Secret Santa - Petrika

Bohužel mi minulí rok nepřál a já celý listopad a prosinec byla na jedné hromadě. Pořád nemocná, to je tak, když pracujete s kolektivem malých dětí. 

Naštěstí aspoň tato povídka byla předaná v termínu, ale sem na web se dostala až teď. 
Protože i já jsem si konečně užila nějaké dovolené a vlastně až na poledne 1.1.2023 jsem byla doma, ale to znáte, konečně si můžete užívat nových věcích od Ježíška a i já si je chtěla užít.

Doufám, že i tak mi to odpustíte, ale já své sliby plním, tedy snažím se! xD

Takže konečně jsme můžu zveřejnit sic lehce krátkou, ale jak říkám, bylo to těžké období. Petrika si přála povídku se Stainem z BnHA. No, co si budeme vždy se nám píše lépe o postavách jenž nám jsou sympatické nebo aspoň trochu blízké. (takže rozebírat proč se nám píše o postavách, které máme rádi a jsou nám sympatické o dost lépe asi moc rozebírat nemusím, že?) 

Takže jsme se pustila do něčeho, co nebyl zrovna šálek kávy, ale snažila jsme se to napsat tak, abych byla spokojená já i čtenářka, pro kterou to bylo. A neboť vím, že ráda i trošku drama tak i na Vánoce jsem zvolila temnější téma. Ono se to k němu i celkově hodí, přece jen je to vrah hrdinů.

No konec keců a jdeme na to, povídka není vyloženě NSWF, ale najdou se tu lechtivější scény, takže upozornění předem...

Veselé Vánoce Petriko! ♥ 

Tento čas byl velmi náročný, to si byla vědoma hned, když studovala tento obor a vzala tuto práci. Nikdy však netušila, jaký bude střet s realitou. Vše na okolo vždy působilo tak moc hezky, idealisticky. Hrdinové bojovali proti padouchům a dobro tak zvítězilo nad zlem. Jenže čím více v těchto zapadlých ulicích a opuštěných místech trávilas svůj čas, i když se jednalo o práci, uvědomovala sis, že tento svět je jistým způsobem zvrácený.

Byla to její typická pochůzka a hlouček mladých dorostenců nasvědčoval, že i oni věděli, kdy tudy chodí. Nebála se byla to její každodenní rutina. Vyměnit jehly za čisté, dodat nějaké jídlo, oblečení či novým objevům poskytnout své služby. Tahle sociální práce v terénu byla těžká a moc dobře si pamatovala, že mnoho žen v té době spíše mladých slečen skončilo hned v prvním ročníku. Nároky na tuhle práci byly vysoké, a to hlavně z důvodu, že touhle prací se ti nahoře snaží odčinit to, co napáchali. Děti, co ztratily své rodiče, dospělí, co prostě neměli podle nich prospěch pro společnost, ztracené případy, s kterými si sami nevěděli rady, ale nemohli je zavřít do věznic či do jiných institucí, protože neohrožovaly tak významně společnost.

Tuhle práci však neděláš, vyloženě pro peníze, ale pro to, že i ty jsi jednou z nich. Dítě bez rodičů, rodiče ti zemřeli při výkonu svého povolání byly hrdinové, i když na své poměry podřadní. Jenže ty si po tomto incidentu, nechtěla dělat tuto práci, ale přece jen si chtěla pomáhat. Jenže být sestřička nebo sidekick, to nebylo něco, co by tě nadchlo. Hlavně sis uvědomila, jak to chodí. Nechtěla si tedy pomáhat, zachraňovat, jak to prezentovaly televize či noviny, ale doopravdy.  

„Tak, co to bude dnes,“ podíváš se na tu skupinku a mladíci se usmějí, respektují tě, i když jsou některý z nich hledaní. Nic velkého neudělali, chtějí přežít, přece jen to je lidský pud. Jedná se tedy spíše o malé krádeže nebo přepadení malých obchůdků. Nejsou to ti zlí villaini, ale vyděšené děti, kterým se snažíš aspoň trochu pomoci, aby to nedělaly pořád. Kromě toho neobtěžují ty nahoře, tohle je pořád pro společnost přípustné.
„Něco málo k snědku, prosím,“ zaznělo trochu přiskřípnutě a tvoje oči se zúží. Mladík má kabát od krve a ty už víš, že dnes to doopravdy bude dlouhá noc. Neváháš a jeden pohled mladíkům do tvých očí a už tě vedou někam, kde ho můžeš ošetřit.

Ne vždy jdou tyto malé krádeže dobře a stát se může opravdu cokoliv, na což doplatil i tento mladý muž.  Naštěstí bodná rána není hluboká, takže vše jde velice hladce a spokojené šustění sáčků a pravidelné žvýkání tě utvrdí v tom, že nebyl jediný, kdo tu měl hlad. Moc ti k tomu neřekne, raději si to nechá pro sebe, než aby mluvil o tom, co udělal.

„Je to čím dál tím víc těžší,“ vykoktá ze sebe přece jen, a ty jen posloucháš, co má na srdci, „Slyšela jste o LoV, že? Verbují, jenže o to mi nemáme zájem, jenže lidi na okolo začínají být tak paranoidní, že kolikrát se perou mezi sebou s tím, že si myslí, že ten druhý jde po vás.“
Nic víc, k tomu však neřekne, potřeboval si trochu postěžovat.
„Krom toho, se tu začíná pohybovat ten zabiják hrdinů, Stain. A když se vysazuje na hrdiny, není mu cizí zabít i villainy,“ vyhrkne jeden z nich a podle toho zvláštního podtónu víš, že má dost velký strach.
„Setkal se s ním, že ano?“ Jen přikývne a ty se zamračíš. Slyšela jsi o něm, šušká si o něm celá organizace. Mladí, kteří jindy chodili ven a mohli jim tak pomáhat se začali stahovat, protože se ho báli. Co když, by nesplnili jeho představy? Co by bylo pak? Zabil by je?

Bylo to na obtíž, jenže strach měla mít ona sama. Přece jen, i když ne úplně, sami jsou něco jako hrdinové. I když ne tak typičtí, nejsou na výsluní jako ti ostatní. Více se podobají ideálu tomu, čemu věří On. Vybrala si to, protože chtěla pomáhat bez žádného sobeckého důvodu, a i přesto se všichni báli.

Z boční uličky koukáš na davy lidí toulající se městem. V tuto hodinu už býváš doma, ale je to už týden, co jsi naposledy viděla ty mladíky a chceš se ujistit, že jsou v pořádku. Hlavně zda zranění nepotřebuje antibiotika, kdyby se mu to náhodou zanítilo. Přesouváš se pomalu na další místo, jenže s tím přibývajícím sněhem je to opravdu těžké. Vánoční shon neupadával naopak s blížící se mi svátky ještě více houstl. Místo svátků klidu a mírů se zvýšila zločinnost a hero měli, co dělat, aby všechny lapili. Musela si se tomu uchechtnout, kdyby nebyla společnost tak zvrácená, tak by někteří villaini ani neexistovali. Zažila jsi to už tolikrát.

Neměla jsi z toho dobrý pocit, poslední týden jen sněžilo a mrzlo a tyhle pochůzky se čím dál tím více natahovaly. Nebylo to bezpečné ani pro tebe, ani pro ně. Nemohli čekat tak dlouho a čím více míst jsi prohledala a nenašla je, usazoval se v tobě další a další nepříjemný pocit. Nebylo to dobré.

Nesnášíš, když tvá intuice je správná, zmrzlá mrtvá těla mladíků ti sice lehce zvednou žaludek, ale není to nic, co už si nezažila. Cítíš ten nával hněvu v tobě, další promarněné životy. Tuhle skupinku, jsi měla pod svou ochranou už dobré tři roky a ta práce a snaha teď vyletěla komínem, jak dým. Byli tak blízko tomu, aby mohli opustit tyto zapadlé temné uličky a přiblížit se normálnímu životu.

Bouchneš naštvaně pěstí do zdi a porozhlédneš se. Volnější prostranství, žádné stopy, jestli tu byly, tak ty už dávno přikryl sníh. Skloníš se k jednomu z nich a namátkou si ho zkontroluješ, jindy bys asi s dobrou přesností trefila, jak dlouho je mrtví, ale chlad zbrzdil vše. Pak ti dojde, že na sobě nemá známky boje. Vypadalo to snad, že před někým utíkali a ten, co je dopadl je zabil, aniž by jim fyzicky ublížil, a to tě nenechá v klidu.

Uděláš několik fotek a zapíšeš si několik poznatků, pro strýčka příhodu. Neděláš ze sebe vyšetřovatele, ani mstitele, ale musíš být připravená na vše. Pak už vytáhneš svůj mobil a oznámíš příslušným orgánům, že jsi našla těla. Netrvá dlouho a na místo se dostaví i nějaký hrdina a obhlíží okolí. Není to nikdo významný, proč by někdo jako ti, co jsou věčně v televizi, zajímala banda výtržníků a chuligánů, že?

Ale i hrdina se netváří nijak nadšeně, vypadá to, že má z něčeho nebo možná z někoho strach. Chodit k večeru takto ven a do těchto míst je i pro hrdiny velký risk, když se tu stále pohybuje On. Tvé rty se nepatrně zvednou v koutcích, ach ano, jeho strach, pokud si není jist svou prací je oprávněný, no ne? Vypadá, že tento hero svou obhlídku dokončil, a tak tě hlídá, aby si podala informace o tělech, které si našla, ty nikam dnes už díky tomu nespěcháš, ale přece jen bys raději seděla v teple svého malého bytu. Nebo možná i za nějakým barem? To víš, jen ty…

„Zdržela si se,“ ozve se z obývacího pokoje, když vstoupíš do malé chodby a zabouchneš dveře. Usměješ se, říká ten pravý, pomyslíš si. A tvé kroky vedou přímo směrem, odkud se ozýval mužský hlas. Sedí a dívá se na zprávy, zrovna další hrdina zachránil nevinné lidi. Chytneš ovladač a vypneš ji.
„Proč se díváš na tyhle zprávy, když si pak z nich jen naštvaný,“ podíváš se do jeho rudých duhovek a on se pousměje a přitáhne tvé tělo k sobě blíž.
„To abych měl přehled a nejsem z toho naštvaný.“ Povzdechneš si a on na tobě pozná, že něco nešlo podle tvých představ. Taky proto si tě vlastně tak trochu vybral, byla si ideální, v jeho očích si splňovala to, co by hrdina měl, a přitom si nebyla hrdinou. Jenže dnes ti na tvé krásné tváři chyběla ta jiskra a on už si začal domýšlet, co se stalo. Byl moc chytrý a znal tvé nálady.
„Další zmařené životy,“ podívá se do tvých očí a ty jen přikývneš, momentálně tě opustila veškerá síla, se k tomu vracet. Život jim to nevrátí, nikomu z té skupinky chlapců.

Odložíš na stůl svůj mobil a poznámkový blok, políbíš ho na čelo a odšouráš se do sprchy. Potřebuješ své tělo zahřát a smýt ze sebe ten pocit selhání. Zatímco, se oddáváš relaxace, jako rudé duhovky prohlíží fotografie, které si nafotila. Není to, poprvé, co tohle dělá. Tvá práce ho fascinuje, a i když je villain, pořád má nějaké pravidla. A pokud hero nedělají svou práci, občas si to vezme na triko i on a hlavně, jedná-li se o někoho tobě blízkého. A ti hoši byli tobě hodně blízcí, za tři roky, si člověk vytvoří dobré pouto a oni byli podle tebe na dobré cestě.

Když už vše dobře prostuduje, i jeho kroky po chvílí směřují do koupelny, ale když zjistí, že už si ji dávno opustila, nasměruje si to do jiných dveří. V lehké košilce ležíš na posteli a tupě koukáš do zdi. Chtěl si sice popovídat a nabrat na dobré náladě, před tím, než bude mít nějakou schůzku, ale když tě vidí, že dnes nemáš náladu mluvit. Napadá ho jen jediná věc, která umí zvednout náladu oběma. Když nepomáhají slova, občas jsou potřeba činy.

Tvé oči pozorují, jak si stoupl ke kraji postele, jeho postava a ta jeho zvláštní chůze, vážně se nedivíš, že se ho všichni bojí. Měla bys možná i ty, ale tebe to naopak fascinuje. Je na něm něco tak tajemného a zvláštního, a i když si už zaslechla, že není hezký, kvůli tomu, ploššímu obličeji bez nosu. V tvých očích je nádherný. Zamilovala si se do něho na první možný moment, tenkrát ti pomohl, aniž bys věděla, že je to právě On. Ten známí zabiják hrdinů, nesla si tenkrát vybavení a věci potřebné pro tvou práci do bytu a on ti s nimi ochotně pomohl.

Jedno setkání náhoda, druhé také, ale když už to bylo po několikáté byla sis jistá, že tě sleduje, a když si ho konfrontovala, o tom, že víš, že tě sleduje…
Dozvěděla si se asi víc, než si chtěla. On tě nesledoval, protože by byl tebou posedlý, ale proto, že věděl, co za práci děláš a chtěl si být jistý, že tě nikdo nebude ohrožovat. Každá normální ženská se zdravým rozumem by asi utekla. Ty se však nepovažuješ za většinu ženské populace a možná, proto když jeho mohutné paže skončí vedle tvé hlavy se svůdně usměješ. Akaguro tě vždy překvapoval svou inteligencí a smyslem pro taktiku. Že by to měl tenkrát vše důkladně promyšlené a věděl, že mu jen tak neutečeš? Tohle malé prozření tě donutí k úsměvu a on se též usměje, jako by ti snad četl myšlenky.

Moc dobře ví, že s tebou nemusí zacházet jak s porcelánovou panenkou, i tvé tělo má na sobě několik jizev. Nehledě na to, že si ženská od rány a tvůj quirk, taky není k zahození. Možná bys byla vážně dobrý hero, kdyby si se nechala přemluvit učiteli na škole. Ti byli totiž dost překvapeni, že tak nadějný student, který má obstojný quirk si podal přihlášku jen na jednu školu, která ještě k tomu nebyla zaměřující se na povolání hrdiny, ale nějaké sociální terénní práce. Nechtěla si tenkrát být na výsluní, na co by ti to bylo, díky tomu jsi hero v očích někoho, kdo jimi pohrdá. Nesplňují očekávání hrdinů, ale ty ano, v jeho očích splňuješ vše, co hrdina má být. Neděláš to ze sobeckých úmyslů, na to jsou tvé úmysly až moc čisté a tvé tělo se pomalu začíná zahřívat po jeho dotecích. Každý by při pohledu na něj řekl, že v těchto věcech bude možná hr, ale ty víš, že on na tebe vždy jde pomalu. To potom, co se děje už je jen na situaci a na náladě.

A dnes, to chce něco mezi tím, chceš cítit, jak po tobě touží, ale zároveň potřebuješ utěšit. Cítíš, jak jeho dlouhé prsty pomalu směřují po tvých stehnech víš a víš. Shrnují tak lehkou noční košilku, kterou máš na sobě a celou dobu, co ty slastně přivíráš oči, tě on pozoruje, potřebuje vidět, jak moc ti tohle dělá dobře. Miluje, když má nad tebou kontrolu, nehledě na to, že nerad ti dává vše tak úplně zadarmo, a proto už jen z toho, jak tě trýzní jeho dlouhým jazykem tam dole se tvoje tělo stále napíná a uvolňuje nedovoluje ti jen tak rychle se udělat.

Ani nevíš, jak dlouho si s tebou hraje a je ti to vlastně jedno, tvoje mysl začíná být dosti zatemněná, těmi silnými prožitky tak moc, že když do tebe tvrdě vnikne vyjekneš a on se usměje. Té pomalé předehry už bylo asi dost a teď nadešel ten čas na něco o mnoho jemu blízkému. Chce být v tobě tak hluboko, jak jen jde a tvé tělo se tomu jemu snaží vyjít vstříc. Své steny tišíš v polštáři, proč to právě s ním musí být tak moc dobré? Jeho těžké tělo tě drtí a ty máš každou další sekundou pocit, že se pod ním roztříštíš na milion kousků. Jenže ty moc dobře víš, že to nebude tak rychle, a proto si tě zas na chvíli převrátí obličejem k sobě a jeho tempo se opět mění. Ukazuje ti zas něco z té své méně zkažené stránky, té, kterou ukazuje jen tobě, když přijdou takové chvíle. Jen, kdyby trvaly občas déle, proletí ti hlavou a už zase tě drtí pod svým mohutným tělem. Tento večer je pro něj mladý a nepustí tě tak rychle.

Pár dní do Vánoc už jen sedíš ve své kanceláři a opět vypisuješ papíry, začalo být nebezpečné chodit ven a předpisy musíš dodržet. Nepotřebuješ problémy. Takže když už přijde ten den D, který je pro hrdiny hektický, protože musí kontrolovat bezpečnost mladých, co si chodí do KFC na večere. A i on by měl být venku, tohle by měl být jeho čas. Ovšem když otevřeš dveře svého bytu a najdeš ho na gauči, rychle si uvědomuješ, že jeho večeří si na štědrý den TY.