Příběh jedné Uchihy - Kap. 2

Tak a je tu další dílek...

Natrápila jsem se nad ním a několikrát ho změnila. No prostě nikdy s tím nejsem spokojená, ale teď to ujde... :)

Takže přeji příjemné počtení a omluvte nějakou tu chybku, která se tam vloudí! :)

Další probdělá noc. Už tolikrát to chtěla vzdát, ale vždy to nějak přetrpěla.
Podívala se na upocenou tvář Uchihy. Vypadal tak zranitelně. Ne, nemohla ho nechat umřít. Rána se zanítila a on chytl infekci. Každou noc se mu se u něj objevila vysoká teplota, kterou se snažila snížit obklady. Mnohdy blouznil a mluvil ze spaní. Nikdy mu moc nerozuměla, ale jazykem, kterým mluvil, znala.
Byl to starý jazyk Uchihů. Něco málo z něj uměla a to díky zběhlým Uchihům, většinou ženám, které se chtěly dostat pryč z války a z klanu, aby jejich děti žili normálně. Takže se něco málo naučila.
Většinou mluvil o rodině, hlavně o matce a bratrovi. Někdy jí však zarazil fakt, když mluvil o dívce, která se jmenovala Hanare. Vždy jí tak trochu přejel mráz po zádech.
Bylo to tak zvláštní slyšet její celé jméno. Samota… Jak trefné.

Ani nevěděla, kdy usnula. Z večerních hlídek Madary a nošení obkladů, prostě usnula vedle něj. Pomalu otevřela oči a střetla se s jeho černýma očima. Nic jí neřekl, jen se na ní díval. Připadalo jí, jakoby ji zkoumal.
"Chceš čaj," zeptala se, aby napůl prolomila to ticho a taky po tom večerním pocení musel mít žízeň. Každé ráno mu bylo lépe, ale ty večery se pro ni začaly stávat noční můrou. Jen lehce přikývl a s velkou bolestí se otočil na záda. Hanare se neochotně zvedla a zašla mu pro vodu, čaj by se vařil dlouho a podle jeho suchých rtů, usoudila, že to bude lepší volba.

Po chvilce pozorování, kdy hltal vodu z hrnku, nemohla odolat.
"Jak se jmenuješ?" Zajímalo jí to od doby, co ho sem dotáhla. V klidu dopil a podíval se na ni, přeměřoval si ji, jakoby zvažoval, jestli by jí to měl říct.
"Madara, Uchiha Madara."
"Han," řekla a podala mu ruku a on se na ni jen pohrdavě ušklíbl. Han to, ale nějak nevadilo, vlastně jí to bylo jasné. V klidu se vydala zpět do kuchyně. Před dveřmi se však zastavila.
"Víš, co se říká," otočila se znova na něj.
"Přítele si drž u těla a nepřítele ještě blíž." Jazykem, kterým to řekla, Madaru očividně vyvedla z míry. Jazyk Uchihů. Chtěla pokračovat a otevřít dveře do kuchyně, on ji však zastavil. Chytl jí za ruku a otočil ji k sobě.
"Tak to mě těší, Senju Han." Han se usmála a on ji pustil.

Jedno z dalších nudných odpolední, které zrovna nastalo, když on spal. Zranění se mu hojila docela dobře, horečky ustoupily a ona se mohla přes večer prospat. Ale čím víc, se mu rány hojili, tím víc byl prostě sám sebou. Někdy až velice arogantním Uchihou. Od Tobirami snesla mnoho, ale On byl jiná liga. To se s bělovlasým shinobim nedalo srovnávat. Jejich rozhovory vždy skončily hádkou, většinou směřovaly na klanové rozdíly. A to byl hlavní kámen úrazu. Někdy ho měla tak plné zuby, že prostě zabouchla dveře a odkráčela pryč. Proč zůstat s ním ještě chvíli tak ho asi zabije.
Jedině v tyto momenty, jí bylo jedno, co se s ním stane.
Pokaždé, když se vrátila, doufala, že třeba zmizne, ale on byl pořád tam. Čekal na ni.
Měla pocit, jakoby jí bral za samozřejmost, že se teď o něj stará. Nebo to byl možná, vážně jen její pocit.

Seděla na schodech svého malého obydlí a koukala všude okolo. Nic zajímavého tu nebylo, ale i tak musela vypnout. Konečně pociťovala úlevu, ale ne na dlouho. Ucítila chakru, tak velice známou, že se dokonce začala chvět.
"Ahoj Han." V ten moment cítila to sevření v hrdle a paniku, kterou snad v životě nezažila. Pomalu zvedla hlavu k příchozímu.
"Ahoj, Tobiramo," usmála se na něj a chvíli zmateně hleděla do jeho tváře. Srdce jí bylo o závod a znervózněla.
"Dáme si čaj?" Neváhala, zvedla se a šla uvařit vodu. Nevěděla, co má udělat, Tobirama byl senzibil, uměl vycítit chakru na míle daleko. Další věc, která jí děsila, byla ta, že Tobirama může kdykoliv vstoupit do ložnice.
Ale on nic, ani jen známka podezření. V ten moment jí to došlo, bylo to tu zas. Han měla nadání na vytváření iluzí, a překrýt chakru nebyl problém. Jediné, co na tom bylo špatné, bylo to, že to neuměla ovládat, tak jak by chtěla.

"Musím se zítra vrátit," upil z hrnku teplý čaj a Han se zamračila. Nelíbilo se jí, když si nemohli odpočinout a místo toho se museli vracet na frontu.
"Kdy se vracíš," zavrčela nevrle. Opravdu to neměla ráda a Tobirama si toho byl vědom, no neříct jí to, by bylo horší.
"Nevím, ale nevypadá to na týdenní záležitost," řekl klidně, tohle na něm zrovna nemusela. Nebral věci na lehkou váhu, ale s Uchihi by byl schopný bojovat furt.
"Takže tě čekat nemám," řekla naštvaně a vylila obsah hrnku do trávy. Prudce se zvedla a naštvaně odešla do domu. Stačil jen jediný pohled do jeho očí a ona věděla, že ho neuvidí zas pár měsíců.
Tobirama odložil hrnek a odešel, věděl, že mluvit s ní by bylo zbytečné. Měla jeho školu, kolikrát byla tvrdohlavější než on a Hashirama dohromady.

Vešla do pokoje a otevřela malou místnost, kde měla oblečení, Madara tam seděl a ani nedutal. Nevěděl, kdo sice přišel, ale poznal, že rozhovor mezi neznámým a jí neprobíhala zrovna dvakrát dobře.
"Je pryč, můžeš ven," řekla už klidněji.
"Copak tě tak naštvalo? Pán tajemný Senju, tě odmítl." Madara si neuvědomoval, že toto bylo pro ni dost choulostivé téma. Zlostně se na něj podívala.
"Běž už do háje," řekla vytočeně. Věděla, že toho bude jednou litovat, toho že ho zachránila. Rázným krokem vyšla ven za dům. Popadla sekyrku a dala jedno z polen na špalek. Jedním úderem poleno rozpůlila. Madara nehybně stál mezi dveřmi a jen jí zpovzdálí pozoroval. Přemýšlel, jestli by měl vůbec přijít blíž a nadále ji provokovat.
Když však viděl, jak jedním úderem štěpí polena na půlky, usoudil, že to nebude dobrý nápad a tak ještě chvíli čekal mezi dveřmi.

"Bude opékaná ryba," napřáhla se a rozpůlila další poleno. Pořád tam stál a pozoroval, jestli jí to náhodou už nepřešlo.
"Na ohni." Další poleno. Ne, rozhodl se, že už to zkoušet nebude, aspoň pro dnešek. Naopak mu to vnuklo nápad. Sedět s nepřítelem u ohně se mu v jiných případech protivilo, ale teď by z ní mohl vytáhnout nějaké informace. A hlavně dozvědět se něco o ní. Měla přece jenom jeho život v rukách, kdykoliv mohla někoho zavolat a on by skončil o dost hůř.

Mlčky seděli u ohně, který rozdělala, a nad ním se opékaly dvě ryby. Konečně se cítila líp, nebyla už vytočená a sezení u ohně milovala. Byla to jedna z chvil, kdy na nic nemyslela.
"Kde to vlastně bydlíš Han?"
"Jsi asi 50 km od hlavní vesnice Senju-klanu," věděla, že na to jednou dojde. Bude se ptát a zjišťovat něco o nich.
"Překvapujeme, že tu nechodí víc jednotek Senju-klanu."
"Chodily, kdysi. Teď už ne, našli rychlejší a kratší cesty, než je tato. Je totiž docela náročná na přesun většího počtu lidí."
"Ale i tak bude asi cesta k Uchiha hranicím hlídaná, ne?" Han se na něj podívala, vypadalo to, že má určité obavy. Kdo by asi na jeho místě neměl, ne…
"Ne všechny," řekla klidně a klacíkem rýpla do dřeva. Pár jisker vyletělo vzhůru k nebi posetými hvězdami.
"Takže si rozhodnutá mě odvést zpět do mého klanu. Abych po návratu mohl zabíjet tvoje lidi. Nebo si snad myslíš, že toho jen kvůli tobě nechám? Jestli ano si strašně naivní a vůbec nechápu tvoje uvažování."
"To já taky ne," řekla klidně, věděla, co dělá a jak to všechno dopadne, ale přesto se nemohla zbavit pocitu, že je to dobře.
" To tě někdo z klanu odkop a tímto se mu chceš pomstít? To je spíš styl Uchihů než Senju, ale je to jediné, co by dávalo smysl," zkonstatoval Madara, po chvíli přemýšlení. Han sice nevypadala na někoho, kdo by se rád mstil, ale toto bylo snad jedno z nejlogičtějších vysvětlení, které ho napadlo.
"Možná... Kdo ví?"
"Říct, že pomsta není řešení, je blbost." Spokojeně se pousmál, aspoň na chvíli. Han se podívala na oblohu a lehla si do trávy. Chvíli pozorovala hvězdičky, které krásně svítily, a tvořily nádherné ornamenty na nebi. Její zrak se přesunul na krásný bílý měsíc, natáhla k němu ruku a usmála se. Prvně to vypadalo, že chce měsíc chytit, ale po chvilce otočila ruku a na dlani se jí objevil nádherný fialový motýl.

Madara se zájmem pozoroval motýla, sedícího na její dlani. Sám sebe musel hlídat, aby náhodou nešlo vidět, že ho to přímo fascinuje. Měl nezvyklou barvu. Došlu mu, že je to iluze, ale nechápal, jak je to možné, přece nebyl v genjutsu... Nebo?
"Ka..."
"Tak to nefunguje, nejsi v genjutsu," řekla klidně Han a motýl přeletěl k Madarovi, usadil se mu na rameni a tam zůstal.
"Tohle jsem u Senju nikdy neviděl." Han pokrčila rameny, byla pravda, že to tak u tohoto klanu neviděla, ale co... Jsem výjimečná a co jako?
Věděla, že většina klanu ovládala vodu a někteří ovládaly vzácný Mokuton. Převalila se na bok a pozorovala Madaru, přes oheň. Vypadalo to docela strašidelně, ale i moc hezky. Trošku se zavrtěla, ležet na pravém rameni jí nebylo dvakrát pohodlné. Bolelo.

Málem by usnula, ale když se k ní Madara přiblížil, zbystřila a zvedla se.
"Je to hotové," řekl klidně. Vypadal pobaveně, nebála se ho samotného. Bála se však, že jí ublíží, bála se toho výprasku, co by od něj dostala.

Motýlek se rozplynul, jen co usnula. Chvíli přemýšlel, má-li jí odnést dovnitř, ale nakonec ji nechal tam, jen přes ní přehodil překrývku. Přece jen venku nebyla až taková zima.

1.kapitola <---       ---> 3.kapitola