Život a smrt ...

Ahoj! :)

To byla zas doba, co?

Potřebovala jsem se trochu vypsat a tak jsem sesmolila toto...

Není to nějak dlouhé, ale mojí dušičce to pomohlo... :)

....

Itachi přemýšlel nad životem a smrtí. Hanare, přemýšlí nad tím stejný, ale i přesto, že by měla být naštvaná na někoho, kdo toto způsobil... Tak nemůže... 

Pár: Hanare x Madara

Nikdy moc o smrti a životě nepřemýšlela a přesto se to v ní teď nějak příčilo. Nevěděla jestli by měla být naštvaná, smutná nebo by snad měla cítit nenávist k muži, který ji vše naučil? 

Zhluboka se nadechla a opřela se o kmen stromu. Seděla v jeho koruně a dívala se, jak pohřbívají jejího... Přítele, kamaráda... bratra?

Co vlastně pro ni Izuna znamenal. I přesto, že si z dětství nic nepamatovala, hluboko uvnitř cítila trn bolesti. Přece jen poslední dva roky byl pro ni rodina. Po smrti Katashiho, jejího posledního žijícího člena rodiny to byl právě Madara a Izuna, kdo jí to prázdné místo uvnitř vyplnil. Ale vždyť On, kvůli komu se to všechno stalo, byl pro ni taky rodina. Pevně sevřela pěsti. 

Kdyby byla rychlejší možná by žil. Stačil jen malý kousek a stáhla by Izunu k sobě a nic by se nestalo. Měla strašnou chuť Tobiramu seřvat a zmlátit, i když v tomto stavu? Dotkla se svého břicha. V ten nejdůležitější moment si ani nevšimla, že jiný Senju šel po ní. Její sharingan ho z nějakého důvodu přehlédl.

Uchechtla se a znovu zabloudila k davu lidé, který odcházel z pohřbu. Jeden muž z davu se zastavil a vzhlédl na strom. Moc dobře totiž věděl, že tam je. A ji, to ani nepřekvapilo. 

Říkala tomu šestý smysl, vždy totiž věděl, kde v danou chvíli je. Nedokázala si to logicky vysvětlit a on též ne. 

"Měla bys být v nemocnici, Hanare." Podle tńu hlasu, šlo slyšet, že je naštvaný. Zlobil se na ni. Ovšem ne, že neochránila jeho bratra, ale proto, že teď seděla na větvi stromu, byla vážně zraněná a ještě včera ošetřovatelé nevěděli jestli přežije. 

Ona a Izuna, oba měli mizivé naděje. Ale ona ne, neumřela. I když doktoři říkali, že na tom je hůř než Izuna a má minimální šance přežít. Prostě ne, nechtěla to vzdát.

Jeden z obvazů se začal barvit do ruda. Zas nějaké stehy praskli. Sykla bolestí, když jí vzal do náruče.

"Chci domů, Madaro," usmála se na něj a pomalu se zas ztrácela v říši snů.