Naivní hrdinové

Zdravím vás, 

u mé nové jedno dílné povídky.
Pohodlně se usaďte a příjemné čtení.
Doufám, že se vám bude povídka líbit za každý komentář bude vděčná. 
---
Upozornění obsahuje NSFW scény.

Sedíš a koukáš kolem sebe. Stromy se už pomalu zbarvily do všech možných barev, které znáš. Počasí se o dost ochladilo a ranní mrazíky nejsou výjimka a lidé jako by pořád někam pospíchali. Začala si na ně upírat svoje oči a pozoruješ, jak jim jejich život utíká. Plní ideálů, plní toho, že jim hrdinové zachrání životy, aniž by si svůj život bránili sami. Spoléhají na někoho, kdo možná nepřijde, protože v ten moment můžou být přece jinde. Nemůžou být všude, ale vědí to, prolítne ti hlavou.

Jako malá si to tak nevnímala, měla si jistý cíl. Jako tvoje máma a táta stát se hrdinou. Nechtěla si nikdy být nějak slavná, ale chtěla si pomáhat lidem. Ovšem v sledu událostí se tvůj sen rozpadl. 
První zabili mámu, vše se ten den změnilo.
Pamatuješ si, jak si seděla doma a koukala na zprávy. Zrovna tam vysílali živě nějaký souboj All Mighta a nějakého kriminálníka, na jehož jméno si už ani nevzpomeneš. Tehdy táta vstoupil do obýváku a stál nehybně ve dveřích. Jeho oči byly jako bez života a tupě zíral na tebe. Když jsi ho oslovila, těžce dopadl na kole a ty? 
Uvědomila sis, že máma už se nevrátí. Pár týdnů na to přišli za tebou cizí lidé a oznámili ti, že tě přesunou k tetě. Ne že by si tetu neměla ráda, ale ona neměla v lásce hrdiny. Babička s dědou byli také hrdinové, ale jediný, kdo přežil byl děda a ten trávil teď svůj život v nemocnici. Protože jeho zranění byla vážná a sám věděl, že by byl na obtíž. A možná to bylo kvůli tomu, že nikoho nechtěl vidět, protože nechtěl, abyste věděli, jak dopadl.

První měsíce ušly, ale čím více se blížilo to, že by sis měla vybrat škola na kterou chceš jít. Přišlo ti nějak těžko a úzko. Najednou jsi měla pocit, že život hrdiny nechceš, nechceš umřít.
Ale nechceš umřít, ani tak, že by tě zabil nějaký kriminálník, protože nesmíš použít svůj quirk. A tak jsi zvolila jednu ze škol a povedlo se. Tehdy se ti snad zablýskalo na lepší časy a tvůj malý naivní sen stát se hrdinou se v tobě zase probudil. 

Ale jak to přišlo, tak to i odešlo, jako padající hvězda z oblohy. Přání, které nemělo být splněno.
Boj, křik, padající dům...Krev. 
Nebyl to tvůj konec, ale konec, těch, které jsi poznala. Těch, kteří měli ty jisté sny, jako ty. Sny, stát se hrdinou a být silní, jako jejich idolové. 
Hlavou se ti honila spousta otázek. Jedna z nich však kousala víc než ostatní.
Kde byli ti hrdinové, když jich bylo třeba? 

Oni, mladí hrdinové nebyli důležití, že je nechali napospas smrti? Nebo je to prostě riziko povolání, povolání, které jim bylo takto přiděleno. Přece nikdo z nich nechtěl jít dobrovolně do toho domu, bylo jim to přikázáno a už tehdy, když přišli před ten dům to bylo jasné, že tu něco smrdí. A přesto tam museli.

A co ti lidé? Lidé, kteří jen postávali okolo. Když se zhroutila budova, nikdo z nich nehnul brvou, aby pomohl. Jen tam stáli a čekali, že někdo přijde zachránit tyto mladé naivní hrdiny. Ovšem bylo už stejně pozdě. Spoustu z nich rozdrtily sutiny této velké budovy přímo na místě. Unikla si jen o fous. 

Tvůj pohled se zabodl do jedné osoby. Černé kalhoty, mikina a v ruce... Zvedneš se a sleduješ ho. Nemáš strach, tento pocit, jako by se vytratil, když si poprvé zachránila.

 Hrdina nesmí zabít. Hrdina musí vždy zachránit nevinné. 

Muž stáhl ženu do postranní uličky, aniž by si toho někdo všiml. Ani tě to nepřekvapilo, že si toho nikdo nevšiml. Vstoupíš tiše za ním a tvůj stín za tebou působí jako výstraha muži, který drží ženu. Usměješ se. Je ti jasné, co nastane. Řekne ty samá slova, co vždycky.
"Nepřibližuj se, nebo ji zabiju, hrdino," křikne tvým směrem a ty se začneš smát. Tvůj stín se po zemi plazí, jak nějaký had a muž nic nepostřehne. Jediný pohyb rukou a jeho tělo padá k zemi. Žena na tebe vyděšeně hledí a jen se podlomí kolena. Padá na zem a nespouští své modré oči z tebe. Myslí si, že zemře jako on. Ne.
Ty jen s klidným krokem kolem ní projdeš a tvé tělo pohltí temnota uličky. 

Není to tvůj první dnešní úlovek. Přemýšlí tito civilisté nad tím, kolik tito kriminálníci ublížili lidem, kolik jich zabili, kolik jich zmrzačili a co dál? Zavřeli je a co pak? Pustili je, protože se změnili?
Ne, nevěříš tomu, co ti servírují. Jen ti nejnebezpečnější jsou pod zámkem a několik z nich čeká smrt. Vážně si lidé myslí, že se kriminálníci změní, po tom, co projdou vězením?  Tak, jako ten muž, co zabil tvou mámu. Našla si ho, opět zabíjel. A ty jsi to nevydržela. 

Tvůj první zachráněný.

Rozpršelo se a ty stojíš uprostřed přechodu nad silnicí. Kolem se míhají světla aut a necháváš kapky očistit tvou tvář od toho, co jsi udělala. Zachránila si nevinou, která šla z práce, před dalším kriminálníkem, který by to udělal znova a ty víš, že je to dobré. Ať už si myslí všichni, co chtějí. 
Pevně sevřeš víčka a jen se zaposloucháš do toho zvuku deště, auta v ten moment utichla a ty naplno vnímáš jen ten déšť.

Kroky? Tady?

Otočíš se. Měla jsi už předtím pocit, že tě někdo sleduje, ale pokaždé, když ses podívala přes rameno, nikdo tam nebyl. 
Černý kabát, švy obšité bílou nití, tmavé kalhoty, černý deštník a jeho tvář tak... Ztrápená. 
Přesně tak bys jí popsala, protože jeho tvář zdobily fialové popáleniny. Už si o něm zaslechla, ale nenapadlo tě, že bys ho mohla někdy v životě potkat.
Nepřestáváš být ve střehu, moc dobře víš, čeho je schopen. Jeho modré duhovky tě skrz na skrz propalují. To je to správné slovo.
Propalovat. Jeho quirk. Modrý oheň, který vše pálí na popel.
V kruzích, kterých ses poslední roky pohybovala, to byla známá věc, ale vždy ti vypadlo jeho jméno.

I on, když udělal několik kroků k tobě, sjel očima na zem, aby zkontroloval, zda na něj nepoužiješ jeden z tvých triků. Druhou ruku, měl nachystanou, kdyby jen zahlédl náznak pohybu tvého stínu, který už teď působil dost neklidně.
"Pěkné představení, tam v té uličce," řekne klidně. Jen se pousměješ a podíváš se dolů na auta. Nevypadá to, že by se přišel s tebou rvát, a tak ho necháš dojít až k tobě.
Deštník dá tak, aby na vás dva nepršelo a podívá se na tebe. Chvílí si tě prohlíží a ty jen přemýšlíš, proč přišel.
"Co vlastně chceš?" Je to jednoduchá otázka, ale sama nevíš, jak na ni odpovědět. 
"Zachraňuješ, ale nejsi hrdina. Zabíjíš, ale ne nevinné, takže nepatříš tak úplně na naši stranu."
"Ne vždy zabíjím, jen zloduchy," podíváš se na něj a on se usměje. Uděláš pár kroků od něj, aby si opět stála na dešti.
"Chtěl jsem tě nazvat Vigilantes, ale jak tebe, tak poslouchám, máš jisté sklony," zazní jeho hluboký hlas a ty si uvnitř sebe pocítila, jeden velice zvláštní pocit. Otočíš se na něj.
"Občas ne vždy vše vychází podle plánu. Emm..." Tiše na něj koukáš a vyčkáváš, zda ti prozradí své jméno.
"Dabi," opře se o zábradlí mostu a jen se na tebe dívá. Jedné z tvých stránek to přijde příjemné a snad ti to i lichotí, když tě takto pozoruje, ale ta druhá stránka tu křičí, tvoje hrdinská stránka, jasně říká, že by si tu neměla být s ním. Protože je to dost nebezpečné.

"Dobře, Dabi," řekneš jeho jméno s hravostí v hlasu "copak chceš ty ode mně?" Přišlo ti, jako by zkontroloval obě strany mostu a pak zas upřel svůj zrak na tebe.
"Chtěl jsem vidět na vlastní oči blázna, který dělá práci za hrdiny. A zjistit, co od tohoto světa vlastně chce?" Mlčíš a přemýšlí, co mu máš vlastně odpovědět. 

Co vlastně chceš?

Kroky. Další kroky, které se rozléhají po mostě, na kterém už dávno nikdo nestojí. Oba totiž už stojíte v těsné blízkosti v jedné uličce pod mostem. Tvůj quirk tohle dokáže. Přenést z jednoho stínu do druhého.
"Tohle bylo docela těsné," řekne, když vidí, že na mostě se objevili další hrdinové, kteří pravděpodobně, hledali tebe. Není to poprvé, tak tě to ani nepřekvapuje.
"Co kdybychom náš rozhovor přenesli někam, kde není mokro a nejsou tam žádní čumilové," podívá se na tebe a ty k němu zvedneš hlavu. Jsi podle něco, docela maličká. Nebo ti to tak jen připadá?
Nejsi si vůbec jistá, zda to je dobrý nápad. Možná si občas zabila, někoho, koho jsi chtěla zachránit, ale ne vždy to byl přímí úmysl. Ovšem On, zabil bez zaváhání kohokoliv.

Co když budeš další?

Ani nevíš, jak ale najednou jste stály, před jeho dost skromným bytem. Byla to ta ulice, kam by nikdo nechtěl omylem v kročit. Či se tu ztratit. Už od pohledu každý věděl, že se tu budou pohybovat všelijaká individua a on tu krásně zapadl.  
Pomalu jste šli po schodech a ty si začala přemítat, jestli tohle byl vážně dobrý nápad.
Stáli jste už před dveřmi jeho bytu, když se v jeho ruce objevil modrý oheň.
"Nebojíš se?" Tvoje oči zabloudí na podlahu pod něj a usměješ se. Ne, nebojíš, možná to vážně není nejlepší nápad, který si za poslední roky měla, ale tohle určitě bude stát zato. 
"Víš, mé stíny neodeženeš ohněm a mám-li být upřímná," uděláš k němu několik kroků, až tvůj dech zašimral jeho popálenou kůži na tváři "zajímá mně, kdo z nás by byl rychlejší?"
Pravděpodobně ho to lehce vyvedlo z míry, protože ucukl a chvíli na tebe až zmateně zíral. Nečekal to, že bys takto mohla zareagovat, hlavně se takto k němu přiblížit. Nakonec se jen trošku nervózně uchechtl a přistoupil ke dveřím.

"Nezajímám se moc o lidi okolo, ale chci, aby se hnuli trochu kupředu, proto jsem tě pozval," řekne a odemkne dveře bytu. Pozve tě dál, pravděpodobně si prošla jeho zkouškou.
"Víš, hledal jsem někoho, komu se tito falešné hrdinství hnusí, kdo by měl aspoň podobné ideály jako Stain."
"Falešní hrdinové," posadíš se do křesla. Ano, o něm už slyšela, ale nikdy bys ses s ním nechtěla setkat. Nebyla sis nikdy jistá tím, zda by si do jeho ideologie zapadla. Možná třeba ano.
Zachraňuješ nevinné, zabíjíš zlé a lhala bys sama sobě, kdybys řekla, že ti hrdinové nezkřížili cestu. A ne vždy se chovali tak jak by se na hrdinu patřilo. 

Potrestala si je.

Oni museli žít s tím, že nezachránili nevinné a čím větší show tím, větší skandál. Možná si vážně uvnitř zkažená.
"Co tedy vlastně chceš," optá se znova a vyruší tě z tvých myšlenek.
"Aby lidé konečně pochopili, že se mají bránit sami, když někdo takový jako Ty přijde. A aby ti, jež se prohlašují za hrdiny konečně pykali za to, co udělali," vydechneš a poslední větu vyslovíš s opovržením v hlase.
Ano. Mají pykat. Tvůj táta na to doplatil. Poslední člověk, kdo se snažil v tobě udržet ten naivní sen. Sen o tom, že budeš hrdina. Čestný a neposkvrněný krví.
Oni nepykali za to, že jim jejich partner umřel, že ho nezachránili. Nechali ho tam a odpovědi na tvé otázky, jak zemřel, byly divné.
Tvůj poslední počin na škole hrdinů bylo heknutí se do spisů, a tam si to našla.
Fotky tvého otce, zprávu z pitvy, prostě vše. A na konci, úmrtí při výkonu povolání. 
Vše, co ti řekli, vše, co říkaly spisy nesedělo. A jejich závěr už vůbec ne. A ve výsledku nepykal nikdo, protože ho nechytli. 

Po těchto slovech vypadal spokojeně. Dosáhl svého, ví že tě nepřesvědčí o tom, asi by si zabíjela nevinné, ale i tato reakce je jeho úspěch. 
"Chceš, aby pykal," podívá se na tebe a ty se usměješ. Jako by četl tvé myšlenky. Chceš, aby ti řekl pravdu, že on za to mohl. 
Stoupneš si a přijdeš k němu, je jako magnet, který tě momentálně přitahuje, své ruky zapřeš do křesla, v které sedí hned vedle jeho hlavy a zašeptáš ty slova.
"Chci, aby trpěl."

Najít ho, bylo tak snadné. Už nějakou dobu si se odhodlávala ho konfrontovat, takže si věděla, kde bydlí. Ale pokaždé ti přišlo nějak slabo.
Nebála ses vrahů, násilníků, ale tento hrdina. Ti přišel jako největší zrůda všech zrůd.
Ale vedle svého nového partnera ses cítila jistější. 

Byl to ten typ hrdiny, který nectil jisté hrdinské cnosti, ale chtěl slávu, peníze a na životech mu ve finále vlastně ani nezáleželo.
Každé jeho slovo bodalo jako dýka a uvnitř tebe zabíjel ty poslední zbytky toho naivního hrdiny, plného nějakých ideálů. 
Opíral se o stěnu a seděl. Strachy se mu třepal hlas a ty jsi tam s klidem stála a On tě pozoroval.
Nechal ho tam na pospas, i když viděl, že mu jde o život. Raději utekl. Tvé ruce se pomalu svíraly v pěst a cítila si, jak tvé tělo opouští snad vše dobré.  Nemohl utéct, jeho nohy si mu přelámala, mohl se jen plazit. Plazit se u tvých nohou.
Bylo jedno jak moc to zvráceně mohlo znít, ale jeho pohled i v takovéto situaci ti přišel neskutečně vzrušující. Tento adrenalin, který se tu vzápětí objevil tě konečně donutil vykonat verdikt. Tvé stíny vytvořili, jakousi celu a jediná možnost byla plazit se k těm, kteří stáli před ním.

Pomalím krokem si došla k němu a tvoje tvář byla v ten moment jako otevřená kniha, z které mohl číst. Jeho ruce vzplanuly a otočil je proti tobě, ale plamen se objevil úplně jinde. To, co vydával hrdina, nebyl ani křik. Bylo to spíš jak nějaký vřískot, něčeho, co příšerně trpělo. Pálil se za živa. Těšilo tě to.
Na tváři se ti objevil spokojený úsměv.
Ani nevíš, jak ale, když konečně jeho oheň uhasl u jeho rukou, chytl tě a přitáhl si tě k sobě. Jeho popálené rty si ucítila na svých a tebou projela další vlna vzrušení.  Tvoje tváře začali hořet, ale jeho oheň v tom nehrál žádnou roli. Byla to známka toho, že jakkoliv tahle situace byla ujetá, chtěla si víc. 

Víc než jeho rty.

Každý jeho dotyk tě pálí na kůži. Každý polibek na tvoji odhalenou kůži je jako, kdyby o tebe někdo típl zapálenou cigaretu. A přitom, když do tebe zaryje jeho dlouhé prsty, cítíš jak kov, který mu drží kůži na zápěstí, chladí. Je to nesnesitelná agónie protikladných pocitů, že tě to přivádí k šílenství. 
Hlavou ti problikne vzpomínka, když si se jako malá zakoukala do nějakého pohledného hrdiny, ale vzápětí na to ti dojde. Že tohle je to, co teď potřebuješ.
Neuměl by ukojit tvoji touhu, jak by mohl? 
Chceš ho, chceš tohoto vraha, kriminálníka, někoho, kdo chce očistit svět od tohoto prokletého systému.  Ucítíš, jak se do tvé kůže zakousne a místo bolestného výkřiku z tvých úst vyjde jen slastný vzdych. Teď už není cesty zpět. Čím více je tvé pokožky odhaleno, tím více cítíš ten chladný kov, chirurgické spony držící jeho kůži. Nemá je jen na tváři. Tolik bolesti se v těch spáleninách skrývá, že tě to nutí mu dát aspoň něco hezkého z tohoto světa. I kdyby to bylo jen na jednu noc.
Celou noc tě nenechal spát a až se za taženými závěsy snažily prodrat paprsky světla. Všimla sis na svých rukou černých šmouh. Není to popel, to ti dojde okamžitě. Jemně tu černou barvu promneš ve svých prstech. Něco tě napadne.
Projedeš mu jeho tmavé vlasy a tvé ruce naberou další černou barvu.
Pod tmavou barvou mu vysvitne pár bílých vlasů. A ty zjistíš, že tento mladík před tebou skrývá tajemství, které ti ještě dlouho nehodlá prozradit. Pocítíš vlnu nejistoty, protože je další, kdo něco tají. A ty už máš po krk tajemství, podíváš se mu do jeho spící tváře.

Jeho spokojená tvář, tě ujistí v tom, že ať je to jakkoliv. Momentálně teď jsi TO, co potřebuje ON.
A tento okamžik, spálil všechny tvé nejistoty, jako jeho modrý plamen tvůj naivní sen, být hrdinou.

Teď, už vážně není cesty zpět.