Příběh jedné Uchihy - Kap. 9

Tak konečně další, díl... :)
doufám, že se vám bude líbit, poslední dobou jsem si totiž říkala, že jsem

vyšla ze cviku a že to není ono. Takže mi dejte čas a já  se rozepíšu...

I když s tou mou těžkou prokrastinací, je to docela těžké. :)

Han se zavrtěla v jeho náručí a podívala se směrem k východu. Cítila odtamtud chlad. Z toho chladu a větru, který profukoval jeskyní, ji pálil obličeji. Měla ho úplně zmrzlý a díky tomu úplně rudý. Trošku se od Madary odtáhla a ten se v mžiku probral. Přitáhl Han k sobě zpátky. Byla mu zima a Han docela hřála, takže nechtěl, aby se momentálně od něj hnula.
"Hele,  mám blbý pocit z počasí," prohlásila a  Madara povzdechl. Neochotně se šel podívat ke vchodu. Po chvíli se zas vrátil a jeho dost deprimovaný obličej značil, že dnes nikam nejdou. Venku totiž vypukla sněhová vánice a on si byl jist, že ani Senju jim momentálně nebudou v patách a pravděpodobně jako oni, budou někde zalezlí v jeskyni. Tato skutečnost znamenala, ještě jednu věc. Museli společně prozkoumat víc jeskyni, aby se schovali před chladem. Předtím na to nebyl čas, ale teď ho měli docela dost.

Nakonec se jim přece jen podařilo najít místo, kde tolik neprotahovalo a navíc po cestě našli uschlé kořeny stromů. Takže mohli rozdělat oheň a trochu se ohřát.
Han seděla opřená o stěnu a choulila se v dece. Čekala až Madara rozdělá oheň. Dřevo nebylo mokré, takže vůbec nedýmilo.  Při téhle činnosti ho Han doslovně probodávala pohledem.
"Vypadáš líp, tak nějak vyspale," utrousil a Han se pousmála, ale pak nahodila zamyšlený pohled a zkoumavě si ho poměřila. Až v ten moment si uvědomila, že za celou dobu, žádná pitomá poznámka, urážka, narážka a...
"Proč si na mě milej?" Madara se na ni podíval.
"No, možná mi tě je líto," řekl ironicky a Han si úlevně oddechla, jo už to byl zas Madara.
"Jak daleko jsme od území Uchihů?"
"Co vlastně máme k jídlu?" Ignorovala jeho předchozí otázku. Madara tuto otázku čekal, předchozí dny jedli jen suché chleby, které pobral u ní a už u ní nevypadaly moc dobře. Naštěstí, vzal i rýži a malý hrnec, aby se mohly najíst, když bude čas a velká nouze a taky, až jim dojde ten příšerný chleba.
"Vzal jsem nějakou rýži, takže se musíme spokojit jen s ní." Han to nějak nevadilo, vlastně byla ráda, že už nemusí ten chleba. Byl vážně odporný. Tyto rýžové chleby moc dobré nebyly, ale vydrželi dlouho. Byl to recept Senju-klanu, Uchiha-klan preferoval rýžová placky, které měly od dost lepší chuť. Kdysi je ve vesnici prodával jeden muž, ale někteří Senju na to měli svůj názor a tak muž odešel dřív, než si mohla Han koupit další nebo se zeptat na recept.
Co by teď dala za tu blbou placku. Trošku nostalgicky si zavzpomínala. Rýže nebyla tak rychle hotová, jak by si přála a tak koukala do ohně. Aspoň nějak si chtěla zkrátit tu dlouhou chvíli.

Když se ta proklatá rýže uvařila, Madara se posadil vedle Han a podal jí hůlky, oba jedli přímo z hrnce. Až teď byla vděčná za to, že aspoň Madara racionálně uvažoval a vzal to nejnutnější k přežití. Nedokázala si představit, co by bez něj momentálně dělala, i když... Nic z toho by se přece nestalo, kdybys ho nezachránila.
Han zvedla zrak od hrnce a podívala se před sebe.
"V pořádku?"Han přikývla a dál se věnovala jídlu.

Ty tři dny kromě toho, že byla jak bez duše, měla v hlavě hlas. Přemýšlela, jestli to náhodou není jen její vnitřní myšlenkové pochody, ale cítila, jako by to nemělo nic společného s ní. A to bylo na tom to děsivé. Měla pocit, že ona není sama, jako by tu byla i druhá osoba. Původně to chtěla říct Madarovi, ale nakonec usoudila, že bude vhodnější o tom pomlčet.

Madara koukal už hodnou chvíli do ohně a mlčel, celkově toto mlčení začínalo být nesnesitelné. Takto potichu už vážně dlouho nebyl. Bylo to pro něj netypické, protože do ní neustále rýpal. Chápala, že se teď všechno změní, nebude tak asi často do ní rýt, aspoň ne ve smyslu. Ty a Senju?
Ale to jejich provokování mezi sebou jí z ničeho nic až moc chybělo.
"Jak dlouho hodláš mlčet," zavrčela a Madara se na ni otočil. Koukala před sebe, vypadala sice už docela v pohodě, ale věděl, že jí to hryže.
"Nevím, chceš si snad o něčem povídat?" Han tato otázka donutila se na něj otočit a vzhlédnout  k němu. Pořád seděli vedle sebe. A taky dost blízko, takže jejich obličeje zas tak velký kus nedělil.
Oba dva cítili dost divný pocit. Nevěděli, jestli je špatný nebo ne, ale bylo to velice zvláštní. Vzpomněla si, jak na oslavě žárlila a začala uvažovat, jestli on... Madara chytl její tvář a políbil ji. Zapřela levou ruku do jeho ramena a snažila se ho odtlačit od sebe, ale nemělo to moc velký účinek.
Madara jí chytl ruku a dost pevně ji sevřel, takže znovu se s ním přetláčet nemělo smysl. Celkově neměla šanci se bránit nebo mu vzdorovat. Nechala ho. Lhala by sama sobě, když by tvrdila, že se jí to nelíbilo. Když ji konečně pustil tak vzdálenost mezi nimi Han dost zvětšila, ale pořád se na sebe dívali.
"Co si jako myslíš, že děláš," vysoukala ze sebe Han, která se nakonec zmohla něco říct, ovšem odpověď nedošla. Místo odpovědi se k ní Madara přiblížil a ona se automaticky odsunula dozadu. Nevěděla, co od něj má čekat, v očích se jí objevil sharingan, aniž by o tom vědomě věděla.
"Víš, že ti to s ním vlastně i sluší." Han cítila, jak jí cuká obočí, ale pořád jí nedocházelo, o čem to vlastně mluví.
"Co?"
"Sharingan, že ti to s ním sluší," sedl si před ni do tureckého sedu a Han se si přejela prsty pod okem.
"Můžeš mi laskavě, vysvětlit, co to proboha vyvádíš?" Jen lehce pokrčil rameny a jeho rty se lehce zvlnili do úsměvu. Ne, neměl ponětí, co to dělá. Prostě to chtěl udělat a hodlal to zopakovat znovu, jenže tentokrát chtěl, aby se nebránila.

Když na ni teď tak koukal, připomnělo mu to, jaké to bylo, když se zhroutila v lese. V té době mu byla docela ukradená, jako žena. Ovšem ty dny, kdy se o ni musel starat, pocítil, jak se cítila ona, když několik dní kvůli němu nespala. Mohla se na to vybodnout a nechat ho umřít, někteří by jí za to byly vděční, ale... I když si to vážně s těžkým srdcem přiznával, za těch pár probdělých nocí, mu na ni opravdu začalo záležet. A ne, jen jako na někom, komu právě zachraňuje život, ale jako na osobě. Na dívce, která mu zachránila život a taky, i to bylo něco, co jeho pýcha tak trochu nezvládala, na ženě, ke které začal něco cítit.
Na prstech by spočítal, kolik děvčat se mu v jeho vesnici mohlo líbit, jenže tyto ženy, byly tak jako on válečnice, které ke všemu byly starší než on. Nebavila ho děvčata, která buď striktně poslouchala své otce, nebo děvčata, která se často zaplétala s ostatními hochy v jeho tehdejším věku. Byl vybíravý, co se žen týče. Chtěl tu, která nebude tak lehko k mání a bude mít svůj vlastní rozum. Což dnešní doba vůbec nenabízela.
Když tak nad tím zauvažoval, musel se pousmát při vzpomínce na svého bratra, když poprvé viděl dívku, která byla tmavé pleti. Černé vlasy, hnědé oči, pihy a i její oděv nebyl typický na jejich kulturu, byl z ní tenkrát uchvácený. A pak tu byl otec, který byl zastánce puťky doma, protože to bylo místo pro ženu. Ženy v jejich klanu, které byly válečnice, málokdy měly muže natož rodinu. Jeho matka nikdy nevzdorovala otci, poslouchala ho a on se k ní za odměnu choval do jisté míry slušně. Když nebyl doma, byla jejich máma úplně jiná, usměvavá žena, kterou měl moc rád. Když byl na trénincích, měla o něj strach, pokaždé ho zkontrolovala a ošetřila každou ránu, kterou utrpěl.
Hledá mě vůbec?

"Jsi v pořádku?" Madara se zvedl hlavu k Han, klečela přímo před ním, ani nezaregistroval, že by se hnula. Úplně se ztratil v myšlenkách. Rukou si projel vlasy a zhluboka se nadechl. Nehledá.
Nechtěla se k němu přiblížit, ale když před ní seděl, vypadal, jakoby ho něco trápilo. Madara se na ni usmál a přitáhl si ji k sobě. Už se nebránila, zapřela se mu rukama o ramena, takže byla nad ním.
"Tenhle pohled znám, přemýšlel jsi o Izunovi?"
"Ne, o otci... Zajímalo by mě, jestli mě hledá, ale silně o tom pochybuji. On nikdy..." To bylo snad poprvé za celou tu dobu, co s ním byla, kdy se mu v půlce věty zlomil hlas.
"On nikdy, co?" Madara se jí podíval do očí, sice se mu nebezpečně leskly, ale to jí moc neodradilo.
"Měl jsem ještě tři starší sourozence, dva z nich si nepamatuji, ale o šest let staršího bratra,jmenoval se Shun. Toho jediného si pamatuji... Byli mi tři roky, čekal jsem na něj pokaždé když šel na trénink, aby jsme si mohly hrát a on jednoho dne nepřišel domů. Poprvé v životě jsem viděl matku prosit otce, ať se jde po něm podívat. Ale on, ne nikam nešel. Uplynul asi tak rok a já šel poprvé trénovat mezi stejně staré děti na cvičiště. Z lesa se táhl absolutně odpornej smrad a tak se dva dospělí Uchihové šli podívat, co to je. Našli jak mého bratra tak ještě dva další kluky a o kus dál našli tělo dvou Senju. To místo, kde je našli, bylo asi tak kilometr od cvičiště. Ti kluci a můj bratr se bránili, kdyby tam tenkrát otec šel, možná by byl naživu." Han cítila, jak jí pálí oči, do očí se jí draly slzy, ale ubránila se tomu. Položila svoje čelo na to Madarovo. Nevěděla, co mu má říct. Co se na to dalo říct. Byla vůbec nějaká odpověď. Han přitiskla svoje rty na ty jeho. Tohle byla její odpověď.

8.kapitola <---   ---> 10.kapitola