Vánoční setkání - Basketbalista a jeho malá florbalistka

Popravdě nechci vědět, jak dlouho tuto povídku tu mám napsanou,

 ale aspoň 3 roky určitě! :D

No tak tedy Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2020!
P.S. znova to pročítat nebudu, jen to sem hodím! :D

Monika seděla na gauči a zrovna koukala na japonskou kriminálku, nějak jí to nenadchlo a tak si raději našla na internetu nějaké starší americké kriminálky. Neměla náladu na školu, měla toho moc a chtěla jen chvíli pro sebe. Poslední dny byli velice stresující, ale nejvíce stresující byl však fakt, že se blížila její nejoblíbenější doba. Vánoce. Byli to jejich první společné Vánoce. On a ona, sami v jednom bytě.

Bylo to vážně zvláštní, nikdy si totiž nepředstavila, že takto jednou oslaví Vánoce. Když bydlela s rodiči, byla to vlastně taková pohoda, ozdobila stromeček, uklidila, vše nachystala a o jídlo se postarali rodiče. Teď to bylo na nich. A to Moniku tak trochu znervózňovalo, ona a Midorima moc dobří v kuchyni nebyli. Takže se bála, že to pokazí.
Další stresující věc, byla dárek pro Midorimu. Minule mu koupila knihu s horoskopy, které byly podle recenzí nejpřesnější. Ale letos chtěla něco speciálního, akorát nevěděla, co...
Aoimineho nápad, ovázat se mašlí a dát se mu pod stromeček byl takový až normální. Přece jen spolu chodili už nějakou tu dobu. Takže to zavrhla.  A taky právě kvůli tomu, že spolu tak dlouho chodili, chtěla něco vážně speciálního.

Ze všeho toho přemýšlení ji probral až polibek na krk. Otočila se na Midorimu a usmála se. Byli domluvení, že půjdou koupit vánoční stromek a ozdoby do bytu. To, že Monika miluje Vánoce se Midorima dozvěděl letos. Přece jen na Vánoce létala domů, takže od ní dostal vždy nějakou drobnost a tím jejich společné trávení svátků skončilo. Takže, když se před pár dny dozvěděl o tomto, tak se rozhodl, že budou mít pěkné Vánoce. A vůbec to nemělo nic společného s tím, že měl něco napsané v horoskopu.

Monika procházela nákupním střediskem a rozhodovala se, co koupit. Midorima jí tu nechal, protože si musel prý něco urgentně zařídit a to sám. Nechápala, proč se choval tak tajemně. Přece jen měli společně trávit svátky, ale on ji tu teď nechal samotnou ve velkém nákupním středisku, uprostřed Japonska, kde je spousta lidí.

Midorima sice věděl, jak v Česku slaví Vánoce, ale chtěl Monice ukázat, jak se slaví Vánoce u nich. Vánoce v Japonsku se slavili podobně, jako Valentýn v Americe. Byl to svátek spíše pro mladé páry, které si zašly do restaurace na dobré jídlo, společně strávily večer a během něj si daly dárky. A tak našel jednu dobrou restauraci, kde si měl za chvíli potvrdit rezervaci.

Když tam konečně došel a začal jednat s recepcí. Tak to nešlo podle jeho plánu, muž byl drzý a nechtěl Midorimovi uznat rezervaci. Už to začal vzdávat, když v tom potkal někoho, koho by tu vážně nečekal.
"Ahoj, Shintarō," řekl klidný hlas a Midorima se otočil.
"Akashi, co tady děláš?" Akashi měl v celku zvláštní postoj, ale působil docela klidně a přátelsky.
"No, měl jsem zajímavý rozhovor se svou přítelkyní ze Slovenska a tak mi oznámila, že přijede. Prý její kamarádka jezdí teď po výletech a jede na měsíc do Japonska. Přijedou za dva dny a tak jsem si říkal, že bych Petru pozval na Vánoce na večeři a pozvu i její kamarádku, aby nebyla sama. Ale jak vidím i ty ses rozhodl udělat Monice překvapení. Copak je za problém?"
"Jak vidíš, nechtějí mi uznat rezervaci," řekl naštvaně. Akashi se usmál a přišel k recepci, prohodil s mladíkem pár slov a v momentě byl u nich vedoucí restaurace a velice se omlouvat. Akashi vše domluvil a...
"Tady máš," podal mu peníze a Akashi je odmítl. Akashi zaplatil rezervaci i za ně dva.
"Berte to jako dárek k Vánocům, ty a Monika" řekl Akashi klidně, pozdravil na rozloučenou a odešel. Midorima byl z toho docela vedle, nějak se mu to nezamlouvalo, alespoň mohl Monice koupit něco velkého. Už dlouho snila o jedněch Copic - markers, které byly jedny z nejlepších na vybarvování.
Krom toho, že škola Shūtoku přijala Moniku, jako trenérku florbalového kroužku, takže dostávala plat, tak se zapsala i do výtvarného kroužku věnovaný tomuto stylu kresby. Takže pro mangaka dárek přímo stvoření.

"Tady jsi," řekla, když ho konečně našla, "víš, jak nerada jsem sama v těchto nákupních střediscích."
"Promiň," políbil ji na čelo, "neuvěříš, koho jsem potkal."
Monika se na něj zkoumavě podívala a vyčkávala, co jí poví.
"Potkal jsem Akashiho. Víš o tom, že má přítelkyni ze Slovenska?"
"Ne. A jak se jmenuje? Řekl ti to?"
"Petra, prý jede s kamarádkou do Japonska na měsíc," odpověděl a podíval se do její zamyšlené tváře. Monika vytáhla mobil, připojila se k síti a napsala někomu do zpráv.
"Zajdeme si na něco sladkého?"
"Já si ještě někam zajdu, nemám pro tebe dárek, ten co jsem měl, mi vyfoukl Akashi."
"Jak vyfoukl?" Midorima se zatvářil krapet sklesle, ale nakonec se usmál.
"U nás se Vánoce slaví, podobně jako Valentýn. Tak jsem našel jednu vyhlášenou restauraci a něco malého jsem ti chtěl dokoupit, ale měl jsem problém na recepci. Pak se tam zjevil Akashi a krom toho, že si tam také zarezervoval místa, tak nám ty naše zaplatil. Prý dárek na Vánoce od něj."
"Hm... Tak to by jeho přítelkyně měla jezdit častěji!" Midorima se na ni podíval a Monika se začala smát.
"Počkám tam v té kavárně, jo?"
"Dobře." Monika se na něj usmála a vtiskla mu polibek na tvář.

Usadila se v kavárně a zkontrolovala zprávy. Byla tam. Tak rychlou odpověď nečekala.
Ano, jedu s Luckou do Japonska. Nemůžu tomu uvěřit. 
Usmála se a opět jí odepsala.
Páni, tak to se musíme potkat. Jinak nevěděla jsem, že sis našla přítele, jednoho velice uznávaného a zámožného basketbalistu? Takže to bude určitě ten neznámí, kterého si poznala na výměnném pobytu se školou.
Takže Akashiho znáš, přijedu o něco dříve, zítra ráno. Mohla bych tě o něco poprosit? Potřebovala bych, aby si nás k němu zavedla. Tedy, doufám, že víš, kde bydlí?
Monika moc dobře věděla, kde bydlí. Přece jen ji u sebe schovával v sídle do doby, než začala škola. Chtěl Midorimu napínat do poslední chvíle. Za to mu sice chtěla zakroutit krkem, ale nemohla. Přece jen díky němu a Kurokovým psím očím se sem dostala zpět.
Jasný. Takže se ubytujete a pak se můžeme domluvit, jak to celé provedeme?
Chvíli čekala, než Petra opět napsala, a tak přemýšlela o tom, jak bude vysvětlovat Modorimovi, že Akashiho přítelkyni zná.
Když byla v Česku strašně ráda četla různé fanfikce na anime. A tak našla několik děvčat, s kterými si dokonce začala občas psát osobně. Ne jen v komentářích pod příspěvky na blogu.
Podporovaly jednu druhou ve psaní a občas slintaly nad některými lechtivými scénkami. V životě by nečekala, že by je mohla za takto zvláštních událostí poznat osobně.
Zítra bychom přijely, ale s ubytováním máme problém. To máme až od pozítří. Nevíš, kde bychom mohli levně přespat?
Co třeba u mě? Midorima to přežije na jednu noc. Rozděláme gauč a náhradní peřiny se u nás taky najdou.
Vážně?! Bože, takto tě nemůžeme zneužít, hned ze začátku. 
Ale prosím tě. To je v pořádku, aspoň budeme moci prokecat celou noc! :)
Dobře, tedy. Řeknu to Lucce. Jinak přiletíme kolem 10h na letiště Ósaka Kyoto Kansai International.
Ok, zítra tam budeme čekat. Aspoň vás hned představím. Měj se a příjemný let vám přeji.
Děkujeme! :)

Než přišel Midorima do kavárny, stihla vypít kávu, sníst dva zákusky a objednat si ještě velkou limonádu.
"Krapet jsem se zdržel, vybalovali zboží," řekl na ujasnění a posadil se.
"Jo v pořádku, jen mám pro tebe malou novinu," usmála se na něj a spustila. Vychrlila na něj tolik informací, že byl rád, že je pak dal nějak dohromady. Uměla dokonale odskakovat od toho, co bylo podstatné, ale zas mu díky tomu docházeli určité spojitosti. Pochopil, jak se Petra dala dohromady s Akashim, proč jede zrovna s Luckou do Japonska a odkud se vůbec ona s nimi zná. Nakonec s tím souhlasil, přece jen bude to na jeden den.
"Víš, že Takao chodí s Misao? Rozešla se Aominem, prý už jim to neklapalo. Aomine si už taky někoho stihl najít, ale je to slečna z daleka," usmála se na něj a Midorima jen pokroutil hlavou. Ach, ty ženské drby.
"Tak to doufám, že Takao se o  ni postará."
"To by měl, nebo ho přetáhnu hokejkou. Tedy jak on rád říká pálkou na floorbal," zavtipkovala a upila brčkem ze sklenice.
"Očividně se všichni kolem nás začínají párovat," dodala po chvíli a Midorima se usmál. Trošku nechápavě na něj vzhlédla.
"To klidně můžou, ty jsi totiž už jen moje." Zas ho někdo vyměnil.

Další ráno, vyzvedli obě děvčata na letišti, seznámili se a směřovali k nim do bytu. Kousek museli pěšky. Taxík totiž nemohl přijet až před jejich byt. A tak se kousek prošli po parku. Věci si rozdělili mezi sebou, aby nemusely děvčata tahat vše samy.
"Jaké jsou pocity?"
"No, je to velké. Moc velké a mnoho lidí," řekla Lucka a Petra jen pokyvovala hlavou. Na nic se nezmohla. Ten park byl totiž obrovský, a i když Monika s Midorimou nebydleli v centru tak i tady bylo dost lidí.
"Než půjdeme za jejím milým červenovlasým přítelem, mám se s někým ještě sejít. Půjdete se mnou, že jo?" Lucka na všechny zoufale koukala a oni to jen odkývali.
"Mám se s ním sejít v restauraci Yamato, poslal mi i souřadnice, kde to je," ukázala mobil a Midorima se jej chopil. Po chvíli zkoumání i on kývl na to, že půjde s nimi.
"Kousek odtud je knihovna, musím tam vrátit knihy, které jsem si půjčil."

Všechna tři děvčata stepovala před restaurací, dotyčná osoba měla zpoždění. Monice po chvíli cukaly koutky, vzpomněla si totiž na někoho, kdo neustála chodil pozdě anebo nepřišel vůbec. Její myšlenky snad někdo poslouchal, protože z poza rohu vyšel, přesně ten mladý snědý a modrovlasý muž, o kterém uvažovala.
"Aomine?"
"Moniko?" Oba dva na sebe hleděli.
"Vy se znáte," podivila se Lucka.
"No jo, my tak nějak spolu chodili a pak mi ji přebral jeden brýlatý basketbalista," řekl klidně Aomine.
"No, tak takové představení chce slyšet každá slečna, která má o tebe zájem" řekla trpce Monika.
"Pardon," utrousil a Monika si povzdechla.
"Víte, co, já půjdu za Midorimou a vy se zabavte. Však víte, kde bydlím a náhradní klíče taky máte."
"Víš, co já jdu s tebou. Necháme vás o samotě, stejně je to tvoje ehm... Setkání," dodala Petra a odešla s Monikou pryč. Těšila se totiž, až opět uvidí Akashiho.

Odpolední návštěva v sídle Seijūrō dopadlo v pořádku. Akashi byl dost překvapený, když v jeho hale stála Petra v doprovodu Moniky. Nechala ho chvíli se trápit, nevěděl, jak slušně říci, aby odešla, aby mohl být s Petrou o samotě. Když vstala od stolu a rozloučila se s nimi, nechala mu pod Vánočním stromkem v hale dárek. Sice nic moc pro někoho, kdo si může dovolit vše, ale doufala, že mu aspoň trochu udělá radost a taky mu chtěla poděkovat za tu zaplacenou rezervaci.

Opět seděla na gauči ve svém bytě s Midorimou a koukali na televizi.
"Už máš vše hotové do školy? Já vím, že máme prázdniny, ale neměla bys vše nechávat na poslední chvíli," usmál se na ni a políbil jí do vlasů.
"Ne, ještě nějaké věci musím dodělat a budu to mít vše. Jen chci mít pár dní pro sebe a nemyslet na nic," postěžovala si a víc se k němu přitiskla.
"Těším se, až vypadnou z bytu." Monika si skousla ret, podívala se na něj, jo to byl její Midorima, jak on neměl rád něco nového. Držel se toho, co mu bylo příjemné. Neměl rád, když byl někdo v jejich bytě.

Akashi sice Petru přemlouval, aby zůstala u něj, ale chtěla ještě vidět Monu, aby si stihly ještě popovídat a nechtěla Lucku nechávat u ní samotnou. Prostě domluvená dívčí jízda se prostě neruší.
A tak celý večer seděly v obýváku, povídaly si a jedly brambůrky různých chutí a sladkosti
 všemožných barev a chutí. Byl to velice příjemně strávený večer. Midorima si v klidu dodělával své věci do školy a nechal ty tři, ať si vše vyříkají.

Když nastal den "V" tak měli v plánu ještě jednu aktivitu před večerem. Byla to jednoduchá aktivita. Florbal. Sešli se tam všichni. Aomine, Kise, Akashi, Lucka, Petra, Markéta, Misao a Takao. No a oni dva. Jen pár lidí vědělo, proč jsou tady.
"Proč jsme vlastně tady," zeptala se Markét Kiseho a ten ukázal na Moniku.
"Kvůli ní?"
"Ale před pár týdny jsme si šly zahrát basket a Akashi se chytl s Monikou. Nebylo to vážné, ale Monika ho vyzvala na florbal, protože ji v basketbalu porazil. Chce srovnat účty."
"Akashi umí hrát florbal?"
"To Monika basket taky ne," zasmál se Kise a Markéta se zakroutila hlavou.
"Je čas ti to vrátit Seijūrō," řekla Monika a hra začala. Tak jak to mu bylo tenkrát v basketě oba dva byli vzápětí v zóně. Basket, florbal, bylo to jedno. Zóna jako zóna. Monika se usmívala zatím co Akashi nevypadal nadšeně, ale měl takové tušení, že mu to vrátí. A to i s úroky. Není radno provokovat ženu, to zjistil už na Winter Cupu. A hlavně ne tuto ženu.

Tohle Midorimu fascinovalo, Monika a Akashi od doby, co se stal Akashi "normální", spolu vycházeli. Nikdy nepletli své hráčské problémy do jejich kamarádského vztahu. Co se stalo na hřišti, zůstalo vždy na hřišti.
A když se Akashimu zalesklo v očích, Monika ucítila, že je čas mu to vrátit. Jeho "lámání kotníků". Zvedla k němu své modré oči a v ten moment viděl sám sebe. Podlomili se mu nohy a ona vystřelila. Vyhrála. Byla to krátká hra, ale uspokojivá.
"Spokojená, Monika-san," řekl a podíval se směrem na ni.
"Ano, pane Seijūrō. Velice," usmála se a pomohla mu na nohy. Monika se smála a Akashi jen povzdychl.
"Co takhle basket," řekl Aomine a všichni jen přikývli.
Nebyl to až tak typický basket. Akashi, Midorima, Takao, Monika a Petra. Aomine, Kise, Markéta, Lucka a Misao. Nehráli podle přesných pravidel basketu. Což klukům dělalo občas problém, ale bavilo je to. Všichni se snažili krotit a když ne, nastoupila Monika a občas i Akashi. Hrát se muselo vážně obyčejně. Po asi třech hodinách hraní a nějaké přestávce se dohodli, že by to stačilo. Přece jen děvčata se chtěla podívat i po vánočním Japonsku a museli se přichystat na večer.
"Takže s tebou Lucka stráví večer Aomine," optal se ještě před odchodem Akashi a on jen přikývl. Musel se přesvědčit, že to myslí vážně, nechtěl, aby kamaráda Petry někde skončila sama uprostřed Japonska.

Monika se s Midorimou se vydali hned domů, nepotřebovali už nikde chodit. Japonsko už několik dní bylo vánočně vyzdobeno a i když to milovala, chtěla si zase ukrást malou chvíli s ním, než se bude muset vydat do té restaurace. Společná koupel před večeří bylo docela příjemné zpestření.
Před odchodem zabalili své dárky a ujistili se, že je oba mají sebou. Sice se Monice moc nelíbila představa, že bude její dárek rozbalovat před lidmi, no nějak to skousla. Přece jen se nakonec dohodly, že Vánoce oslaví v japonském duchu.
Když dorazili do restaurace, potkali tam Petru s Akashim. Petra doslovně zářila, měla na sobě rudé šaty a její dekolt zdobil drobnější řetízek s přívěskem. Přikývli na pozdrav a odebrali se ke svému stolu. Monika se cítila, jak puberťačka. Měla motýly v břiše a cítila se tak slabě. Tak se naposledy cítila, když šla poprvé oficiálně na rande s Midorimou.

Po lehké večeři, přišel čas na rozbalení dárků. První ho rozbalila Monika, která byla doslova v šoku. Koukala pořád na Midorimu a dárek.  Chtěla mu na to něco říct, ale nezmohla se na nic. Krapet se cítila trapně, protože její dárek neměl takovou hodnotu.
"Děkuji," zašeptala a Midorima se usmál. Když ho otevřel, byli tam oni dva. Obraz namalovaný, který namaloval podle fotky, když byly na svém prvním výletě ve svatyni. A pod obrazem byla obří teplá zeleně čtverečkovaná deka, sešitá z několika druhů zelené. U ní byla cedulka, aby nám bylo teplo.
Kdyby to viděl někdo jiný, nepochopil by to. Jejich byt byl v posledním patře a měli přímo úchvatný výhled na město a hory za ním. Oba dva v létě sedávali na balkóně, občas tam jen tak spolu seděli a popíjeli chladivé nápoje, někdy zas dělali věci do školy, přes podzim a zimu už to tak nešlo.
"Teď už tam půjde sedávat celoročně ne," řekla a její tváře zdobil červený ruměnec. Midorima totiž nenacházel slov.

Druhá půlka srdce
Modrá stuha
Její múza