Butterfly effect - Kapitola 50

 Vítejte u nové kapitoly, doufám, že se vám bude líbit.

„Hana-san, musím říct, že jste vážně dobrá ve zastrašování lidí,“ zamumlal a pustil se Tokoyami konečně do jídla, které si mohl v klidu vychutnat. Sám dobře nevěděl, jak správně Haně říci, že to, co tu předvedla v něm zanechalo docela hluboký dojem. Pochopil, že muž je villain, ale jak v letadle vysvětlovala, tady v Evropě to chodilo jinak, tedy v některých zemích Evropy. Pokud nebylo dostatek důkazů a vystaven zatykač nezmohli nic a když, tak se kolikrát dostali ven, protože měli buď podplacené lidi nebo rovnou měli imunitu, jednalo-li se o cizince. Takže usoudil, že to bude asi jeden z těchto příkladů.

„Eh… Děkuji, asi,“ vyřekla trochu nejistě, a i Keigo tohle trochu nepobíral. Co tím vlastně Tokoyami myslel, prolítlo mu hlavou a jeho jestřábí oči ho pořádně sjely. Nežárlil nebo tak něco, jen mu to přišlo divné. Hana vypadala zaskočeně a asi též kalkulovala, co tím Tokoyami myslel. No ve finále se jen zlehka usmála a možná ji i snad došlo, co tím myslel. To byl jediný, kdo to nepochopil?
„No jo, občas je to potřeba, když se chceš udržet v jisté pozici a mít navrch. Krom toho bez tohoto by ses u nás neobešel, občas musíš budit strach v tomto okruhu lidí. Pomáhá to při práci, ne, že ti jdou na ruku, ale víš, že můžeš využít jejich služeb a dopídit se tak k lidem či informacím, které zrovna jsou pro tebe důležité.“

Hawks se otočil na Hana s lehce překvapeným výrazem ji sledoval u nich to tak moc nefungovala a jestli to někdo tak dělal, tak většinou už stál na té druhé straně. Bylo to zvláštní tolik rozdílů a ona se dokázala přizpůsobit jejich dosti utáhlým podmínkám, které by možná jiné lidi odradili tam začít. Ona měla sice důležitou práci, která ji nedávala na vybranou, krom toho bylo to osobní, ale i tak. Vždyť tam dělala kurz a kdyby jeho nadřízení nebyli takoví a Hanu nechtěli využít jako jeho či dokonce jeho senpai, Lady Nagant, která teď byla v Tartaruse. Děsil se, kdyby Hana byla jistým způsobem naivní a idealistka, jako každé dítě, a přece jen na to kývla. Jeho senpai byla chytrá, taktická a dokázala dlouho unikat, ale Hana měla výhodu, že i když by páchala zlo nevystopovali by ji, jak Kainu. Nemusela na rozdíl od ní být na místě činu, což Kaina musela, její quirk Rifle byl k tomu přizpůsoben, ale Hana s jejíma hackerskými schopnostmi a krystaly jakékoliv velikosti a křídla, která vydržela hodně. Ovšem, co bylo nejhorší bylo to, že Hana by zlikvidovala Commission tím, že by zveřejnila pravdu a dala by lidem i důkazy, věděla by, že pokud lidé mají důkazy z různých výslechů, kde budou jejich oblíbenci a uvidí zradu, nebudou to zpochybňovat a novináři spolu s televizí je rozcupují. Tato představa byla snad horší než, když o tomto přemýšlel posledně.

„Co budeme mít dneska na programu? Vím, že si to říkala, ale rád bych věděl podrobnosti,“ usmál se Keigo, aby změnil téma, a hlavně změnili toto téma, o kterém nechtěl už přemýšlet. Bylo mu z té představy jistým způsobem úzko, a ten pocit chtěl, co nejrychleji zahnat. Všiml si, jak se její zorničky lehce roztáhly v překvapeném gestu a její úsměv se ještě víc rozzářil. Na tuhle část výletu byla pyšná, protože spojovala snad vše, co měla. Edukaci v oblastech kultury její země, návštěvu památek hlavního města její země a nejdůležitějším aspektem byla malá praxe v podobě hlídky na Pražském hradě a dalších památkách tohoto města. Doufala, že tak aspoň Tokoyami bude vědět, kdyby náhodou někdy musel do zahraničí zrovna k nim. Nejednalo se jen o zkoušku, kdy museli prohledat lidi, zda u sebe nemají zbrani, když vstupují do areálu hradu, ale i eskort významných lidí do parlamentu na různá jednání. Díky důkladnému a velice dobře obeznámenému Dominikovi Kolářovi, kterému Hana říkala strejdo i po tom, co chodila s jeho dcerou, zařídili i tento eskort, který se měl odehrát večer, ovšem nejednalo se tak úplně o nějakého vysoce postaveného muže, ale o jeho rodinu, kterou si sebou přivezl. Což kolikrát znamenalo větší problémy než eskort rovnou dotyčné osoby. V jiných situacích by to nikdo nepovolil, ale NO.1 Česka a NO.2 Japonska, byla velice dobrá páka a krom toho si Hana byla na sto procent jistá, že na to kývli jen kvůli Hawksovi. Přece jen byl po světe známí a velice oblíbený.

Byla neskutečně ráda, že cesta na hrad proběhla bez sebemenšího problému, jen pár lidí je zastavilo, ale to z důvodu, že poznali mladého okřídleného hrdinu. K tomu to bylo v Česku, takže se nedivila, že to vzbudilo velký rozruch a lidé, kteří hrdiny ze své země ani moc neobdivovali se hrnuli k mladému Pro. Možná někde tam uvnitř sebe ucítila osten žárlivosti a lehké zrady. Možná to dělala fakt, že věděla, co oni ne a měli ho za dokonalost a spravedlnost. Její mírné pochmurné myšlení, ale rázem v sobě lehce udusala, když mladá dívčina, nečekaně chytla za ruku Hanu a něco anglicky na ní spustila, byla v první chvíli v šoku, ale vzápětí se její fialové oči upnuly na Hawkse, který se lišácky usmíval, a tak s mladou dívkou došly k němu, aby se mohli společně vyfotit.

 V moment, kdy se měli usmát a nějak na pózovat Haně přišlo jemně zvláštně a místo nuceného úsměvu, který také velice dobře uměla, jako její přítel se usmála přirozeně. Samotnou ji to udivilo, jak moc se tu uvolnila, přitom pár sekund dozadu byla mírně podrážděná a možná by se tím nechala unést, ale teď. Něco z ní pomalu opadalo, ta nervozita, že něco udělá zle. Udělá něco, co by musela někomu vysvětlovat a obhajovat se, byla tu doma. Byla hrdinou České republiky, kde nebyly tak striktní zákony a kolikrát stačilo říct, že to byla sebeobrana a byl klid. Ta úleva se šířila tak strašně rychle, že její špatné vnitřní pocity střídaly ty dobré a příjemné.

Jen, co slečna poděkovala vydali se spolu dál a při těch pocitech, co ji obklopovali se lehce otřela o ruku Keiga. Prvně to vypadalo, že si toho vážně nevšiml, ale opak byl pravdou všiml, ovšem myslel, že to bylo díky tomu, že se vyhýbala někomu, kdo jim šel naproti. Když však stále nereagoval, chytla jeho ruku ona a jak na povel se jejich prsty propletly, nebylo to nucené. Bylo to přirozené a oba dva to jistým způsobem posunulo dál.

Tokoyami i Keigo se zamračili, když viděli tu nekonečnou frontu, ale Hana nevypadala, že by ji to nějak vyvedlo z míry a místo, aby se zařadili do fronty je vedla úplně jinudy. Oni nemuseli tak úplně prohlídkou, i když jistota byla jistota, ale nemuseli aspoň stát v té nekonečné frontě. Sem nejezdili jen zájezdy turistů, ale třídy z různých zemí či dokonce z jiných měst, aby se o hlavním městě a památkách dozvěděli. Takže prošli jen malou kontrolou, kde se Hana vybavovala s jedním z mužů, co tom dělali. Keigo to prvně ignoroval, no znenadání ji muž silně k sobě přivinul a obejmul. Hana mu jen cosi řekla a poklepala ho po zádech a pak ji propustil, ovšem to už stál kousíček od nich a provrtával muže jeho jestřábím pohledem skrz na skrz. Ani si nedával pozor a jeho křídla se načepýřila. Reakce Hany, ale byla dosti blesková a dokázala tak rychle zahnat blížící se katastrofu. Jindy by tomu asi Keigo nevěnoval tolik pozornosti, ale toto období bylo citlivé.

„Toto je můj přítel Keigo, NO.2 v Japonsku, Wing Hero Hawks,“ usmála se na muže před ní a Keigo přistoupil ještě blíže, než zaregistroval mužovi velice dlouhé a ostré nehty na prstech a chmýří na zápěstí, „toto je Igor, patří k hlídkám tady na hradu a bude i na sletu.“ Její pohled se upřel na Keiga s omluvným úsměvem a Keigo mu podal ruku. Muž byl urostlí a až po podání ruky zaregistroval, že na krku se mu houpe prsten, z kterého jaksi nemohl spustit zrak. Igor ovšem patřil mezi ty bystřejší jeho skupiny a poznal, že reakce mladého Pro byla způsobena přátelským objetím Hany.
„Ano, jsem ženatý a mám dvě krásné dcerky, takže se nebojte, že bych tady Káně chtěl,“ usmál se na něj a poklepal ho po rameni, na což Keigo věnoval muži nechápavý výraz, a i to okamžitě odhadl.
„Víte u nás se tento druh ptáka v češtině nazývá Káně a tady Haně, říkáme často Háně… A dost se to rýmuje Háně Káně.“ Keigo i Tokoyami chvíli zpracovávali nával nových slov a snažili si je aspoň trochu zapamatovat. Hana je naučila pár slov, jako dobrý den, děkuji, prosím… Na rozdíl od Japonců se tu angličtina učila už od třetí třídy, takže domluvit se tu v cizím jazyku nebyl takový problém jako u nich. Takže její malé naučné okénko nepotřebovali, ale i tak ji byli vděční a ocenili její snahu, aspoň z velké části Tokoyami.

„Málem bych zapomněla, máš to,“ podívala se na Igora a ten okamžitě skočil zpět za pult a vytáhl dva plátěné sáčky, které ji podal, „tady. Vezměte si to, u nás nefunguje kolikrát skoro nic a myslím, že tohle vám pomůže při prohlídce více než ty jejich sluchátka. Krom toho tam máte brýle se systémem Arumihs, které vám pomůžou při práci hlavně, ale… Například vám dobře poslouží, při těchto slovních hříčkách, abyste to pochopili. Nebojte přes ty brýle normálně uvidí tě, i když jsou zabarvené do modra a žluta. A sluchátko asi chápete, takže stačí po spuštění a otázce analýza hlasu říct své Pro hero jméno a Arumihs synchronizace.“ Ani jeden na nic nečekal a vše udělali podle instrukcí blondýnky, která se na ně usmívala a vypadala snad i hrdě. Kdo by možná na jejím místě nebyl byli doslova ohromeni, co dokázala během letu a ve Fukuoce zařídit. Brýle se sluchátky seděli oběma, dokonce i Tokoyamimu, byly dělané na míru přímo pro ně.

Když vyšli na malé náměstí, kde stála přenádherná gotická katedrála svatého Víta, která okamžitě zaujala jejich nejmladšího společníka. Tak nádherně monstrózní budova, která měla temný nádech a tajemno ho prostě okouzlila a Hana to podvědomě tušila, že by se mohla Tokoyamimu zamlouvat. Všimla si, že si četl o dominantách této země, takže jeho reakce byla k nezaplacení.
„Je obrovská, než jsem čekal, to je…“ Nenacházel správná slova, cítil se docela maličký, tato mohutná stavba předčila i jeho očekávání. To, jak si tuto budovu představoval byla v porovnání s realitou nic, jak asi museli být velké i jiné stavby, o kterých četl. Ten pocit zesílil i hlavně proto, že tohle bylo dosti netypická stavba na jejich poměry. U nich nic takového nebylo, nepočítal moderní budovy sahající do skoro až do nebe nebo jejich Tokijské nádraží, které bylo, ale v jiném stylu ovšem z Evropy.

„Neboj Tokoyami i tam půjdeme,“ zašklebila se Hana a tentokrát nechápal její reakci jen Tokoyami. Keigo se zlehka dotkl jejího ramene a hodil hlavou na náznak, že by to bylo možná potřeba trošku osvětlit, ovšem, že po ní nechtěl, aby na něj vybalila úplně vše. Pro sebe si povzdechla a snažila se vymyslet, jak to Tokoyamimu podat.
„Nemysli si, že bych neměla pochopení pro architekturu, miluji umění, je to jedna z mála věcí, co asi ani o mě Keigo neví, ale… Miluji počítačové hry a když je ta hra zařazena do určitého časového období tak si ráda zjišťuji, jak to tam chodilo, kde to přestřelili a tak… Takže o gotice, baroku, rokoku, renesanci, secesi, a tak dále vím mnohé, a nejen v oblasti architektury, ale i v umění a oděvech. V tomhle by na mě byl Tsunagu asi hrdý, kdyby to věděl… Jen zrovna katedrály a kostely či kaple, prostě vše, co souvisí s náboženstvím dvakrát nemusím, byla jsem na internátu, kde to vedli jeptišky a nechovali se k nám zrovna dvakrát dobře ve zkratce. Takže k těmto místům mám jisté výhrady, ale jinak tato katedrála je úžasná, jen by tam nemuselo být tolik lidí, aby si to člověk mohl v klidu projít a pokochat se. Takže pokud by vám to nevadilo, mohli bychom tam jít bez průvodce a já vám řeknu i něco navíc. Bo jak jsem řekla, moc lidí a spěchá se.“ Tokoyami se dál nepídil po tom, co se skrývá za pod slovy nechovali se k nám zrovna dvakrát dobře, ale asi to nebylo něco s čím se Hana chtěla svěřit. Vždy na něho působila dojmem, že nerada zatěžuje ostatní. Byla workoholik, jako Hawks, což ho přivádělo k myšlenkám, jak těm dvěma, při jejich pracovním tempu může tak fungovat. No, neunikla mu ta velice tíživá atmosféra, která mezi nimi panovala, už od okamžiku jeho příchodu. Byl si jist, že on s tím nemá nic společného, tohle něco se stalo, ještě před tím, než k nim dojel. Nechtěl jim však jakkoliv narušovat soukromí a pídit se po věcech, kterým mu je zhola nic. Ovšem věděl, kteří lidí by se po tom určitě pídili a mohl děkovat, že Hawks si vybral jen jeho.

„Zajímáte se i o dobové kostýmy i ve sféře, kdy se do nich oblékáte a…“ Tokoyami nestačil nic moc dalšího říci, protože Hana se zprudka zastavila.
„Myslíš zjednodušeně řečeno Cosplay,“ skočila mu do řeči a její fialová očka se zájmem snad třpytila.
„Ehm… no… Asi…“ vykoktal ze sebe zaskočení Tokoyami, kterého překvapila tak pohotová odpověď.
„Odpověď je, Ano. S Lukášem mým kolegou, Muscari, preferujeme, ale spíše styl Lolita v období steampunk, vždy je to příjemný útěk do reality, ale poslední dobou už na něj nezbyl čas, no…“ Keigo udiveně civěl na Hanu a Tokoyami si nedokázal představit, že tato žena, měla i takové zájmy, jako byl styl Lolita, ale hrála hry o tom věděl a byla v tom dobrá, takže mohl aspoň typovat, že jako hráčka by mohla… No… Tu představu Hany v nějakém lolita outfitu, kde se chová jako ta jedna sorta streamerek, okamžitě zapudil. To k ní nesedělo, takže to byla spíš ta tichá osoba hrající bez jakékoliv přetvářky. Musel však sobě přiznat, že tu představu Hany v nějakém kostýmku, jak hraje asi už z hlavy nevymaže. Mohl děkovat, že Hawks nemá žádní quirk, který měl, co dočinění s čtením myšlenek.
„Znáte i nějaké značky oblečení,“ zeptal se ze zvědavosti, přece jen tato mladá Pro byla kamarádkou jeho spolužačky, která módu milovala. Jeho otázka, ale zaskočila oslovenou a s ústy překrytými její vlastní rukou se ještě jednou na něj otočila.
„Opovaž se tohle někdy někomu říci, protože pak bych našla na tebe tolik věcí, že budeš mít z ostudy kabát a hlavně, ne, Nitě,“ řekla a na chvíli se odmlčela, aby se trochu uklidnila, „znám všechny módní značky, a dokonce i jejich loga. Možná se nevyznám ve šminkách a různých kosmetických sarapatičkách, ale co se týká oblečení, tak to je jiná.“ Oba dva muži si chvíli mysleli, že si z nich střílí, ale Hana pokračovala. Bylo to tím, že asi byla doma natolik uvolněná, že se měla prostě chuť trochu vypovídat, což asi nejvíce Tokoyamiho zvědavost ocenil hlavně její přítel.
„Jako malá jsem chodila do elektra okukovat notebooku a všemožnou elektroniku,“ vyšla opět směrem, kde měli počkat na průvodce, „a v oddělení televizí, zrovna jeden den pouštěli nějaké záznamy a… No zrovna tam ukazovaly rozhovor s jednou z vycházejících hrdinů Japonska, mladého Pro Hera Best Jeanist… A tenkrát jsem si řekla, že by nemuselo být až tak špatné být hrdinou a taky jsem si díky našla zalíbení, právě v oděvech… A já vím, že můj styl je občas zvláštní, ale nejsem ten, co nosí, ale ten, co obdivuje a tak… Patřím k pasivnějším znalcům, kteří to převádí do věcí, které jsou jim blízké, tak jak já do her. Třeba v tokové hře TheSims2, kdy přidávali věci z různých obchodů, jako H&M, tak jsem se dívala, zda to oblečení sedí, ale i v jiných hrách,“ zasmála se a poškrabala svůj zátylek a otočila se snad už naposled na ně, za tuhle krátkou cestu mířící, k místu, kde měli počkat.

kapitola 49 <--- ---> kapitola 51