Butterfly effect - Kapitola 51

Po dlouhé době opět pokračování..
Pěkné počtení.

Pro Tokoyamiho byl největší zážitek prohlídka katedrály sv. Víta, kterou vedla Hana. Tam jim snad řekla vše o interiéru a umělcích, kteří se podíleli na její výstavbě a mnoho dalších zajímavostí, které moc lidí nevědělo a ani průvodci o nich nemluvili, ale mezi třemi Pro Hero, proč ne? Byly to zajímavosti týkající se modernějších dějin a událostí, například krádeže či nějakého atentátu, když tu byli sešlosti, jak Hana označovala lidi pohybující se v kostelech, „fáterníků“.

Když se pak přesuli přímo na Pražský hrad, musel uznat, že když došlo na Vladislavský sál, kde průvodce, zmiňoval, že se v něm konaly různé taneční a divadelní představení, a kromě toho se zde pořádaly i rytířské a jezdecké turnaje, nechápal, jak by se sem mohli vejít? Na což sice lidí okolo pokyvovaly hlavou, i pro ně bylo těžké si tu představit jezdce na koních, a ještě k tomu, aby tu zápasili. Bylo to dost těžké na představivost. Vždyť ten sál nebyl tak velký.

Keigo si všiml, jak Hana oba dva lehce pošoupla až k lanu, které mělo oddělovat turisti od středu sálu, kde šli vidět historické parkety, o kterých se zmínil průvodčí. Ne, že by podle něj na nich bylo něco extra, ale nemohlo mu uniknout, že za lanem, je zvláštní tenká, ale za to asi pevná deska, která byla dokola. Ovšem po chvíli přemýšlení, na co to tam vlastně je, tento postřeh vypustil. Vše totiž zabrala snaha udržet aspoň trochu pozornosti při komentované prohlídce, takže sebou dost cukl a snad by i jeho peří zareagovalo nebýt ruky, kterého chytla za rámě, aby se uklidnil, když do místnosti někdo vtrhl. Teď mu neuniklo, jak se Hana spokojeně usmívala, čekala to a její oči zářící spokojeností, jak pozorovaly několik lidí s mutací koní kroužící kolem turistů za lanem, byla až nezvyklá.

Jezdecká skupina - Zelená sedma

Quirk: kentaur, chiméra …

To, jak byly synchronizovaní a malá ukázka zápasu, pokud se to teda dalo považovat za zápas. Vše bylo dobře nahrané a připravená, šlo o dost dobře provedené představení. Následně se, ale zaměřili na děti a mladší dospěláky, kteří pak skončili na jejich hřbetech a byly tak trochu nedobrovolně vzíti na malou okružní po sále, právě po té tenké desce. Bylo to pro mnoho lidí nečekané, ale většina turistů, to čekala a chtěla se dostat na projížďku. Vlastně to schytal i Tokoyami, kterého Hana ještě více natiskla k lanu, a tak ho měli lepší možnost chytit a vyhodit si ho na svůj hřbet. Takže nebylo divu, že se u toho královsky bavila a smála se, když to nahrávala. Všechno to mělo to však dost silný efekt na Keiga, nesouviselo to s Tokoyamim, ale s Hanou.
Nemyslel si, že se tu najdou nějaké takové chvíle, kdy Hana bude… Sám vlastně nevěděl, jak to popsat. Uvolněná, spokojená… Šťastná? Sama sebou? Momentálně působila, jako by se nic za poslední dny nic nestalo, absolutně nic.
Bál se, že Hana bude hromádka neštěstí, ale jak došli sem, měl pocit, že ji někdo vyměnil, ještě na hotelu a možná i u těch vojáků, vypadala, tak zamyšleně a ostražitě… Někde tam vzadu v jeho mysli, z nenadání vyskočila myšlenka, co když tohle vše na okolo Haně chybí? 
Za jiných okolností by tomu nedával tak velkou váhu, ale po tom všem, tu bylo ještě něco, co ho začalo okamžitě sžírat.
Co když se bude chtít vrátit?

Hana chtěla chytit Collectora, ale nikdy nemluvila o tom, co se stane po tom, co ho dostane. Sám věděl, že bude muset najít ještě několik jeho skladů a lidí, co s ním obchodovali, ale to bude díky jeho záznamům hračka. Pak vrátí všem, co jim sebral, ale co pak? Zůstane? Odejde? Nikdy o tom neuvažoval, nebyli spolu zas tak dlouho, ale i tak bylo tohle vše tak nové a ztratit to nechtěl. Přivykl tomu rychle a hledat pak zas někoho nového. Všichni ho znali jako NO.2 Hawkse a ona ho znala jako Keiga Takamiho, a to byl rozdíl. Díky ní zjistil, že mentalita lidí v Japonsku je jiná než jinde. Za jeho minulost ho veřejnost odsoudí, pokud se o ní dozví, i když nic nespáchal, ale Haně, bylo všechno tohle jedno. V její společnosti to bylo jedno, vyrůstala někde, kde na člověka nepohlíželi mezi prsty, protože takovou minulost to měli mnoho lidí i dobrých hrdinů její země.

Jenže, co když jí to nebude stačit a Hana bude se chtít vrátit zpět sem, „domů“?
Ano, věděl, že teď situace není Pro Heroes v její zemi přívětivá, hlavně kvůli Collectorovi, ale po chycení Collectora bude s velkou pravděpodobností, tedy aspoň si to myslel. Takže tu byla i nějaká šance, že by se mohla chtít vrátit. Mluvila o rodině, ale nikdy neřekla, kde tu rodinu chce zakládat. V Japonsku, v Česku? Bylo toho najednou tolik, že se začal cítit mírně podrážděně. Chtěl odpovědi.

Každou další minutou strávenou tady v její zemi, ho tyto pocity nejistoty pohlcovali, čím díl více. Snažil se tu mrzutost nedávat na venek znát, ale začalo to pomalu a jistě vyplouvat. Jediné chvilkové rozptýlení byla ta malá mise, kterou si pro ně připravil pan Kovář, kdy měli dělat eskortu jedné rodině na jejich ambasádu. To musel být ve střehu a jeho mysl nechtěla, aby udělal jakoukoliv chybu. Přece jen ostudu tu dělat nechtěl, když tohle bylo posvěceno letectvem, pod kterým Hana pracovala. Takže mise dopadla na výbornou a Tokoyami i on sám snad poprvé Hanu viděli držet zbraň. Jak pak oba ještě zjistili, Hana kvůli tomu, že měla křehká křídla a nebyla kdo ví jak silná na boj z blízka, byla lepší na vzdálenější útoky. Bylo to logické, vždyť její křídla měnila v krystaly, které pak ovládala, takže byla spíše na útoky na dálku. No, když se pak ozvalo něco o výcviku, jako sniper oba zpozorněli. Ta představa docela i vyděsila. Hana někde nepozorovaně, což na to, jak moc barevný její kostým byl, bylo dost v rozporu, číhající na svůj cíl. Což mu jen připomnělo, že Hana mluvila i o druhém kostýmu, který jí Tomura navrhl a nechal vyrobit. Určitě tím však nemyslel, ten, který jí dal jako dárek k Vánocům a doufal, že ten šmejd se díval. Měl takové tušení, ale nechtěl to zjišťovat stoprocentně, prostě a jednoduše dal na svou předtuchu. Tomura se rád ujišťoval, zda vše jde podle plánů a jeho představ, takže i tohle musel zkontrolovat. Hlavně, když šlo o Hanu.

Pravděpodobně to byla i jeho malá obsese, chtěl mít vše pod kontrolou, tedy hlavně z důvodu, aby ho nikdo v ničem neobelhal. A mohl tak okamžitě analyzovat věci kolem sebe, mít přehled, kdo se osvědčil, kdo ne a kolik hrdinů bylo zraněno. Už když All Might odešel do důchodu to dost smrdělo a chtěli vědět, co přesně vyučuje na UA. Nikdo však nevěděl nic a snaha Ligy zjistit něco při útoku na UA toho věděli ještě méně. Internát a ochrana studentů, následné prolomení Collectora a opětovný útok z jiné strany na studenty. Ještě méně informací se dostávalo ven.

Jeho mysl se uklidnila, když auto, v kterém jeli zastavilo před panelovým domem v nějakém městě, kterého název ani nepostřehl a díval se, jak Hana mizne ve vchodových dveří, ještě s někým a pak banda můžu odnáší nějaké kufru a krabice. Byly popsané, ale z dálky nedokázal přečíst názvy a asi ani neuměl rozluštit jejich význam, bylo to vše česky.
„Ano, Lukáši mám všechno, a i tvoje věci vyzvedneme ve skladu… Ano, volal Daniel, že bude čekat před tou garáží a dá nám klíče, už mi i napsal…. Ano, pozdravovala jsem paní Žlutou, už mám i koláčky, bábovku a několik zavařenin… Stejně mě fascinuje, má pidi midi zahrádku, kdesi kilometry daleku a stejně má vždy zavařenin, že by tím nakrmila celé sousedství, a i napečeno pro celý regiment,“ povzdechla si a podala jídlo svým spolucestujícím, kteří ještě více zmateněji koukali.

„Dejte si, tradiční české koláčky, bábovičky a zavařeniny si dáme až dojedeme na ubytování ke Kovářům. A asi bych vás měla připravit na to, jak to tam vlastně celé vypadá, protože za poslední roky se toho moc událo a každým rokem, jak přibývají hosté, se ubytování rozšiřuje a program je od roku rokem propracovanější,“ zamyslela se, a ještě na moment se podívala na byt, který opouštěla. Nebyl její, ale Lukáše, ten totiž vzal všechny jejich věci k sobě a byt pronajal, někomu, koho Hana znala a potřeboval pomoci. Po chvíli, kdy oba začali ochutnávat a že se do toho z nenadání s chutí pustili, mohla Hana taky spustit a že toho bylo.

Po tom, co začali přibývat další a další příznivci tohoto sletu, museli zařídit ubytování, jenže při větším počtu, byly hotely na okolo obsazené a počet stále rostl, takže se vybudoval ze sponzorských darů a příspěvků, hotel, který sloužil, výhradě pro daleké hosty. Někteří, stále preferovali stany a karavany, pro ty tu stále zůstalo místo, jenže všichni stárli, a tak začalo víc a víc lidí využívat možnosti hotelu. Takže se opět zvětšoval. Jenže nemohli tak velký dům nechat prázdný několik měsíců, takže se mimo slet začal pronajímat i ostatním s tím. Sice se během sletu museli všichni prokazovat, což bylo otravné, ale nutné, už tak s tím byla hromada práce a nikdo nechtěl, aby jim to nějací turisti pokazili, stačilo, že občas došlo na spory mezi účastníky sletu. Jak už vyplynulo ze setkání z hotelu v Praze, na slet nebyli pozvaní jen hrdinové a civilisté s ptačím či jinak podobným quirkem, ale i villainové, bylo to místo neutrální. Tohle ptačí hejno, chtělo prostě mít přehled.
I když někteří byli dost zbohatlý a sponzorovali hotel, to že se pronajímal veřejnosti zajistilo, že kdyby někdo zkrachoval, hotel by si sám na sebe vydělal. Také se s tím zajistila jistá samostatnost, protože hotel tak nikomu nepatřil. Nějakou kličkou patřil pod letectvo, jako nějaký odpočinkový resort. Povedlo se to jen díky tomu, že zde neexistovali agentury, jako jinde. Oblast byla zajímavá i svým okolí, nacházeli se zde památky a různé turistické cesty, takže to už i z toho důvodu lákalo davy turistů.

Když tak zastavily před tím hotelem, nevěřili svým očím. Nešlo tak o to, že to byl fakt velký areál, který dokonce měl vlastní mapku, ale o to, že na české poměry to bylo obrovské. Vlastně se stalo docela velkou dominantou Beskyd asi tak jak Hawksova agentura ve Fukuoce.
„Budeme mít sem přístup, jako všichni ostatní, ale Kovářovi řekli, že já a tím pádem i vy dva budeme ubytování u nich, takže zas nasedat,“ zavelela Hana a Keigo s Tokoyamim se na sebe trochu nervózně podívali. Možná jim to bylo i trochu líto, že nebudou tady, vypadalo to moderně a luxusně. Krom toho zde se určitě měli větší šanci setkat i s jinými lidmi, kteří mohli být přínosem. Hlavně tedy pro Tokoyamiho.

I když dům Kovářů byl blízko, přece jen tu vyzněla otázka, ohledně toho, jestli budou stále tady, nebo navštíví i základnu letectva, na což se okamžitě dostavila odpověď.
„Jen se moc nezabydlujte, zítra ráno pojedeme na základnu a tam budeme, než začne slet, kde si tě mezi tím bude brát Jürgen. Neboj, pokud bys na něco chtěl jít stačí se s ním domluvit. Vypadá sice strašidelně, ale neboj, on je docela klidný a vstřícný člověk na to, jakou má pověst. Krom toho patříš ke mně, takže máš výhodu,“ usmála se na Tokoyamiho, kterému to asi na sebevědomí nepřidalo, protože, když zjišťoval, tak si našel i jeho fotografie a vážně od pohledu působil děsivě. Přitom, když našel starší fotografii vypadal o dost sympatičtěji než teď, ale člověka formovalo vše na okolo, takže prošel jistou změnou. Německo bylo taky jedna ze zemí, kde to bylo těžké a mnoho věcí tam fungovalo, jako tady v Česku.

„V čem přesně je ta výhoda,“ zamrmlal a Keigo by už něco namítl, ale Hana se usmála a prohrábla si vlasy.
„Jsem jeho kmotřenka, což nevím, zda znáš,“ podívala se na něj a Tokoyami zavrtěl hlavou,
“kmotr v tradičním pojetí je osoba, která by se v případě, že se něco stane rodičům postará o dítě. V mém případě je Jürgen osoba, která mě má chránit a myslím, že ti neuniklo, když jsme zmiňovala, že jednou už selhal. Jenže v té době byl i on vážně zraněný, ale věř, neměl by problém se dostat z Německa do Japonska během několik sekund… Jenže se snažím ho moc nezapojovat, už tak svou přítomností vzbuzuji Japonsku poprask na to, kdyby se tam zjevil ještě někdo, jako Jürgen.“
„Pan Jürgen vypadá, jako dost nebezpečná osoba,“ utrousil Keigo a Hana se na něj trochu zamračila.
„Nesvěřila bych Tokoyamiho nikomu, komu bych nevěřila. Jürgena znám, možná ne zas tak úplně dlouho Keigo, ale on moji rodinu velice dobře zná. Šel po nich, když pak zjistil, že Nikolaus Elster má dceru a ta je hrdina, stal se mým kmotrem. Věří, že existuje rovnováha a takže když se v naší rodině našla osoba, která nesplňuje požadavky rodiny a snaží se napravit jejich jméno, stojí prý za to bojovat… Kromě toho byl to jediný člověk, který mě chodil navštěvovat do nemocnice po útoku Collectora pravidelně.“

Poslední slova, už byla tako v dost nebezpečně pod tónině, Haně se očividně nelíbilo, že zpochybňoval její rozhodnutí přenechat výcvik Tokoyamiho Jürgenovi, který byl podle ní dost kompetentní pro jeho výcvik. Jeho quirk se lišil od Tokoyamiho a s Dark Shadow by mu nepomohl, zatím, co Jürgen to byla jiná liga. Jeho quirk byl užitečnější při výcviku Tokoyamiho a Dark Shadow než jeho Fierce Wings, které nemělo nic podobného. Jediné, v čem mu ve finále pomohl bylo tak létat. Inspiroval ho k tomu, aby si našel cestu, jak to provést.

Když dorazili před velký rodinný dům, nervozita byla snad u všech. Ano, Hana je viděla na uctění památky Falcon, ale jen na krátkou dobu a nyní tu stála před domem, který byl pro ni domovem. Po situaci, která nechala na ni dost viditelně špatnou náladu a bylo jí jasné, že to poznají. Tedy hlavně vnímavější osazenstvo rodiny Kovářů.

K velkému překvapení se první ze dveří vyhrnulo nejmladší členové, což byly děti. Většina z nich sice vyrostla od doby, co je Hana naposledy viděla, ale i tak všechny poznala. Tedy až na nejmenší děvčátko, ta byla nová, ale očividně jí nevadilo, že Hanu nezná. Přece jen, když slyšela všechny mluvit o „Tetě Haně“, tak Hanu nebrala jako cizáka, ale jako rodinu.
„A ty jsi, kdo,“ zvedla malou do náruče a pohlédla malé do obličeje. Hanin úsměv trochu pookřál, za to malé děvčátko se usmívalo. Malé děvče, mělo malá křidélka, jako většina dětiček, černé duhovky bez vzornice a kolem očí typické černé značky, které byly typické pro rodinu Kovářů. Krom toho v obličeji byla podobná Ali, což značilo, že Andrea měla přírůstek. V hlavě pátrala, jestli se o tom rodina Kovářova zmínila, ale nemohla si nic vybavit. Bylo jí z této situace dost úzko a nepomohlo, když se po tom, co se před domem objevily i další členové a matka dítěte. Která teď svou vizáží připomínala ještě více svou sestru. Andrea měla na krátko střižené vlasy a obarvené na blond. Nebyl to sice ten stejný sestřih, co nosívala Ali, ale i tak ty krátké vlasy a blond barva Hanu ještě víc znervóznily.

„Ahoj…“ zaznělo dost napjatou situací, všichni čekali, jak na to vlastně celé bude reagovat Hana. Nebylo se čemu divit, ale nechtěli Hanu stresovat hned před cestou, a tak nějak čekali, až dojede až sem. Což teď nevěděli, jestli to byla ta nejlepší volba, při pohledu na ni. Hana se podívala na malou, která si hrála s jejími vlasy.
„Malá tahala,“ podívala se opět na ženu, Andrea se nervózně zasmála a chytla se za druhou paži. Na chvíli sklopila svůj zrak do země a pak na Hanu, dál to však ani jedna nekomentovala, po tom, co její účes Hana pochválila. Jen teda ta atmosféra mezi nimi nezmizela. Andrea se za svou změnu účesu nemusela omlouvat ani nikomu vysvětlovat, proč se nechala ostříhat. Byly to její vlasy a její tělo.

„Takže tohle je ten tvůj amant,“ všechny oči se přesměrovaly na Hawkse, který teď zažil taky kulturní šok. Pohyboval se výhradně v Japonsku a tam se by možná napočítal lidi, kteří měli křídla na obou rukou, ale tady stálo před ním a Tokoyamim asi s dvacet lidí včetně dětí s křídly, a to byl podle všeho začátek, tam dole u hotelu stálo spoustu aut a od pohledu se to tam hemžilo lidmi.

Z čista jasna se však objevila, jako anděl majitelka domu. Ludmila ani nemusela nic říkat, aby se celá skupinka přesunula zpět do domu a dala novým příchozím jejich čas na to se trochu zabydlela.
„Ahoj, broučku. Malá změna, Dominik vás vyzvedne až zítra odpoledne, nastala situace a on musel okamžitě na základnu a nechce, aby se letectvo ukázalo ve špatném světle, hlavně, když tu přijela tak vzácná návštěva. NO.2 Japonska je už něco na naši malou zemi,“ položila ruce na ramena Hany a usmála se. Hana jen netušila, jak moc žena před ní je ráda, že ji zase vidí a už teď tušila, že Hana není ve své kůži. Něco se stalo a Hana to vycítila. Ludmila byla velice empatická, občas si dělali legraci, že tohle je její druhý quirk.
„Takže se máme zabydlet a nachystat jen potřebné věci na základnu?“ Ludmila přikývla a Hana pokývla na ty dva, aby šli též dovnitř. Zapamatovat si všechna jména a příbuzenské vztahy byl nadlidský výkon i Hana s tím měla problém, byla ráda, že jako malá si pamatovala svou rodinu, natož, aby se učila celou rodinu své zesnulé přítelkyně.

Nejen děti, ale i starší členové měly spoustu otázek na Hawkse a jeho quirk, výcvik snad všechno až kolikrát Hana musela zasáhnout. Některá témata byla prostě tabu, bližší rodina Keiga, jeho mise pro HPSC a další témata, o kterých věděla jen Hana. Do toho přišel výslech i Tokoyamiho, ten neměl, co skrývat, neměl pokřivenou minulost jen problém s tmou s čím je konfrontovali hned, aby nedošlo k žádnému nežádoucímu incidentu. I tak, ale ptačí osazenstvo bylo u vytržení, jeho quirk se jim velice zamlouval. Bylo to hezké oživení okřídleného sletu. Tak jako Jürgen a jeho žena, ti taky nebyli okřídlení a vlastně nenesli ptačí znaky, za to jejich quirk nesl podstatu ptáků. Jürgen nemohl vytvořit nic jiného ze stínů než vrány a jeho žena, též.

„Takže ubytovací plán je zde,“ ukázala Ludmila na připíchnutý plánek domu a všichni se otočili,“ nechte nově příchozí se podívat, k žádným změnám pro ostatní nedošlo.“
Zpražila pohledem pár svých synovců, kteří by už šli kontrolovat zda se jim pokoje nepřehodili. Hana neměla dobrý pocit, doufala, že by ji mohli dát do jiného pokoje, než do jakého vždy byla ubytována, jenže jak se ukázalo opak byl pravdou.
„Pokoj vlevo dole… Pokoj Ali,“ zamrmlala a Keigo, který stál vedle ní se na ni podíval, slyšel tu trpkost v jejím hlase. Co si nalhávala, měla tam spoustu svých věcí, a i když Ali už nežila pořád byla součástí tohoto hejna.
„Hani víš…“
„Ne, v pohodě. Tušila jsem to,“ usmála se nuceně a už si brala svůj batoh a za ní se hnal Keigo. Tokoyami se podíval na partičku ve stejném věku, jako byl on sám a ta si ho vzala do parády. Ludmila věřila, že mu bude lépe ve stejné věkové skupině než s bandou dospěláků, kteří občas řeší své vztahy a občasné osobní spory. Ti mladí to tolik neřešili.

„Vážně ti to nevadí,“ naklonil se, aby ji viděl do obličeje, když stáli před dveřmi jejich pokoje. „Nevím, Keigo. Jedno z pozitiv je, že to má vlastní koupelnu a nemusím do společné, ale je tam moc vzpomínek,“ otevřela dveře a první, co ucítila byla ta typická vůně. Ali vždy voněla dřevem a deštěm, bylo to divné, ale tahle kombinace tvořila příjemnou vůni lesa. Možná to bylo tím, že v okolí nic jiného nebylo než lesy a skály. Nebyl to zas tak velký pokoj, ale co víc člověk potřeboval, pracovní stůl, velká skříň s jednou menší, velká postel a typické dívčí serepetičky.
„Věci Ali jsem z části uklidila a nechala jen ty tvoje Hani, aby se sem vešel i Keigo. Kdyby něco můžeš si půjčit i její oblečení, ona Ali nosila dost unisex věci. Takže kdyby něco chybělo nebo sis nechtěl zašpinit dražší oblečení, tak tady,“ vešla Ludmila do pokoje a Keigo starší ženu pozoroval, zatím, co Hana přišla ke dveřím, vedoucí na zadní terasu domu. Byla krytá rostlinami z bočních stran, takže tam šlo vidět jen z té přední strany, která měla výhled na louku a les. Bylo tu dost soukromí, na rozdíl od ostatních pokojů.
Keigo se Ludmile zamlouval, takže po chvíli začali i vtipkovat, ale Hana se zdála stále taková přešlá, až jí to nedalo.
„Neboj Hani, do všech šuplíků jsem nelezla. I když myslím, že na jiné myšlenky tě dokáže přivést i bez jistých pomůcek, že,“ usmála se na Keiga, který zrudla a Hana se prudce otočila na tetu. Tohle vytrhlo Hanu z transu, a i jí se do obličeje nahrnula krev, svou dceru znala dobře a věděla, o ní spoustu věcí, a to i informace, které se točili okolo postelových aktivit. Na rozdíl od její sestry Andrei, která neměla problém si najít klidní vztah.

„Proboha teto,“ okřikla ji Hana a Ludmila se začala smát.
„No, co musela jsem uvést vše na pravou míru, aby si mě neobvinila, že něco chybí.“ V ten moment Hana s hmátla jeden malý polštářek a hodila ho jejím směrem.
„Konečně vidím i jinou reakci než tu, která se s tebou táhne jako sopel Hani.“ Hana se narovnala a pokrčila nosem, Keigo si tam připadal v ten moment jako někdo navíc a nevěděl, jak na toto má správně reagovat.
„Nejsme jediná, kdo si všimne, že vy dva máte nějaký problém, čiší to z vás. A neboť tě Keigo ještě neznám, nepotřebuji, aby se tu…“
„Podvedla jsem ho.“ Ludmila se zastavila v půlce slova a dost nevěřícně si prohlédla Hanu od hlavy až k patě a po chvíli ticha zavřela dveře.

„Tak jako čekala jsem hodně, ale tohle asi ne,“ zamyslela se, tohle téma řešila s Ali docela často, a to i za doby, kdy chodila s Hanou.  A pokud tohle Hana řekla na hlas bylo to její volání o pomoc, znala ji. Dusila své problémy v sobě, nezatěžovala ostatní, pokud to nebylo nutné. A krom toho byla v mnoha věcech upřímná.
„Mám cenu vůbec tipovat v tvém případě, kdo?“ Keigo se zaraženě díval na Hanu, nebyl zvyklí cokoliv osobního řešit s nikým a tahle situace byla pro něj dost nepříjemná. Proč se však nemohl zbavit pocit, že Hana věděla, co dělá, že se s tím svěřila jí? A taky… Kdyby jí to řekla v soukromí, mohl to brát jako něco, co dělá za jeho zády, což Hana nechtěla.

Na nevyřčenou otázku Hana pokrčila rameny a posadila se na postel. Ludmila ukázala i Keigovi, ať se posadí.
„Možná jsem se provdala do rodiny pilotů letectva, ale chvíli jsem studovala psychologii, možná proto, z vás dvou cítím to napětí. Krom toho Keigo, moje dcera byla případ a nevěra docela časté téma a myslím si, že to nepřišlo jen tak, že?“
„Ne, hodil jsem Hanu do bazénu a ona se málem utopila,“ zamrmlal a sklopil hlavu, na což si Hana vysloužila dost nepěkný pohled.
„Já vím! Neřekla jsem mu to, jsme pitomá no… A reagovala jsem přehnaně, protože se kolem něj motala jedna…“ Poslední slova spolkla, ale i to stačilo, aby si žena před nimi udělala obrázek o někom, kdo začal tento problém.
„Nemusíš u toho být, jestli nechceš, ale potřebuji se vypovídat a dostat na to nezabarvený pohled,“ podívala se na Keiga, který sice vypadal, že by nejraději zmizel, ale nějak se k tomu úplně neměl. Jen když si vybavil jeho byl naštvaný, ale Hana bude muset vytáhnout asi věci, které momentálně ještě neví o něm, takže ho zas lákalo tyto nepříjemné pocity přetrpět.

„Vy dva jste si fakt vybrali čas to vám povím,“ opřela se o skříňku a pohledem si je přeměřila.
„Párová terapie, asi bych si na tom mohla založit živobytí než být sociální pracovnicí.“

 kapitola 50 <--- ---> kapitola 52