Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola patnáct - Konec


Tak konečně jsem dopsala poslední díl mé milované malé florbalistky.
Doufám, že vás konec nezklame, to by mě mrzelo...
Oj... Nemůžu uvěřit, že jsem dokázala ukončit první povídku. To mi prostě hlava nebere...
Prostě první oficiálně ukončená povídka u mě... Uh... Divný pocit!
Doufám, že se vám bude tedy poslední kapitolka líbit... :)
Jinak chci poděkovat všem, co povídku četli a zanechali mě tu komentář či ohodnocení.
 Díky vám je povídka totiž dopsána... :)




Seděla na židli před notebookem ve svém pokoji a čekala. Byla doma. Doma v České republice a přitom její myšlenky a celé své srdce měla v Japonsku u jejího přítele. Všechno tam nechala, přátelé a své nejmilejší.

Vzpomínky na to, jak seděla v jeho bytě a brečela, že se nedostala na školu, kterou chtěla i nechtěla, byli přímo mučivé. Snažila se a bylo to málo. Nemohla tedy nadále zůstat na studentském vízu a musela se vrátit domů. Z té představy se jí dělalo neskutečně zle. Našla tu svou spřízněnou duši, někoho koho doopravdy miluje a najednou se vše zbořilo, jako domeček z karet.

Na obrazovce se objevilo okénko upozorňujíc na hovor. Teď by se spolu začali chystat na školu a vše potřebné by sháněli a na místo toho tu sedí, jak hromádka neštěstí. Klikla na tlačítko přijmout a na obrazovce se objevila známá tvář, kterou si tak oblíbila. Jen co ji pozdravil a ona znova uslyšela jeho hlas, jí do očí hrkly slzy. Nechtěl jí takto vidět.
„Dneska jsem potkal Takaa. Zašli jsme spolu na kávu a promluvili si. Má novou přítelkyni,“ snažil se jí přivést na jiné myšlenky. Monika se podívala na obrazovku, vypadala překvapeně. Na střední neměl takové štěstí, pár špatných vztahů a před tím se snažil sbalit jí. Než zjistil, že chodí s Aominem a pak začala chodit s Midorimou, což nesl statečně.
„A odkdy?“
„No prý si s ní začala nějak v půlce třeťáku. Ale nechtěl nic nikomu říct, až teď s tím vyšli ven.“ Monika se pousmála, přála mu to.
„To je fajn… Tak, co chystáš se do školy?“
„Už budu mít skoro všechno,“ usmál se, zase se vracela k témě, která já vždy dokázala rozplakat. Povzdechl si, naštěstí nevypadala, že by se měla každou chvíli rozbrečet.
„Dívala ses, jestli ti náhodou něco ještě neposlali?“
„Až zítra, je to poslední den, kdy mám naději se vrátit k tobě,“ usmála se, i když věděla, že tato šance je úplně mizivá. Vždy to tak měla, potkalo jí něco dobrého a vystřídalo to zas něco špatného. Byla z toho už zoufalá.

„Už budu muset končit,“ řekla mile, neboť na jejím budíku byla skoro půlnoc. „Zítra musím brzo vstávat, mám něco domluveného s babičkou.“
Poslala mu vzdušný polibek a on jej chytil. Zaklapla notebook a lehla si do své malé nepohodlné postele, která se nyní zdála být tvrdá. Její víčka ztěžkla, ovšem za poslední dny se moc nevyspala. S velkou námahou se jí to však podařilo.

„Tak a teď to necháš asi necelou hodinu péct,“ řekla postarší žena a Monika pocítila, jak se jí z části ulevilo. Za poslední měsíc u své babičky trávila většinu času a pekla. Byla to jediná činnost, která ji uklidnila natolik, že zapomněla na něj. Aspoň na chvíli nemyslela na svou situaci, neboť se soustředila na to, aby nepanikařila z pečení. Což se jí dařilo.

Na stole teď voněla čerstvě upečená bábovka, která si rovnou říkala o to, aby ji někdo snědl. Pyšně se podívala na babičku a ta ji jediným pohledem naznačila, že se jí to povedlo. Děda nebyl doma, což Moniku přímo těšilo. Nemusela poslouchat jeho otravné poznámky. Co se totiž vrátila z Japonska, řekl, že by měla okamžitě začít studovat na Vysoké škole, aby si mohla najít dobrou práci. Pokaždé, když k nim přišla, měla toto na talíři. Už toho měla kolikrát tak plné zuby, že měla chuť vraždit.
Podívala se na hodiny, které ukazovali něco málo po dvanácté hodině. Povzdechla si, věděla, že za chvíli musí domů.

Všechno si sbalila a vybrala se domů. Neměla žádné plány, co by dneska dělala. Krom toho, že by seděla u počítače a čekala na nějakou odezvu z jakékoliv japonské Vysoké školy. Chtěla zpátky za každou cenu. Už když couvala k jejich rodinnému domu, všimla si zaparkovaného auta. Nikdo doma nebyl a ona nikoho nečekala. Takže jí to docela překvapilo, ale když uviděla známou tvář své kamarádky, usmála se.
„Ahoj Sisi,“ pozdravila mile a zamkla auto. Její kamarádka se na ni také usmála a okamžitě se jí vrhla do náruče. Bylo jí jedno, že drží bábovku, kterou s babičkou upekly.
„Ahoj, Kaza,“ řekla a ještě pevněji ji zmáčkla.
„Ale no tak, kolikrát ti mám říkat, že mi máš říkat Kaze,“ řekla uraženě na oko a ona se ještě víc pousmála.
„Ahoj,“ ozval se mužský hlas a Monika se usmála ještě víc.
„Ahoj… Vojto, co vy tady?“ optala se.

Sisi nebo také Ika, byla její dlouholetá kamarádka. Poznaly se, když nastoupily do první třídy. Později však musela Ika odejít, kvůli své dyslexii na jinou školu, kde měli na to specializovanou třídu. Opět se však potkaly, když Monika přestoupila právě na tu samou školu. Chodily do stejného ročníku, ovšem obě do jiných tříd. Monika do počítačové alias výběrové třídy a Ika zas do třídy, která byla pro dyslektiky. Třídy měly hned vedle sebe, takže kontakt neztratily. Společně, koukaly na anime a milovali různé jejich styli oblékaní.
Ika se na ní sice nějak nevybodla, když propadla svým stavům, ale co začala chodit se svým novým přítelem Vojtou, kterého Monika ráda oslovovala, Tati. Začala na ni mít málo času a to i přesto, že se k ní Vojta nastěhoval, kvůli problémům, které u něj doma nastali.

„Proč jste tady? No… Silvo ven s tím…“ podívala se zkoumavě na svou kamarádku, která se jen šibalsky usmála.
„No… Víš, dneska pořádá Tom na své zahradě takovou menší „party“ a tak nás napadlo, že bys mohla jet taky. Bude tam sousta lidí… Nových lidí.“ Jediný pohled do těch jejích různobarevných očí, které jí připomínaly oči Akashiho a bylo jí jasné, co se jí to snaží naznačit. Nebavila se s ní o tom, že má přítele v Japonsku. Nevěděla o tom. Zhluboka se nadechla a Ika se zarazila a Vojta taky. Znali jí dobře a toto znamenalo jediné.
„Neříkej, že dnes něco máš,“ řekl trochu káravě Vojta a Monika k němu vzhlédla.
„Nejde o to, že bych něco měla. Jde o to, že mi Silva nemusí snažit shánět přítele, protože jednoho už mám,“ zavrčela a oba dva propadli v úžase. Ika ovšem vypadala, že se jí na tom něco nezdá. Tón jejího hlasu napovídal, že je něco špatně. A jí se v hlavě hned objevily všechny možné nehezké výjevy jejího vztahu. Přítel hajzl, přítel děvkař, přítel, který ji má jen na hraní…
„Ale?“ dodala o chvíli později a Monika si ji prohlédla.
„Ale on je v Japonsku a já tady, kvůli tomu, že jsem se nedostala na školu.“
„Takže váš vztah nemá budoucnost,“ řekla prostě a ona pocítila bodavý pocit uvnitř sebe. Nebezpečně se na ni podívala. Ika měla hodně špatnou vlastnost a to velkou prostořekost. Vždy něco vypustila z úst a pak se za to omlouvala. Řekla by, že už si za tu dobu na to zvykla, ale opak byl pravdou. Její slova bodala dost bolestivě.

Ano, měla pravdu. Pokud se nedostane letos do Japonska nebo aspoň příští rok, tak je to marné. I ten rok už bode dost dlouhá doba. Hlavně proto, že je dělila ta neskutečná dálka. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.
„Ale no tak… Silvo, nepřeháněj. Monika je chytrá dostane se na školu a vrátí se. A my už ji nikdy neuvidíme.“ Ika se podívala na Vojtu a Monika se snažila zadržet smích. Její výraz byl k nezaplacení.
„Ne, to je moje sestřička,“ řekla okamžitě a Monika na stůl položila kávu a bábovku jako malé pohoštění, když přijeli.
„No jo furt a kdo to je?“ Zeptala se nedočkavě a v jejích očích se najednou objevila zvědavost. Monika vytáhla mobil a ukázala jí fotografii. On a ona v nějakém zábavním parku.
„On má fakt zelené vlasy nebo se mi to zdá?“
„Ne vážně je má přírodně zelené,“ skousla si ret, neboť jí to přišlo vtipné. Přírodně zelené… Opravdu to bylo vtipné.
„A kolik mu je? Co studuje? Jak dlouho jste spolu… Povídej!“ Monika se nadechla a spustila o tom, jak se potkali, kdo je seznámil a další věci, které jí zrovna přišli vhodné. Pomlčela o tom, že tam byla Veronika a že kvůli ní skončila v nemocnici a že jí tam dělala ze života peklo. Vypadalo to, že o tom mistrovství Japonska neví a nechtěla je tím zbytečně zatěžovat.
„A hraje basketbal,“ řekla mezi svým vyprávěním.
„Basketbal?“ řekli oba sborově a Monika ukázala další fotku. Měla jí s celým basketbalovým a florbalovým týmem.
„OU… Ty si podle něho tak maličká,“ řekla Ika automaticky a Monika vyprskla smíchy. Každý ji totiž říkal, že není maličká. Ano, byla sice vyšší než Silva, ale oproti Midorimovi byla malá. Hodně malá.

Ani si neuvědomili, že uplynulo tolik hodin a už se blížila sedmá hodina večer.
„Víš, že by to byl dobrý námět na nějaký příběh,“ podívala se Ika-san na Moniku a ona k ní zaraženě zvedla hlavu.
„Příběh?“
„No… Podle toho, co se stalo, by to byl přímo trhák.“ Monika se začervenala, když si to tak pozpátku vzala. Hlavně postelové scény, prolétlo jí hlavou.
„Jasně a nějaký název pro knihu,“ zeptala se a Ika se zapřemýšlela.
„Basketbalista a jeho malá florbalistka,“ řekl jednoduše Vojta a Ika se zamračila.
„To je nic moc název. Chce to něco lepšího,“ utrousila suše a Monika se usmála.
„Mě se to líbí,“ zhodnotila a podívala se zpět na Ika-san, která se na ni ušklíbla.
„No nic holky, obléct učesat se a namalovat měli bychom totiž už vyrazit,“ popohnal je, protože Monika nebyla vůbec nachystaná. Jen lehce se upravila, nic moc extra. Neměla v plánu nikoho sbalit a ani nikoho okouzlit, takže vypadala normálně.

Jen, co dojeli k zahradě, kde byla oslava, pocítila divný pocit. Jakoby se mělo něco stát. Nechápala, že sem vůbec jela. Byla to ta věc, kterou nerada dělala. Hurá akce a k tomu typická česká chlastačka na zahradě. Možná by ji to tolik nevadilo, ale měla divný pocit, že její bývalý přítel, s kterým se sice rozešla v dobrém, se o něco teď pokoušel. Za tu krátkou dobu zjistila, že Tom opět měl jen úlety a prý básnil jen o ní. Že ji chce zpátky a co by měl kvůli tomu udělat, jak to tak poslouchala, její pocit sílil a z divného se změnil ve velice nepříjemný až zlý pocit.

Neuvědomovala si, že by měla zavolat Midorimovi nebo mu poslat smsku, že dnes nedojde na skype. Každý den se spolu scházeli a ani jeden den nevynechali. Vytyčil si čas, kdy ji vždy volal, aby ji mohl vidět a slyšet.
„Slyšel jsem, že si hrála florbal závodně,“ zeptal se mladík o něco starší než Monika.
„Pořád hraju,“ řekla trochu rozmrzele, nelíbilo se jí to.
Hrála? Já stále hraju!
„Aha a za jaký tým?“ Neznělo to útočně, ale tohle Moniku dopálilo.
„Když jsem byla v Japonsku, nabídli mi, že bych hrála za jeden tamější nový florbalový tým. Byli by tam hráčky ze školy, které jsem trénovala, když jsem chodila na školu Shūtoku.“
„Budeš studovat v Japonsku?“ Další otázka. Už toho měla dost, za tuhle malou chvíli se jí podařilo do sebe vyklopit několik baněk, které nebyli zrovna dvakrát nealkoholické. Zvedla se a vešlo dovnitř domku, který byl na zahradě. Napila se holé vody, potřebovala si nějak vyčistit hlavu, z toho alkoholu se jí začalo dělat nějak zle.

Na stole se ozvalo vyzvánění z jednoho z mobilů. To vyzvánění znala, jen co vyšla zase ven, ztuhla.
„Hele musíš mluvit česky, ty Číňane,“ řekl dosti posměšně Tomáš a Monika se naježila. Jednu mířenou vrazila Tomášovi a popadla svůj mobil. Její reakce udivila lidi, kteří seděli u stolu. Vojtovi, který se u toho také nachomýtl, to rychle došlo, kdo to asi volal.

Vyšla ven ze zahrady a okamžitě vytočila jeho číslo, jen co uslyšelo jeho krásně zvučný hlas, ulevilo se jí.
„Omlouvám se, to byl jen… Omlouvám se.“
„Co mi to řekl?“
Monika se zhluboka nadechla a neochotně mu to přeložila.
„Promiň, nechala jsem se přemluvit, abych sem za nimi dojela. A ne, jsem říci nemohla.“
„Nezapomeň, se podívat jestli ti něco nepřišlo.“
„Jistě podívám, tak zatím,“
řekla mile a šla se projít, mířila k hlavní silnici, po které sem přijeli. Ani si nevšimla toho, že za ní někdo šel.
„Ale no tak promiň, nechtěl jsem urazit toho Číňana,“ řekl a i když to měla být omluva, neznělo to tak. Zhluboka se nadechla a ignorovala jeho přítomnost. Chtěla se posadit k rybníku, který byl na druhé straně cesty.
„Moniko no tak,“ chytl ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. Pevně sevřela jeho triko a snažila se ho od sebe odstrčit.
„Nech mě,“ zavrčela na něj, ale on to nevzdal.
„Jsem lepší než ten blbej Číňan,“ řekl a snažil se jí k sobě přitáhnout blíž. Monika se naposledy vzepřela a vymanila se s jeho sevření. Udělala několik nešikovných kroků dozadu a spadla přímo na vozovku, kde zrovna jel taxík. Řidič, však zareagoval včas a auto strhl na stranu.

Okamžitě k ní doběhl a znovu po ní natáhl své ruce.
„Nesahej na mě,“ vyštěkla, ale on udělal opak. Monika se snažila od něj, co dostat nejdál, i když to znamenalo, že musí víc do vozovky. Děkovala bohu, že v tuhle dobu tu nikdo nejezdí. Tedy až na výjimky. Řidič taxíku i jeho pasažér okamžitě vylezli z auta. Slyšela, jak se dveře otevřeli. Myslela, že se na ní okamžitě rozkřičí a ona ještě bude řešit toto. Cítila strach. Ohromný strach, který se měnil v paniku, a i když pociťovala, jak jí začínají slzet oči. Něco v ní říkalo, Ne. Zvedla svůj pohled k Tomovi.
„Mr, keep away from her, please.“ Ten hlas. Ten přísný hlas, který se ozval za ní, znala. Tak ho moc dobře a věděla, komu bezprostředně patří. Z toho hlasu šla slyšet jasný autorita. Jediné, co nechápala, bylo to, jak je možné, že je zde. Nevěřícně se otočila dozadu.
„Akashi?“

„Co si to řekl ty…“ Jen, co Tom začal tu větu, bylo jí jasně, že skončil. Několik klidných kroků k němu a Tom byl na zemi. Pomohl jí na nohy a usmál se.
„Kde ses tu vzal?“ Nemohla přímou fakt, že před ní stojí Akashi Seijūrō z masa a kostí. A k tomu se na ni usmívá.
„Překvapená,“ řekl klidně „Doufám, že si v pořádku a také, že už nic nemáš v plánu dneska. Potřeboval bych s tebou něco probrat.“
Ani ji nepřekvapilo, že stylem jakým to řekl, ji ani nedal na výběr. Znala ho, takže věděla, že by se nenechal odbýt.
„Ne nemám, jen zajdu si pro věci na zahradu.“
„Doprovodím tě.“

Vysoká budova školy se tyčila před ním. Měl zvláštní pocit, nebyl nepříjemný ani příjemný. Prsty přejel po přívěšku, který mu tu nechala. Opět přišel den, kdy se vločka stala jeho talismanem pro dnešní den. Lehce ho rozladilo, že v davu lidí uviděl, několik známých tváří, které patřili jeho spoluhráčům z Teiko akademie a taky člověku, kterého moc v lásce neměl a to Kagamimu. Nemělo by ho to vůbec překvapit, čekal, že na této vysoké škole je potká, byla to jedna z nejlepších v Japonsku, hlavně pro ty, kteří se rozhodli pohybovat se v basketbale. Neboť ta škola byla něco, otevírala bránu do nejlepších týmu světa.

Do jeho třídy vešel Aomine a Kise, takže mu bylo jasné, že ti dva s ním budou chodit na stejné přednášky a také na tréninky.
Jaká výhra…
„Hej, Midorimo! Víš, že se dneska máme všichni sejít. Svolal nás Akashi,“ řekl Aomine a posadil se do lavice za něj.
„Ano, vím. Poslal mi sms,“ odpověděl a posunul si své brýle výš. Akashi sice napsal, kdy se mají sejít, ale ne kde. Toho si však Midorima nevšiml. Od doby, co odjela Monika, přehlížel některé věci.

Pomalu se blížila hodina, kdy se měli sejít, ale až teď mu došlo, že neví, kam jít. Byl ve svém bytě připravený vyjít a nevěděl kam. Sám sobě si trochu nadával, že si toho měl všimnout dřív. Vzal do ruky svůj mobil a začal psát zprávu Akashimu. V tom mu někdo zazvonil na dveře. Ani se nepodíval a rovnou otevřel. Zaraženě stál a koukal na Akashiho, Aomineho a…
„Moniko?“ Stála tam a křečovitě se usmívala.
„Prosím, že můžu bydlet s tebou? Hlavně mě už prosím, nenechávej u Akashiho.“

„Máš to všechno hotový,“ podíval se na ni. Monika zrovna dopisovala, nějaké studijní materiály, které musela odevzdat, aby mohla o vytyčeném termínu na praxi na jednu z akademií.
„Hotovo,“ dopsala poslední slovo a podívala se na něj. Jemně jí políbil na čelo.
„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že tě sem Akashi dostal.“
„Já bych řekla, že na něj Kuroko udělal psí očka a bylo… Není totiž náhoda, že se mnou chodí na stejnou školu.“ Midorima se usmál a prsty přejel po jejím přívěšku s vločkou, který se pro změnu opět houpal na jejím krku.
Byla to dlouhá doba, co se tak dobře a spokojeně oba dva cítili. A hlavně tak šťastně.



Komentáře

  1. Jeeej mám ráda šťastné konce i když by mi vlastně nevadilo kdyby to skončilo zle... občas je ale třeba právě kvůli mnohem horší realitě napsat ten happyend, proto jsem moc ráda, jako to dopadlo.
    Rozhodně stálo za to přečíst si všechny díly :) Mimochodem přijde mi že tvé psaní je poslední dobou lepší víc a víc takže těším se na další podobnou povídku :-) Jsem jistá že bude stát za to... Mimochodem Akashiho bych nečekala, ale no je to Akashi... takže může být všude :-D:-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lépe bych to neřekla... Někde v nějakém seriálu ... Jo v Castle na zabití, byl případ, že vrah zabíjel a své oběti oblékal do kostýmů pohádkových princezen... A na konci, když to vyřešili, řekl, že pohádky končí dobře právě, proto že svět je krutý... dává to totiž lidem naději... :)
      Jsem ráda, že se ti tato povídka líbila a jsem za to vděčná.... :)
      No jo člověk se musí dostat do toho děje a vrátit se zpět k psaní není lehké, když jsme měla tak dlouhou pauzu! Ale za to jsem ráda, že to jde vidět, že už se do toho dostávám! :)
      Je to Akashi je všude! :D I v mých snech... Tak proč ne? On musí být všude! :D
      Jinak děkuji za pěkný komentář! :)

      Vymazat
  2. Musím sa ti priznať, že som vždy skôr bola pasívnejší čitateĺ, ale išlo o to, že táto poviedka mi prišla taká osobnejsia. Ty si hlavna hrdinka, bolo to o tvojich pocitoch, dala si do toho velký kus samej seba a tak som sa do toho nedokázala vžiť tak úplne a hlboko, takže som skôr bola "povrchovejši" hodnotiteľ. Tým ale nechcem povedať, že na tom bolo niečo zlé, len ja mávam z nejakého dôvodu s týmto problém , ze mam pocit, že nemám právo to tak prezívať :D :) no na druhej strane som ťa krásne spoznala cez tento príbeh, teda, aspoň čiastocne a vlastne čo tým chcem povedať- asi toĺko, že toto je aj dôvod, prečo komentáre odo mňa vyzerali tak, ako vyzerali, že občas som vázne netušila, čoho sa pri komentovaní chytiť :) tak mi to prepáč :) príbeh to bol inak milý, hlavní hrdinovia si prežili svoje a mňa teší, že to dopadlo dobre :) ja som za happyendy, veĺmi :) no a akashi sa teda pochlapil. Keď už bol v čechách, mohol už dôjsť pozrieť aj Petriku :D ten chlap mi to dlzí ešte z jednej poviedky :D ( že, Farah? :D )
    Inak, gratuĺujem k prvej ukončenej veci. Je to pekný pocit, že áno?
    Bolo to citlivé :) naozaj si do toho dala veĺa zo seba :) bolo tam toho mnoho, veĺa situácii, vela scén. Vela postáv, proste namakala si sa na tom:) a to je obdivuhodné :) tak, hádam je tento komentár aspoň trošku pochopitrĺný :D
    Tak sa drž a píš ďalej :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sme sa minuli len o pár minút :D áno, keď už si Akashi urobil výlet do Čiech, tak na Slovensko to má len kúsoček, neboj sa, on sa zastaví :D

      Vymazat
    2. Jsem ráda za tak pěkný komentář...
      Chápu, každý se do toho nevžije, ale i tak jsem ráda, že si vydržela až do konce... :) Od toho jsou ty knihy, já mám třeba problém, že pokud se do toho nevžiji tak to prostě musím louskat a pokousávat se přes to. Takže tě vážně obdivuji, že si zůstala a dočetla to... :)
      Jinak mám občas taky problém komentovat vaše (myslím všech co sleduji) povídky. Mám chuť napsat toho tolik, protože mě ta povídka okouzlila a já dva řádky a nic! :) Takže neboj, tvoje komentáře mě potěšili pokaždé! :)
      Těší mě, že si mě měla aspoň přes tuto povídku nějakým způsobem poznat.
      No jo, já tam prostě nikoho jiného nemohla dat... Akashi je Akashi a je asi jediný, kdo má takovou "moc" a hlavně prachy! :D No jo, vlastně to mě vůbec nenapadlo... Hajzlík jeden, mohl se za Petrikou podívat! :D
      Jo je to zajímavý pocit, určitá úleva, že už nemusím stresovat! :D Vlastně, co to plácám... Stresovat budu, když mám ještě několik rozepsaných! :D
      Ještě jednou moc děkuji! Komentář jsem pochopila! :)

      Vymazat
    3. Ale ako ja som nemala problem s cítaním, rada som si prečítala každý dielik :) žiadne obavy :D

      Vymazat
  3. Juuj, tak a máme tu koniec :( Túto poviedku som si obľúbila, no chápem, že všetko raz musí skončiť a 15 kapitol, je také akurát fajn číslo :)) A nepochybujem, že ty zase vymyslíš niečo nové, na čo sa budeme môcť tešiť. A ja sa hlavne teším na fanarty k tejto poviedke :) milujem illustrácie k fanfikicám a hlavne v tvojom podaní, lebo si moc šikovná :) No a čo sa týka konca - juj, si náš vyplašila :D už som sa bála, že Monika zostane doma, v Čechách, odlúčená od Midorimu. Vzťahy na diaľku sú veľmi ťažké i keď myslím, že Midorima je ten typ verného partnera, ktorý by si na ňu počkal aj dlhšie, ale som rada, že nemusel čakať príliš dlho :) Dala si tam aj tento raz kopu akcie a napätie, to od Toma bolo hnusné, ako sa jej posmieval (sama som zažila, ako ma ľudia provokovali s tým, že tvrdili, že Japonsko a Čína je to isté :D neznášam, keď toto niekto rozpráva, prípadne si robí srandu za japončiny :D), debil je to :D ešteže sa tam objavil náš Seijuuro D: ten tento raz zachránil celú situáciu, jak veľkorysé :D ale som moc rada, že sa vďaka nemu mohla Monika vrátiť naspäť do Japonska tam, kam patrí :) Tiež sa mi páčil ten nápad, že sa väčšina z našich basketbalistov stretla na jednej vysokej škole :) predsa len, takto im bude veselšie :) No a najkrajšie bolo, keď sa Monika vrátila za Shintarom ♥ myslím, že sa im bude bývať spolu viac ako dobre :) Som rada, že to skončilo happy-endom, bola to vážne super poviedka a ich dvoch ako pár som si proste nejako tak oblúbila :) Tak sa teším, až nás potešíš nejakými obrázkami s nimi dvoma :) Gratulujem k dopísaniu a prajem veľa nápadov na ďalšie poviedky, ktoré chystáš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Juj, chvála k obrázkům, které mám v plánu... :3
      Těší mě, že sis povídku oblíbila a že si u ní zůstala až do konce. Také si myslím, že patnáct kapitol je tak akorát. Hlavně, když jsem se díky této povídce vrátila k psaní.
      Tak tomu bych aj věřila, tak že by počkal. Ale když občas čtu ty komentáře a každá ho tu chce, no tak se musím bát ne! :D (asi jsem se moc vžila do povídky! :D *le legrace musí být*)
      No neboť Toma znám dobře a vím, že i když sleduje anime, tak si prostě musí rýpnout, jeho humor je totiž pro mě jednou velkou neznámou... -.- :D
      (Jinak taky to znám, když si lidé utahují z japonštiny a ještě k tomu to vždyť ti "šikmoocí" jsou úplně stejný a hází je do stejného pytle... -.- )
      No jak bylo napsána Kuroko udělal psí očka a bylo! :D Nikdo jiný mě nenapadl no! :D Akashi je totiž jedna z postav, u které člověk nikdy neví. A jsem ráda, že si věrný shipper MidoMono... :)
      Děkuji za tak pěknou gratulaci a nápady se určitě budou hodit! :)

      Vymazat
  4. ♥ nemám slov, vážně nemám slov ♥

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)