Příběh jedné Uchihy - Kap. 6

Tak opět neuvěřitelný zázrak ano, za tak krátkou dobu je tu další díl povídky.

Jak je to možné? 

Sama nevím, prostě jsem měla chuť s tímto příběhem hnout.

Pěkné počteníčko.

*Obrázek, který jsem měla dát ke 4.kapitole, protože tak to přesně vypadalo, když jí řekl, že není Malá, ale tak akorát vysoká. :D"

V hlavě se jí vybavovaly zvláštní scénky, jako z nějaké knihy, kde samuraj popisoval svoje kraťoučké milé chvíle z dětství. Bylo jí to tak známé, ale nechápala proč. Lidé, děti a ta vesnice z toho podivného snu byli tak povědomí.

Děvče vyhlížející z okna své rodiče, kteří pořád nepřicházejí. Vedle na zahradě, si hrál tmavovlasý chlapec. Mohl být tak o rok maximálně o dva roky starší než děvčátko za oknem. Po chvíli co tam šermoval s katanou vzhlédl do okna, kde bylo děvče. Začal na ni mávat, nakonec její pozornost upoutal a naznačil jí, aby šla za ním na zahradu si hrát. Sešla dolů a došla až k jejich obří bráně. Vypadala oproti nim jako mraveneček, když se však otevřela, spokojeně si oddechla. Chlapec jí uvítal s úsměvem. Okamžitě si začali spolu hrát, běhali po zahradě, schovávali se za stromy, které u nich rostly na zahradě. Pak chlapec vzal dřevěnou katanu a dal ji i děvčeti, ovšem, že ji dal ještě menší, než měl on. Vždyť by tu, kterou měl, neunesla. Začal její první trénink.
Tak známé.

Pomalu otevřela oči a na sucho polkla. Její hrdlo bylo vyschlé a její rty suché a popraskané, ale přitom jí po čele tekly kapičky potu. Celkově cítila, že je mokrá nebo spíš propocená. Krom toho se cítila unaveně a dost jí bolel bok. Nedokázala si vzpomenout, co se dělo a jediné s čím dokázala momentálně hnout, byla hlava. Ruky měla jak z gumy a nohy jí vůbec neposlouchaly. Otřesný pocit.

Matně si vybavila oslavu, na které byla. Oči jí přejížděli po místnosti a snažila se přijít na to, jestli je u sebe nebo někde jinde. Byla tu tma, okno bylo zatažené, takže nevěděla, jestli je noc nebo je den. Pak se otevřely dveře, stála v nich silueta muže. Konečně do místnosti přinesl trochu světla v podobě svíčky.
"Ahoj," vypravila ze sebe a přivřela oči.
"Vzbudila ses. To je dobře, potřebuji tvoji pomoc. Máš sice krásně napsanou knihu s bylinkami, ale nevím, jak je máš označené v těch krabičkách. Když uschnout vypadají trošku jinak než na těch obrázcích," řekl klidně, snažil se být klidný, ale ránu, kterou teď převazoval, vypadala příšerně.
"U každé bylinky je značka a stejná značka je i na krabičce, v které je bylinka," pokusila se usmát.
"Dobře. Pamatuješ si, co se stalo?" Han přikývla, když ji začal ošetřovat ránu, vzpomněla si i na zbytek, té oslavy. Nebylo to příjemné vzpomínání. Když se mu rána konečně podařila převázat, zvedl k ní oči, usnula. Moc dobře nepochopil proč, ale pohladil ji po tváři a povzdechl.

Když konečně vyšlo slunce, probrala se i ona. Madara nechal okno odtažené. Takže sem proudilo sluneční světlo, za což byla velmi ráda. Už měla toho buzení v noci dost. Po asi třech dnech se cítila o mnoho lépe. Mohla se i zvednout, dokonce bez pomoci. Bylo jí trapně, když ji Madara pomáhal. O to víc ponižující to bylo, když potřebovala na toaletu. Madara měl sice ránu na hrudi, ale chodit mohl. Takže když potřeboval, odkráčel sám po svých.
Otevřela dveře do kuchyně a prošla do koupelny. Podívala se na vanu, kterou si tu sestavila. Dřevěná konstrukce, dole vydloubaná díra, aby voda odtekla ven.
Byla plná vody, takže se Madara chtěl omýt, ale to jí nějak nezajímalo. Smrděla potem, a i když věděla, že do vody by správně neměla. Bylo jí to jedno. Sundala si věci a vlezla do vody.
Byl to nepopsatelný pocit. Z rány opatrně smyla ještě zaschlou krev a podala si mýdlo.
V ten moment se otevřely dveře. Ani sebou neškubla, jen v klidu si překryla své ňadra a nevině koukala na Madaru.
"Ehm..." Na víc se Madara nezmohl, neudělal to záměrně, ani si neuvědomil, že by ji tu mohl najít.
"Smrděla jsem," řekla klidně a čekala, že tím aspoň trochu uklidní, tuhle divně trapnou chvíli.
"Jasně, jen bys tu ránu neměla zbytečně máčet."
"Já vím, před chvílí jsem sem vlezla, takže když zas na chvilku odejdeš, budu hned venku," usmála se a čekala, že odejde, ale Madara se neměl k odchodu. Docela ho fascinoval pohled na nahou, Han.
"Mohl bys prosím odejít," řekla rázněji a až to pohnulo s Madarou. Zavřel za sebou dveře a nechal ji tam.

Když se konečně otevřely dveře, tak se mu naskytl další docela hezký pohled. Han měla kolem sebe jen omotaný ručník a přes její ramena měla přehozené dlouhé vlasy, které měla většinou spletené do copu. Neuvědomil si, že na ni až tak zírá, ale nemohl si pomoc. Ručník nebyl z příliš silné látky, takže její křivky dost hezky obtáhl.

Rychle přeběhla do pokoje a zabouchla dveře. Madara se usmál a napil se kávy, kterou si koupil v nedaleké vesnici. Sice věděl, že jí tím naštve, protože peníze byly její. Ale už to prostě potřeboval. Nechtěl pořád pít jen čaj. Z něj už mu bylo kolikrát zle. Ne, že by dělala pořád jeden a ten samí, ale už toho byl moc. Byl zvyklí dělat si kávu.

Han nakoukla do kuchyně na Madaru, vůně kávy se donesla až k ní. Bylo jí jasné, že si ji nekoupil za své. Měla by být na něj dost naštvaná, ale jaksi ta vůně byla silnější.
"Uděláš mi ji taky, prosím," řekla a Madara sebou trhl, seděl k ní zády a ani neslyšel, že by dveře zavrzaly.
"Jistě," odpověděl stroze," už se cítíš lépe?" Han jen přikývla a posadila se na protější židli.
"Pamatuje si jak si mi tenkrát, řekla, že bys ho nezabila, protože na to nemáš buňky?" Opět jen přikývla, ale tentokrát se na něj podívala.
"Když jsem tě tam našel ležet, jen kousek od tebe leželi dva lidi s Kaguya klanu, zabila jsi je."
"A jsi si tím jistý?"
"Ano, všichni se snažili utéct, ti shinobi, kteří tam byli měli katany, ale oni byli zabití věcmi, co byli po ruce. Noha od stolu, například. A za další měl kousek tvého kimona na té jeho kosti." Han na něj jen nevěřícně hleděla a pak odvrátila zrak.
"To jsem se měla nechat zabít? A za další nikdy bych nezabila ze msty," řekla rázně a napila se kávy, kterou jí donesl.
"Nikdy neříkej nikdy Han. Nikdy nevíš, co ti osud připraví nebo o koho tě připraví." Jeho tón hlasu zněl tak zvláštně.
"Máš sourozence?"
"Zbyl mi jen nejmladší bratr, Izuna."
"Hezké jméno. Tady skoro vše končí na rama. Hashirama, Tobi..." Han to víc ani nestihla říct Madarův výraz ji totiž umlčel.
"Ty je znáš?" Snažil se působit klidně.
"Teď nevím, jestli ti mám říct, ano."
"A jak moc dobře je znáš?"
"Když mi umřel strýc, tak mě tu našel jejich mladší bratr Itama a odvedl k nim domů. Vyrůstala jsem u nich do té doby, než jsem se o sebe dokázala nějak postarat. Proč?"
"A oni za tebou nechodí?"
"Madaro, vážně? Je válka," řekla až ironicky a Madara musel uznat, že ho toto nenapadlo. Přece jen by už se jeden z nich sem stavil.
"Tenkrát, když jsem byl ještě zraněný, kdo to přišel?" Han se otázka, ale vůbec nelíbila.
"Tobirama," utrousila suše.
"Tak abych to uvedl na pravou míru, s Hashiramou se znám osobně, poznali jsme se jako děti. A od té doby jsme nepřátelé a nepočítaje Tobirama, toho obzvláště nesnáším. Pokaždé, když se střetneme v nějakém souboji, chce zabít mého bratra." Jeho hlas zněl tak nebezpečně, že Han naskočila husí kůže a přikrčila se na židli. Neměla to vytahovat, v životě by ji nenapadlo, že by je mohl znát. Sice to byli synové vedoucího klanu, ale byli moc mladí a moc toho nedokázali.

Zbytek dne proběhl v tichosti až to i Madaru začalo štvát. Neřekl sice nic, co by ji nějak ublížilo, ale... Han si oblékala zrovna kimono, v kterém často spávala, když v tom Madara otevřel dveře do pokoje a zůstal až vyděšeně zírat na její záda. Han si okažitě natáhla kimono a otočila se k němu čelem.
"Jak?" To byla jediná otázka, na kterou se zmohl. To co měla na zádech ho, vyděsilo. Kdyby to měl jakýkoliv muž, nic by neřekl, ale tak malá křehká holka.
"Mám to už od dětství," řekla skoro neslyšně.
"Mohla bys..." Han se k němu otočila zády a její kimono jí sjelo k dolní části zad a zastavilo se nad zadečkem.
Chvíli se na ni jenom dívala, ale nemohl si pomoci. Přišel k ní, ale i tak si držel odstup. Dotkl se pravého ramene, kde jizva končila. Sjel po ní prsty níž a na chvíli se zastavil na její páteři, kde jizvy protínala obratle a pak sjel až k jejímu levému boku, kde jizva začínala. Na jejím boku šlo vidět, že se katana nejprve zasekla a při dalším škubnutím přejela přes celá záda až k jejímu pravému rameni. Znova přejel prsty k páteři a něco podstatného mu došlo.
"Jak je vůbec možné, že chodíš?" Han si oblékla kimono a otočila se k Madarovi.
"Nevím a raději to nechci vědět."
" Pamatuješ si..."
"Ne, nepamatuji si, jak jsem k ní přišla." Tím jejich rozhovor Han ukončila. Lehla si na svou postel a pevně sevřela víčka.

5.kapitola <---  ---> 7.kapitola