Butterfly effect - Moth

Tohle dílko neberte nějak úplně vážně,
nesouvisí tak úplně s hlavní dějovou linkou Butterfly effect.

V některých bodech se pak, ale bude podobat, ale víc neprozradím.
Toto je pro ty, co fandí HanaxTomura.
Možná se to tu ještě něco takové objeví a proto to, tam bude vždy dodatek Moth(můra),

aby se to od sebe dalo rozlišit.
Pěkné počtení, doufám, že to bude dávat smysl.
----
Upozornění obsahuje NSFW scény.

Seděla u bar a tupě koukala na sklenici, kterou měla přede sebou. Vzadu na parketu hrála dost hlasitě hudba a několik lidí, a hlavně párů tančilo do rytmu.  Alkohol, co jí nalil barman, měl odporně hořkou chuť jako její momentální situace. Všechno bylo proti ní, mělo toho všeho po krk. Měla po krk Keiga, měla po krk svojí práce, měla po krk toho, jak se snaží všechny zachraňovat a místo úspěchu sklízí jen další a další opovržení. V zemi, kde není místo pro cizí Hero, protože podle nich jim přišli přebrat jejich práci. Jejich úspěchy, jako by byly všichni dokonalý. Jako by ona byla Villain a ne Hero. 

Chytla se za hruď. Bolelo to a moc. Věřil jim ne jí, ukázala mu všechno a on jí řekne, že to zfalšovala. Zfalšovala? Jak mohla zfalšovat city k němu, jak mohla zfalšovat, to, co mu dala. Jak mohla zfalšovat sebe. Nesnášeli ji, protože se jí báli, báli se toho, co ví. Ví něco, co nikdo jiný. Ona věděla, co jsou za zrůdy. Má důkazy, má svědky, má vše. A on jí nevěřil? Bylo jí do pláče v ten moment. 

Někdo se dotkl její ho ramene, muž o tři hlavy vyšší než ona a ten jeho úsměv. V hlavě jako by jí něco bilo na poplach no její omámená mysl, nebyla na nic připravena. Nedokázala se pohnout, když se jeho ruka dotkla jejího stehna a hladil ho. Pevně sevřela skleničku a zmáčkla jí. Bolest, která ji projela rukou byla jako spínač, jako by zas mohla cítit. Cítit, tu volnost. 

Stejná bolest, jako když ji na internátě matka představená drtila ruce, protože udělala něco, co se jí nelíbilo. Tolik bolesti v malé utrápené duši, stala se "Hero", aby mohla ze sebe dostat tu frustraci z toho, co jí udělali. Matka se za ní nepostavila, nikdy o ní nejevila zájem, protože nebyla jeho. Toho, koho si ona vybrala, ale jen spratek jejího bývalého, s kterým ulétla.
Místo, aby jí daly možnost být volná a postarat se o ní, jí zavřeli někam, kam odkládali děti, které nikdo nechtěl. Děti jako byl i On. Prý, aby mohla být dobrá a silná. Kecy.

Místo toho zažívala peklo, za svůj úsměv a fialové oči skrývala všechnu tu bolest a zradu. Každý podraz, stala se "Hero", aby mohla dokázat, že ona je ta silnější ne oni. A když přišel ten den, kdy měla konečně osmnáct, mohla se jí postavit. Jejich falešné úsměvy, když se s ní loučili a když přišla ona. Matka představená, neovládla se. Její krystaly zareagovaly, když ucítila, jak jí stiskla ruku na rozloučenou. 

Nesnášely je, děti s quirkem. To nebyl boží dar, ale ďáblovy dary. Tak jim to říkaly, vždy při mších. A ona tam seděla s dětmi, jako byla ona. Poslouchali, jak jsou zlé, odporné a k ničemu. Jediná spása je smrt. Vše, co se nám špatného stane je jen trest od boha, že jsme vzaly tyto dary od ďábla.
A ten den, jí ukázala, jak ďábel může být silný, protože nikdo tu nebyl, kdo by jí mohl pomoc. Ani bůh. Prohodila jí za pomoci jejich krystalů rozetou kostela. Ukončila tak tyranii těch dětí, protože při následném výslechu, nemohli policisté nic udělat, měla proti nim důkazy. I když jejich získání nebylo tak čestné. Nezjistili to.

Když v rukou ucítila to známé štípaní, střepy, které se pomalu barvily do červena, usmála se. Její hlava se zaklonila dozadu a ona se mohla nadechnout. Cítila to. Jak by mohly přišpendlit motýla bez křídel. Její oči se rozsvítily do zelena a ruka se střepy vystřelila mužovým směrem. Muž sletěl na zem z barové židle a držel se za tvář. Její dech se najednou zrychlil, její srdce začalo být rychle, chtěla to. Chtěla opět někoho zabít. Její osobnost, kterou byla, jako by ustoupila. Vzdala se té, která tu byla před tím. Předtím než se potakala s Tenkem a potom, co se dala dohromady s Falcon. A začaly se chovat jako správní hrdinové. Pochopily, že to, co dělají není správné, ale špatné. Protože jejich práce nebyla o záchraně lidí, dělaly žoldáky a ony s tím chtěly s koncovat dokonce se přidal i Mascuri, zamiloval se. Uvažoval o rodině, ale jak by mohl, když to, co dělal, bylo proti všemu morálnímu, co lidé uznávali.

Ale teď jí to bylo jedno. Chtěli vraha tak ho mají mít. Její ruce se obalily krystalovou vrstvou a ona muže uhodila. Znovu a znovu. Jeho opuchlí obličej a krev, která mu po ní tekla, zakrývaly jeho nepřítomní pohled. Její oči se střetli s vyděšenýma výrazem hostů tohoto klubu. Pustila jeho mikinu a jeho tělo dopadlo tvrdě na zem. 
"Hej," ozvalo se za ní a několik mužů, pravděpodobně jeho přátel se na ní rozběhlo. Rány, křik a dupot lidí, kteří se rozhodli utéct, aby nebyl svědky toho, co se dělo. 

Adrenalin, který jí teď pulzovat jejím tělem, byla jako droga. Její dobitý obličej její ruce, které byly dodřené, když se vrátily do jejich původního stavu. Těžce se jí dýchalo, ale ta bolest jako by mizela, každým dalším úderem.
Ještě několik z nich stálo na nohách. A ona se pořád usmívala. Cvok. Blázen. 
Dělali z ní blázna, i když se snažila pomoc. Tenkrát v blázinci, kam ji zavřeli. Zavřeli a léčili.
Dala si nové jméno, Moth. 

Můra, která děsí lidi nepřináší radost. Odvlekli ji z baru ven na ulici, kde si v zapadlých místech tohoto města. V místech, kam by zdravě myslící člověk nevlezl. Hluk, ale přilákal další nezvané hosty. 
Neměla u sebe krystaly, nechala je v bytě, byla až moc naštvaná.
Ozvala se rána, která značila, že někdo prudce otevřel dveře. Vrazily do zdi budovy, které patřily a pár rubínových očí se střetl s těmi jejími, v kterých byl vidět strach. 

Jako by to tu už jednou bylo. Klečeli ji na krku a jeden z nich dřímal v ruce nůž, kterým jí chtěl ublížit. Jeho rudý kabát jako by nestíhal jeho pohybu, a plál za ním. Jeho ruka chytla jednoho muže pod krk, i přes jeho rukavici se změnil v prach. Byla to jako nemoc šířící se vzduchem, jeden za druhým se měnily v prach. Nikdo z nich nestihl ani zakřičet. Jen tichý prach padající na zem, jako sníh. 
Jeden ze skupinky těch mužů přece jen této nemoci, unikl. Utíkal pryč od nich. Od lidí, kteří své oči upíraly jeden na druhého. Tolik nevyřčených otázek. Tolik bolesti, kterou si tyto dvě zhrzené bytosti způsobily. Její rty se chvěly a ona to nevydržela. Zakřičela. Nebyla to žádná slova, jen chtěla uvolnit tu bolest v sobě. 

Krystal, který se muži houpal na provázku se vznesl a provrtal hlavu poslednímu z mužů, kteří jí chtěli ublížit. Natáhla ruku, k místě, kde ležel a krystal chytila. Vykopla nohu a muž to schytal. Postavila se zpět na nohy. Ta frustrace, nestačilo jen křičet. Jejich oči se opět střetly.
Kolikrát chtěla tyto oči vidět, tolikrát chtěla vidět ten obličej, jeho jizvy, jeho znaménko na tváři. Někde v jejím nitru se cosi starého ozvalo a záhy to bylo zahlušeno.

Chtěla, aby teď pocítil něco z toho, co cítila. Tu bolest, kterou jí způsobil. Poprali se spolu jen jednou, a to, když se spolu setkaly poprvé. Rozběhla se proti němu a on ji chytl ruku, opět ho kopla, takže ji pustil a vrazila mu pěstí. Ustoupil od ní a opřel se zeď. Utřel si krev ze rtu, kterou zpustila rána a její ruka se opět obalila krystalem. Když byla v dostatečné blízkosti, ani nevěděla jak, ale přirazil jí k té samé stěně. Chytl jí za zápěstí a přirazil je nad její hlavu, k té studené omítce.

Byla to ona. Děvče, které miloval. Tak moc toužil po někom, kdo ho pochopí a on se jí musel vzdát nebo by mu ji vzal na vždy. Raději obětoval svůj život hrdiny za její život na tomto světe. Ta bolest, kterou, ale pak zažíval, když ji neměl byla silnější a jeho touha se pomstít silnější. Chtěl to všechno změnit v prach.
A teď, když jí tu měl znova a díval se ji do těch, teď už opět fialových očí, viděl v nich ještě víc bolesti než tenkrát. Chtěl to všechno změnit v prach. Její bolest změnit v prach.
Jeho ruce se přesunuly ze zápěstí, k jejím sevřeným pěstím, které dost násilně rozevřel a propletl tak své prsty s ní. A pevně ji zmáčkl. Jeho tělo, které se k ní teď tisklo v něm vyvolalo vlnu něčeho, co už dlouho necítil. Jak dlouho nepocítil to teplo, které umělo dát ženské tělo. Její tělo. 

Přitiskl své rty k těm jejím a násilně se dostal dovnitř. Nechtěl ji pustit, cítil, jak se její tělo vzpírá. Snažila se od sebe odstrčit, jako by něco v ní přece jen nechtělo zradit něčí důvěru. Bylo to tak matoucí, její tělo začalo dělat, co ona sama nechtěla. Nebo možná chtěla?
Jak moc, chtěla znovu cítit jeho rty na těch svých a na místech, které dosud patřili okřídlenému hrdinovy. Jeho dotyky rukou, které ji mohly každou chvíli proměnit v prach, kdyby se dotkl všemi prsty. 

Její jazyk vklouzl do jeho úst a ruce pevně sevřely ty jeho. Když se konečně od sebe odtrhli a konečně mezi nimi opět bylo nějaké volné místo, mohli se oba dva pořádně nedechnout. Udělala k němu opět několik kroků a vrazila mu facku. Neuhnul, nechal se. Vzápětí na to ucítil, jak si ho přitáhla opět za jeho kabát k dalšímu polibku. Pevně jí uchopil za boky a nazvedl ji. Nepamatovala si, že by měl takovou sílu v rukou. Nohy mu obmotal kolem něj a on jí tvrdě přirazil opět ke stěně. Bolestně zamrčela do jeho rtů.

Ve dveřích, které rozrazil se zjevila další postava. Přišla jen zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Rozhlídl se a uviděl je. Jeho pán, který teď skrýval opět toho motýla. Věděl, kdo je ona. Poznal její oči, které viděl, tenkrát, když Tomuru sledoval. Protože se začal chovat divně. Byla tu zase, jen teď z ní cítil něco, co snad i děsilo. Uvědomil si jak, moc tito dva jsou spolu nebezpeční. Její krystaly mohly kdykoliv proletět jeho jediným slabým místem, který mu chránil jeho kovový límec, aniž by to zaregistroval.

"Pozveš dámu k nám," řekl a ukázal na dveře, její oči se podívaly opět do těch jeho. Tohle mohlo být ještě zajímavé, proletělo mu hlavou a usmál se.
"Proč ne," poškrábal si krk, udělal pár kroků a otočil se na ni, "tak jdeš, Butterfly."
Jeho slova způsobila, že jejím tělem projela jakási vlna něčeho pěkného. Bylo tak krásné to slyšet.

Vydala se za ním a sedla si vedle něj na barovou židli, když takto naposledy seděla vedle něj měla na sobě kostým jeho oblíbené postavy. Jeho myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem. Chtěl ji v tom vidět znova. Nadýchanou sukni, korzet, který krásně zvýraznil její útlejší postavu a její dekolt. Zavrtěl se na židli a musel si pohodlně ji sednout. Ani nepostřehl, že jí něco chybí, tak jako ona nepostřehla, že on se jí dotkla všemi prsty a to.
"Dáte si něco Dei..."
"Moth," řekla Hana a Tomura se na ni podíval trochu zmateně a usmál se.
"Jistě, takže," zeptal se a Hana ukázala na nějaké pití za ním, neměla potuchy, co to je a bylo jí to jedno. Mlčela Tomura se jí občas na něco zeptal, ale ona neměla sílu se s ním bavit.

"Možná bys už neměla pít," řekl Tomura, když dopila čtvrtou sklenici a Kurogiri jí podal další. 
"Možná bys měl moralizovat někoho jiného," zavrčela a chtěla se napít. Tomura chytl sklenici a začal se o ni tahat. Nemohl použít jeho quirk, dokud na tom měl ruku. Druhou rukou se zapřel o její rameno, aby ji odstrčil, jenže mu ruka ujela a vrazil ji do brady tak, že spadla na zem z barové židle. Sklenice se změnila v prach a on pozoroval, jak se Hana postavila na nohy. S jistím zděšením v očích sledoval, jak se napřáhla další facka, to už bylo i na něj moc. Sundal si rukavice a Hana svou mikinu, bylo to tu zas. Chtěli se znovu prát?

Její krystal se zabodl do baru, kde se chystal tohle utnout Kurogiri.
"Proč sis ho nechal," podívala se na něj, "proč sis ho kurva nechal!"
Mlčel a jen zoufale přejížděl očima po místnosti, začal být zas o cosi nervózní. 
"Nechal si mě, nerozloučil ses, neřekl si nic, neodpověděl na žádnou zprávu, na žádný telefonát na nic," křičela na něj a po tvářích jí tekly slzy.
"Nemohl jsem, bylo to buď můj život hrdiny nebo tvůj život na tomto světe. Nemohl jsem dopustit, aby tě zabil," zakřičel na ni, ona sebou šokem cukla a udělala pár kroků dozadu.
"Možná by to bylo lepší," řekla o cosi klidněji a Kurogiri ztuhl, až teď si uvědomil, že nemá křídla. A pomalu se podíval na Tomuru.
"Lepší? Slyšel jsem, jak si skočila z mostu, Hano. Myslel jsem, že jsem tě ztratil a proč kvůli nějaké okřídlené holce, která chcípla při misi." Hana zatnula pěsti a její oči zezelenaly. Tohle se jí dost dotklo, ale pak jí to došlo.
"Falcon byla jen další rána Tenko," otočila se, zapomněl, že si vždy dával pozor na to, aby jí nechytil za křídla, měla tam dvě obří jizvy. 
"Ty jsi zmizel, Falcon zemřela, já přišla o křídla, Muscari přišel o zrak na jednom oku, vláda nás neposlouchala, přibývaly případy, které jsme měly řešit. Všichni dělali, jakože se nic nestalo. A já zůstala sama. Zlomili mě, chtěla jsem to skončit, co sešlo na motýlovi bez křídel. Na někom, koho odepsali. A ty s to na poslední chvíli zvedl a odbil mě," uchechtla se a otočila se na něj, "Nevím, jak jsem přežila ten pád, skončila jsem v blázinci, kde mi dělali taky hrozné věci, protože jsem byla podle nich blázen. Jsme jim dobří jen na špinavou práci na nic víc."
Unaveně se posadila zpět na barovou židli. Tenko vytáhl svůj krystal z baru, chytl jí za ruku a táhl jí směrem k jeho pokoji.

Zabouchl ze sebou dveře, když byli uvnitř.
"Odbil," zavrčel a posadil se k počítači, "fascinovalo mě, jak dokážeš rozumět těm číslům a kódům. Chtěl jsem to umět taky. Tak jsem tě vždy při práci sledoval. Tvůj mobil nepřežil pád do vody, ale mému mobilu se nic nestalo. A pokud jsi pamatuji, má automatické nahrávání hovorů."

"Hano, kde to si? Proč to tam tak šumí?" *dupaní po schodech* "Na mostě? Co proboha děláš na tom mostě?!" *Zabouchnutí dveří* "Butterfly, nevyváděj blbosti, slyšíš?!" *cinknutí skla o zem, silnější šumění, skočila* "Dovol mi být hrdinou s tebou!"

Otočil se na židli a podíval se na ni, leskla se. Celé její tělo se lesklo. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Zachránil ji, protože jí zahrál na city. Vždycky chtěla, aby se stal hrdinou, aby mohly být hrdinové a chránit ty děti, co byli jako oni.

Seděl tam vyloženě provokativně, jako by věděl, že to, co teď předvedla dokáže a usmíval se na ni. Tak moc mu chtěla ten úsměv teď srazit. Postavil se a sundal si svůj červený kabát.
Dospěl, nebyl to ten kluk, kterého vedla za ruku ona. Jeho vlasy byly o dost delší a světlejší, když ho potkala tenkrát na v tom baru, viděla mu jen do tváře. Teď si ho mohla prohlédnout celého, lákal ji k sobě. Byl jak lucerna ve tmě, na kterou se chytají můry. A bylo na ní, zda mu tentokrát odolá nebo ne. 
"Hrdina si zaslouží odměnu," zkousla si svůj ret a pozorovala, jak se jeho tělo napnulo. Chtěl ji. Moc.

"Do háje s tebou Tenko," zavrčela a ten prostor, který je dělil zdolala několika rychlými kroky a přitáhla ho k sobě. Co na tom sešlo, byla sama. A On. Byl někdo, na koho nikdy nepřestala myslet, pořád měl její část srdce pro sebe ukradnutý.
Jedna z jeho rukou, opustila její tvář a pěvně sevřela látku jejího trička. Škubl. Odhodil jej kamsi ke skříním. Žádostivě ochutnával každý její kousek kůže, jejího krku. A ona jen slastně přivírala oči. Její tělo k sobě tiskl, jak jen to tato poloha dovolovala. Opět ji vyzvedl a přešel k ní až k posteli, kam ji pohodil. Hana ho stála s ním, takže se nad ní tyčil. Přejela mu po hrudi a on nespouštěl oči z těch jejích. Chytla lem trika a přetáhla ho s jeho pomocí přes hlavu. 

"Vždycky jsem se tě chtěl dotknout. Teď konečně můžu." Jeho prsty zabloudili k jejím riflím a rozeply je. Pomalu se sunuly k lemu jejich kalhotek. Vzdychla, když se jí jeho chladné prsty dotkly. Zaryla mu nehty do zad a on se bolestně zašklebil. 
Za chvíli i jeho kalhoty skončily na zemi. Chtěla ho, jak on chtěl ji. Jeho jazyk ochutnal vše, co mu nabízela. Každý jeho příraz k jejímu tělu způsoboval další a další vlnu slasti. Jeho prsty se jí konečně mohly dotknout, a tak zkoumal každou její část, když ji otočil zády k sobě, musel se ovládnout.
Když se mu hlavou prohnala vzpomínka, jak se toho místa mezi jejími křídly chtěl dotknout a teď. Zmizely. Nebyly tu, byly tu jen dvě jizvy, díval se, jak se chvěje, když přejel mezi těmi jizvami. Pevně stiskla zuby k sobě, ale jen na chvíli, jeho tělo si ji k sobě opět přivlastnilo. Sevřela prostěradlo až měla pocit, že ho rozškubne. Snaha držet svůj hlas pod kontrolou byl marný. Museli ji slyšet snad všichni na okolo, věděla, že tu určitě nebyl sám a stěny pokoje ne vždy byly dost tlusté. Jeho organizace byla teď známá celým Japonskem. 

V duchu se sama sobě musela smát, protože právě teď dělala věci s tím nejvíce nejnebezpečnějším mužem Japonska a k tomu mu tu vzdychala s každým jeho přírazem. Kdyby ji teď viděl Tsunagu, tak by byl zklamaný, věřil v ní možná jako jediný. Dal jí možnost, dal jí svobodu. Do očí jí vyhrkly slzy. Její ruce povolily a ona dopadla na postel, nechápala jak, ale on jí k sobě znova otočil a posadil si ji na klín. Vzdychla, bylo to až moc příjemné, jeho ruce jí chytily za obličej a utřely slzy.
"Dovol mi to všechno proměnit v prach."