Odveta 2

 Původně jsem to chtěla udělat jako oneshot, ale napadlo mě malé pokračování.
A proto jsem se rozhodla, že to bude taková malá série, kdy napíšu vždy, co mi přijde na um.

Doufám, že se vám to bude aspoň trochu zamlouvat. 

Zvuk pravidelného pípání přístroje v pokoji, ti jasně dával najevo, že žiješ. Ano, jsi naživu. Přežila si, ať se to zdá pro tebe nemožné, žiješ. Tvé tělo ti připadá, že váží snad tunu a ta tíha tě drtí. Všechno, každý sval a nerv tě bolí. Připadáš si jako by na tebe spadl dům, přitom skutečnost je od toho daleko, co se ti stalo. Šla si zrovna z práce, na každém kroku bývá Hero a najednou nikde nikdo. Tou cestou chodíš stále, chodila si tudy do školy a teď i z práce. Nikdy se nic nestalo a k tomu po tom řádění ligy, tu byli hrdinové stále. Až sis říkala, že snad jinde musí chybět. Asi tě něco vyslyšelo, protože dnešní podvečer byl jiný.

Čítáváš, jak hlavní hrdinka odchází a cítí, že se něco špatného blíží. Je to takové klasické klišé snad v každé knize, někdy to bývá ve finále dobré a hrdinka objeví svůj dar nebo potká muže svých snů, jindy se dostává do nebezpečí a zachrání ji rytíř v blyštivé zbroji. Ovšem tohle se tobě nemůže stát, takové věci se stávají jen v knihách, které ta ráda čteš. V ten podvečer sis myslela, že za to může nálady posledních dní.

Celá tato situace kolem villainů a především Ligy, která teď sčítá mnoho přívrženců už je tak nesnesitelná. V novinách v televizi, ale ani jedna zmínka o něm. PlayerOne, tvůj král podsvětí nikde. Neozývá se a ty máš pocit, že z toho zešílíš. Snažíš se přece být jen trochu realista vídali se jste se docela nepravidelně, ale přišlo ti, že by přece jen mohl mít dlouhodobější zájem. Nemuselo to být vyloženě absolutní romantický podtón, ale něco víc tam být mohlo. Nebo možná, doufala si?
Našla si někoho, kdo ti rozumí, kdo to všechno chápe a miluje stejné věci, jako ty. Nikdy si mu jen slůvkem nenaznačila, že by ti nějak překáželo to, co dělá nebo snad čím se tak nějak živí. Bylo ti to putna, byl někdo, kdo o tebe jevil zájem, jako o osobu, ženu. Neviděl v tobě, ujetou holku, co ráda četla a hrála hry. Myslela jsi, že bys mohla být jeho tak trochu splněný sen. Bohužel pravda byla asi někde jinde. Kdo ví kolik žen takto před tebou měl. V tomhle směru o nic nevíš. Víš možná jen to nejdůležitější, přece jen s jeho kolegy, s kterými pracuje si nikdy nemluva, takže nemáš ponětí, s čím vším se jim svěřil.

Ta ulička, kterou chodíváš denně a zkracuješ si cestu, byla dnes ještě temnější než, kdy jindy. Bylo to zvláštní, přišlo ti jako by tě někdo sledoval, ale přitom, když ses ohlédla nikdo tu nebyl. Vtíravý pocit paniky a úzkosti tě každým krokem pohlcoval a tvé vnitřní já křičelo ať odtud vypadneš a to, co nejrychleji. Něco bylo zle, ale sama si nemohla přijít na to, co přesně je špatně. V jeden moment se ti snad i zazdálo, že ulička je nekonečná. Nemohla jsi dojít na roh, abys mohla odbočit a pochvíli být opět na hlavním tahu. Pak to jako zázrakem všechno utichlo. To divné ticho a prázdno, jediné, co si vnímala byla veškerá bolest, kterou ti způsobil. Každou další ránou si ztrácela naději, že by někdo přišel. Bránit se nemělo snad ani smysl, vždyť si quirkless a tento muž? Je mohutnější a silnější a ke všemu má quirk, tak co na tom sejde. Někde v koutku sebe, přece jen doufáš, že by se někdo mohl zjevit, ale tvoje racionální stránka to nevidí tak růžově. Přece jen to jsou příběhy, smyšlené situace, které mají čitatele udržet u knihy a bylo by přece hloupé, kdyby autorka napsala, že nikdo nepřišel a hlavní hrdinka zemřela. Možná jenom tehdy, kdyby se ukázalo, že jde o nějaký plot twist či o duchařinu. Pousměješ se, tvá racionální stránka, přece jen to, co se děje potlačuje a chce ti dopřát asi nějakou útěchu. Zvuk trhající látky ti rezonuje v uších a čekáš, co se bude dít, místo toho, však to všechno opět utichá a přesně na tom rohu slyšíš zvuky připomínající pranici. Zdá se ti však všechno vzdálené a tvé tělo je unavené, vše černá a ty tušíš, že je konec.

Konec to tedy nebyl a sestra, která přišla do pokoje nemůže uvěřit tomu, že si se probrala. Jak dlouho si vlastně mimo sama nevíš. Hadičky a všemožné dráty, které vedou od tebe tě matou a mluvit ti taky nedovolují. Tvé oči se pomalu přesunou k oknu tvého pokoje, venku je krásně. Svítí slunce a z okna vidíš, jak se větve stromů s listím pohupují v lehkém vánku. Nemusela si to už vidět, co by jiní za to dali. Ovšem v tobě zůstává zahořklá pachuť, cítíš se bezmocně, podvedeně a jsi naštvaná na hrdiny snad víc než kdy jindy, a nejen možná na ně. Ten, koho si přece jen chtěla, aby se objevil nepřišel. Ví o tom vůbec? Zajímáš ho ještě?

Rehabilitace, kontroly, rehabilitace, kontroly… Pořád jedno, a to samé dokola, a to ani raději nemluvíš o tom, jak moc ti dává zabrat tvé psychické zdraví dohromady. Všichni na okolo tvrdí, že to překonáš, pár přátel, které si přece jen měla ti to pořád opakují a když ne oni, tak doktoři, jak tebe to unavuje. Díky tomu si zatrpkla snad ještě víc a zanevřela jsi nad tím, že by tě mohlo něco dobrého potkat. Jediné, co za celou dobu bylo povzbudivé byl fakt, že budeš za chodit. Jenže to horší asi mělo přece jen přijít. Nebylo tak ani hrozné zjistit, že si nebyla jeho první oběť, ale fakt, že villain, který tě napadl nenechal nikdy nikoho živého… Tak proč ty? Tohle nedávalo smysl…. Nebo, co se přesně stalo, že si zůstala živá zrovna ty? Něco na tom bylo dost podezřelé a tvé vnitřní já jasně říkalo, ať zůstáváš ve střehu. Raději si se všem vyhýbala, dokonce si se nepídila po tom, kdo tě zachránil. Bylo tedy dost divné, když se kolem tebe začal motat hrdina, který nakonec byl tvůj zachránce. Přemýšlíš sice, kdo byl ten, kdo tě našel, ale na druhou stranu se snažíš být neviditelná. Víš, že tohle nemají rádi, lidé jako je On… Nedodělaná práce, jak moc dobře to znáš. Vždyť si s jedním chodila…

Pořád na něj myslíš, ve dne v noci, při práci, při úklidu prostě při všem, co děláš, a to dny a týdny plynou jako voda. Občas se v květinářství mihne někdo, kdo tě trochu zaujal, přišlo to docela nečekaně. Není vlezlí a něco na něm je ti i sympatické, možná občasné narážky na tvého nového šéfa. Vážně je to poslední dobou dost těžké. Nejen to, že tě celé tělo stále bolí, místo vozíku už máš berle, ale v práci se ti nedaří tak jako předtím. Díky zranění nestíháš a si ráda, že zákazníci mají aspoň trochu pochopení, ovšem to se nedá říct o novém majiteli, tomu se jeho pomalejší tempo nelíbí a ty už vidíš jen to nejhorší. Každý den přemýšlíš, kdy za tebou přijde a dá ti výpověď. Snaha je pro něj málo, nemáš takové výsledky, jako nové kolegyně a z tvého malého krásného květinářství se stává pro tebe cizí místo.

I když se snažíš se vše stíhat a namlouvat si, že je to vše tím, co se stalo, nejen tvé tělo, ale i tvá mysl už přestává spolupracovat, i když se nevzdáváš. Vracíš se domů, díváš se kolem sebe a jsi nervózní jakoby ti lidé, co kolem tebe prochází se měli najednou otočit a vrazit ti kudlu do zad. Snažíš se najít útěchu v příbězích a hrách, které tak moc miluješ, ale nejde to. Přijde ti to nespravedlivé, ony ty hrdinky, vždy vyváznou a dopadne to dobře. Ale ty nejsi ten případ, tohle ti útěchu nepřináší spíše naopak. Probouzí to žárlivost a nechuť k něčemu, co miluješ. Tak jako tvá láska k těmto knihám se každým zklamáním otupí i jistí cit k muži, který ti jindy nedal spát a musela jsi nad ním přemýšlet ve dne v noci.
Na jeho zvláštní tvář, jeho tělo a nepřirozeně velké ruce, které by tě po každé, když jsi byla s ním mohly zabít. Ovšem kolik potěšení přinesli, kolik něhy…  Pomalu tě to sžírá a přichází jen trápení a pocit mizérie tě obepíná, jak jeho ruka kdysi tvůj krk, ale tentokrát už přiložil svůj poslední prst a nezbylo nic. Jen kousky a prach.

Jsi chodící tělo bez duše a vše přijímáš až pasivně, všichni ti připadají stejní. I když je tu přece ten muž, který toto narušuje a ty nevíš, jak na to správně reagovat. Zjišťuješ o něm mnohé, doktor spíše patolog, který slyšel o tvém případu na poradě. I když se to zdá možná lehce zvrácené, jsi první, koho nemusel pitvat, protože si přežila. Neví sice o detailech vyšetřování a nepatří tak úplně do toho týmu, ovšem je to dost známí a dobrý patolog, kterému neunikne ani jeden detail. Není sice quirkless jako ty, ovšem i jemu nebyl nadělen silný quirk, aby mohl, jako ostatní spolužáci být hrdina, takže ti je to docela sympatické. A co na tom, všem stejně je? Chceš konečně po dlouhé době přijmout to, co ti ten muž nabízí a dopřát aspoň nějaký ten klid a trochu štěstí. Vždyť je to jedno, on neodepsal tak dlouho a jeho stream též dlouho nebyl.

Tento mladý muž, je přesně ten typ, který by chtěla tvoje matka. Vdala se za něj, měla s ním děti a starala se všechno na okolo. Žít normální život. Plný těch stereotypních věcí, které běžný život nabízí. V práci tě vyhodili a ty už nemáš sílu vzdorovat ničemu a tvá mysl vážně teď touží po něčem, co ji aspoň kousíčkem rozveselí a přivede na nějaké hezké myšlenky. Nejen tvá mysle, ale i tvé tělo touží aspoň po milém doteku a po jistotě, že už vše bude jen dobré. Přece jen si žena, která utrpěla moc zlého a chce už i něco dobrého. Sice nedoufáš v nic velkého, ale i to malé stébélko, které ti je nabízeno může být i tvým vysvobozením, vždyť nemáš, co ztratit.

Nemáš sice od začátku nasazené růžové brýle, jak to bývá zvykem, ale cítíš aspoň trochu toho příjemného pocitu, který tvé tělo obklopuje. Nemá to sice na ten pocit, když si byla s ním, ale přesto je aspoň setinkou stejný. Držíš se pořád toho nabízeného stébla. Horší to být už nemůže a ty nějak cítíš, že možná konečně bude něco dobrého.

Jak naivní, ale dokáží být zlomení lidé moc dobře znáš. Četla si o tom, sledovala si seriály a vždy to dopadlo stejně. Doplatili na tu důvěřivost.

Když spolu sedíte u něj a večeříte nic divného přece na tom nemůže být. Povídáte si a debatujete o různých věcech. Není sice fanouškem fantazy světů, ale jako asi každý, kdo se pohybuje kolem vyšetřování má rád detektivky a biografie o známých zločincích se mu také líbí. Přece jen ta psychologie těchto lidí má něco do sebe, takže tě to zaujalo a vy si tak pěkně povídáte. Přijde ti to až vše moc růžové a tvé podvědomí tě opět nezklamalo, to, jak se začíná o nich vyjadřovat. Nepřijde ti to normální, je to čistá forma posedlosti a uvnitř tebe opět křičí ten malý hlas, jsi v nebezpečí!

Omluvíš se, chceš jít na toaletu, ale tvé nohy tě zklamou a tvrdě dopadneš na zem, ani to s ním nehnulo, jen tam sedí a jí. Přijde ti to tak nechutné a cítím přesně ten stejný odporný pocit, co si měla v uličce. Jeho oči se změnili, jeho aura se změnila, už to nebyl ten okouzlující muž, jakým se ti prezentoval celý ten čas v květinářství a tobě dochází, kde si ty proklaté oči už viděla.

Ano, tito lidé opravdu nemají rádi nedokončenou práci.

Jindy by tě pálily oči a cítila bys ten pocit bezmoci, který tě jindy nutí k pláči, ale teď? Ne, dnes už ne, už ti to přijde na jednu stranu vtipné, z tvého poklidného života ve stínu her a knih ses stala velice žádanou obětí tohoto psychopata. Dokonce bys pro něj měla geniální jméno, Doktor Jekyll a Pan Hyde. Ten jeho škodolibí úsměv, když tě pozoruje, jak se snažíš odplazit pryč, jen kdyby věděl, že nehodláš utíkat. Jen se tak ledabyle opřeš o zeď a pozoruješ ho. Nemáš chuť poslouchat jeho monolog o tom, proč tě vlastně nezabil v té uličce a co přesně zapříčinilo, že musel tak náhle ukončit svou přenádhernou činnost, jak to nazýval. Jeden další psychopat, který rád trýzní. Nepídíš se potom ani proč, nechceš vědět motiv, ani jeho příběh, už o něm nechceš vědět absolutně nic. Jediné, po čem toužíš je zavřít tu jeho nevymáchanou pusu anebo ohluchnout.

Mu se nelíbí, jak reaguješ na jeho vyprávění a dost násilnicky a hrubě tě zvedne a třískne s tebou o jídelní stůl. Slyšíš, že co si nespokojeně brblá o tom, že si zničila tuhle hostinu. Zasměješ se, přijde ti to teď vtipné, víš, co tě čeká, tak proč musí mít tolik keců. Jak ty nemáš ráda tyto užvaněné typy lidí, co se chvástají a myslí si o sobě bůh ví, co. Další lavina těch písmen seskládaných do slov a následně do vět, kdyby jen ten muž věděl, že ty nečekáš na záchranu. Tvá záchrana je už to, že konečně zmizneš a v ten moment pocítíš, jeho ruku na krku. Není to tak vzrušující, jako tenkrát, je to absolutní opak toho příjemného pocitu, který to v tobě jindy vyvolalo. Místo vyděšeného výrazu se ti na rtech vykouzlí další pocit, máš tušení, že už s tebou není něco v pořádku, strach, který tě jindy ochromil se měnil v něco jiného. V něco horšího, co by asi nikdo neměl pocítit, za jiných okolností. Ale, co z toho? Opět vše černá, ale absolutně z jiného důvodu než ztráty vědomí.

Temnota vás oba pohltila i s jídelním stolem a jediné na co se zmůžeš je překulit se na bok a začít dýchat. Ruka muže, která do teď svírala tvé útlé hrdlo byla odtažena a následně rozsypána v prach. Hlavou ti prolétnou několik nehezkých výčitek, které by si svému zachránci asi jindy vykřičela do obličeje, ale když pohlédneš na něj nezmůžeš se na nic. Je na něm něco jiného. Jindy černý nebo rudý kabát vystřídal velice padnoucí oblek a kabát s kožešinou. Kus od něj si všimneš berel, ale jeho noha je už v pořádku, čekal. Čekal, až vše utichne, aby mohl být zas s tebou a to, co se dozvěděl ho nenechalo klidným. Zuřil, a to byl ještě slabý odvar toho, co se jeho nitrem momentálně honilo, byla to velká smršť těch pocitů, který člověk pocítí, když přece jen mu na někom záleží a on právě zažíval něco, co snad nikdy nezažil. Tohle byla věc, která ho neskutečně vytáčela, ale nemohl ji zničit, a tak muž předním musel dostat za vše, co mu, a hlavně tobě udělal. Vychutnával si každý jeho zděšený pohled a nářek, přece jen na tohle nebyl zvyklý, a tak možná někdo jiný by si v takové chvíli s mužem hrál o něco déle, ale on nemá tolik trpělivosti, jako normální smrtelník a ty to víš.

Tvá nalomená a teď už snad i zvrácená mysl na to divadlo ze začátku nereaguje, ale každý další jeho tah tě hřeje tam někde uvnitř tebe a ty až teď chápeš, že si se nenarodila být na té straně dobra. Byla si zrozena pro tuhle stranu. Stranu stínů, ztracených snů, nebezpečí a to, jak ten muž, tak moc trpí, ti vyvolá úsměv na tváři. Dostal konečně, co si zasloužil. I kdyby ho chytli, nestačilo by ti, aby ho zavřeli, chtěla si ho vidět trpět, tak jako ty tyhle předchozí měsíce. Posadíš se na kraj stolu a pomalu se po tvém těle rozestupuje úleva, když vidíš, jen něco, co býval on. Jenže je tu ještě jeden dost znervózňující podnět. Pár rudých duhovek, tě probodávají, kontrolují každou část tebe, aby si ověřil, zda jsi přece jen celá.

Nestačí mu však jen vidět, chce zjistit, jestli nezanechal na tvém královském těle něco, co by musel mít na očích a trýznit jeho tak už utrápenou hlavu. A tak několika delšími kroky zmenší tu vzdálenost mezi vámi a jeho obří ruce spočinou vedle tvých stehen, to napětí, ta tíživá atmosféra mezi vámi by se dala krájet. I tak tu bylo něco, co tomu všemu dávalo ještě jiný podtón. Velice zvláštní, a přitom dost známí. Jisté neuspokojené tužby a k tomu ta zlost, a přitom i hravost. Chceš to opět. Hrál si s tebou a ty chceš odvetu, vše mu to vrátit. A možná tvé nohy tě tolik neposlouchají, ale on za to vše, co ti způsobil nemá na výběr. Musí se ti teď podvolit a ty mu jisté věci nechceš dát zadarmo.

Vše se ději tak rychle, tedy přesněji ten přenos z této místnosti plné krve do jeho pokoje, který je teď jiný, a přitom z něj číší to, že je jeho. I postel už je jiná, velká myslel na tebe, nechtěl tě přece jen nechat jít.  Cítím každým jeho dotykem tu nedočkavost a ty víš, že ho chceš jistým způsobem potrestat.
„Ne,“ zamrčíš, když už překračuje jistou hranici a jeho zornice se zúží, „nechal si mě čekat, bez toho abys o sobě dal vědět.“ Tvá slova způsobí jeho znejistění, ty vidíš, že tohle už není jen o jisté tužbě a uspokojení svých potřeb, žádní kamarádi s výhodami. Tohle nabralo na naprosto jiný level. Nemusíte být šťastná rodinka, ale to, co oba potřebujete si umíte dát jen vy dva a k tomu, aby se cítil komfortně potřebuje tebe.

Jeho ruce sevřou povlečení peřiny a jeho poraženecký povzdech tě přesvědčí, že bude po tvém. Zná tě, každé tvůj pohyb, každou grimasu a ví, že to chceš tak moc jako on. Byli to dlouhé měsíce, ale věci nešli tak jak měli a vše musel vyřešit, nechtěl tě do toho tahat. Ovšem teď si byl jistý, že bude muset, nedovolí, aby ti ublížili. Nikdo ti na hlavě nezkřiví ani jeden tvůj vlásek.

Je to nezvyklé od toho na co sis od něj zvykla, jeho doteky jsou jemné a každý kousek tvého odhaleného těla, vždy políbí. Hledá na tobě cokoliv, co se od jeho nepřítomnosti změnilo. Pár jizev nových máš, a hlavně na nohách, těm místům se věnuje s takovou dávkou opatrnosti a jemnosti, že nemůžeš věřit vlastním smyslům. Právě tě nejnebezpečnější villain Japonska zahrnuje něčím pro něj tak netypickým. I kdyby si to někomu řekla, považovali by tě za blázna a lháře. Přitom je to vše pravdou. Nemohla bys jim však popsat ten pocit, když jeho prsty v tobě jsou a způsobují ti potěšení, které ti tak dlouho bylo odepřeno. Nejde to, občas se na tebe mezi tím podívá, ujišťuje se, že to, co dělá, dělá dobře a také jediný pohled do tvých očí, vždy řekne, že s tímto končit ještě nemá, a tak ho necháváš takto velice dlouho. Ovšem on ví, jak na tebe a když už sama nemůžeš nic jiného vydržet cítíš ten pocit plnosti, tvé nohy obepínají jeho boky a jestli tě dokázal předtím vynést do výšin teď máš pocit, že snad ti dal snad křídla jako dar. To, jak tě pozoruje tě přivádí k šílenství, chce to všechno vidět, to, jak moc se ti to všechno líbí, naposlouchal se tvého hlasu do syta. Teď byla řada, aby viděl vše.

Do místnosti vkročí muži a jejich oči spočinou na mladíkovi sedící v křesle uprostřed místnosti. Dalšími kroky, kterými zmenšují místo mezi nimi, cítí tu tíživou atmosféru. Jeho krkavé duhovky, propalují příchozí skrz na skrz. Přišli jsem vyjednávat, ale ty víš své. Pomalými kroky, v krásných nových černých šatech doplněny pěknými doplňky se cítíš, jako královna podsvětí. Posadíš na kraj křesla a podíváš se na muže před sebou, který momentálně nenachází slov. Zná tě, ty znáš jej. A on byl jeden z dalších, kteří ti ublížili. Neměl tě vyhodit z květenství.

Špatně dopadne každý, kdo ublíží jeho královně.