Between Flames - Moth nebo Deilephilia?

Takže je tu takový mini dílek,

kdy tato moje slátanina odkazuje na jinou povídku,
kde je má OC, ale s jiným trochu příběhem.

Navazuje na 

Between flames 14

Rychlými kroky vyšla z baru. Byla naštvaná uražená, a přesto jí bylo nějak úzko. Nechápala, co to do něj vjelo. Tohle měli vážně už za sebou. Takto se k ní nikdy nechoval. Ano, měl narážky, občas nějaký náznak zkusil, ale před chvílí... přišla si tak... Levně? 

Co by mu mohla jako nabídnout, chtěl přece znát pravdu a ona na tom dělala, dělal na tom její otec a že postoupili. Zprvu se zdálo, že za to může systém, ale pak našla jména, která byla s pojená s All for One. A v ten moment jí došlo, že to vše nedělal sám. Měl pěšáky, ale chtěla si být jistá, než mu to vše dá. Avšak teď váhala, zda je to, co právě chce.  Měli dohodu, kterou teď porušoval. 

To, jako změnil z ničeho nic názor? Chtěl všechno zničit. Bylo jí slabo, její ruce se třásly, přitom, rány, které mu uštědřila, tak byly přesné a tvrdé. Nepárala se s tím a teď. Ničil ji.
Ničil její vnitřní klid. Ten klid, který si vybudovala, aby neudělala jediný přešlap mimo a že se k tomu nejednou schylovalo. Mise s Tsunagem, ten posraný rybářský sklad, ten večírek a teď ten obchodní dům. Najednou měla pocit, že nechtěl, aby byla Hero, kterou zprvu chtěl, aby byla. Tak, čím teď měla jako být? Měla pocit, jako by položil nevyřčenou otázku.

Co vlastně chceš ty, Butterfly?

Pevně sevřela kabát, který jí dal. Ten červený kabát, který poslední dny nosíval. Voněl ním, vnímala to teplo, které nejednou cítila na svém těle díky němu. Měla v hlavě takový guláš. Takto se vážně cítil pokaždé, když mu položila tu otázku? Bylo jí špatně. Nic nepila, nic nejedla.
Chytla si svá ústa a odbočila do nejbližší uličky, kde vyprázdnila svůj žaludek. Udělala několik kroků dozadu a opřela se o protější dům, bylo jí vážně zle, přejela jednou rukou po zničených šatek a druhou rukou si překrývala svá ústa. Snažila se uklidnit, ale nešlo to byla vážně naštvaná.

Čákám na tvoji nabídku, prolítlo jí hlavou a ona přeběhla opět k tomu místu, které opustila. Vyznělo to tak, jak si myslela. Nebo to její mysl přirovnala k tomu, co se děla pak? Nechtěla být hračka, o kterou se tahají. Poslední dobou to bylo těžké i s Keigem, od doby, co jí přestal sledovat trávil více času ve Fukuoce a Hero Public Safety Commission ho zaměstnávala, čím dál tím víc. Neviděla se sním, to že byl při tom obchodního domu ji samotnou překvapilo. Pravděpodobně práce, kterou opět dělal pro ně.
Volali si, dokonce za ním zajela, i když měla práci. Prostě si řekla stop, můžu dělat i od něj. Ale on? 

"Ale tady to někdo přehnal s pitím," ozvalo se uličkou a Hana okamžitě vyšla pryč. Snažila se zmiznout s dohledu a splynout v davu. Dařilo se jí to. Sice její červený kabát řval na všechny strany, ale i tak se jí podařilo docela rychle ztratit a pokračovat v cestě domů. Chtěla tam, ale vůbec? Co byl vlastně teď její domov? 
Zastavila se a podívala se opět na ruce. Třepali se, měla strach? Byla naštvaná? Byla vytočená? Byla...
Její myšlenky jí zavedly kamsi kam sama vědomě zašla opravdu jen málokdy.
Quirk její matky. Manipulace mysle, měla jednu velkou nevýhodu, když jí bylo moc, byla neovladatelná. Doslovně zešílela i její otec, občas ztratil kontrolu. Vše, co souviselo s myslí, bylo nebezpečné, vše mělo své plusy a mínusy. 
Jako její dcera i ona něco z jejího šílenství zdědila. Tu temnotu, byla stejná jako její rodina. Vždyť jí to říkali. Všichni.
Lidé okolo, Hawksovi nadřízení i villaini, kteří její rodinu znali. Její oči opět začaly nabírat zelený odstín. Měla opět ten pocit, že všechno dobré zas mizne. Ztrácí se to dobré, co tu opět vybudovala. Shazovali to jako domeček z karet. Nastupuje ten odporný hnusný pocit, který jí obklopuje a ztrácí se.  Po tvářích jí začaly stékat slzy, prsty si projela své vlasy, co po ní sakra chtěl.

,,Tak já jsem zklamal tebe?" 

Zklamal? Chtěla, aby byl Hero s ní a on jí vyměnil, měla mu děkovat za to, že jí zachránil život a k čemu to bylo. Byla motýl bez křídel s pokřivenou minulostí.
Zklamal! Vždyť nyní ničil vše, co měla chránit na čem pracovala, všechnu její snahu zase shodil ze stolu, smazal ji. A zas jí vyhrožoval, proč tedy se pořád vracela. Proč?
A ona ho zklamala čím? Vždyť mu nic nedlužila, snažila se mu pomoci tenkrát. Snaží se mu pomoci teď, aby měl kousek spravedlnosti v tomto světě a on?

Jedna její část pořád věřila, ale v co? V co mohla doufat, že se změní? Ne. Že zas budou spolu?
Hana se podívala před sebe, všichni lidi kolem ní chodili, bez jejího Hero obleku ji sotva někdo momentálně poznal. Ano, vybudovala si tu nějakou pověst, ale i tak byla neviditelná.
U něj to bylo, ale jiné. Viděl jen ji. Ta jeho dětinská, věrná, a přitom dost zvrácená posedlost jí. To, jak se s Keigem o ni tahali. Ty provokace. Měl jí Keigo vůbec rád poslední dobou. Přišlo jí, že na začátku možná i po tom, co ho párkrát vyprovokoval Tomura, ale pak...

Bylo to dlouho, co spolu někde vážně byli, kdy naposled byl u ní? Práce, hon na Collectora, její nová agentura, vyšetřování Tenkova zmizení ze systému, dokončování té zvrácenosti, co udělala Hero Public Safety Commission, když se jim nepodařilo přepravit, své nové kadety, do Japonska a nechali je pomřít v tom kontejneru.
Uvěří ji, když to zveřejní? Jak se budou dívat na ni? Zas bude jen někdo, kdo ničí, protože oni jsou ti hodní? Nebylo by snazší se vzdát? Nebo možná udělat to jinak?

Práci, kterou teď dělala, byla tak neuspokojivá. Žena, která se snažila dělat už tak skoro mužskou práci. Chránit lidi, kteří viděli v lidech vše špatné, a přitom neviděli, proč takovými jsou. Kolik bolesti, utrpení a smutku bylo v nich. Čekali až je někdo zachrání. Pokaždé, když se o to pokusila se ti lidé vzdalovali. Tenko šel ve stopách All for One, Keigo, který byl chycen v kleci Hero Public Safety Commission a měla pocit, že ty dveře, které mu pomáhala otevřít zase zavíral a vracel se opět k nim. Do toho pomyslného bezpečí, které mu nabízeli, jak bylo jednoduché to proti němu použít, kdyby to někdo zjistil. Uvědomovali si to ti lidé vůbec, když všem lhali o tom, kdo je? Byla to jejich loutka, tak jako Tenko byl loutka All for One. Zamilovala se do dvou loutek, které nemohla zachránit. 

Jediná, která nebyla taková, byla Ali. Ta byla věrná své práci, ale dala přednost ji, než práci. Vždy.
Do poslední chvíle, kdy Collector vybíral, kdo z nich dvou zemře. Provokovala, křičela, urážela ho. Tak dlouho ho ponižovala až ji chtěl umlčet. Věděla, že je to poslední věc, kterou pro ni může udělat, protože tam někde byl on. Toho, koho se nechtěla vzdát. Dala mu možnost mít tu, kterou tak bezmezně milovala a obětovala pro ni svůj vlastní život.
Nebylo by lepší opět zmiznout? Nic necítit, žádnou bolest.
Skočila, protože už nechtěla nic podobného zažít. Žádnou bolest, kterou jí způsobovali.

"Hej, tak tady si holčičko." Opět ty hlasy, cítila, jak ji chytli a někdo jí přiložil něco k jejímu krku. Bylo to studené. Kovový nožík, který jí držel pod krkem a tlačil ji do postranní uličky. Opět. Nebránila se.
Jak ona ty uličky, přestávala mít ráda, všude jich bylo tolik a oni se fakt divili, že je tu tolik přepadaní, znásilnění a krádeží. Shodili ji na zem, přitlačili... 
Nerozuměla slovům, která muži říkali. Ani jednomu.

"Och, vážně," zaznělo ji při uchu, "Pověz mi o tom něco víc, Butterfly."

To, co v ní projelo bylo nepopsatelného. Bylo to vážně dlouho, její oči, opět žhnuly neonově zeleně.
"Tak se dívej, čeho jsem schopna," zakřičela a skopla muže ze sebe. Její ruce, nohy... Celé její tělo se lesklo. Mužovu hlavu rozdrtila a zem bez většího přemýšlení, bez žádného sebemenšího přemlouvání, že to neudělá. Jeho dva kolegové, jen tupě koukali na ni.

Vždy ji sledoval. Kam se hnula, cítila jeho pohled karmínových očí. Po každé, ráno odpoledne večer. Cítila jeho pohled všude. Nebyl sakra jediný, kdo umí být zlý. Vážně si myslí, že ona neumí být zlá? Že neumí něco, co bylo předtím její součástí a možná i přirozeností. Vždyť se narodila do rodiny vrahů, zlodějů, pašeráku. Mučili, vraždili bez hnutí oka. Krystaly jim dávaly možnost se těmto křehkým okřídleným tvorům bránit se. Objevili v tom jejich vlastní sílu. 

Mnohokrát slyšela otce mluvit o tom, co dělal, když byl mladý. Někdy to bylo i na ni moc, ale copak ona byla vážně tak jiná. Vždyť to samé dělala ve jménu dobra. Chtěla to společnost, chtěli to lidí. Povídání o tom, jak jeho krystaly provrtávaly končetiny jeho obětem. Týral je tím, že jejich tělem nechal putovat ostré krystaly, které zevnitř vše rozřezávaly. Nechal je spolknout spousty ostrých tenkých krystalů, které je pak rozpáraly. Nikdo by neměl podceňovat něco, tak krásného. A oni on, ne! 

Její oči se zaměřily na ně a usmála se. Měla takovou radost, že se jí bojí. Ano, ta moc vždy byla jako droga. Člověk dosáhl mnohého díky tomu. Dodávalo to člověku pocit, že je pánem všeho a Hero tu byl od toho, aby mu ukázal, že není. Že je tu hranice. Vždy balancovala, ale teď mu chtěla doopravdy ukázat, že není tak nerozhodná a nedokáže nic.

Muž se na ni rozběhla a ona mu s lehkostí chytla jeho ruku a švihem ho přehodila. Obalené tělo krystalem jí dodalo dostatečnou sílu na to, aby to mohla udělat. Muž tvrdě dopadl a ona mu ruku zlomila. Druhý na nic nečekal a rozběhla se taky, neměla tušení, zda jsou to lidé s quirkem nebo bez. Bylo jí to jedno.
Kopla ho a muž na zemi se jí vyškubl a postavil se. Tohle začalo být z nějakého zvláštního důvodu pro ni docela velká zábava. Vždyť mohla jejich těla probodnout jako nic. Stačil jeden jejich velice špatný pohyb. Vážně stačil.

Přemýšlela, zda tohle všechno viděl? Přece jen se jí dnes už dočkal, tak proč ji sledovat teď? Nerozuměla svým pocitům. Měla by být sama sebou zhnusená, udělala něco, co nesměla, ale nějak se nic nedostavovalo. Žádné výčitky nic. Zvedla telefon a vytočila jedno číslo. Člověku, kterému mohl, jako jedinému věřit.
"Ahoj Lukáši, potřebuji, abys mě vyzvedl a s něčím mi pomohl, najdeš mě tady," poslala mu polohu a čekala.

Slyšela zvuk motorky a kroky, byl to on, jak jinak. Jeho velká postava a stín, který se táhl za ním. Zhrozil se, když viděl těla mužů a podíval se na ni. Chtěl něco říct, viděla, jak se nadechl, když se však střetl s jejíma zelnýma očima, zmlkl. Věděl, co má dělat. Nemusel se ptát, jeho ruce se dotkly země a těla pomalu mizela v jakési hmotě. Každý prales měl i svůj močál, kde nikdo nechtěl skončit. Tihle muži si sem přišli pro svou vybranou bezmocnou kořist a uličku, kterou zvolili se jim stala osudnou. Nikdo je už nenajde, nikdy.

Přešel k ní, opírala se o stěnu a vlastně od pohledu působila najednou tak strašně klidně. Dostala ze sebe všechnu tu frustraci, prostě všechno. Odnesli její vztek. Všiml si toho kabátu, i mu byl dost známí a když spatřil její výstřih jeho oči se nebezpečně zúžily.
"Dotkl se tě?" V jeho hlase byla dost jasná výhružka, Hana jen zavrtěla hlavou.
"Já se dotkla jej, dvakrát jsem mu vrazila facku," usmála se a on ji k sobě přitáhla. Objal ji.
"Se divím, že má ještě obě ruce," zabrblal a položil její hlavu na svou hruď, nebylo to poprvé, co něco takové řešil. Tenkrát to přepískal i Ali a Hana bouchla.

Oba seděli v jejím bytě a koukali před sebe. Bylo tu opět tolik nevyřčených otázek.
"Proč si za ním šla?"
"S prosíkem, aby přestal blbnout, bylo mi dost jasně naznačeno, že je mu to všechno šumák a že jestli něco chci, mám mu za to něco nabídnout." Lukáš se na ni podíval, nějak vytušil, že jestli Tenko něco chtěl, tak to byla ona. To jí dával jako na výběr buď ona nebo oni?
"A on ti neřekl, co chce jako protislužbu?" Hana opět zavrtěla hlavou, viděl na ni, že je nesvá.
"A co Keigo?"
"Ten se ozve jednou za čas. Víš, že jsme se skoro po měsíci možná i víc, viděli naživo až při práci," zasmála se, ale ten smích byl strašně odporný. Prohrábl si vlasy a nadechl se. Museli to rozhřešit, tohle ji ničilo. Tyhle dva vztahy začali na sebe tvrdě narážet a ona už sama nevěděla, co má dělat.
"Zavolej Tenkovi a zeptej se, co za to chce a já zavolám Keigovi," podíval se na ni a ona nechápavě zamrkala. 
"Cože?" Tohle nějak nechápala. 
"Ať už to dopadne jakkoliv, budu na tvojí straně, ti dva ti ubližují Hano, snažíš se jim pomoci, dáváš jim obou svoje srdce a oni ho ničí. Ničí tebe. Zavolej Tenkovi a zeptej se co chce."

Muscari vytočil Keigovo číslo a čekala. Když se to nepodařilo poprvé vyzváněl, dokud mu to nezvedl.
"Zdar Muscari já nemám..."
"Poslouchej mě ty okřídlenče, doleť teď hned. Práce, ne práce, je na tom dost špatně. Měla těžký den a já jsem jen kamarád ne její přítel, abych tu byl místo tebe. Tohle máš řešit ty, ne?"
"Muscari, já mám práci, až skončím budu tam, dobře," zavrčel trochu nepříjemně Hawks do telefonu, protože Lukášův hlas se mu nelíbil.
"To bude kdy? Zítra ráno nebo večer, nebo kdy? Hele Keigo, máš ji vůbec ještě rád, protože mi přijde, že stavíš opět práci nad ní. Takže mě poslouchej, buď doletíš a dokaž mi, že se mýlím nebo bude pozdě."

Vzala telefon a dost neochotně vytočila jeho číslo, viděla přes sklo, jak se Lukáš bavil s Keigem. Nestačil zareagovat, byla rychlejší.
"Co po mě vlastně chceš? Myslím si, že ty moc dobře víš, co ode mne chceš, takže ven s tím?"  Pochopila, co tohle mělo znamenat. Podívala se na Lukáše, ona se mohla rozhodnout, zvolit třetí cestu, mohla odejít pryč. Ale Tenko by ji našel a už by ji pustit nemusel a ona by i šla s ním. A Hawks měl právě dokázat, že mu na ní stále záleží a dokázat ji, že o ni stojí.