Zimní radovánky (Butterly effect) - část II.

Další část zimních radovánek je tu! 
Přeji příjemné počtení.

Hana se pomrvila v posteli a následně sebou cukla, došlo jí, že v pokoji je moc světla, což bylo divné. Byla si jistá, že si natahovala budík na svém telefonu a v tu danou hodinu, nemohlo být takové světlo. Okamžitě popadla svůj mobil a chtěla se podívat kolik je, ale když i po zmáčknutí bočního tlačítka zůstávala obrazovka mobilu stále černá uvědomila si, že kabel, který vedl od něj nekončí v adaptéru. Místo toho ležel na zemi jí zacukalo ve tváři, možná by ji to nevykolejilo v jiný den, ale dnes čekala návštěvu a chtěla vše stihnout. Tři děti doma dokázaly udělat dost nepořádku sami o sobě a když připočítala vánoční svátky byla to velice nebezpečná kombinace. Potřebovala uklidit, připravit pokoje pro hosty a dalších snad milión věcí. 

To, že ji nikdo nevzbudil značil fakt, že její dva muži to měli celkem na pohodu a vůbec si neuvědomovali, že jí tím dost vytočí a znervózní. Bleskovou rychlostí se oblékla, navštívila koupelnu, sepnula si vlasy do culíku a mířila si to ze schodů dolů, kde jí čekala práce. Ovšem k jejímu překvapení, ale byla chodba uklizená, a dokonce měla pocit, že někdo vytřel, což byl šok. Ani jeden se za poslední dobou nedotkl mopu, ale teď? Šálil jí snad zrak, nebo měla halucinace? V kuchyni stál Keigo, který právě vyleštil sklenice na šampaňské a vkládal je do kuchyňské skříňky, k tomu v obývací části se malý Torio válel na dečce a máchal ručičkama nad sebou, aby tak dal do pohybu její krystaly, které mu sloužily jako chrastítka. Miloval je na tolik, že u této činnosti vydržel i hodiny a nepotřeboval nic. Zatímco jeho o pár minut mladší sestřička ťapala kolem nábytku po dvou a snažila se natáhnout na míček, který si tam hodila. 

Prvně, než šla pomoci své malé dcerce, obejmula Keiga zezadu a přitiskla si svou tvář na jeho záda. Lekl se, nečekal ji, jeho křídla byla stále dost citlivá, ale díky tomu, že nebyla už tak jeho, trochu otupěla. Takže při takové příležitosti, kdy byl doma se svou početnou rodinou nebyl až tolik ve střehu. Věděl, že je to objetí vděku, nebo to předpokládal. Hodnou chvíli se k němu velice jemně tulila, ale vzápětí pocítil, jak její stisk sílí a mu rychle došlo, jak moc se mýlil. Byla to odplata za to, že jí nechaly se vyspat.

Chtěl jí vzbudit, ale když u její části postele našel sedícího Tomuru, který tiše pozoroval, jak klidně spí a jeho výraz řekl snad vše. Ne, nevzbudí ji, ale nechají ji vyspat, protože si to zasloužila, a tak všechny povinnosti, který měla Hana napsané, aby na nic nezapomněla si rozdělili. Krom toho se k nim připojil jejich nejstarší syn Yuuta, který pomáhal jeho tatínkovi s přípravou pokojů a on zatím obstaral vše, co se týkalo jeho dětí a věcí v přízemí. 

Člověk by se divil, jak kvůli jedné osobě dokáži občas docela hezky spolupracovat. Nebylo to tak vždy, ale jak se jejich rodina rozrostla o dvojčata začali rezignovat. Hana byla vytížená a jim došlo, že pokud se nezačnou snažit, tak se jim bude v některých věcech vzdalovat, protože bude svůj čas věnovat třem dětem, práci, práci doma a na ně už by zbyl jen omezený čas. Takže místo dotahování se mezi sebou, kdo s ní bude trávit čas, čím by jí asi ublížili a přitížili ještě víc uzavřeli pomyslný mír. Budou jí pomáhat, aby měla více času i na ně, ale jak bylo zvykem to hašteření mezi nimi neskončilo na dobro.

Její stisk byl čím dál tím víc tužší, až měl pocit, že mu brzo začnou křupat žebra, ale v ten moment ho pustila a rychlejším krokem přišla ke své dceři, Která se už snažila vylézt na nízkou komodu pro míček. Jen, co jí ho před očima sebrala a ukázala mála se zarazila a otočila se.
„Ma-ma,“ zapištělo udiveně děvčátko a rozuteklo se se smíchem za odhozeným míčkem, k tomu se přidal i chlapeček, kterému Hana rozpohybovala jeho krystaly, který pozoroval jak o sebe začali cinkat. Bylo fakt, krásné, jak málo stačilo k jeho radosti. Tolik povyku upoutalo i další pozornost, přesněji druhého muže této podivné domácnosti, Tenko si to s trochu nevrlou náladou došoural do obývacího pokoje a než se nadál i jeho Hana ze začátku jemně objala na uvítanou. Chtěl ji vtisknout polibek do vlasů, ale jeho oči upoutal velice pronikavý pohled druhého muže. Ten jeho pohled nesvědčil nic dobré a jen, co mu chtěl něco odseknout se i milé objetí utužilo natolik, že i on měl problém cokoliv udělat či se nadechnout. Hana věděla, že mohli být oba dva, jakkoliv sebe víc silnějším, ovšem proti krystalovému objetí neměl šanci ani jeden. Tenko to, ale nějak čekal, že se jim za to, co vymysleli pomstí. Políbil i přesto do vlasů a ona na něj zvedla svůj lehce nazlobený obličej, protože se snažil držet, aby nevypadal, že mu to nic dělá. Jenže sykl, když Hana ještě víc přitvrdila a v ten moment ho i pustila a on si promnul místo, kde to nejvíc zabolelo.

„Děkuji vám, velice za příjemné ráno,“ pronesla trochu ironicky, kdyby možná napsali nějaký vzkaz bylo by to o mnoho lepší překvápko než vzbuzení se s takovým šokem.
„Kde máme Yuutu?“ Svůj pohled upřela opět na Tenka, který trochu ztrápeně povzdechl a poškrabal se na zátylku. Hana mírně naklonila hlavu na stranu čekajíc, co to všechno má znamenat. Neměla moc dobrý pocit, a tak napjatě čekala až se Tenko nebo Keigo rozpovídají a že ji čekal docela šok.

Prvně začal Tenko, který popisoval situaci po tom, co se šli všichni společně nasnídat. Yuuta jedl už sám, takže s Keigem si vzali každý jednoho ptáče, aby se i ten druhý stihl najíst mezitím, co děti žvýkali piškoty s kašičkou. Ti dva se totiž pustili do konverzace, ovšem, že v tom muselo figurovat něco, o čem se dokázali bavit neironicky, i když téma děti vždy byl taky kámen úrazu. A narazilo se i na neplánové a plánované děti. V ten moment se, ale Tenko zadrhl a pokračoval Keigo, který to trochu strozeji posunul.
„Yuuta si myslí, že ho nemáme rádi a že ho nechceme, protože se narodil neplánovaně… Kdybychom řekli nechtěně, bral bych to, ale my se bavili o tom, že byl jaksi neplánovaný a on si to přepral po svém a odmítl si to nechat vysvětlit.“ Hana si promnula spánky a očima těkala z jednoho muže na druhého.
„Je v zimní zahradě,“ zeptala se s povzdechem bělovlasého muže a ten přikývl.
„Dal jsem mu tablet, aby se trochu odreagoval s tím, že si ho pak může zase vzít. Vím, jak lpíš, aby nelpěl na moderních cerepetičkách a věnoval se i něčemu jinému. Jenže to je…“ Hana mu přitiskla ke rtům prst a usmála se na něj. Ano, Yuuta byl prostě komplikovaný po tatínkovi a často došel ke svým racionálním závěrům pomocí svých emocí a sociálního cítění, které měl mizerné. Tyto neduhy podělil snad po jeho rodičích, Hana, která nemusela davy a vystačila si s malým okruhem přátel a Tenko, který se nejraději stranil absolutně všem a ve své blízkosti snesl jen velice málo lidí, kteří pro něj museli mít význam. Na vrchol patřila jeho Butterfly a teď snad i právě malý černovlasý chlapec, který byl jeho.

„Broučku?“ Oslovený chlapeček zvedl své karmínové duhovky k jeho matce a skrčil se. Seděl mezi kopou polštářů na matračce, která tu byla pro odpočinek. Krom této matračky se zde nacházelo několik visících houpacích vajíček, kde snad celá rodina nejraději seděla a malý hrací koutek, mezi tou kopou květin, které vyseli v květináčích i ze stropu. Jeho reakce nezanechalo ženu zrovna v dobrém rozpoložení a něco uvnitř se sevřelo. Věděla, že nemá rád, když na něj bez jeho svolení sahá, pokud si o to neřekne sám. Občas jí přišlo, že je snad autista. Yuuta byl prostě jiné dítě, než jeho mladší nevlastní sourozenci. Ta sklíčenost v jeho malých očkách byla to poslední a Hana si vedle něj sedla a posadila si ho na klín, obličejem k sobě.
„Ty víš, že tě máme moc moc rádi, že jo,“ zeptala se ho blondýnka a malý chlapeček uhnul očima a nechal ji bez odpovědi, „Yuuto? Broučku není to tak, že bychom tě nechtěli… Ani si nedokážu představit, že tě něco takového vůbec napadlo.“
„Jsem nechtěné dítě,“ zamrzal chlapec a Hana potlačila něco, co nedokázala specifikovat. Byla to vlna dost nepříjemných pocitů.
„Nechtěné dítě jsem byla já, ale rozhodně ty ne. Ty si byl neplánovaný, protože o tobě maminka dlouho nevěděla víš. Bylo to strašně těžké období, kdy jsem děti neplánovala, ale všichni ti řeknou, že jsem děti moc chtěla. Dokonce táta Keigo mamince vyhodil prášky, které bránili, abych mohla mít miminko,“ přitiskla své čelo k tomu jeho a chlapeček se lehce usmál, ale vypadalo to, že to není všechno.
„Takže mě chcete,“ zeptal se a Hana ho znenadání k sobě přitáhla a objala na což slyšela jeho protestné mrmlaní, které se mísilo z jeho dětským smíchem.
„To víš, že jo. Co bychom si bez tebe počali no,“ kývla hlavou, když se chlapeček opět posadil na její klín a popravil si vlásky.
„Na to neumím odpovědět… Tebe nechtěli,“ řekl z nenadání a Hana sebou trhla.
„No víš, tvoje babička, tedy moje biologická maminka, nemyslím Idu… Ona no… Ne, nechtěla mě, protože můj tatínek, je tvůj děda Niky. Pamatuješ si na to album, kde byl ten divný pán,“ chlapec přikývl, „tak to je můj nevlastní otec Patrik a ani on mě nechtěl, protože mám quirk a on, nemá rád lidi s quirkem.“
„A ubližovali ti?“ Zněla další zvídavá otázka malého chlapce, na svůj věk byl Yuuta v některých věcech dost dopředu, sice nechápal projevy náklonosti a lásky, ale dobře rozeznal dobro a zlo. Takže pokud nechtěli maminku, tak se k tomu vázalo to špatné. 

Hana byla jeho otázkou dost zaskočená, pořád ji to překvapovalo, ale nechtěla svého syna zatahovat do těchto věcí. Ona a její matka se neusmířili a nikdy snad neusmíří a jen dva lidé z této strany její rodiny měli Hanu opravdu rádi i její zbytek rodiny. Hlavně Eleanor si oblíbila Yuutu, i ona měla ráda kreslení, a tak spolu trávili čas kreslením obrázků a krom toho dostal od ní spousty omalovánek s hrdiny, které sama nakreslila. Takže vánoční svátky strávené v Čechách měl Yuuta společnost v podobě její nevlastní sestry, kterou za to, co mu dala obdivoval, jako by to byl samotná Mirko. Yuuta byl taková malá kopie jeho otce, i když některé věci se lišily a měl je zas po mámě. Takže lásku pro tyto sběratelské věci zdědil taky, i když Yuuta miloval hrdiny a hrdinky. Hlavně tedy Mirko, králičí superhrdinku, nevěděli, kde k tomu přišel možná to bylo tím, že měla právě vlastnosti králíka. Yuuta miloval svého plyšového králíčka, kterého měl od narození, byla to taková hloupost, kterou Hana koupila v den, kdy se dozvěděla, že je těhotná.  Přesněji ještě před tím, než se to dozvěděla, líbil se jí ve výloze, v té době se začala cítit divně a když pak s tou hračkou přišla k Ramoně, kde měli i s Nitou a Ramoninou dcerkou strávit společný čas, říkala si, že by ho mohla dát právě Yeleně. Ovšem vše se nějak zvrtlo a tehdy padla ta osudná věta.

„Hano, konečně si tady,“ zamávala jí společně s malou holčičkou v náručí Nita a věnovala své starší kamarádce pozdravný úsměv, která ji nechala vkročit do jejího bytu. Mezi tím chaosem si konečně našla i ona čas a zavítala k Ramoně si pořádně prohlédnout její malou přenádhernou holčičku. Jak na to však koukala, asi bude muset přijít sama, Nita totiž malou nechtěla dát z ruky a Ramona občas prohodila, že jestli chce může si ji nechat. Šlo na ni vidět, že i ona je unavená, mateřství a vše, co se dělo nebylo nejlepší kombinace. 

Ramona po chvíli nalila sklenici vína svým kamarádkám a Hana po dlouhé době přičichla k alkoholu. Jenže, když ji udeřila ta velice známá vinná vůně této tekutiny, zvedl se jí žaludek tak, že vystřelila do koupelny a vyzvracela jeho obsah. Nebyla to novinka, její zažívaní zažívalo těžké období, Hana moc nejedla kvůli práci a všemu tomu stresu. Tenko zmizel po tom, co zlikvidoval část Musafatu a nevěděla, jak na tom je. Bála se o něj, když zjistili, co za vylepšení mu ten pošahaný doktor udělal. Matně si vybavovala, jak tam před ním klečela a on ji málem zabil, nebyl to však úplně on a pak měla už vše v takové mlze, že si to moc nevybavovala. Do toho všeho Keigo, který přišel o křídla. Teda byla šance, že se mu po tom, co mu udělal Dabi zotaví, ale nikdo neměl velké naděje. Takže z toho byla špatná taky. Jediné, co ji na tom jaksi ve velké dávce zoufalství přimělo k úsměvu byl fakt, že by ji zajímalo, co by si teď chtěl od něj vzít Collector. Ty dva pahýly? 

„Hele Můrko, bývá ti dost často špatně, že,“ podívala se na ni brunetka a podala jí navlhčený ručník a Hana jen přikývla, pokusila se i vstát, ale její žaludek byl značně proti. Takže se opět naklonila nad mísu.
„Nemůžeš být v tom,“ řekla z nenadání a chytla její kamarádce její o dost delší vlasy, než na jaké u ní byla zvyklá. Hana k ní zvedla své fialkové oči a pobaveně pozvedla obočí. To by musela s někým poslední měsíce spát a neboť se toho nahromadilo tolik… Tolik velice špatných věcí nepamatovala, kdy naposled ulehla s někým do postele v tomto smyslu.
„Cože,“ ozvalo se z chodby a přicupitala Nita,“ Hana je těhotná?“
„Nejsem, pro boha to jsou nápady.“
„A jak to můžeš říct s takovou jistotou, když tvoje starání se o sebe je na stejné úrovni, jako to moje… I možná horší než to moje…“ Hana se zapřemýšlela, ale to byla přece blbost, nemohla být nebo?

Místo dohadování se u Ramony v bytě se všechny i s malou Yelenou v kočárku, který tlačila Nita vydali na procházku s tím, aby po cestě koupily těhotenský test. Blondýnce se nechtělo, vůbec. Občas něco utrousila během cesty a Nita vyzpěvovala, jak krásné děti bude mít s Hawksem. Jenže tu vyvstávala otázka, které se Hana vyloženě děsila, protože když si tak zpětně vzala, jak moc dávno to bylo. Sevřel se jí v dost nehezkém stylu její žaludek, až měla pocit, že opět bude zvracet. Když už konečně došly do obchodu nevěřícně koukala na krabičky, které měli dít odpověď jejímu trápení. Vytáhla dva odlišné a šla k pokladně.
„Pro jistotu raději dva jo? Abys ověřila, zda ten první nelhal,“ rýpla si do ní Ramona a Hana jí věnovala dost nevrlí pohled, měla chuť se sbalit jít, jenže to by asi utvrdilo její kamarádku v tom, co celou dobu tvrdí. 
„Ramona-senpai, neprovokujte,“ zaprosila Nita, aniž by si uvědomila, že opět použila senpai. Šlo vidět, že to Hanu štve, byla podrážděná a Ramona neměla nic lepšího než rýpat do ní. S oběma házely hormony, a to nejhorší mělo teprve nastat.

„Do prdele,“ utrousila Hana opět v koupelně Ramonina bytu, na což se z obýváků ozval smích.
„Podle toho do prdele, tipuji, že naše Můrka bude máma,“ poklepala Yeleně na nos a Nita se zhrozila.
„Nemůžete takto mluvit před dítětem, Ramona-senpai. Děti jsou vnímavé,“ okřikla ji růžovovláska a stála si zatím, i když Ramona utrousila, co si ve smyslu, že na to je ještě moc malá. Když se za nimi došourala i blondýnka, která vypadala, že to s ní brzo asi klepne, neubránila se Nita velikému milému úsměvu. Bylo jí to jasné, i když to, jak vypadala Hana ji trochu znervózňovalo. 
„Hana-senpai, vždyť to je krásné, budeš mít rodinu a určitě Hawks bude nadšený taky, přece jen to je teď těžké, ale tohle je nový začátek.“ Místo pozitivní reakce se dočkala, že krom pohledu říkající, opět si mě nazvala senpai, se její oči až moc leskly. Chtěla plakat?

„Ale Můrko, konečně se ten opeřenec dozví, jak těžké je to být otcem,“ prohodila a neodolala si přece jen rýpnout. Věděla, že její kamarádka měla románek i s člověkem, který byl teď hrozbou snad pro celý svět. A tak, než stihla promyslet následky si pustila pusu na špacír. 
„Anebo je to snad dítě Tomuri,“ zasmála se, ovšem jen, co to dořekla její úsměv zmizel stejně rychle, jak se objevil, protože se Hana doopravdy rozplakala. Zubožená, vyhublá, vystresovaná a do toho těhotná, ani nevěděla, jak dlouho. A jak se zdálo nebyla si jistá ani čí to dítě je. Jiní by se zhrozili, ale ona si už dávno nad tím nelámala hlavu. Bylo to tak, jak to bylo. Byla s Keigem i s Tenkem, ovšem měli jisté podmínky, jenže v ten osudný den, tomu chtělo úplně jinak. Ramona položila Yelenu na gauč, a i s Nitou přišli k Haně.
„Můrko promiň, to jsem přepískla, já…“
„Ne… Máš naprostou pravdu, já nemám ani ponětí, čí to dítě je a nejhorší na tom asi je, že je to s velkou pravděpodobností vážně Tenka. Nejen, že Keiga, jeho podřízený připravil o křídla a málem zabil, ale do toho já nosím cizí dítě,“ vzlykala, „do hajzlu už se vším. Proč zrovna já? Můžu mít aspoň jednou v životě něco dobrého a…“
„Hano,“ otočila její uslzený obličej Ramona k sobě a dost s přísným výrazem pokračovala, teď musí napravit, co si navařila, „ale tebe potkalo něco dobrého. I když je to teď takové, jak to je, čekáš dítě s člověkem, kterému si ukázala něco dobrého a tohle je jen další důkaz, že...“ 
„Ale on mě chtěl zabít…“

Z toho transu, do kterého se dostala, díky jeho plyšové hračce ji dostal až mužský hlas, který donutil i malého chlapce se tím směrem otočit.
„Mamince hlavně ubližovali tím, že ji nemilovali, víš,“ posadil se k nim Tenko a vzal si malého chlapce v rukavičkách k sobě. Šlo vidět, že to malého chlapce očividně zamrzelo, že jeho maminku rádi nemají.
„Ale my tě máme rádi a moc,“ otočil se na Hanu a ta se na něj usmála,“ já, táta Keigo a Tenko, děda Niky, babička Ida, En-chan, Torio a Kei, teta Rami a strýc Luky, teta Nita a všichni, co byli přes Vánoce u babičky Ludmilky a dědy Dominika v Čechách…“ Hana na něj koukala s otevřenou pusou, tohle byla snad nejdelší věta, kterou kdy snad řekl, hlavně, co se jmen týkalo. 

Část I.  -----  Část III.