neděle 6. března 2016

Mohlo být hůř? - Prolog


Tak nová povídka, která je o mé a kamarádky Oc-postavě. Z našeho fiktivního klanu Sorakage.
No a Toriry mi jednoho dne řekla, že když píši povídky tak bych mohla napsat právě o našem páru.
Tak jsem si řekla jasně! Nevěděla jsem, co? Ale!!! Řekla jsem si to nějak zvládnu! :)
Takže tady je Prolog! :) - Je psaný v první osobě, ale zbytek bude psán ve třetí osobě... :)
Pěkné počtení! 


Už mě nebavilo to, jak mě můj bratr před každým klukem chránil a hlídal. Seznámit se tedy s někým, s kým bych možná po čase mohla začít chodit, byl nadlidský výkon. Takže abych to utajila před ním a taky před několika známými a ovšem, zapomněla bych podotknout, před dvojčaty Tengu a Tensai, kteří byli tímto nehlasně proslulí, bylo zcela nemožné. V jednom kuse vymýšleli blbosti, a pokud to neschytal právě jejich starší bratr Kanshi, tak to náhodou schytal někdo jiný. A taky se stávalo, že občas šířili drby, jen tak to vždy řekli a pak najednou to věděla celá Zvučná vesnice.

Co se týkalo Kanshiho, tak na můj vkus byl, zvláštní. Neznala jsem ho moc dobře, jen něco namátkou, právě díky zmiňovaným dvojčatům. Neboť on to odnesl skoro pokaždé. V tomto jsem ho docela litovala a sama sebe taky. On měl dvojčata a já zas svého ochranitelského bratra. Taky jsme byli dvojčata, ale on, jako momentální muž z naší rodiny, mě měl za úkol chránit. Svoji malou sestřičku. Pěkná blbost, věřte mi. Nemám zas tak skvělé taijutsu jako má on, ale jsem výborná v genjutsu.

Naši rodiče zemřeli při záhadném požáru, bylo však jasné, že to nebyla náhoda a někdo to jen chtěl zamaskovat. Naštěstí jsme měli babičku, která se nás ujala. V ten den jsme se s bratrem zařekli, že najdeme vrahy našich rodičů, ale museli jsme zesílit. Což byl problém, neboť jsem se dostala do věku, kdy se mi vážně nechtělo trénovat a chtěla jsem se věnovat úplně jiným činnostem. Ovšem náš klan vyžadoval výborné bojové schopnosti. Kdysi jsme byli žoldnéři, najímání na likvidace klanů a různých lidí, ovšem žili jsme ve stínu nejznámějších klanů, Uchiha-klanu a Senju -klanu. Uchiha-klan byl vyhlášený jejich kekkei genkai, sharinganem. Ale i přesto všechno jsme vydrželi, takže to o něčem svědčí.

Z mých myšlenek mě vyrušil jeden ze starších, který měl momentálně na starost trénink. Opět rozděloval do dvojic. Většinou jsem schytala svého bratra nebo nějakou dívku z našeho klanu. O to víc mě překvapilo, když řekl mé jméno a…
„Misao a Kanshi.“ Trošku nejistě jsem pátrala očima mezi ostatními, až jsem ho našla. Došla jsem za ním a postavila se vedle něj. Vypadal… naštvaně? Ne, takto vypadal vždycky. Jeho pohled ke mně zabloudil a prohlédl si mě, jako by mě snad viděl poprvé v životě. Nikdy jsem neměla šanci ho poznat. Ovšem on nebyl zrovna komunikativní typ, hlavně co se týkalo žen či děvčat. Měl k nim jakousi averzi, kterou nikdo nedokázal přehlédnout. Někdo tvrdil, že ho týrala máma, další tvrdili, že je to kvůli Mizuki. A pak si vyberte, co je pravda…

Povzdechla jsem si a podívala se na něj.
„S čím začneme?“ Snažila jsem se působit mile, abych mu to aspoň trochu usnadnila, když nás neměl rád. On však jen pokrčil rameny a já se zoufale otočila na svého bratra, který se na něčem domlouval s jeho společníkem. Otočila jsem se zpátky na Kanshiho a on už tam nestál. Zase se šel ulívat.
„Bezva,“ zavrčela jsem a pevně zaťala pěst. Strpěla bych to, že nás nesnáší, ale to, že kvůli němu budu pak mít problémy? Tak to teda ne. Nechápala jsem, jak mě to mohlo překvapit nebo spíš, jak jsem mohla zapomenout. Vždyť on se pokaždé ulil, skoro všechno flákal. Tedy všechno, co se týkalo akademie, na kterou jsme chodili. Rozhlížela jsem se po okolí a snažila jsem se ho najít. Ulevilo se mi, že jsem ho našla. Ani si toho nevšimnul, což byla aspoň pro mě výhoda.

„Chápu, že nás nemáš rád, ale mohl bys to aspoň překousnout a zatrénovat si, nechci dostat vynadané.“
„Poslušné děvče,“ odsekl chladně a já se na něj ušklíbla. Jeho tón se mi vůbec nelíbil. Nebyla jsem až tak vzorná, ale dostat vynadáno od sesnsei a pak od bratra se mi prostě nechtělo. Už tak jsem toho všeho měla plné zuby. Sedla jsem si vedle něj a opřela se o strom. Jeho výraz zůstal sice stejný, ale něco v jeho očích naznačovalo, že je dost překvapený. Najednou mi to bylo všechno jedno. Nespouštěl ze mě oči, měla jsem pocit, že na něco čeká. Přemýšlela jsem nad tím. Co ode mě čekal, že ho najednou budu přemlouvat, aby šel trénovat. Nutit ho do toho, proč… když nechtěl tak fajn. Ať si dělá, co chce. Podívala jsem se na něj, pořád na mě koukal.
„Leze snad po mě něco?“
„Ne,“ řekl stroze a opřel se taky o kmen stromu, beze slov jsme koukali na stromy kolem nás. Byla to docela změna, najednou mi ani nepřišlo, že by mi chyběli kamarádi. Mělo to uklidňující účinek, takové vyčištění hlavy. Seděl kus ode mě, a i když mu má přítomnost pravděpodobně vadila, vypadalo to, že je docela v pohodě. Asi to byla změna, viděla jsem… Tedy slyšela jsem, jak se s ním ostatní dohadují a on vždy vypadal, že ho ta týmová práce snad zabíjí. Pokaždé ho do toho nutili, aby s ní nebo s ním spolupracoval. A na něm šlo vidět, že trpí.

Mé víčka najednou vážily snad tunu a pomalu mi klesaly. Ovládla mě neskonalá únava a já začala pomalu ztrácet své vědomí, někde v říši snů. Probral mě až chlad, začalo se stmívat a teplota klesla. Neprobudil mě a to mě nemělo překvapit. Podívala jsem se na sebe a usmála se. Gentleman?
Přes sebe jsem měla přehozenou jeho mikinu, tohle bylo překvapující. Bylo to hezké gesto, na něj.

Když jsem došla ke škole sensei mě jen pozdravil, ale nic neřekl, na to že jsem s ním zmizela. Jediné vysvětlení bylo to, že si myslel, že jsme opravdu trénovali. Že by byl tak naivní, toho jsem si nikdy nevšimla. Ovšem, kdo to bral, až moc vážně byl můj bratr. Ten provedl křížový výslech. Byla jsem vděčná, že ho někdy dokážu dokonale přesvědčit o tom, co není pravda. Nelhala jsem ve všem, jen v tom, že jsme celou dobu trénovali. To, že jsme byli spolu, pravda byla. Takže to bylo vyrovnané. Jen lehká úprava toho, co se stalo.

Nikdy by mě nenapadlo, že ten den, kdy potkám toho chladného chlapce, že se od té doby všechno od základu změní. On se změní.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)