keiga nesnažila vybalovat a prostě si ho celý vzala. Takže obsah kufru byla docela záhada a snad ani nechtěla vědět, jestli jí ho celý chystal sám Muscari. Její spodní prádlo totiž bylo dost vyzývavé a představa, že ho zrovna Muscari chystal byla vážně divná, takže tohle bylo spíše dílo Ramony. Její občasné narážky na "Chickena", jak mu ráda přezdívala, byly občas dost popichující a když se spojila s Nitou. Ty dvě ji vážně dostávaly do velkých rozpaků.

Zavítali do vesničky, která byla pod hotelem a procházeli uličkami. Spousta suvenýrů, dokonce nějaké figurky hrdinů, které ani jednomu nebyli známí, ale bylo to tím, že některé oblasti podporovali hrdiny, kteří v dané lokalitě pobývali. Tak jako Fukuoka Hawkse, tedy jednoho hrdinu poznali oba, a to byl All Might, který tu měl dokonce kartonovou verzi ve své původní velikosti a už jen z Hanina pohledu, šlo vidět, že se jí nelíbí. Jak šlo o jeho figurky nebyl to problém, za to ta kartonová zrůdnost byla na ni nějak moc. Přišlo mu to docela i vtipné, když se jednalo jen o kus papíru, a ne o skutečného člověka, u které by její reakci teď chápal. Krom toho Hana možná nebyla tak zasvěcená do toho, jak momentálně All Might vypadal, takže po téhle jeho formě zůstaly jen vzpomínky a tyto věci.
"Nechceš se s ním vyfotit," nemohl si nerýpnout a Hana se na něj nafučeně podívala. Nakonec uhnula pohledem a vydala se dál. Keigo jí několika rychlými kroky dohnal a chytl ji za ruku. Jejich prsty se propletly a Hana se usmála, když jí vtiskl omluvný polibek do vlasů. Za celou tu dobu, to snad bylo poprvé, co takto spolu šli na veřejnosti. Nebylo tu moc lidí, přece jen to nebyla úplně turisty obývaná část, plnější byly svatyně a bambusové hájky, které lákaly ke krásným fotkám. Keigo měl přes rameno hozenou tašku, ve které nesl svoje věci plus fotoaparát a Hana u sebe měla svých pár věcích v malé kabelce. Takže se jim i dost pohodlně šlo.
I tady se to, ale neobešlo bez pár zvědavců a fanoušků, kteří chtěli ukořistit autogram či fotku. Kupodivu se, ale nechtěli fotit jen s Hawksem, a tak Haně nezbylo nic jiného než se taky blýsknout s nimi. Asi aby mohli použít ten nový za ten den dost populární hashtag Hawphilia.

Přišlo i na jejich společné focení, v čem se Keigo vážně předvedl, protože mu to šlo možná i lépe, než jí. Nechtěla ani typovat, proč mu to tak šlo, byla si totiž jistá, že to ví. I ona byla ta, co většinou fotila na sledovačkách. Aspoň něco mělo využití v reálném životě. 
Když přišlo na společné focení, zeptal se mladých turistů, kteří za výměnu za fotku s ním, ochotně udělali několik fotek. Stáli na vyvýšeném místě, takže opět koukali do údolí, slunce pomalu zacházelo, bylo to dokonalé. Keigo chvíli nervózně nad něčím přemýšlel, než sundal tašku a položil ji na zem.
Tušil, že bude vyvádět, jenže si nemohl pomoc. Vzal jí do náručí a vzlétl, prolétl údolím tam a zpátky. Bylo to úžasný, jen se možná v první moment se Hana vážně zamračila, než nějak rezignovaně raději mlčela, nechtěla mu to kazit, když se tak snažil a nakonec se trochu i pousmála.

Po tom, co se jeho nohy dotkly opět pevné země, se bolestně zatvářil. Bolelo to a jak, no stálo to za to. Raději ještě chvíli koukal na zem a držel se za rameno, než opět vzhlédl k Haně, která se usmívala. Nebyl to škodolibí úsměv, to máš za ty tvé blbosti, ale vypadala spokojeně. Šťastně?
Chytl její ruku a přitáhl si ji k sobě, druhou zajel do jejích vlasů, které jemně stiskl a zatáhl dozadu, aby jí viděl do obličeje.
To, jak její obličej ozařovalo slunce, vypadala fantasticky. Zprvu jen jemně otřel svoje rty o ty její, než se s dost velkou náruživostí vpil úplně. Tuhle jejich malou romantickou chvilku zakončil malým polibkem na spánek, a ještě chvíli v tom sevření setrval. Ten dobrý pocit, který cítil, když ji takto objímal, byl k nezaplacení. 

"Keigo, co bys chtěl zkusit," zeptala se z ničeho nic, koukala před sebe ani se na něj neotočila.
"Babybird, trochu to specifikuj." Jeho hlas zněl trochu pobaveně, no Hana nechápala tak úplně proč? Nedošlo jí to.
"Co bys chtěl zkusit, jako pár," upřesnila, byla tu však stejná reakce, jen se lišila v tom, že se Keigo rozesmál.
"Tys... Asi si myslela něco normálního než perverzního, že?" Hana převrátila oči v sloup a povzdechla, ale proč ne, prolétlo jí hlavou.
"Dobře, vyber si jednu aktivitu z těch dvou smyslů, které tě napadli."
"Jakože to spolu podnikneme?"
"Ano," pokrčila rameny a pozorně ho sledovalo, byli kousek od hlavní cesty, které je vedla do hotelu, takže tu ještě nebylo tolik lidí, kteří by je mohli poslouchat.
"Já tě, ale nechci do ničeho nutit." Zněl dost ublíženě a Hana k němu přišla.
"Prostě si vyber a žádné, ale... Chci vědět, co bys chtěl zkusit, i když jsem to myslela ve vší počestnosti, pane Takami." Jen, co jeho příjemní vyslovila se rozesmála, proč tohle znělo tak divně? I kdyby řekla, jen to Takami.
Keigo se na chvíli vyloženě zarazil, než pochopil, že to byla legrace. Slyšet své příjmení ve spojení s ním bylo vážně zvláštní, i když bylo jeho. Už jen to, že ho oslovovala Keigo, zvykal si na to. Nemohl tvrdit, že za tu dobu už k tomu nepřivykl a občas s ním trhlo, když mu řekla Hawksi. Ale, jeho příjmení, byl úplně nový level. Takami, pan Takami, občas tohle slýchával za dveřmi, když za otcem někdo z jeho známých přišel.
"Už mi tak prosím neříkej, je to strašný."
"Je to fakt divný," uznala, "což je na jednu stratu zvláštní, když mi říkáš Kasasagi, mám z toho husinu, ale takovou tu příjemnou, zatímco, když mi řekneš Hano." Ošila sebou, jako by jí snad byla zima a opět se na něj upřeně zadívala. Chtěla odpověď.
"Dobře, no je spoustu věcí, co chci tady zkusit a myslím si, že by to tedy nebylo spravedlivé, takže moje první věc, kterou bys chtěl s tebou prožít je návštěva Kawachi Fujien, až budeme zpátky," řekl a Hana trochu překvapeně zamrkala.
"Dobře a dál," usmála se a na tváři jí hrál pohled plných očekávání. Neměl z toho, jak vybruslit.
"Já nevím."
"Neříkej mi Birdie, že není něco, co bys chtěl zkusit." Jeho zlaté duhovky se na ni zaměřily, měla z toho legraci na jednu stranu.
"Fajn," řekl dost rázně, až Hanou mírně trhlo a s každým dalším vysloveným slovem se její úsměv ztrácel. Nebylo to nic strašného, ovšem výběr zůstal, ale na ní. Což jí trochu překvapilo a naštvalo, protože z toho vybruslil. Mělo to však podmínku, něco, co předtím s nikým nedělala. Nechal jí na to čas, ať si to může promyslet. 
Napadli ji nakonec dvě věci, které v těchto věcech nedělala a neobsahovalo to jinou osobu. No při jedné by se musela asi dost opít, protože střízlivá by striptýz neudělala a ta druhá. Neboť byl Keigo druhý muž, s kterým kdy vlezla do postele, některé věci prostě nezkusila. S Tenkem neexperimentovali, prostě už jen to, že spolu takto byli pro ty dva znamenalo dost, takže zůstali u klasiky. Tedy až na něco, na co neměla žaludek a dost se jí to příčilo, tedy ne, že by teď za tu dobu se něco změnilo, no mohla to aspoň zkusit. Tenkrát se dost styděla. Ten pocit, který ji při té myšlence ovládl, co vlastně měla v plánu, byl směsicí studu a úzkosti. Ušila si na sebe bič. 

kapitola 27 <---   ---> kapitola 29