Odveta

Zdravím vás, 

u mé nové jedno dílné povídky.

Příjemné čtení. 

♥

---
Upozornění obsahuje NSFW scény.

Nacházíš se v jedné ze svých oblíbených restauracích, kde dojídáš svůj rámen. V tomto malém zapadlém krámku je málo lidí, což ti vyhovuje nikdy sis nepotrpěla na společnosti. Jsi prostě ten typ, co raději chodí sama a jedinou tvojí zábavou je čtení fantazy knih, cosplay a hraní videoher.  Bedlivě sleduješ zrovna nějaký online přenos, kde se zrovna utkaly dva týmy. Na prstech bys nespočítala kolikrát ti tví spolužáci nebo doma řekli, že jsi divná, ujetá, šílená... Tebe to však těší, proč bys měla být uražená. Miluješ to, žít v tom svém světe plných her. Můžeš být čímkoliv chceš a je to jen na tobě, co si vybereš. Dobro nebo zlo?

V tomto světe ti nebylo moc přáno, jsi quirkless. Jenda z 20 % lidí na planetě, kteří nejsou ničím výjimeční. Ironie, když tvoji rodiče mají quirk. Jenže ty jsi to zdědila po předcích, pár těchto lidí máš v rodině. Vážně výhra v loterii. Kolem tebe všichni s různými quirkem machrující, aby upoutali pozornost děvčat, lidí nebo se dokonce stali hrdiny. 

Odfrkneš si nad touto myšlenkou, co se vynořila v tvé mysli a po zaplacení odcházíš pryč. Nemáš nic momentálně v plánu a co taky. Chodíš po brigádách a tvá momentální je jedno krásné květinářství, které sis kupodivu zamilovala. Ulice patří k těm více navštěvovaným, takže o zákazníky není nouze, a přitom stíháš něco málo přečíst z knih, které sebou nosíš. Nikdo nechápe, jak tohle zvládáš s takovou lehkostí, dělat tolik věcí najednou. Jenže ty to potřebuješ, ty knihy... Baví tě to, brát na sebe podobu někoho jiného, neznámého. Tvé představy tě pronásledují i ve snech, být někdo jiný, někdo, kdo to umí. Tak lákavé, vzrušující... Nebezpečné. 

Unuděně koukáš na stream nějakého gemaplayera a nudíš se. Tohle tě nebaví, žádná zajímavá hra zkoušíš hledat něco nového, ale marně. Proklikáváš se hlouběji do toho seznamu jmen, které ti nic neříkají. Narazíš na jeden, na který si omylem klikla. Možná další z těch, kteří si hrají na něco, co nejsou. Malý děcka, kterých je tu víc než dost. Hra, kterou právě rozehrál, ale začala nabírat na otáčkách, vedl si dobře.
Tvoje oči se upírají na obrazovku displeje a máš pocit, že vidíš špatně. Máš halucinace, nebo co?
Nevedl si jen dobře, jeho strategie, to, jak myslel... Jiní by to neviděli, ale tolik toho dával do té hry, že se ti zvlnil žaludek a ten příjemný pocit, který se v tobě usídlil, nechápeš to...

Co ta jeho hra z tebou udělala? Je to vůbec normální? Může někoho takto... Vzrušit nějaká hra? Je to tak ujeté a úchylné, že sama sobě vážně nerozumíš. Co to s tebou vážně je? 
Sama sebe pleskneš po tvářích, vždyť ani nevíš, kdo zatím počítačem sedí. Jak bys mohla o něčem takovém uvažovat. No nic to nemění na faktu, že by to bylo u tebe něco divného. I jen z vět, které někdo napsal, si dokážeš vybavit, mnoho a jen ta představa někoho takového je velice lákavá. Kdyby tak mohli existovat. Ti různí lidé, o kterých čteš. 

Den za dnem, měsíc za měsícem utíká a ty myslíš, jen na jeho hry, které hraje. PlayerOne zvláštní přezdívka, ale znáš i horší. Jeho streamy se konají vždy pozdě v nocích a sledujících je minimum, máš pocit, že si snad jediná, kdo tuhle styl jeho hry oceňuje. Jsi totiž jediná, která trpělivě čeká až stream vypne. Až dohraje svou hru, tyhle hry se stávají čím dál tím víc zajímavější. Dokonce někde v koutku své mysli, si představuješ, jak by si s ním hrála, ale si podle něho amatér. Nemáš tolik odvahy, aby si se k němu přidala. Přitom je to tak lákavé. 

"Už můžeš jít domů," ozve se hlas za tebou a ty vysíleně koukáš na výlohu před sebou. Před několik dny tam postavili cukrárnu s kavárnou, vypadalo to tam hezky. Krom toho často si odtud odkupovaly květiny, takže tě dokonce vzaly jako plnohodnotného pracovníka. Konečně. Práce, která tě baví plat navýšen a je docela slušný, vše, co potřebuješ pokryje a tobě zůstane, a i něco málo, co si můžeš odložit. Po dlouhé době, něco dobrého. 

I tak se, ale dnes cítíš utahaně, procházíš ulicemi a když přijdeš k domu, tvé nohy tě vedou přímo do postele. Skopneš jen své boty a už si v posteli. Víčka těžknou pod tou zvláštní únavou a ty se tomu pocitu poddáváš. Chce se ti tak moc spát. Poslední dny, které si strávila sledování jeho úžasných her si vybírá svou daň. Dneska se bez něj musíš obejít. Tvé tělo by tenhle spánkový deficit, taky nemuselo vydržet. Všechno černá a ty se potápíš do říše snů, které tě vítají těmi nejkrásnějšími sny.

Škoda, že neukládá své streamy, abys sis jej mohla pustit. Zjistila jsi to, asi po jeho druhém streamu, který si sledovala se zatajeným dechem. Vážně si asi zvrácená, jak tohle někoho může, tak...
Došouráš se do práce a podíváš se na svůj mobil, si překvapena, někdo ti poslal zprávu a je tam video ze včerejšího streamu. On o tobě ví? Sleduješ ho už několik měsíců, možná mu to neušlo. Nechápeš, proč by to poslal zrovna tobě, skrýváš se pod anonymem. Takže o tobě nemůže vědět zhola nic. 
A přesto... Vytáhneš sluchátka a díváš se na hru. Na tváři ti hraje spokojený úsměv.
Dnes je tu prázdno, občas sem někdo zajde a objedná si nějaký puget květin. Ty jej vždy ochotně naaranžuješ a zabalíš do krásného jemného papíru. V ten moment nesleduješ hru, ale jen posloucháš. Jedna věc se za tu dobu přece jen změnila, občas promluvil. Ten hlas byl tak zvláštní. Jeho slova krátká a nějak nevýrazná. Všichni ty hry tak prožívají nadávají, lekají se, aby přitáhli pozornost, ale on ne. Jak to, že tohle nikoho nebaví, jen tebe.

Ulicí se ozve obří rána a ty šokem pustíš na zem květiny. Přes výlohu tohoto květinářství vidíš, jak všichni utíkají a křičí. Tvé srdce vynechalo několik úderů, bojíš se. Strach se ti tělem šíří, jako nějaká nemoc, nemůžeš udělat nic.
Aby ne, nemáš nic, čím by ses bránila, je ti z toho tak úzko, proč nemůžeš být jako oni, umět aspoň něco, co by ti pomohlo přežít. Ochránit sama sebe, po tváří ti stékají slzy a jediné na co se zmůžeš je, že se schováš pod pult. Je ti zle. Tvůj mobil zůstal u aranžovacího pultu a ty slyšíš, jak někdo otevřel dveře, nevidíš tam. Rukama si překryješ ústa, nechceš vydat ani hlásku, tvé víčka se pevně sevřou a ani se nehneš. Ví o tobě a ty to víš, jen nemáš tušení, kdo to je?  

Jeho pobavený úsměv nemůžeš vidět, jemně se dotkne první květiny a ta se změní v prach, jedna po druhé. Nechá jen ty rudé, jako krev. Jeho prsty spočinou na pultu, otevřeš oči a vidíš vyděšený výraz manažerky, která se dívá přímo nad tebe. Jsi si jistá, že ji vidí, nepochybuješ, že by stačilo přeskočit ten pult a zabít ji. Jenže se nic neděje a manažerka utíká pryč. Nevidíš, jak jeho karmínové oči spočinula na tom zařízení, které jsi nechala na pultu. Jak bys mohla vědět, že hráč, který nedá tvé mysli vydechnout je právě on. 

Ví o tobě, odhalil tvou identitu na této streamovací platformě, ale to ty vážně nevíš. Zjistil jen tvé hrací jméno, upírá svůj zrak na telefon. Jeho touha podívat se, kdo jsi, stačí jen se podívat pod pult, ale nejde to. Jeho oči se upřou opět na dveře, v kterých zmizela žena a zadívá se na velkou fotku vedle dveří.
Znejistí a lehce se přece nakloní nad pult, své nohy automaticky přitáhneš k tělu jen, aby neviděl ani špičku tvých bot. Opět se nic neděje, máš pocit, že váhá, a nakonec s hlasitým povzdech slyšíš kroky, které se vzdalují. A typické cinknutí zvonečku, který máte nad dveřmi tě ujistí v tom, že je pryč. 

Hodnou chvíli sedíš pod pultem a necháváš své srdce divoce být, slzy, které se od toho strachu spustily utřeš a celá roztřesená se pohneš. Ruce zapřeš o pult, klepu se a tvé oči volají o pomoc. Zvedneš se a rozhlídneš se, všude jsou jen červené květiny a ty nějak podvědomě tušíš, že by ladili s tím, co chtěl udělat. Proč to neudělal to nemáš tušení. Za chvílí se otevřou dveře nějací hrdinové přišli a odvádí tě pryč z toho místa k sanitce i s tvou manažerkou.

Máš pár dní volna a jediné, co máš před očima je to, jak si tiskla své nohy k tělu. Nespíš, nemůžeš... Pronásleduje tě to i ve snech, které byli tvým útočištěm, nad nimi si měla svou kontrolu. A teď, je to pryč, jako by někdo sfoukl domeček z karet. Nejde ti nic. 
Cinknutí zprávy na tvém notebooku, tě donutí se podívat, kdo ti napsal a ty přestáváš dýchat, napsal ti on.

PlayerOne: Nechceš si zahrát?

Nerozumíš. Napsal ti do chatu jedné z her, kterou hráváš. Je to divné, ale neodoláš, chceš aspoň na chvíli vypnout a necháš se unést momentálním pocitem, který tě ovládl. Celou noc spolu hrajete a ty jsi ten nejšťastnější člověk snad na planetě. Na nic se neptáš a on vlastně taky ne. Vaše výhry jsou zasloužené, jste dokonalý tým, nikdo na vás nemá. Našla si konečně dokonalou polovičku ve světě her, která aspoň umí hrát, tak jak si představuješ ty. 

Každý návrat do práce, tě přemůže ten pocit strachu, ale pak, když si konečně doma sama. Tvá mysl to vytěsní a narůstá to vzrušení z další hry s ním. Je to vážně normální? 
Co sakra o něm výš? Možná jen to, že je o dva roky starší než ty. To je dost chabé, všichni okolo obdivují ty hrdiny na plakátech i ty pár vlastníš, ale jen z toho důvodu, že si nejednoho hrdinu coplayovala. Když si byla mladší, ty jisté sympatie, jsou už dávno pryč. Vystřídala je láska ke knižním hrdinům a záporákům. S čím se vážně nechlubíš, žiješ ve světe, kde zlo je zlo a musí být potrestáno. 

Jednoho odpoledne do tvé práce zavítá poslíček z jiného květinářství. Ty ani tvá manažerka nechápete, co tu ten mladík dělá. Nenese však typický puget květin, ale květiny, jsou čokoládové, tvá malá slabost pro sladké, kterou málo, kdo zná. Poslíček se usmívá na tebe a podá ti nějaké papíry k podepsání, je tam věnování a nějaký lísteček. Manažerka si tě prohlédne k od hlavy až k patě, je asi lehce rozrušena z toho, že si se nepochlubila, že máš nápadníka. Přece jen probíráte spolu spoustu věcí. Ji by si nazvala možná přítelem, jenže ty nevíš, od koho to je. Podíváš se na cedulku a ztuhneš.

 Pro mou oblíbenou PleyerTwo.

 PleyerOne 

Nikdy ti nepřišel, jako někdo, kdo by na něco takového byl, ale jak by, to, někdo věděl, že hraješ hry právě s ním. Zaujme tě ještě jeden lísteček a v ten moment máš pocit, že si z tebe někdo střílí, byla to pozvánka. Četla jsi o tom články, viděla několik videí, kde lidí reagovaly na tyhle nezákonné soutěže a jednou z nich byla právě tato. Byla nejznámější, Underworld, byla plná hackerů a lidí, kteří se nemohli dostat do oficiálních týmů, a tak raději hráli tu, aby získaly titul, King of Underworld. Někteří by se mohli smát tomuto názvu, ale ty hltáš každé slovo na pozvánce. Víš, že je to nebezpečné na jednu stranu, protože lidé tam nejsou jen lidé, kteří se někam nedostali. Jsou tam i lidé, kteří byli tu ve světě označování jako villaini. Tebe však zajímá jen jeden fakt z toho všeho.
On se chtěl s tebou sejít. Osobně.

Opět doma ve své posteli s notebook, jedna z tvých stránek hovoří, že to není zrovna dobrý nápad. Což odporuje tvé druhé, která si i po tom vše chce užít trochu dobrodružství. Opět chat, Jednoduchá otázka, zda jsi tu. Nemáš chuť, dnes hrát, a tak mu to i napíšeš. Po delší odmlce se na tvé obrazovce objeví, zda chceš přijmout hovor. Hlas se ti zadrhne a ty nevíš, jestli to chceš zvednout. Tak moc toužíš vidět ho, slyšet ho... Možná tě to uklidní, abys s ním přece jen šla.

K tvému zklamání však jeho kamera je vypnutá, což tě mrzí. I tu svou jsi díky to mu nechala vypnutou. Měla bys sis dávat však pozor, zda jen přece tě nesleduje. Krytka kameru, kterou sis tam dala, není úplně dokrytá, takže tě z části vidí. Nevidíš, jak se usmívá, ale je to tak. Už to tě pozvat na tu soutěž bylo dost nezvyklé. Tyhle věci nikdy nedělal. Vždy sám, ale ty jsi ho okouzlila. Ta fotka vedle těch dveří v květinářství, byla si to ty. Ovšem jeho sebevědomí v tomto bylo dost mizerné. Nemohl se rovnat všem těm hrdinům a modelům. On byl jiný. 

Jeho tvář hyzdili jizvy a podraná pokožka. Nervózně se poškrabal, na obrazovce sice vidí jen část tebe, ale neuniklo mu, co máš na sobě. Lehká noční košile s překříženými meči, deka z tvého oblíbeného seriálu, kterou máš přehozenou přes rameny a černé kalhotky, které když sedíš mu tak nádherně ukazuješ. Znervózňuje ho, že tohle s ním něco dělá. Že tohle s ním děláš jen ty. 

Jediné štěstí, že ta akce je až za delší dobu, ale oni to potřebují vědět, kolik lidí přijde a po několika telefonátech si nakonec souhlasila, šlo vlastně odolat? Ne, nešlo... Potřebovala si to vědět.
Lákalo tě, zjistit, jak vypadá. Zjistit, kdo to je? Bude patřit k těm klukům, co vypadají, jak nerdi ze školy nebo to bude jen obyčejný kluk, který je introvert a rád tráví čas u videoher. Je blond nebo má tmavé vlasy? Modré nebo hnědé oči? Vysoký nebo je menšího vzrůstu?
Když přijde na to, jak vypadá zdráhá se odpovědět a většinou okamžitě mění téma, štve tě to. Ale jak chce i ty umíš být tajemná. Vždyť, je to akce, kde někteří halí své tváře do kostýmů hrdinů nebo záporáků, aby je ostatní nepoznali a ty to máš v plánu taky.

Před dnem D, kdy jsi konečně dokončila svůj kostým jedné ze svých oblíbených charakterů, jsi se podívala na chat s ním, otázka v něm tě lehce zaskočila. Chvíli koukáš na ty slova a nechápeš, co tím tak úplně myslí. Si z toho celá zmatená. Co když nejsem klaďas?
Jakože naráží na to, že by byl villain. Vybaví se ti opět ten útok ve vaší ulici. Nějak znejistíš. Bylo docela divné, že ten villain nic neudělal a ty víš, že mohl. Krom toho, když si se vrátila do práce, jak věděl, že tam jsi. Dochází ti některé věci, které si předtím neviděla. Ty jsi mu to, ale neřekla, kde pracuješ. Tak, jak věděl, kam tu kytici má poslat. Znovu si přečteš ty slova. Chceš tam jít, když to teď víš. 

Neodpovíš, nekomunikuješ, a přesto jsi tam došla, jen, aby si ukojila aspoň svoji zvědavost, přece jen nemá momentální tušení, jak vypadáš. Máš paruku, barevné čočky a kostým, který neukáže tolik, kolik bys nechtěla. Vše hraje ve tvůj prospěch. Každá pozvánka je originální, a hlavně není párová, takže se nemusíš bát, že by zjistil, že si nakonec přišla. Ty víš, že tady, ale bude. Tohle by si nenechal ujít.

Když se na velké obrazovce objeví jeho jméno, usměješ se. Velice netypický vzhled, šedomodré vlasy, které dosahují délky po ramena, červené duhovky a poškozená kůže na obličeji. Tvoje představy, jak by mohl vypadat, nikdy nebyly takové. Ovšem nemůžeš říct, že by se to příčilo. Je to vážně dost netypické a svým způsobem hezké. Pro toho, kým je se to absolutně hodí.
Sleduješ ho, tvé oči se upírají jen a jen na něj. To, jak drží herní konzoly, čtyři prsty. Zvláštní. Něco ti to připomíná.

Vyhrál všechny kola, nepřekvapuje tě to a přesto cítíš, že ho něco žere. Když se ozve sálem, zda tu není někdo, kdo by to chtěl zkusit. Neodoláš. Vře v tobě to, že tě vlastně podvedl. Dá se to brát jako podvod?
Sedneš si do křesla, které je kousek od toho jeho, nevěnuje ti moc pozornosti, ale i tak jeho pohled zkoumá každou část tebe. Neotočíš se, nepodíváš se na něj. Už sis ho prohlédla, přihlásíš se na svůj účet a on ztuhne. Jeho červené duhovky se zúžíš a věnuje ti jeden z dost překvapených výrazů. Hráli jste doteď spolu, ale momentálně stojíte proti sobě. Znáš jeho taktiku hry, jeho fígle. A nedělá ti vůbec žádný problém, mu dávat na frak. Jeho ruka spočine na krku a dost škaredě se na něm poškrábe, je nervózní. Nevypadá to pro něj dobře, bylo by jednoduché ho porazit mít tu moc, kterou si neměla, stačí jen málo. Kousíček...

Proč ty musíš být vždy při nějakých katastrofách, rozrazí se dveře tohoto místa. Hrdinové, kteří chtějí pochytat villainy, kteří sem dneska večer zavítali. Pustíš ovladač a zmateně se podíváš na pobíhající lidi kolem. Na svém zápěstí, však ucítíš něčí prsty a vše na okolo mizne. Jako by někdo vypínal obrazovku počítače. Ať už to bylo cokoliv sedíš na zemi v nějakém baru a rozhlížíš se kolem dokola. Je prázdný, tedy až na něj a barmana za barem. V klidu dojde a utírá mokré skleničky. Musel přerušit svoji práci, aby mohl odtamtud dostat vás dva.

"Porazila si mě," podívá se na tebe, no jeho výraz je dost neurčitý. No nemáš mu, co říct, byla to odplata, za jisté lži. A také tu snahu si tě na jednu stranu udobřit po tom, co přišel do toho květinářství zabít lidi uvnitř. Stejně ti přijde, že tyhle pocity z té malé lži, jsou ti ukradené. Přešla jdi nějakého módu, je mi to všechno jedno. To, co jsi chtěla už máš. Porazila jsi ho. 
Škoda jen, že to nevidělo víc lidí. V ten moment se všichni dívali jinam, ale vy dva to víte a moc dobře.
Zvedneš se z podlahy a nevěnuješ mu žádný další pohled, myslel si, že snad budeš chtít odejít, místo toho se posadíš k baru a něco si objednáš. 

"Chtěl si mě zabít," uteče ti ta otázka z úst dřív než, by ses nad tím zamyslela. Tón, který použiješ taky není nejlepší. Vždyť je villain a ty s ním mluvíš takto. No, jestli tě nezabil tehdy tak teď sis možná podepsala ortel smrti, podíváš se na něj a on se mračí. Vypadá to, že položená otázka se mu nelíbí stejně, jako tvůj tón. Ale vážně si připadáš zrazená. Usměješ se a odpiješ si ze sklenice. 
"Kdybys tam nenechala ten mobil, tak asi ano," odpoví, ne, že by se ti odpověď líbila, ale musíš mu nechat, že nelže, aspoň teď. 
"Tomura Shigaraki, že?" Jeho oči se střetnou s tvými a ty pociťuješ tu zvrácenost z tohoto celého setkání. Člověk, co vše mění v prach, při dotyku všech pěti prstů. Je to zvrácené, když si vzpomeneš, co jsi s ním vlastně chtěla dělat. Tvoje představy, tě zavedly někam, kam si nechtěla a znovu tě ovládá ten divný pocit v břiše. Teď pro změnu si nervózní ty a ošiješ se na barové stoličce. 

"Chci odvetu," protne to ticho a nespouští z tebe pohled, zvedáš se ze židle a stoupneš si k němu. Nemusí přemýšlet a vede tě k němu. Prostý pokoj nic zvláštního, upoutá tě však několik pěkných předmětů z her a přejedeš prsty po koruně, kterou tam má. Pořád tě sleduje, aniž by věděl proč, odloží ovladače zpět na polici, z které je vzal a čeká, co uděláš. 
"A co když nechci odvetu," řekneš tak sladce a podíváš se na něj, vážně by ses měla asi bát, ale ten pocit se nedostavuje, místo toho to vystřídá vzrušení z toho, co ti právě vyšlo na um. Vždyť si vyhrála.

Přijdeš k němu a to, že se vůbec nepohnul z místa znamená, že neví, co po něm vlastně chceš. Jeho ruka se opět přiblíží k jeho krku. 
"Co teda chceš," vyštěkne dost nervózně, na oko se zamyslíš a prstem si poklepeš po spodním rtu. Uděláš pár kroků ke dveřím, mumláš si a pořád si klepeš na spodní ret. Jeho to začíná značně znervózňovat. Jen nevíš, co? Může za to, že snad se blížíš zpět ke dveřím nebo to že pořád přemýšlíš... Nebo, že by to, jak si klepeš prstem na svůj ret.
"Co bych tak chtěla," řekneš si spíš pro sebe, ani si nevšimneš, že už dávno nestojí u té skříně, ale za tebou, moc dlouho si se asi rozmýšlela. Jeho prsty stisknou tvůj krk a místo zděšeného výkřiku ti spíš unikne slastný sten. Což způsobí, že se jeho karmínové oči roztáhnou překvapením a ty slyšíš jeho přerývaný dech.
"Co teda chceš," snaží se působit klidně, nezaujatě... Jeho stisk je silný, nedostatek kyslíku ti asi zatemnil mozek, protože tvoje slova, jsou jednoznačná... 
"Tebe..."

Možná tě ty ruce chtěly zabít, ale teď to ani tak nevnímáš. Byla by si sama proti sobě, kdybys tvrdila, že tě tohle nevzrušuje, stačí tak málo. Jeden jediný jeho prst a smaže tě ze světa. Dotyky, které ti věnuje jsou plné chtíče. A ty ho necháváš si dělat, co se mu zlíbí. Jeho prsty zajednou za lem paruky, kterou ti sundá i se síťkou, cop, který ti drží tvé vlasy pevně chytne a škubne s ním dozadu. Odkryješ mu tak znova ten krk, který tak před chvílí láskyplně držel. Políbí tě na něj a jeho oči nespouští z tebe, chce vědět, jak budeš reagovat. Ví o tobě, že mu nemůžeš ublížit a si mu vážně vydána na pospas. 

Tvůj kostým za chvíli končí celý na zemi a ty se ocitáš u něj na posteli. Měla by si krotit svůj hlas, víš, že nepracuje sám, ale nejde to. Je to až moc dobré. Jeho prsty mezi tvými stehny si dělají co, chtějí. Prsty druhé ruky jsou zabořené v tvém pase a ty vidíš, jak jeho ukazováček křečovitě drží dál. Mohlo by to skončit velice rychle a bolestivě. 
Přijde ti, že tohle bere jako jednu z výzev ve hře a úkol je jasný. Vždyť ty, PlayerTwo si královna podsvětí a on, je král. Ten se vždy musí dobře postarat o svou královnu.
Když konečně dosáhne svého limitu, cítíš, jak jeho prsty opouští tvé tělo a opět ho přikládá na druhou stranu tvého pasu. Nadzvedne tě a přirazí tak tebe k sobě. Tvé pokrčené nohy se zapírají o matraci, tvůj pas je zdvižen k jeho tělu a tvá hlava spočívá v jeho polštářích. Tvé ruce muchlají prostěradlo postele a z úst se ti derou slastné steny smísenými se vzlyky. Je to dokonalé. 

Tvoje tělo dopadne na matraci a jeho rty se přitisknou k těm tvým, je to zvláštní pocit. Cítíš, jak t ě drtí pod jeho tělem a tobě se to líbí, když jeho ruka opět spočine na tvém krku, reaguješ stejně. To, co ti předvádí, je jako dítě, které dostalo novou hračku. Zkoumá a přemýšlí, co všechno vydrží, a přesto je v tom ještě něco, co nedokážeš specifikovat. Jistý druh citu, který neznáš.
Jazykem vnikne do tvých úst, když vzdychneš a on pokračuje v tom objevování. Jeho prsty po chvíli už nepůsobí tak křečovitě a ty tušíš, že začíná mít tohle všechno pod svou kontrolou. Je spokojený.

Při něm se nemusíš cítit, tak slabá, bezmocná... Protože on vše odklidí z cesty, vše, co se dotkne jeho královny změní v prach. Je ti úplně jedno, že není hrdina, vždyť ty máš ráda záporáky. Četla si o nich a přesto, i když si věděla, že bys neměla, si se do nich vždy zamilovala. Ale tohle je lepší než nějaká představa. Než nějaký výplod tvé fantazie.
V tomto vyhrál on, nemohl by se mu asi nikdo rovnat.
Nenechal tě vydechnout ani na minutu a tvé nejtajnější tužby ti předvedl v praxi. Spokojeně se usmál, když i jeho tělo dolehlo na postel vedle toho tvého. Ty se, ale toho pocitu nemůžeš nabažit, chceš víc.
"Teď chci odvetu," řekneš a usměješ se, jemně mu přejedeš po hrudi s rukou míříš stále níž. Jeho tělo se opět napnulo a on otočil hlavu k tobě s lehce nechápajícím výrazem.

Vždyť si nespecifikovala v čem.