Fumetsu - kapitola 2

 Neboť jsem začala být aktivní na Wattpadu, tak na žádost, i když jen jednoho komentáře, jsem se rozhodla o napsání/přepsání další kapitoly z univerza Naruto.

Takže pěkné počtení.

Najít vhodné útočiště v místě, kde to člověk nezná je těžké. Potřebovala očistit rány, takže hledala aspoň nějakou tůňku, která byla trochu k světu. Nakonec se jí přece mezi tím, co bloudila našla místo mezi vysokými stromy a hustým křovím, které bylo kousek od jezírka. Věděla, že je riskantní teď po tom boji rozdělávat oheň, ovšem musela vodu převařit, aby aspoň byla trochu užitečná. Nemohla si dovolit do rány zavést další nečistoty, už tak nevěděla, jak ji z toho dostat. Její zkušenosti s bylinkami byli dobré, ale jak mohla něco udělat, když neznala jed. Všimla si, že její tělo se snaží bojovat samo, jenže už tak vyplýtvala dost chakry, aby mohla tento boj vyhrát.

„Vydrž, zkusím něco najít, aspoň trochu ti ulevit,“ nechala napít svou kamarádku a vydala se do lesa, její oči šmejdily po všem, stromy, keře, každý květ. Neuniklo jí nic, podařilo se jí v okruhu místa, kde nechala Kazemai. Směrem zpět k místu, se snažila za pochodu, obstarat vše možné, aby mohla přípravu urychlit. Ovšem, když se blížila k místu, měla dost zvláštní pocit jakoby…

Nikdo tu však nebyl, ale na její ostražitosti to neubralo, vše ostatní, co nešlo udělat po cestě, mohla konečně dokončit. Připadala si trochu vtipně, naposledy, takto blbla s bylinkami, když byla malá a hrála si s ostatními. Klasické vaření lektvarů a hraní si na čarodějky, Ika se pousmála nad tou vzpomínku.
„Vidíš, Kaze… Kam jsme to dopracovali, z jednoho průseru do druhého. Prvně blázni a teď asi chcípneme,“ potáhla nosem a začala nanášet mast na tu její ránu, která se nelepšila, „ať to zabere.“
Nemohla pro ni udělat nic víc, snaha najít někoho v okolí byla pravděpodobně zbytečná, pokud se tady pohybovali Akatsuki, bůh ví, na koho by narazila. Ten tíživý pocit z toho, co se stalo jí neopouštěl, jak si vlastně mohla nevšimnout, že Kaze s ní není?

Kaze na ni dávala v kuse pozor a ona ji nechá za sebou v té nejhorší možné situaci. Krom toho měla pocit, že nic nedává smysl. Její hlava se snažila logicky přijít aspoň na něco rozumného, co by vysvětlilo jejich prapodivnou situaci. A že to nebylo nic jednoduchého, jak se dvě normální dívky, tedy do určité míry normální, mohly dostat do světa jako je tento. Vždyť tento svět… Byl...
Ika si prohrábla vlasy, nemohla přijít na to, co byl vlastně tento svět zač jakoby se ta vzpomínka či myšlenka, to odhalení té skutečnosti se vzdalovala a vytrácela, každou vteřinou. Zapomínala, to jí bylo jasné, ale na co přesně? Cítila, jak jí pálí oči a jak moc jí tohle všechno značně deptá. Utřela si noc a setřela pár slz, které jí sjížděli po tvářích. Noční můra, tohle byla ta nejhorší noční můra a probuzení v nedohlednu. Mohlo tohle být ještě horší, pomyslela si a jen, co já tato vtíravá myšlenka prolítla hlavou hodila kámen směrem na přicházející osobu.

Její intuice očividně neklamala a opravdu tu někdo byl. Kameni se vyhnul s přehledem a až vyšel ze stínu stromů a svit z měsíce, jí dovolil konečně odhalit identitu této osoby. Zalapala po dechu, nejdříve Hidan a Kakuzu a teď? Co to s dneškem vážně bylo? Před ní stál z masa a kostí Uchiha Itachi, další člen organizace Akatsuki.
Té nejistoty a bojovnosti v těch jejích černých očích nemohl přehlédnout, byla tentokrát odhodlaná svou kamarádku bránit, i když neměl v plánu jim ublížit. Aspoň tedy nyní, musel splnit rozkaz.
„Nechci jí a ani tobě cokoliv udělat,“ zvedl ruce mírně nad hlavu v gestu, že to myslí vážně. Celkově působil zvláštně, neměl na sobě svůj plášť ani ten pověstní slaměný klobouk, měl jen typické černé triko, z kterého koukala část síťkovaného trička a černé kalhoty, na kterých byl opasek s pouzdry. Nedovolil si vyjít bez potřebných zbraní, ale zas chtěl, aby působil, co nejméně děsivě, pokud chtěl, aby mu důvěřovala.

„To je vtip, že? Ještě před chvílí po nás šli dva členové a teď, nechceme vám ublížit. Strč si to někam,“ zavrčela, od typických klidných povah Uchihů se tato mladá dívka docela lišila, měl dost prořízlou pusu, na rozdíl od Itachiho. Ten však dokázal být trpělivý a nedával jejím slovům až tak velkou váhu, nemohla mu nic a to věděl, jak on, tak dívka před ním. A přesto měla tolik kuráže, možná spíše drzosti s ním takto mluvit.
„Tak jinak, mladá dámo, jestli mě nenecháš vám pomoci, tvá kamarádka zemře do několika hodin a tebe pravděpodobně zabije někdo jiný. Nemáš moc na výběr, buď mi budeš důvěřovat a přežijete obě nebo ani jedna. Volba je tedy na tobě,“ řekl klidně, a ještě kousek popošel směrem k ní, neuniklo mu, jak její oči těkají od ležící dívky k němu. Měl pravdu, i když si to velice neochotně přiznávala. Ika poraženě vzdychla, nechtěla přijít momentálně o člověka, který jí byl v této situace natolik blízký. Její černé oči opět zamířili směrem k mladíkovi a přikývla.

Itachi pocítil slabý záchvěv úlevy, nedokázal si z nějakého důvodu představit, že by to děvče před ním, přece jen někdo zabil. Mohlo se to zdát divné, ale podle toho, co mu řekl Kakuzu a její reakce, nic si nepamatovala. Což ho docela překvapilo a na druhou stranu se mu i ulevilo, protože to pak vysvětlovat u nich, že jí zná by bylo na obtíž.
„Může chodit,“ přišel k ležící dívce a pohlédl na její ruku, to, co černovláska udělala sice nezastavilo jed, ale zpomalilo, což mu trochu hrálo do karet. Sasori neměl protijed, takže ho musel namíchat, než ji přivede. Nezbylo mu nic jiné, než mladou dívku vzít do náruče a nést ji.
„Jdeme, čím rychleji vyrazíme, tím…“
„Chápu,“ zavrčela Ika, jedním máchnutím nohy, odkopla kusy hlíny na jejich malé ohniště a tím plameny uhasila. Vydala se tedy s Itachim k nim, ovšem nevěděla, kam přesně ji vede. Bude to jeskyně, nějaká chatrč, kde je nějaký ran hojič a specialista na jedy? Zase nic nevěděla. Tohle všechno mělo tak rychlí spád, že jí z toho začala nemálo bolet hlava.

Celou cestu držela s Itachim tempo, nerozuměla tomu, jak dokáže takto bez problému skákat ze stromu na strom. Předtím se nad tím tolik nezamýšlela, možná to i dělal fakt, že byla v ohrožení života. Byla tu velice zásadní otázka, jak to, že tohle umí. Vždyť neprošla žádným takovým výcvikem, chodila do školky a školy a vždy si na vše připadala levá. Neuměla rychle běhat, skákat do výšky, vždy si říkala, že atleticky není nadaná a teď. Nedalo se to říct o Kazemai, která zas uměla běhat, hlavě, co se týkalo vytrvalostních běhů. Mohlo se zdát, že by na ni žárlila, no nikdy tomu nebylo tak, Kazemai byla jako její setra rozuměla jí ve spoustě věcí. Každá tu druhou obdivovala v jiných věcech, a proto byly tak dobré kamarádky.  Její oči potemněly a koutkem zahlédla, jak bezvládně leží v jeho náručí.

„Mohli jste si pospíšit,“ řekla trochu podrážděně Konan, když dorazili k cíli. Vypadalo to, že nebyla v dobré náladě, mohl za to však fakt, že Sasori byl netrpěliví.  Zprvu si myslel, že to bude dělat déle, ale nakonec tom měl rychle, než čekal, očividně se zlepšil, co ho nemálo potěšilo. Takže pak dole netrpěli postával a pochodoval. Nechtěl se zdržovat takovou prkotinou, jakou byla právě tato situace. Proto také, vykročil na terasu za Konan, aby popohnal Itachiho. No, když však nahlédl do tváře, dívce v jeho náručích znejistěl. Vlastně se nikdo z nich nezmínil, jak vypadaly a co jsou vlastně zač. Mohl děkovat, že měl na hlavě ten klobouk, který si vzal a vlastně nevěděl proč. Možná to byl fakt, že na svůj věk pořád vypadal dost mladě a bylo to dost na očích. Bylo mu z této situace zvláštně, ale potřeboval si být jistý tím, kdo je ta brunetka.
„Pojďme ke mně do pokoje, podle toho to vypadá, že ztratila dost krve,“ zamrmlal a Itachi pokývl a vydal se za ním, Ika cupitala za Itachim, ale Konan ji odchytila.

„Nebylo by moudré je rušit, sama by sis měla odpočinout,“ řekla o dost klidněji, když z dohledu zmizel Sasori.
„Ne, já si odpočinu až budu vědět, že je v pořádku, krom toho pořád mám jisté pochybnosti.“ Netajila, že se jí tato situace vyloženě příčí i tón jejího hlasu jasně Konan napovídal, že to bude složité. Jenže nechtěla, aby se zbytečně ochomýtala kolem ní, když jí bude ošetřovat. Nemusela jim zavazet a tak, když se Ika opět otočila ke dveřím, cítila, jak jí někdo udeřil do zátylku. Mněla před očima hned tmu a Konan její padající tělo chytla do lístečků papíru.

Itachi se Sasorim mezitím došly do Sasoriho pokoje, kde uložil Itachi mladou dívku na lůžko, které jindy okupovaly loutky. Sasoriho oči spočinuly na její obvázané ruce a pak opět na jejím obličeji.
„Tohle byl dobrý tah,“ pokynul k její ruce a do injekční stříkačky natáhl tekutinu, která měla dívce ulevit a neutralizovat jed.
„Taky jsem si říkal,“ řekl klidně Itachi a pozoroval staršího muže, jak vyměnil provizorní obvaz za nový a s podobnou mastí, jako byla ta od dívky s černými vlasy. Sasori ji jemně odsunul vlasy z jejího obličeje a Itachi trochu nechápavě povytáhl jedno obočí výše.
„Je pobledlá,“ uchechtl se Sasori, reagoval na ten jeho výraz a Itachi přikývl.
„Ztratila dost krve.“
„Z té rány asi těžko,“ pronesl ironicky a podíval se přímo na Itachiho, chtěl to slyšet. Být si jistý, že jeho tušení je správné.
„Utkala se s Kakuzem a Hidanem, no a při boji používala techniky klanu Chi,“ všiml si, jak se Sasori narovnala a chvíli uvažoval. Namířil si to k nějakému boxu, když ho otevřel vznesla se pára, bylo tam chladno. Sasori vytáhl z boxu balíček krve, ale nepřebíral, vzal první a vracel se zpět k nim.
„Ty víš její krevní skupinu nebo ji chceš odrovnat,“ prohlédl si Sasoriho, který se opět uchechtl.
„Je z klanu Chi, jim je jedno jakou krev do těla dostanou krom toho vždy mají 0,“ pokrčil rameny a vpíchl do její ruky jehlu a přelepil náplastí,“ znáš ten klan?“
Itachi pokýval hlavou, vlastně se o nich dozvěděl z knih, ale nikdy se s nikým nesetkal osobně.
„Povídalo se o nich, že legendy o démonech pijící krev pochází od nich, že oni sami jsou ti démoni pijící krev. A důvod pití krve je ten, že si udržují mládí a nesmrtelnost,“ zvedl oči ke svému kolegovi a Itachi se zamračil.
„Pěkné pohádky,“ odsekl nějak se nevzrušujíc nad tím, co řekl. Byl to blábol, nemohla to být pravda, vždyť by se něco o tom dochovalo. Jenže o tomto klanu se vědělo opravdu málo na jednu stranu.
„Víš, že sice sharingan mají od Uchihů, ale pochází z naší strany, z území písků a skal. Tam taky po generace žily. Takže typuji, že si se s nimi osobně nesetkal,“ nespouštěl z něj oči a Itachi opět jen zavrtěl hlavou v gestu, že ne.
„Já ano, řekněme, že na těch báchorkách něco bude. Krom toho, nikdy se nenašlo žádné těl…“
„Ano slyšel jsem, kromě jejich hlavy klanu, královny,“ odsekl a už se chystal k odchodu.
„Když tělo zbavíš krve a chakry, vysušíš tak tělo k tomu připočtěme roky a nezbyde nic jen prach,“ řekl klidně odcházejícímu muži a ten se v rámu dveřích zastavil.
„Chceš mi tím naznačit, že si sem Pein nechal eskortovat, démona,“ řekl s ironií v hlase a Sasori se posadil na kraj stolu.
„Tak nějak, krom toho se jim u nás říkalo Jūichiby, démoni s jedenácti ocasy. Sice do velikosti původních bijū a jejich ničivé síly mají daleko, no, co se týkalo těch technik…“
„Proč mi to vlastně všechno říkáš,“ otočil se podrážděně na něj, nerozuměl tomu, proč mu to říká.
„Protože klan Chi byl klanem Uchihů vyhnán a snažili se je vyhladit, nesou si tu nenávist v sobě a mě neuniklo, jak se snažíš být v klidu před tou černovláskou.“
„Ony cestovaly spolu.“ Sasoriho obočí vyjelo o kousek výš, tohle ho překvapilo Uchiha a Chi pospolu, byla to novinka.
„Uchiha a Chi pospolu je mi docela novinkou,“ zamyslel se a Itachi se vrátil zpět jen pro změnu zavřel dveře.
„Ty víš, že znám ji a já vím, že znáš zase tuhle dívčinu. Možná bychom měli mlčet pro dobro těch dvou nebo je má intuice vedle.“ Sasori mu však nic neodpověděl, jen přikývl a Itachi mohl odejít, bylo m putna, že nechal to děvče s ním. Očividně ji, ale nechtěl, jakkoliv ublížit, to ho možná trochu uklidnilo. Peinovi podle jejich rozhovoru dost záleželo na její bezpečnosti, očividně vidina nové posily, při této tíživé situaci byla potřeba.

Ika se probrala na madračce v prázdném pokoji, protřela si temeno hlavy a cosi sprostého si nespokojeně zamrmlala. Její nejistota, ale okamžitě vzrostla, když si pořádně prohlédla pokoj, nebyla tu. Tohle bylo zlé, cítila se podrážděně, a ještě dost bezmocně. Vydala se tedy potichu ven z pokoje s cílem najít ji. Sice to byl velice odvážný krok, no její hlava neviděla žádný problém, jen tedy do doby, než se střetla s mužem scházejícího ze schodů a cosi vykřikoval, pravděpodobně na kolegu.

Tvrdě dopadla na zadek a podívala se muže s blond vlasy, Deidara. Bylo zvláštní, že tohle si její paměť uchovala. Jména a věděla přesně, co umí, a tak se natlačila ke zdi. Mladík si ji prohlížel, jako kdyby viděl nějaké zvláštní zjevení, ale možná to bylo tím, že těmi oči mu připomínala muže, kterého ze srdce nenáviděl. To, co předvedl nemohlo být umění a stačilo málo a možná by přece jen něco odbouchl, kdyby se neozval ten známí otravný hlas.
„Deidaro, to je host. Ať tě to ani nenapadne,“ zavrčel Sasori z vrchu schodů a Deidara si povzdechl.
„Nejsi můj rodič, aby si mi říkal, co smím a co ne,“ odsekl mu a naštvaně při odchodu ven, kopl do její nohy. Na což je taky rychle stáhla k tělu, věděla, že jí pozoruje Sasori, jen ji opět překvapila jeho vizáž. Takto si ho nepamatovala, byl přece loutka a taky byl pořád skrytý ve své loutce. Jenže tento muž vypadal až moc lidsky a živě na to, že by měl být loutka. Neživá věc ze dřeva.
„Budeš tam sedět dlouho nebo jí chceš vidět,“ zeptal se a pozoroval, jak nejistě se dívka zvedla a šla za ním. Neměl rád, když k němu kdokoliv chodil, stačilo, že ho navštěvoval Deidara. Vždy jen pro jednu věc, a to debatovat o umění, což v realitě vypadalo tak, že se hádaly a jemu to dost drásalo jeho nervy.

Tady však neměl moc na výběr, byl tak trochu jediný, kdo uměl aspoň základy ošetřování a na sešívání tu byl Kakuzu. Takže její kamarádka musela zůstat tu, aby jí mohl momentálně dopovat krví, a přitom v klidu pracovat a necourat tam a zpět. Klidně pořád oddechovala na lůžku a její pleť aspoň trochu nabírala na původní barvě.
„To s tou mastí byl dobrý krok,“ řekl bez větší emoce a Ika se ušklíbla. Pomalu došla ke Kazemai a pohladila ji po ruce, přišlo jí opět na nic. Tak moc si vyčítala, že ji ztratila v tom lese. Jenže na druhou stranu, jak by to dopadlo, kdyby ne?
„Vy jste kamarádky,“ zeptal se Sasori pozorujíc reakce černovlásky, která šokovaně vzhlédla k němu.
„Ehm… Ano, dost blbá otázka.“
„Uchiha a Chi, přátelé?“ Další pitomá otázka, prolétlo jí hlavou, ale vzápětí jí něco došlo.
„Jak víš, že,“ nestačila ani doříct, co chtěla, protože jí skočil do řeči.
„Krevní techniky a ty si až nápadně podobná Uchihům, ale můžu se mýlit… I když teď si mi to potvrdila,“ pokrčil rameny a přeměřoval si ji, „Jak se jmenujete? Myslím obě? Ono by bylo možná dobré vědět, jak vám říkat…“
„Ika… Uchiha Ika a Chi Kazemai.“ Každé slovo znělo tišeji, ale přesto jí dobře rozuměl.
„No dobře Ika-san, víš, kde ji teď najdeš, takže můžeš za ní přijít i zítra, pochybuji, že se vzbudí tak brzo. Jinak, vyhazovat tě nebudu, ale mám podmínku, buď ticho.“
Jak milé, prolétlo jí hlavou a snad poprvé, to nějak nekomentovala jen tiše seděla vedle ležící kamarádky, která byla aspoň na živu, což byla docela uklidňující zpráva. Sasori jí nic dalšího neřekl, ani ji nekonfrontoval s tím, co vlastně mají s nimi v plánu. Což jí nemálo děsilo. Věděla, že jejich vedoucí je Pein, ale o něm toho moc nevěděla, jen to s těmi démony, no ale vyptávat se tohoto mladíka se jí moc nechtělo. Už tak cítila to zvláštní napětí tady. Krom toho, proč se divil, že jsou kamarádky? Jsou a nejlepší, co měl za problém?

Kapitola 1 <--- ---> Kapitola 3