Fumetsu - kapitola 1

Ahoj,

vítám vás u mojí staro-nové série, kterou se teď budu pokoušet přepsat.

Neboť jsem tuto povídku psala, když jsem začínala s cosplayem a to bylo asi před osmi lety, 

tak to šlo dost poznat. Nezbylo mi, než trochu tento příběh pozměnit a poupravit, aby dával aspoň trochu smysl. Snažila jsem se vymyslet, trochu něco originálnějšího než typické, objevil se portál a jsem v Naruto univerzu... 

Tak se pohodlně usaďte a užijte si dobu,
kdy frčel Naruto a všichni se chtěli dostat do tohoto univerza.

„Mohli bychom jít po tom přechodu, prosím,“ řekla dost rázně brunetka a otočila se na svou kamarádku, která už si to pádila po trávníku, aby si tak zkrátila cestu na druhou stranu cesty. V půlce se dost neochotně otočila a šla zpět na chodník, že jí to stále překvapovalo, vždyť ona byla ta slušná. Pořád.
„Dobře, když si to vaše veličenstvo přeje,“ uklonila se černovláska a pozorovala, jak se na ni brunetka podívala a povzdychla si. Tohle jí dělala často, pořád byla ta, která vymýšlela blbosti a ona zas ta, která nechtěla přijít do problémů. 
„Mohla by si přestat dělat blbosti, Sisi,“ zeptala se a pokračovala k přechodu.
„Ale, no tak? Přece nemůže celý život, být nudní a slušní," utrousila suše, Mona byla prostě obyčejně neobyčejná dívka, kterou měla sice ráda, ale připadalo jí, že se moc bavit neumí.
„ To, že jsme slušné neznamená, že jsme nudné,“ otočila se na ni a zarazila se, její modré oči se zadívali na něco, za zády její kamarádky. 
„Je ti dobře?"
„Vidíš to,“ ukázala prstem na jednu z budov stojící na druhé straně. Sisi nechtěla otočit hlavu tím směrem, protože si dobře uvědomovala, že to tam určitě je. Znova. 

Když se spolu poprvé setkaly, nebylo to, jako ve filmech. Žádná náhoda nebo osudové setkání. Obě společně chodily do stejné školy do stejné třídy. Pak se jejich cesty rozdělily a zase setkaly na druhém stupni. Od té doby byly nerozlučná dvojka. Společně koukaly na anime, vytvářely kostýmy a vymýšlely různé příběhy. Ve škole je moc lidí nebralo, už jen kvůli jejich koníčkům, ale taky kvůli tomu, že moc nezapadaly do jejich norem. Měly prostě jiné priority.

Když dosáhla děvčata patnácti let začaly se dít divné věci. Obě viděly divné postavy. Černé obrazy připomínající postavy lidí. Na začátku to vypadalo nevině, prostě si jich nevšímaly a ty přízraky na oplátku nechaly na pokoji je. Ale čím starší byly tím, tyto přízraky se objevovaly častěji. Dokonce je začaly pronásledovat, takže děvčatům nezbylo nic jiného než utíkat pryč. Pokud byly dostatečně daleko vzdaly to.
Když jim nedokázaly utéct, jako by do nich vstoupily a ukazovali jim různé obrazy. Nakonec to dopadlo vždy stejně, omdlely. Ztratit vědomí však nebylo to nejhorší, ale výjevy. Byla to jako noční můra, která nedávala smysl. Místo normálních lidí tu byly tyto černé postavy, které se dokonce mezi sebou zabíjely anebo šly přímo po nich. Byla to jedna velká směsice nesmyslů, která je ale vždy vyděsila. Krom toho jim vůbec nerozuměli, jazyk, kterým mluvili nebyl ten jejich.

Tehdy to byla náhoda, když se dozvěděly, že ta druhá je vidí taky. Říct to někomu nepřipadalo v úvahu, bylo jasné, co by na to řekly ostatní. Že jsou blázni, cvoci a nejlépe je poslat do psychiatrické léčebny, aby jim diagnostikovaly nějakou nemoc. Nasadit léky a bylo by po problému. Což se jevilo, jako východisko, ale ani jedna si nemyslela, že je to dobrý nápad. Krom toho představa, že by dostali oficiálně značku blázna a setkávali se tak s ještě větším nepochopením bylo už příliš na jejich pochroumanou psychiku.

„Kolik jich je tentokrát,“ pousmála se Sisi a snažila se působit, že se nic neděje. Nebývalo jich hodně, maximálně do pěti těchto černých oblud.
„Hodně,“ zamrmlala a všimla si, jak Sisi pomalu vymizel ten lehký úsměv, kterým se snažila odlehčit tuhle mizernou situaci.
„Tak tam nepůjdeme,“ řekla z nenadání brunetka a šla dál po chodníku a pak se opět zastavila.
„Tam jsou taky,“ zaznělo za ní, a tak se brunetka vrátila pár kroků dozadu, chytla ji pěvně za ruku a trhla s ní tak, že černovláska vyjekla.
Obě utíkaly směrem, který určovala Mona, bez toho zda je ty černé výjevy stále honí. Ani jedna neměla odvahu se podívat za sebe, když byly si mysleli, že jsou dostatečně daleko, zastavily.
„Tohle mě jednou zabije, Mono.“
„Možná by to lepší než být magor,“ usmála se na Sisi a ta na ni vzhlédla. Pokroutila hlavou a podívala se na přechod.
„No tak půjdeme ne,“ ukázala na ty bílé pruhy na silnici, aby byla brunetka spokojená a obě vyšly. Chtěli to obejít jinudy, aby se dostaly k Sisi domů, když však vstoupily na přechod ze zatáčky se však z nenadání vyřítilo nákladní auto, bylo to zvláštní pro obě. Vždyť nic neslyšely tak jak?
Přední světla je ozářila a v ten moment, jako by se zastavil čas. Vše bylo tiché a jediné, co šlo slyšet bylo šumění listů.

První se probrala černovláska, seděla na zemi a rozhlížela se kolem sebe. Připadalo jí to divné, protože si dobře uvědomovala, že přecházela přechod a obě se nacházeli ve městě v ulici, kde byla spousta domů a aut. A rozhodně nebyla někde na cestě v lese, kde v okolí nebylo vidět žádné světlo, které by upozorňovalo na blízkost lidských obydlí.
„Že by zase ty černé věci,“ řekla si spíš pro sebe, když v tom si všimla brunetky, ležící u stromu. Když však chtěla vykřiknout její jméno, zarazila se. Nemohla si vzpomenout na to, jak se jmenuje ona natož její kamarádka, ale první, co jí napadlo byla přezdívka, kterou si vymyslela. Doběhla k ní a zatřepala s ní. Naneštěstí se brunetka probrala, byla sice v šoku, ale se zamyšleným výrazem koukala na ni.
„Kde to jsme?“
„V lese,“ řekla černovláska a stále své tmavé oči upírala na ni.
„Proč mi první na jazyk přijde Ika a ne… Tvoje jméno?“
„Protože moje drahá Kazemai, ani já si nemůžu vzpomenout na tvé jméno,“ řekla Ika a posadila se vedle ní. Tohle bylo divné a zvláštní, krom toho ještě před několika minutami si byla jistá, že znají svá jména.
„A proč jsme na lesní cestě, to taky asi nevíš, co?“ Ika se otočila na Kazemai a zakroutila hlavou, tohle bylo stále otázkou, protože tato cesta ji nepřipadala ani v jednom případě povědomá.
„Půjdeme ne, někam ta cesta musí vést,“ řekla Ika a pomohla Kazemai na nohy, obě se tedy vydaly po cestě. Kam šly nevěděly, kam ta cesta nevěděly. Ve finále zjistily, že skoro nic nevědí a jsou ztracené někde na lesní cestě bůh ví, kde a určitě daleko od domova.

Ani jedna neměla tušení, jak dlouho tou cestou šly, ale měly pocit, jako by šly hodiny a cesta byla pořád stejná. Kolem ní se tyčily stromy, které byly nezvykle vysoké a jejich kmeny nemělo šanci obejmout pět lidí. Tohle nebyla rozhodně cesta, která by byla v jejich domovině natož v jejich zemi.
Krom toho zjistily, že u sebe nemají nic, žádné doklady, peníze ani jejich tašky, které sebou měly. Tohle se předtím nikdy nestalo. Bylo to prostě všechno moc zvláštní. Probudit se na lesní cestě, pravděpodobně, někde uprostřed lesa, kde to ani neznají.
„Víš, co je divný, Kaze,“ řekla zamyšleně Ika, dívka se na ni otočila, ale pokračovala v cestě „I kdyby nás dostaly ty černé věci, tak bychom museli v tom snění ujít kilometry, ale já se necítím na to, že bych něco ušla. A krom toho pamatuješ si ten náklaďák?“
„Ano, ale nic mě nebolí a nevypadá to, že bychom byly mrtvé. Ať už se stalo cokoliv, tak se chci dostat domů, protože začínám mít hlad a jsem pěkně podrážděná. Vlastně mám kurevský vztek.“
Ika se zastavila a podívala se na Kazemai, která dost hluboce dýchala.
„Ty a naštvaná a na co,“ smála se Ika a dál se dívala na svou kamarádku, která začala působit dost nervózně.
„Já nevím,“ odpověděla a svůj pohled upřela na dvojici na cestě „To si děláš prdel, Hidan a Kakuzu?“
Ty jména, řekla skoro šeptem a očima přejela na Iku, která se otočila, protože jí nevěřila.
„To mě poser,“ zašeptala Ika a pomalým krokem couvala. Kdysi o těchto setkání psaly, ale teď. Stály tváří v tvář nájemným vrahům. Organizaci, která chytá ocasé démony, pro své účely, které ani neznaly, protože tu teď stály před nimi.
„Vždyť mají být animovaní,“ řekla Kazemai a couvala taky.

„Hele, koho to tu máme? Že bych si udělal rituál, tyhle aspoň můžu zabít,“ podíval se Hidan na Kakuza, který povzdechl a zdálo se, že přemýšlel nad tím, zda mu to má povolit. Čas jsou peníze, ale v tuhle dobu neměli, co na práci. A krom toho, mu došlo, že pak by mohl přestat prudit ohledně těch rituálů. Aspoň tedy na nějakou chvíli.
„Vždyť nikomu nebudou chybět, se na ně podívej, vždyť vypadají divně,“ skočil Hidan Kakuzovi do řeči a ten se na něj naštvaně podíval.
„Přestaň být tak otravný k sakru. Stejně nemáme, co na práci a ty aspoň na chvíli přestaneš prudit s těmi rituály, které nás takto zdržují při práci,“ zavrčel Kakuzu a Hidan se usmál. Děvčata si teď uvědomila, v jaké kaši jsou. Jediné, co mohly momentálně udělat bylo utéct, a to sakra rychle.

Aniž by se jedna na druhou podívala, rozběhly se stejným směrem ke stromům a jen tak se Kazemai vyhnula kose, která se poté zabodla do stromu. Ika nechápala jak, ale něco jí velelo se odrazit a skočit, doskočila tak na nižší větev stromu a pak na další. Kazemai se zastavila a podívala se na Iku, která teď skákala z větvě na větev a pokračovala stále rovně. Ovšem jí to nešlo, místo toho byla podrážděnější. Když uslyšela hlasitý smích, jen se otočila a podívala se na Hinada. Ten po ní hodil jeden ze svých černých bodců a ona před sebe dala obraně ruce. Bodec jimi projel.
Natáhla jednu ruku a pak vytáhla bodec na kterým byla i její krev. Pevně ho uchopila a nespouštěla oči z Hidana. Bolelo to, ale ne tolik, jak by se očekávalo.
„Nepovídej, že něco umíš holčičko,“ řekl s posměšným hlasem, krev, která já stékala po rukách se zastavila a uzavřela rány, které ji bodec způsobil. Hidanovi v ten moment, úsměv pomalu opadával a smích se vytrácel. Vystřídal ho trochu nechápající výraz.
Dívka totiž švihla rukou a pevně chytila její bodec z krve. Bylo až tak přirozené, že Hidan nevěděl, kdy se za něj dostala. Připíchla mu jednu ruku k noze jeho vlastním bodcem a svým bodcem ho probodla tak aby se nemohl pohnout. Jenže jen co se od něj vzdálila její pozornost upoutal pronikavý pohled.
„Co si k sakru zač?“

Ika si pozdě uvědomila, že ji Kazemai nenásleduje. Nebyla nikde poblíž.
„Do prdele, Kazemai,“zakřičela směrem za sebe a rozběhla se zpět. Jen doufala, že ji najde, a to v nejlepším případě živou. Absolutně si nebyla jistá, zda běží správným směrem. Cítila, jak se jí zmocňuje panika a dost nepříjemný pocit beznaděje. Zastavila se a přitiskla se ke stromu, slyšela hlasy, které vycházely zdola.
„Co to do hajzlu bylo?“
„Ať už byla cokoliv, tohle jsem za své roky dlouho neviděl,“ řekl hlubší hlas a ona si uvědomila, že jsou to ti dva. Ani se nepohnula, každý malý pohyb zvuk by mohl přitáhnout jejich pozornost, o kterou nestála.
„Dlouho? To my chceš říct, že si se s někým jako ona potkal,“ zavrčel nevěřícně Hidan, který si popravil plášť.
„Kdysi ano, ale ten klan je mrtví už nějakou dobu. Někdo je jednoho večera všechny zmasakroval,“ odpověděl Kakuzu a dopínal si svůj plášť.
„Že by si z toho vzal Itachi příklad, slyšel jsem, že klan Uchiha byl taky zmasakrovaný během jednoho večera,“ zasmál se Hidan a podíval se na svého kolegu, který mu na to nic neřekl a jen tiše pokračoval dál.

Najít ji bylo docela obtížná věc. Sice našla místo, kde to vypadalo, že se tu odehrál nějaký souboj. Ale nemohla určit směr, kterým by se mohla její kamarádka vydat. Běhala z jedné strany na stranu, ale skoro nikde žádná stopa.
„Teď by se hodilo mít, Byakugan,“ zašeptala zoufale a vyčerpaně si dřepla. Vzhlédla vzhůru na večerní oblohu a na větvi stromu si všimla spadené ruky.
„Kazemai,“ zakřičela a vyskočila za ní. Její kamarádka, měla rozbitou hlavu nehezkou ránu na noze, která se jí léčila a zahojenou ránu na ruce, z které vedly fialové žíly.
„Ika,“ zamrčela Kazemai a podívala se na ni.
„Co ti to udělali, proboha? A to na té ruce, to vypadá na jed?“ Na chvíli se odmlčela a zamyslela. S jistotou mohla říct, že bez jistých věcí jed neurčí, takže zkusí metody, které lze uplatnit za pochodu, aby jí pomohla. Což značilo, že musí najít nějakou vodu, aby mohla ránu otevřít a vyčistit. Ať už to bylo cokoliv, musela to nějak zpomalit. Také musela najít místo, kde přenocují a můžou udělat ohniště, aniž by to lákalo nezvané hosty. Zvířata či lidí.

Mezitím se Hidan s Kakuzem konečně dostavili do sídla, kde narazili na osobu, o které mluvil Hidan v lese. Itachi se opíral o dřevěnou stěnu sídla a pozoroval noční oblohu, ani jeden z nich nepozdravil, jen kolem sebe v tichosti prošli.
Nescházeli se nějak často v tomto sídle, ale poslední události je donutili k tomu, aby se členové Akatsuki stáhli. Při jedné jejich misí na sebe strhli velkou pozornost, a tak teď museli být zalezlí, protože si nemohli dovolit, aby se proti nim spojili nějaké vesnice a šli po nich. Proti nim by sice ty malé vesničky neměly šanci, ale pokud by se o tom dozvěděli hlavní vesnice bylo by zle. Z důvodu zachováni bezpečnosti by museli spojit, a to už by asi Akatsuki nemuseli přežít. A kdyby ano, tak by si určitě museli hledat nové talentované lidi, kteří by se stali novými členy, a o ty byla nouze, když jim vesnice platili docela slušné peníze.
Krom toho bylo tohle dobré v jedné věci. Pein, velitel Akatsuki měl všechny členy na očích, takže se nemusel bát, že by někde někdo něco okatého provedl. Občas si totiž členové dělali, co sem jim zachtělo.
„Vše proběhlo hladce,“ zazněla otázka hned, co Kakuzu vstoupil do hlavní místnosti. Hidan se ani neuráčil ukázat a rovnou šel do svého pokoje, kde chtěl trochu zrelaxovat a věnovat se modlitbám.
„Jedná-li se o misi ano, peníze jsou tady, ale měli jsme problém v lese.“
„Nějací ninjové z vesnice?“
„Ne,“ řekl trochu nejistě a sedl si naproti Peinovi, za ním stála žena s modrými vlasy a dívala se na Kakuza „V lese jsme potakali dvě dívky. Nebyl by to žádný problém, dovolil jsem Hinadovi, ať je zabije. Poslední dobou otravuje pořád s těmi jeho rituály. Jenže se to nějak vymklo kontrole.“
„Vymklo,“ zeptal se Pein trochu zmateně.
„Kdysi dávno jsem znal klan, který měl jisté teď už snad i zakázané techniky krve. Oni se s tím rodili, ale vesnice, ve které žili jim neumožnovala, mimo mise tyto techniky používat. Oni se s tím nějak srovnali, žili tam docela klidně a jednoho večera je někdo povraždil. Našel se jen rudý prach, žádná těla kromě tedy jejich královny, která vedla klan. Její tělo našli na chodbě jejího sídla. No a dneska v noci jsme potkali dvě dívky a jedna z nich na nás zaútočila její vlastní krví.“
„Chceš říct, že jste našli přeživší toho klanu,“ pousmál se Pein a Konan nespouštěla své oranžové oči z Kakuza.
„Kdyby mi tohle řekl Hidan, řekl bych že je cvok a má z těch rituálů v hlavě prázdno, ale…“ na chvíli se Kakuzu odmlčel a nadechl. Sundal si v klidu plášť a podíval se na zaraženého Peina. Na jeho rameni byla obří díra, kterou se jeho vlasce snažili sešít a kolem dokola měl rudé šmouhy od prachu.
„Když nekontrolují chakru v jejich vyvolané krvi, či jak to nazvat, změní se v prach. Proto ani Hidan nemohl udělat rituál, nemohl se dostat k její krvi. Pokaždé když to zkusil měl ústech jen prach, což jak zjistil nestačí k rituálu.“
„Působivé techniky,“ zamyslel se Pein.
„Ještě k tomu připočtěte Sharinngan a máte dokonalého vraha,“ dodal Itachi, který se opřel o zárubu dveří. 
„Sharinngan, to jako vážně,“ řekl překvapeně Pein a všichni se podívali na Itachiho, ten jen přikývl. Bylo zvláštní, že si Kakuzu vybal pouze krevní techniky a ne tento kekke genkai. Dlouho se tvrdilo, že Uchiha klan je jediný uživatel, tohoto daru, ale nebylo tomu tak. Klan Uchiha a Chi se trochu pomíchali, ovšem jen jeden klan získal tímto spojením něco navíc. Klan Chi si přebral vlohu právě pro zmíněný sharinngan.
„A ta druhá dívka?“
„Ta tam nebyla, vypadalo to, že ta brunetka už asi nemohla. Při boji působila dost… Jak to jen říct. Nezkušeně? Prostě, než se jí podařilo stát na kmeni stromu, tak jí to chvíli trvalo, jako by to snad dělala poprvé,“ postavil se Kakuzu a otočil se čelem k Itachimu.
„A ta druhá dívka,“ zopakoval znovu Itachi a Kakuzu se zamračil.
„Krátké černé vlasy bez výrazné ofiny, černé oči, připomínala mi někoho z Uchiha klanu, ale ten si vyvraždil ne,“ zavrčel Kakuzu a Itachi udělal krok zpět, nebylo moudré cokoliv rozpoutávat. Vypadalo to, že tento rozhovor přilákal víc lidí ze sídla, opodál postávaly další osoby. Další členové této skupiny.
„Můžeš jít Kakuzu a vy taky, tady nic zajímavého není,“ zvolal Pein dost nahlas, aby ho slyšeli i ostatní z chodby „a ty zůstaň Itachi.“
„Co potřebujete?“
„Nechat si utéct, takový skvost by byla škoda, jestli mluví Kakuzu pravdu, tak by se mohla hodit.“
„Očividně to, ale vypadá, že cestuje s tou druhou a asi by nebylo moudré je, jakkoliv oddělovat od sebe,“ podíval se na Peina a ten se zamyslel. Mohlo by to způsobit, jisté komplikace a následné přesvědčování by bylo marné, pokud by ji chtěl tady udržet.
„S tím se nedá nesouhlasit, pokud chceme, aby se k nám přidala, nebylo by moudré tu druhou zabíjet,“ řekla modrovlasá žena a přisedla k Peinovi.
„Ano, Konan to máš pravdu. Itachi poptej se ještě Kakuza, kde ji viděl na posled a zkus je najít. Jako špehy bychom je mohly využít, když je kolem nás teď takový humbuk. Nové tváře, které nikdo pořádně nezná bude značná výhoda k jejich přežití. Až je najdeš dej vědět.“ Tím Pein skončil a odešel s Konan pryč ze sídla.
Itachi ještě chvíli seděl na místě, než se odhodlal jít za Kazuzem, aby se zeptal, kde je přibližně nechali.

 ---> kapitola 2