Butterfly effect - kapitola 22

Vítám vás u dalšího dílku! 
Pěkné počtení ♥

"Můžeš si být jistá, že ti dva se už neobjeví," řekl dost tiše Muscari a Ida přikývla, ale to neznamenalo, že se někdo s podobným jedem neukáže. Takže si Ida kousek toho jedu aplikovala a její rudé duhovky se rozlily po celém jejím bělmu. Lukáš tam stál a se zájmem pozoroval ženu, které se po její bledé kůži zvýraznily žíly, působilo to docela děsivě. Mělo to, ale své nebezpečné kouzlo. Kdyby nebyl momentálně dost nabuzený adrenalinem a tím opojením té moci, kterou měl v tom baru, tak by na tu ženu takto asi necivěl, ale nemohl si pomoci. Nebyl to však pohled toužící se jí dotknout, ale spíš to v něm probouzelo jistou chuť znovu okusit tu moc, kterou dobře znal. Z toho divného transu ho vytrhly vibrace mobilu, ležící v jeho kapse.

"Prosím," řekl do telefonu, ani se nepodíval na jméno, které na něm vyskočilo. Slyšet její hlas v telefonu a jeho oči nabraly zpět ten původní lesk, tu jemnost. Přišlo mu nějak divně, otočil se a mířil pryč z toho pokoje ven na chodbu.
"Dabi? Udělal ti něco," zavrčel do telefonu, no Ramona ho uklidnila, že jí spíš pomohl. To, se mu nelíbilo ještě víc, to jako přistoupil na tokový laciný trik. Zachránit dámu v nouzi, aby vyměkla, opět cítil tu chuť tomu chlapovi utrhnout hlavu a pěstí praštil do stěny, až se kusy omítky drolily na zem. Malé první výhonky se vynořily z prasklin, které tam zanechal a pomalu začaly kvést. Modřence.
Přišlo mu najednou nějak slabo, když uviděl drobné kvítky a podíval se na telefon. Potřeboval se uklidnit a vědět, zda to zabralo.
"Hele Rami, já se zastavím jsem s Hanou v nemocnici... Ona je na tom teď špatně, čekám, jestli zabere protilátka, kterou Ida udělala," řekl o cosi jemněji a usmál se. To, ale žena na druhé straně nemohla vidět a byl možná rád, protože se natiskl na zeď a sjel po ní dolů na zem, kde seděl. Málem by vypnul telefon, ale opět se ozval její hlas.
"Dělala jsem boršč, doufám, že ti bude chutnat," řekla jako by nic a přitom, tak nějak tušila, že to malé milé gesto v podobě jídla možná trochu pomůže.
"Spasibo, Rami," řekl a Ramona ztuhla, jakože Lukáš a ruština? Takto ho, nikdy předtím neslyšela, cokoliv jen jedním slovíčkem říct. Něco v jejím rodném jazyce, zněl tak... Sexy?

V kročil do pokoje, který tu obývala jen jedna postel, na které ležela Hana. Vypadala tak naprosto klidně, až ho přitom zamrazilo. Bylo to jiné, ale přitom tak stejné, jen teď aspoň ležela na zádech, a ne na břichu. Klidně oddechovala a její víčka se občas lehce zachvěla. Kyslíkovou masku jí už sundaly potom, co se u ní stavila Ida. Vše se vracelo do normálu, ale i tak ten příšerný pocit strachu o ni nějak neustupoval. Jemně chytl její ruku, byla tak lehká. Žádný odpor. Zhluboka se nadechl a pevně sevřel víčka. Bylo mu vážně těžko a ten hňup se stále neozýval, to ho, vyloženě sralo. 
"Hele Můrko, co... Co kdybychom si pak jeden den udělali volno a šli se na nějakou leteckou základnu proletět," řekl tak, jako kdyby byla při vědomí, doufal, že ho slyší, "víš, jak jsme to dělávali s Ali. To by možná šlo ne domluvit a kdyby ne, tak skřípneme Hawkse..."
Naklonil se k její posteli a opřel se o ní loktem a svoji hlavu zapřel o dlaň. Málokdy brečel a teď cítil, jak jeho oči pálí. Malý záchvěv na své ruce, ho donutilo zvednout hlavu. Měla k němu otečenou hlavu, no oči měla stále přimhouřené, nešlo jí je otevřít víc, byla unavená.
"Platí," zeptal se a Hana mu ruku zmáčkla ještě víc. Očividně se jí ten nápad líbil, párkrát zamrkala a zhluboka se nadechla. Pomalu se jí podařilo přijít k sobě, ale nedařilo se jí promluvit.
"Motorka," zamrmlala, bylo to jediné na co se zmohla a Lukáš se usmál.
"Jasně to není problém, projedeme se na motorce, ale žádná mise, prostě výlet po Japonsku na motorce," zasmál se, mohl být teď zoufalejší, ten pocit, co měl předtím mizel v jejích fialových očkách, které teď působily tak zoufale. 

Kdyby Ramoně neslíbil, že dojede, tak by tu byl celou dobu s ní a kdyby ho chtěli vyhodit, tak by jim asi zlikvidoval nemocnici. Teď se dost s velkou nechutí a donucením zvedl a políbil Hanu na čelo.
"Odpočívej, ráno se stavím dobře? I s Rami," řekl a jeho hlas ztěžkl, přejel jí po ruce a otočil se směrem ke dveřím. To, že musel vážně opustit tuhle místnost bylo něco, co nedokázal popsat. Nasadil helmu a nastartoval, jeho motorka se dala do pohybu. Projížděl městem Musafatu, ve skle jeho helmy se míhaly světla pouličních lamp a občas semaforu. Zastavil se na jednom z nich a myšlenky ho zavedly kamsi pryč, že nevnímal, že už mohl jet dál. Ta cesta předním...

"Hana Straka," podala mu ruku a Lukáš pozvedl jedno ze svých obočí nahoru, proč mu byla povědomá?
"Lukáš Novák," představil se a ruku přijal, Ali se usmívala no, to napětí z nich cítila. Nikdy se jich na nic nezeptala z jejich kriminálních minulostí, dokud jí o tom neřekli sami. Znal ji, nebylo to tím, že patřila do rodiny Elster, ale protože jim nejednou pomohla, odstranit bezpečností zabezpečení z bank nebo z jiné budovy, kterou vykradli.
Hana, jako mladá občas dělala malé kšeftíky, neměla peníze a to, co dostávala sežral internát a ty jeptišky. Takže se nedivil, že nakonec sklouzla i k takovým věcem, nedostala žádnou závratnou částku, jen něco málo, aby to nebylo nápadné. Takže se při předávání peněz vždy střetli, jedinou její podmínkou bylo žádní mrtví civilisté, vždy když s ní pracovali. Nějak si nikdo netroufl udělat krok vedle, měla vše pod svou kontrolou, pod svými šikovnými prsty, které by v mžiku zavolali celou eskadru policejních vozů a nezmohli by nic. Určitě by ani nemohli dokázat, že to byla ona, kdo s nimi dělal. Moth.

Opět se rozjel a pokračoval v cestě. Přemýšlel, jestli o tom Ramona ví. Rusko si proklepávalo lidi, s kterými pracovalo. Takže nepochyboval, že by to neudělali i u nich. Jenže výhoda byla v tom, že v té době, už pracoval s Hanou a ta vše smazala nebo zablokovala, spíše to, hodila pod její ochranu programu Arumihs. Tou proniklo vážné minimum lidí, krom toho za tu dobu se zlepšila ona i ten program nebo spíš systém? Ne, na tyhle věci nebyl a Hana tomu také pokaždé řekla jinak. No, nepochyboval, že Hana pořád měla v záloze, obměnu Arumihs, kdy by neměla problém se dostat doopravdy do všeho, což si jako Hero nemohla dovolit. Dělat nelegální věci, už tak její reputace pokulhávala jako ta jeho, když její rodina byla, kdo byla a ve sféře hackerů jméno Moth, mělo docela dost velkou váhu i teď.

Chvíli zíral na dveře jejího bytu a začalo mu být úzko, byl v tom až po uši a představa toho, že ji obtěžoval Dabi... Byla jeho.
Zaklepal, netrvalo to snad ani sekundu a ty dveře se otevřely, jen co se jeho ruka odtamtud odtáhla. A tak nějak se sklíčeným pohledem koukal na tu drobnou postavičku před sebou. Všiml si, jak její tvář ztvrdla a přitáhla ho k sobě. Viděla to na něm, bylo mu mizerně a tohle přesně potřeboval. To objetí, tu něhu, kterou mu mohla dát jen a jen ona. Jeho ruky ji k sobě pevněji přitiskly, až se jeho velká postava musela skrčit, aby mohlo svou hlavu opřít o její rameno.

"Jak je na tom," prolomila to ticho, které tu vzniklo. Lukáš seděl u stolu v kuchyni a mlčel, nějak mu nebylo do řeči. Ještě párkrát zkoušel zavolat Hawksovi, ale neúspěšně. Nějak chtěl, aby Hana nebyla sama v té nemocnici a doufal, že by ten opeřenec mohl ukázat trochu svojí lásky, doletět a být s ní. Ale asi žádal moc. Opřel se opěradlo židle a podíval se na Ramonu.
"Blbě, ale protilátky zabraly. Bude v pořádku." Jeho hlas zněl tak nějak netypicky, až se Ramona zachvěla. Něco se stalo a určitě to souviselo s Hanou.
"Chceš si o tom promluvit," zkusila, když však pokroutil hlavou, pochopila, že tohle bylo dost osobní a on chtěl spíš momentálně její objetí než slova. Na jeho jazyk se drala ta slova, která chtěl pohřbít zas tam nějak dolů... Zabil jsem.

"Hele Luki, víš, že jsem tě vlastně předtím neslyšela mluvit rusky," usmála se na něj a Lukáš zvedl svůj zrak od boršče, který mu nalila. Byl docela překvapený, že by nikdy před ní nemluvil rusky? 
"*Khorosho, kak ot babushki," usmál se a Ramoniny tváře nabraly červený odstín, byla to krátká věta, ale řekl jí s takovou jistotou.
"Moje babička a děda byli z Ruska Naděžda a Dmitry Novikov, přestěhovali se z Ruska do Česka a měli malou firmu s látkami. No, když se tam přestěhovali změnili si jméno na Novákovi, takže mám příjemní po mámě," řekl klidně a nabral si další sousto a ona zůstala šokovaná. On byl vlastně z části Rus? Jak jim tohle mohlo uniknout.
"Proč nemáš příjmení po tátovi," zeptala, nemyslela to zle, jen byla zvědavá. V té složce bylo, že byl sirota, z dětského domova, nic víc. Nebylo tam absolutně nic o jeho rodině. Matka zemřela, ale nebylo uvedeno jak. Lukáš položil lžičku a překřížil ruce přes hruď. Nechtěl působit nějak zle, ale spíš si tak byl jistější, že by nemohl udělat něco, co nechtěl. A že dnešek by k tomu nepřispěl.
"Matčini sourozenci dělali pro Rusko Hero práci, ale neudrželi se na živu dlouho, takže se odstěhovali do Česka a tam se narodila moje máma. Nechtěli, aby další dítě skončilo mrtvé, nevím, co měli za quirk máminy sourozenci. Babička a děda uměli při dotyku vytvořit rostliny, které mohly použít na výrobu oblečení. Bavlna a len, no, a tak si založili malou firmu. Dařilo se jim, mámu drželi hodně zkrátka, ale zamilovala se do jednoho chlapa a zběhla s ním..." Pomrvil se na židli a jeho prsty pevně sevřely jeho ramena, "Otěhotněla, ale on jí nechtěl a když se to dozvěděli její rodiče tak jí děda vykázal, no babička se na to koukat nechtěla. Po tolika ztracených dětech, tak šla s mámou. Vychovávaly mě, dostaly jsme se do pronájmu, malý domek. Bylo mi jedenáct se objevil můj otec, jeho syn potřeboval transplantaci ani nevím, jak se k tomu dostal, ale byla tam shoda a on mě chtěl. Problém byl, že by mě to zabilo, což mé matce došlo, slyšel jsem ze zahrady křik, hádali se. Babička vyběhla ven a pak se ozval výstřel a máma křičela a já vyběhl ven taky a on na mě namířil... Ten domek měl zahradu, máma nikdy nepoužila svůj quirk ani jsem nevěděl, že nějaký má, ale všude rostly na zahradě modřence. Její oči zmodraly a strhla zbraň na sebe, vím, že chtěl použít svůj quirk, nějaké liány, ale v ten moment byla všude krev a ty malé drobné kvítky na jeho těle, no a máma, ležela nehybně na zemi."

Ležel jí na nohách a ona ho hladila, nějak nenašla správná slova. Bylo jí těžko. Svěřil se jí s něčím, co bylo pro něj očividně těžké. Konečně pochopila význam toho jemného tetování na zádech, které měl. Byla to památka na ženu, jenž mu dala dvakrát možnost žít. Jeho matku.
Neměl to lehké. Byl svědkem, kdy jeho vlastní otec, zabil jeho matku a babičku a ona doufala, že je to vše, co ho za život tak špatného potkalo.
"Rami, to není všechno," řekl tiše a zhluboka se nadechl, přece jen nabral aspoň kus odvahy se přiznat, "já... vím, že se to asi nehodí, nejsme spolu dlouho, ale chci abys to věděla... Byl jsem v gangu, který vykrádal banky, domy a zabíjeli jsme, nechal jsem se strhnout partou, protože to v tom domově bylo těžký..."

Hana ležela sama v nemocnici a bylo jí víc než mizerně. Kdyby se mohla aspoň trochu pohnout, měla chuť něco roztřískat, byla tak pitomá. Udělala takovou pitomou začátečnickou chybu a málem umřela. Přišlo jí, že ta samota tady byla odplata za tu chybu, kterou udělala až jí po tvářích začaly téct slzy.
Jak moc toužila po objetí. Nemohla se natáhnout ani na telefon, aby přece jen zkusila vytočit číslo Keiga nebo táty. Nechtěla být sama, ne v této situaci. Dala by cokoliv za to jen slyšet, kohokoliv.
Když odešel Lukáš měla pocit, jako by se už neměl vrátit. Sestřičky přišli jen občas, ale jen nakoukly a odešly. Všichni byly zase pryč.
Její ruka se pohnula a překryla si oči i to z nějakého důvodu bolelo, ten pohyb. Plakala. Připadala si tak slabá až jí to nakonec unavilo natolik, že její ruka klesla zpět na postel a usnula. To malé emocionální napětí, bylo na ni moc. 

Měl něco na práci, no po tom, co se stalo v baru se nezbavil pocitu, že tohle bylo sakra vážné. Věděl, že měli misi, no pravděpodobně se pokazila... Ten pocit, ujistit se, že je doopravdy v pořádku byl silnější. Nestačili mu slova po tom, co mu lhali už ne. Věděl, že by to mohl být problém, ale nemohl si pomoci.
Najít ji v nemocnici, byl asi ten nejmenší problém. Kurogiri sice nesouhlasil, neměl však na výběr, a tak mu otevřel portál.
Ležela na posteli a její pravidelně se zvedající hrudník, byla asi jediná uklidňující věc na tom všem, co cítil momentálně v sobě. Vzal kartu, kterou měla zavěšenou na posteli, nerozuměl tomu, ale nějak pochopil, že jí zranili v oblasti ramene a boku a asi nepěkně, když tu ležela. 
Vzal si židli a přisedl si k její posteli a sledoval její tvář, nepůsobila, ale tak klidně, jako její dech. Všiml si těch mokrých cestiček na její tváři, až ho bodlo. Bolelo jí něco?

Cukla sebou při tom dotyku na své tváři a on svou ruku odtáhl okamžitě pryč, jeho druhá ruka pevně sevřela látku jeho kalhot. Vzal si pro tentokrát rukavice, takže neměl takový strach, že by ji ublížil. Ovšem ten pocit strachu tam přece byl, ale úplně z jiných věcí, nějak až teď, když se na něj dívala těma fialovýma očkama, které se tak těžce na něj dívaly... Mohl o ni přijít.
A z toho faktu se mu udělalo nějak zle. Možná už nebyla tak úplně jeho, ale představa toho, že by tu zase nebyla? Jeho obličej ztvrdnul, nemohl to dovolit.

Za poslední měsíce tomu jejímu pracovnímu shonu nepřispíval ani on, nemohl přestat z ničeho nic, a tak začal rozšiřovat své řady a občas nějaký ten útok si také neodpustil.
Jenže ona tu ležela, kvůli někomu jinému. Muži, kterého znal jen z toho, co se dočetl a malého setkání s jeho lidmi, kdy je přitom chytla právě žena, která tu před ním ležela. Chtěli ho zabít, byl to sice chabý pokus, no nechal, aby si je odvedla ona. A pak se doslechl, že ty vozidla, které je převážely, napadli Nomu a ona s tím mladíkem Muscarim jim přispěchali na pomoc. Takže se s nimi utkala a taky skončila v nemocnici, jenže to nebylo tak vážné jako teď. Byli sehraní a Hana se nedržela s Muscarim zpátky. Nomu přestaly být bráni jako lidé a mohli po nich jít naplno.
Byla na něj naštvaná a hodně, přitom on ten pokyn nedal. Doktor udělal něco, co on neschválil, a tak mu došlo, že to schválil On. Jenže jak, když byl... Povzdechl si, její koutky úst se zvedly a on se trochu zarazil.

Vzhůru sice byla, no nějak si myslela, že se jí to celé jen zdá. Natáhla k němu ruku, byl od ní kousek a přiložila svou ruku na jeho tvář. Jeho tělo se napnulo, no když se zahleděl do její tváře pochopil. Byla mimo. Nechápal, co ho to napadlo, no nemohl si pomoci. Chtěl ji utěšit, aniž by se zeptal, zda o to stála.
Pohladil ji po ruce, která už tíhou sjížděla z jeho tváře a lehce ji stiskl. Nic dalšího už dneska dělat nechtěl, no právě se rozhodl zariskovat ještě víc. Sundal si kabát, který měl na sobě a co nejjemněji posunul Hanu a přilehl si za ní. Nechtěl, aby byla sama.

"Ty se mi nezdáš," zamrmlala, Shigaraki se musel usmát. Hřála a mu to připomnělo opět ten den, kdy se v těch šílených horečkách vydal za ní. Starala se o něj a nechala svoji ruku v tom šíleném stavu dva dny, než zašla do koupelny, aby udělala tu pitomou věc. Nejhorší bylo, že kdyby to neudělala, tak o tu ruku přijde, to že byl nemocný způsobilo, že jeho quirk tak trochu... Ruka se rozsypávala dál, i když už na ní neměl svoje prsty. Nechápal, jak to, co udělala mohlo fungovat, ale fungovalo a ona svoji ruku zachránila, možná spíš zachránila sama sebe, kdyby se to rozšiřovalo rychleji tak by možná našel jen hromádku prachu, nebo napůl rozpadlou mrtvolu. Při té představě se ošil.

To, jak se pohnul, její hlava se přitiskla k němu, slyšela, jak mu buší srdce. Nic však neudělal, jen položil svoji hlavu nad tu její a pozoroval tu tichou místnost.
"Jak tě tu najdou, tak..." Shigaraki přitiskl její hlavu blíž k jeho hrudi, aby přestala mluvit a povzdychl.
"Butterfly je mi to fuk," zavrčel a Hana se usmála, vlastně byla ráda, že přišel, i když tohle bylo na jednu stranu nebezpečné, nejen pro něho, "Je ti líp?"
"Teď už jo," zavřela víčka, ty slova jí unikly z úst nějak automaticky. Jenže momentálně to tak bylo. V něm se usadil ten dost škodolibí pocit a zároveň velice spokojený. Byl tu pro ni on, a ne ten opeřenec, který ho vytáčel do nepříčetná, pokaždé, když se objevil u nich. Dokonce se kvůli tomu raději jemu vyhýbal, to přemáhání, aby ho nezabil bylo šílené. Jenže udělat to nemohl, to by u Hany skončil definitivně. To však byla to poslední věc, kterou chtěl.
Spokojeně se pomrvila a ruku přehodila přes něj. Na chvíli trochu ztuhnul, věděl, že tohle její gesto nemělo žádný hlubší význam, a i tak se v něm usídlil vítězoslavný pocit. Vnímala to jeho teplo a vůni, kterou cítila ještě dlouho po tom, co musel nakonec neochotně odejít, protože se na chodbě ozvaly kroky.

*Khorosho, kak ot babushki - Dobrý, jako od babičky (Ne, rusky neumím, použila jsem překladač)

 kapitola 21 <---   ---> kapitola 23