Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola čtrnáct


NO a je to tady páni a dámy.
 Jsme skoro u finále.
Tahle povídka mě bavila a doufám, že se vám budou poslední kapitolky líbit... :)
A taky jsem si připravila, pro vás něco spešl... :)
Jinak přeji pěkné čtení! :)
P.S. zatím je to nejdelší díl, který jsem zde na blogu uveřejnila... :D

A teď, co, že jsem si to pro vás připravila!
Nejvíce epik obrázek... :) a taky video jak, se obrázek tvořil! :) 
Shuutoku floorball team...

Monika se opřela o čelo postele a dost nepřítomně hleděla před sebe. Nic zajímavého tam nebylo, ale přesto jí tam něco tak moc fascinovala, že od toho nemohla odtrhnout oči. Zamyšleně se dívala na propisky ve skleněné nádobce. Nevšimla si, že se na ni Midorima zaujatě dívá. Přemýšlel, proč se tak soustředěně až nepřítomně kouká na stůl. Vzal její ruku do své a sevřel ji. Jen na chvíli svůj pohled věnovala jemu a pak se zase vrátila zpět. Překvapeně nadzvedl jedno obočí a podíval se směrem na stůl. Nic… Nic, co by tam bylo zajímavé, opět se podíval na Moniku.
„Co tam je tak fascinujícího?“ zeptal se zvědavě. Nemohl si pomoci, zajímalo ho, co tam vidí.
„No… Ty propisky,“ řekla stroze a Midorima se pousmál. Tahle dívka ho vážně, čím dál tím víc překvapovala.

Někdy měl pocit, jako by ji znal už roky a už ho ničím nemohla překvapit. Ovšem našly se i situace, kde ho přímo ohromila a pak situace, kdy mu bylo až do smíchu. Ale i to měl na ni rád. V tu chvíli si uvědomil, že by ji neměnil. Jeho vztahy předtím byli úplně jiné, než to, co měl díky ní. Nechtěl ji ztratit a po tom, co se stalo, už vůbec ne.

„Takže… Ty půjdeš pro jídlo, protože tady nic nemám a já mezi tím uklidím tu zdemolovanou kuchyň,“ rozhodla a usmála se na něj, když se jí podařilo už nadobro odtrhnout zrak od propisek. Midorima se posadil a nasadil si svoje brýle. Chtěl ležet déle, ale jen co mu zakručelo v břiše, její nápad uvítal.
„Hlavně si neubliž Moon,“ řekl trochu starostlivě, když už se pomalu chystal k odchodu. Políbil ji na tvář a šel se obout.

Když tak sbírala střepy ze země, zarazila se. Ozvalo se klapnutí dveří a ona se otočila.
„Moon,“ řekla si pro sebe. Když tak pátrala ve své malé hlavičce, uvědomila si, že jí tak řekl už včera. Ale před tím ne. Mono a Moniko to ano, ale Moon, ne takhle jí ještě neoslovil. Musela se nad tím pousmát, ona vymýšlela přezdívky a kolikrát dotyčné lidi tak pořád oslovovala, ale on. Byl to právě on, kdo jí řekl, že by neměla takto oslovovat lidi, bylo to přece nevhodné. A on jí teď jednu vymyslel. Byla to příjemná změna, ještě několikrát si to zopakovala. Líbilo se jí to a moc. Bylo to něco jiné než přezdívky, které si dávali zamilované páry. Miláčku, zlatíčko, beruško, kočičko... nad těma různýma přezdívka se otřásla.
Fuj...

Vysávala z koberce poslední malé střepy, které zbyly po tom, co po kredenci hodila židli. Byl to velice nerozvážný čin a ona toho dost litovala. Rozbít si svou malou kuchyňku, byl hodně hloupý nápad. Nepoužívala ji sice často, ale i tak. Povzdechla si a podívala se na dvířka, která to nejvíce schytala. Sklo tam už téměř nebylo a dřevěná konstrukce naštěstí držela. Mohla děkovat bohu, že víc škody nenapáchala ve svém záchvatu vzteku. Kam se hrabalo občasné bouchání do stěny či prásknutí s dveřmi. Tohle byl úplně nový level. Nevěřila, že tohle v sobě má. Vždy všechno pěkně dusila a nepustila ven. Čekalo to jen na nějaký podnět, který ji vyprovokuje k tomu, aby všechno dostala ven. Došlo jí, že jestli jí bude Veronika znova provokovat, tak to asi nedopadne dobře. Nad tou myšlenkou se musel a pousmát.

Když Midorima došel, bylo všechno uklizeno, sice ve dvířkách chybělo sklo, ale i tak to bylo v pořádku. Stála na balkóně a zrovna telefonovala z jeho mobilu. Zelená barva mobilu nepatřila jí, ale jemu. Trochu se zamračil, ale když si všiml své sim-karty na stole, došlo mu, že mu neplýtvá kreditem. Nevadilo mu to, že telefonuje z jeho mobilu, ale přece jen  se mohla zeptat. Byl pořád háklivý na své věci.

Položil tašku na stůl a začal vybalovat nákup. Dveře balkónu se zaklapli a ona k němu přešla.
„Nevadí, že jsem si ho půjčila, chtěla jsem se zeptat, jestli jsme to vyhrály,“ řekla trochu provinile, měl pocit, jako by mu četla myšlenky. Nebo to bylo tím, že ho už za tu dobu prostě a jednoduše dobře znala. Nic, jí na to neřekl a jen se mile usmál. Ještě ji políbil na čelo a dál se věnoval vybalování nákupu.
„Chtěla jsem něco malého na snídani a ne, abys vykoupil obchod,“ podívala se na kopu jídla, kterou koupil. Bylo to milé, neboť v ledničce nic neměla, ale nechtěla ho zbytečně zatěžovat. A už vůbec neměla ráda, když za ní ostatní platili. Pokud na to měla, koupila si to sama.

„Mohla ses zeptat mě,“ řekl po chvíli, kdy se Monika rozhodla uvařit rovnou oběd. Zvedla k němu svoje modré oči a usmála se.
„Promiň. To mě nenapadlo. Nevěděla jsem, že to víš.“ A dál se věnovala krájení a čištění zeleniny na polévku. Neuměla sice moc věcí uvařit, ale polévky byli její. Bylo to asi jediné, co zvládla dobře uvařit. Vaření jí přišlo moc stresující, nikdy nevěděla, jestli je to hotové, jak dlouho to tam má nechat. Prostě to bylo až moc chaotické, tedy pro ni to bylo až moc chaotické. A pak z toho všeho byla nervózní... Lehce se otřásla.
„Chceš pomoc?“ podíval se na ni a ona se jen pousmála a pokývala hlavou, že ne.
„Ale víš, co můžeš… Dokázal bys zjistit, jaký šťastný předmět budu mít na zítřek, zítra hrajeme poslední kolo o titul mistrovství Japonska, takže po výhře hrajeme s týmem Mononoke. A já nic nechci nechat náhodě,“ usmála se ještě víc, když viděla, jak se Midorimovi zablesklo v očích a vybral se pro její notebook do pokoje. Bylo jí jasné, že se mu ten nápad bude líbit, chvíli hledání a Midorima docela nevěřícně hleděl na obrazovku. Jako by se mu něco nezdálo.
„Co na to tak koukáš,“ zeptala se pobaveně, neboť jeho výraz stál za to.
„No tvůj šťastný předmět je mašlička s číslem šest,“ podíval se směrem k ní a ona se na něj překvapeně podívala.
Zajímavé…

Cítila to už, když se ráno probudila a cítila to i teď. To zvláštní napění ve vzduchu. Všechna děvčata se převlékala a ona se zrovna dívala na jejich včerejší výtvor v podobě malé mašličky do vlasů, která měla barvy jejich školy. Ale to nejdůležitější bylo to číslo, šest. Bylo to docela těžké, ale aspoň se včera na nějakou dobu zabavili. Vyrábění pro Midorimu bylo něco nového, ale k jejímu údivu ho to bavilo. Hodila si své neposedné vlasy do culíku a svou ofinu sepnula onou mašličkou. Podívala se na svá děvčata a usmála se. Tento den byl zvláštní ne jen tím, že dnes bude oficiálně hrát, ale tím, že se dnes sešel celý její florbalový tým.

Monika měla totiž trumf, o kterém nikdo jiný než ona nevěděl. Nebyla to  její schopnost ve florbalu. Souviselo to s tím, že dnes nebude hrát normální sestava, která hraje vždy. Věděla přesně, kdy ho použije. Měla to už od začátku promyšlené. V momentu, kdy volala Misao, jak dopadl zápas, kterého se nezúčastnila. Byl to zápas proti její bývalé spoluhráčce Nikol. Mrzelo jí, že se nezúčastnila, ale nebyla schopná odehrát zápas. Ne po tom, co se stalo. Misao sice byla zmlácená, ale psychické problémy, byly psychické problémy. A pro ni, to bylo něco, co jen těžce překonávala.

Tým Sayuri měl obvyklou sestavu, jen místo Christin tam stála tmavovláska s dost pěknou postavou. Rychlost a hbitost, okamžitě si je všechna její děvčata prohlédla, kdyby se náhodou na jejím odhadu z minula něco rapidně změnilo. Nic. Usmála se a podívala se na tribuny, hned vpředu si všimla Veroniky a jejího týmu. Několik basketbalových týmů. Ovšem jeden ji okamžitě zaujal.
„Rakuzan,“ zavrčela. Jeho červené vlasy a ten jeho pronikavý pohled. Duhovky, které neměli stejnou barvu a slova, která se Monice vryla do paměti. Jsem absolutní. Zaregistroval ji a ona věděla, že ji poznal. Doširoka se usmála a pevně sevřela svůj nový růžový florbalový míček v ruce a napřáhla se. Hodila ho jeho směrem, bylo to o dost lehčí házet s ním, než s basketbalovým míčem. I když byl lehčí. Bez větších problému ho chytl a pochopil, že po tomto zápase s ním chce mluvit. Bylo to sice zbytečné,  ale ona nevěděla, že chlapci hrají s Rakuzanem chvíli po nich v druhé tělocvičně.

Daniel seděl společně s basketbalovým týmem Shūtoku. Rodiče mu dovolili a zaplatili cestu sem, aby viděl hrát svou sestru. Všiml si, že chlapci jsou docela překvapení, neboť nepoznávali tváře hráček, které s Monikou přišli. Dost o tom debatovali. Neviděli je na trénincích ani na zápasech. Bylo to divné. Pak se téma změnila. Tým Sayuri a jejich soustředění… Prohra. Když to tak poslouchal, všechno se mu začalo skládat, jak nějaký puzzle. Všechno do sebe zapadalo. Vždyť svou sestru znal, jak své boty. Tohle mělo svůj význam.
„Nechci vyrušovat vaši debatu, ale povím vám, co se teď stane. První dvě kola bude tým Sayuri vyhrávat o nějaké tři body a pak ve třetím kole, nastoupí ta děvčata a Monika a vyhrají to. Rozdrtí je,“ usmál se a všichni na něj zůstali ohromeně koukat. Měl ji přečtenou.

Když jejich tým první dvě kola prohrával, všiml si, že Veronika po druhém kole odešla spolu s jejím týmem. Midorima si posunul své brýle a podíval se na ni. To, co se dozvěděl od Daniela, si spojil s odchodem Veroniky.
Věděla to. Věděla, že po druhém kole, Veronika odejde.
Zbystřil, když Monika a Misao nastoupily s jejím novým týmem na hřiště. Nový brankař, nové obránkyně a jedna nová útočnice, která mu nějakým zvláštním způsobem připomínala Aomineho. Její modré vlasy a ty oči. Pousmál se nad tím. Když si je všechny prohlížel, všiml si něčeho, co u nich a u ní snad nikdy před tím neviděl. Jejich pohledy. Jejich oči. Všem sem jim tam něco nebezpečného lesklo. Nebyla to zóna, ale i tak ho to dost zaujalo.

To, co poslední minuty předváděli na hřišti, bylo něco neskutečného. Nikdy předtím Moniku takhle hrát neviděl. Byla zadýchaná a určitá únava na ní šla vidět, to na všech, ale ona se pořád usmívala. Bavilo jí to. Najednou se jí a Misao zablesklo v očích a hra nabrala úplně jiný směr. Byla to taková malá odplata za to, jak prohrály na soustředění. Christin se zvedla z lavičky a její výraz mluvil za vše. Prohrály to. Teď to nemohlo dopadnout jinak. Monika to našla znova v sobě, tu radost a hlavně tu vyrovnanost sama v sobě. Vystřelila míč a on neminul svůj cíl. Přesná střela a o vítězi nebylo pochyb. Pěti bodový náskok. Monika se zapřela o hokejku a snažila se popadnout dech. Opět létala.

Věděla, že to není konec a že se teď bude muset vypořádat s tím největším bubákem, Veronikou. Ale i tak se snažila na to nemyslet a věnovat se povzbuzování jejího přítele. Došla do tělocvičny, kde se měl uskutečnit basketbalový zápas mezi školou Shūtoku a Rakuzanem. Rozhlédla se, chtěla sice s Akashim mluvit o samotě, ale nakonec usoudila, že je to fuk. Opět pocítila ten pronikavý pohled a sebevědomím krokem kráčela jeho směrem. Midorima ji zahlédl, čekal, že mu něco pěkného na povzbuzení řekne, ale dost ho šokovalo, že se zastavila u Rakuzanu.

„Ráda tě vidím Akashi-kun,“ řekla mile a usmála se. Postavil se a podal jí ruku na přivítanou, neměla problém toto gesto přijmout. Když poprvé viděla Akashiho měla strach, hlavně ten pohled jí nedal spát, ale teď. Jako by se mu dokázala rovnat. Už žádný strach z nich. Ani z Akashiho ani z Veroniky. Její postoj ho trošku znejistil. V jeho očích se jako kdyby něco prohloubilo, nedokázala přesně popsat, co to přesně bylo, ale donutilo jí to se ještě víc usmát. Uvědomila si, že jejich pohledy do sebe dosti 'tvrdě naráží', jeho Emperor eyes a její Mirror shield. Jejich malý boj, ovšem přerušil Midorima, který přistoupil k Monice, jako by vycítil, že se něco děje.
„Midorima,“ podíval se na něj Akashi a Monika si před něj stoupla a natáhla ruku. Chtěla svůj míček nazpět.  Otočil se a vytáhl ho z tašky.
„Myslím, že tě zklamu, ale nemáte stejně žádnou šanci,“ řekl, když se oba dva vydali nazpět. Monika se na něj otráveně podívala. Nemuseli si nic dalšího říci, stačil prostě jen ten pohled. A ten malý souboj mezi nimi. Ale přesto se neovládla.
„Vlastně mě to ani nepřekvapuje, neboť ti nikdy o nic jiného než o tu výhru nešlo,“ řekla klidně a Akashi si jí přeměřil. Nepoznával ji, jako by na ni bylo něco nového. Jen, co ji Midorima chytl za ruku a spletl si s ní prsty, jen ta tu chvíli. Došlo mu to, On byl To něco nového. Ty jeho slova jí tenkrát zlomili, jako každého. Ale teď, nebyl si tak úplně jistý.

Ten průběh hry se jí nelíbil, všechno strašně rychle ubíhalo. I když se chlapci snažili a šlo vidět, že se opravdu nadřou, v některé momenty to nestačilo. Vždy jim to pokazil Akashi. Pevně zaťala pěsti, bylo jí všech tak moc líto. On byl, prostě ďábel. Nejvíc jí však ubližovalo, když viděla Midorimu na zemi. To se v ní něco opravdu hýbalo. Jako by to byla dokonce provokace mířena na ni, i když na to by se Seijūrō nesnížil, nebyl jako Veronika. Ale přesto toho vážně měla dost, to co předváděl, jí vařilo krev v žilách a její klidná povaha se měnila v tu běsnící příšeru, která řádila v bytě.

Pár minut do konce, měli to prohrané, ale pořád to nevzdali. Nepřemýšlela a přešla blíže k hřišti na druhou stranu, kde se měl opět setkat Akashi a Midorima. Něco v ní jí sice říkalo, že by to rozhodně dělat neměla, ale měla toho nafoukance po krk. Akashi měl míč, věděla, že Midorima půjde opět k zemi a on si jako vítěz hodí poslední koš. Tohle už nešlo. Zaregistroval jí a v ní se to probralo.
„Nejsi jediný,“ zavrčela si spíš pro sebe, Akashi na ni upřel svůj zrak a pak se vrátil k Midorimovi. Zarazil se. Stál před Midorimou a nemohl se pohnout. Midorima využil šance, vyrazil mu míč a hodil koš. Přesný jako vždy. Otočil se zaraženě na Akashiho a ten zas na Moniku. Tentokrát to bylo naopak, její modré oči probodávali Akashiho skrz na skrz. Midorimovi to došlo, když viděl jak Akashi nechápavě pozoruje Moniku. Znechutilo ho to, ale něco v něm jí přesto bylo vděčné.

„Co si to udělal,“ zeptal se okamžitě Akashi, ještě před tím než stihli odejít. Midorima se ohlédl, jemu to nedošlo. Takže o tom, co umí, nevěděl. Bylo to ne fér, ale musel uznat, že takto vykolejeného Akashiho ještě v životě  neviděl a docela se mu to líbilo.
„Já nic,“ řekl stroze a chtěl se odebrat do šatny. Neměl chuť si s ním už povídat, měl ho plné zuby. Stačilo, že s ním, musel ještě před chvílí zápolit na hřišti.
„Já, jsem se na něco…“
„Být tebou Akashi už mlčím,“ zavrčela Monika, tentokrát se role obrátila a ona byla ta, co teď chránila Midorimu. Otočil se na ni a položil ji ruku na rameno, naznačil ji, aby šla a nechala to být. Přece by z toho byly jen samé nepříjemnosti, hlavně mezi těmi dvěma. Akashi se na ni nebezpečně podíval, ale ona stála a ani se nehnula.
„Máš s něčím problém?“ optala se a usmála se, i když jí zrovna do smíchu nebylo. Byla naštvaná, vřelo to v ní a blížící se zápas s Mononoke tomu nepřidával. Ani jednou v životě takto odhodlaná nebyla.
„Problém to přímo není, jen se ptám, jak to udělal,“ řekl o trochu mírněji a Monika se uchechtla. Pořád se v její přítomnosti choval jako gentleman.
„Jak moc tě to žere?“ Akashi se zarazil a Monika k němu udělala krok, pocítila to znova, snažil se nastolit to, že On je tu ta autorita… Marně. Nedovolila mu to.
„Ten pocit, že málem jsem to mohl prohrát,“ usmála se ještě víc „Neboj, jednoho dne to poznáš, že ta hra není jen o vítězství. Vítězství je totiž občas nutné jinde než ve hře.“
Neměla v plánu se s ním nadále bavit. Všichni se na ně totiž dívali, jako by čekali, že se strhne bitka. Mezi ním a jí. Ovšem Midorimovi hrál na tváři úsměv, vidět ji takto sjet i Akashiho. To bylo na něj příliš.
„A v čem je tedy vítězství,“ neodpustil si poslední uštěpačnou otázku. Monika si povzdechla a znovu už trochu unuděně se na něj otočila. Chytla Midorimu za ruku.
„Třeba v tomto nebo taky vyhrát nad nemocí. Ty tomu asi rozumět nebudeš, i když... Ty moc dobře víš, proč jsem musela odejít z týmu, že?“

„Uběhlo to moc rychle,“ zavrčela nervózně Monika, když už seděla na lavičce v tělocvičně, kde měli hrát proti Veronice. Midorima ji políbil na čelo. Měly sice vyhráno, ale ona to jako výhru až moc nebrala, to že dá dolů Veroniku, to byla teprve výhra. Nebyla však jediná, kdo chtěl vidět Veroniku prohrát. Misao, která seděla vedle ní, se ďábelsky usmívala. Nebyla nervózní, byla připravená jí to vrátit i s úroky. Za to, co jí udělala.
„Klid, to zvládnete, jestli předvedete to, co na zápase ze Sayuri, tak jste vítězové,“ řekl povzbudivě a ona se zakřenila.

Nikdy v životě nabyla tak odvážná a nikdy v životě se na nic pekelně nesoustředila. To bylo moc, na jeden den. Jejich brankařka provokovala na plné čáře Veroniku, protože jí pokaždé míček chytila. Tahle dívka byla sebevědomá a přesně věděla, co dělá. A to asi nebylo jediné, co Veroniku, provokovalo. Neměla ráda děvčata, která měla tmavší pleť. Dívka měla sice japonské jméno, ovšem její matka nebyla z Japonska. A tak zdědila tmavší pleť, tmavší vlasy a pihy, které ji neskutečně slušeli. Moniku to dost rozesmávalo, ale ne jen ji, ale i Misao a Daniela, vlastně všechny, kdo věděli, jaký spor právě tyto dvě strany mají. První dvě kola vyhrával tým Mononoke, což Moniku ani nepřekvapilo. Jen dvě branky je dělily od vítězství.
„Teď se budou snažit bránit, abychom se nedostaly přes ně a nedaly branku. Takže Misao a Nori, vy budete střílet a já vás budu krýt. Rozuměli jste?“ Obě dvě dívky přikývly. Nori se podívala na Moniku, asi něco tušila. Nebo spíš věděla, co teď má Monika v plánu. Četla to o ní v časopise, ale vidět ji v akci, to bylo něco jiného.

Dívala se opět na svou sestru a znechuceně se posadila na své místo brankaře. Musela uznat, že dívka, která dělá brankaře Shūtoku je dobrá, hodně dobrá. A dívat se jak její sestru terorizuje, byl neskutečný zážitek. Neměla už chuť hrát, přestávalo jí to bavit, ale když uviděla Moniku a ten její úsměv a hlavně to, co měla v očích, bylo jí jasné, že tohle má Veronika spočítané. Přemýšlela o tom dlouho a teď se rozhodla, že tohle bude poslední zápas, který odehraje, jako brankařka týmu Mononoke. Nebude s ní už ani minutu.

Každé zdržení, každý ukradený míč je dělil od vítězství. Bránily, jak řekla, ale přesto sebedůvěra Veroniky neznala hranic. Čehož se dalo perfektně využít k tomu, aby se děvčata ze Shūtoku dostala za útok k obráncům. Jen, co tam doběhly, ty dvě okamžitě vystartovaly. Neubránily, ale svoji branku. Monika a její Mirror shield jim to nedovolil, aby těm dvěma, co jen zkřivily vlásek na hlavě. Veronika si naivně myslela, že se jí dokáže postavit. V ten moment to nevypadalo vůbec dobře. Zbývala poslední branka, aby Shūtoku vyhrál. A několik posledních minut do konce hry. Veronika zastavila Moniku uprostřed hřiště.
„Prohraješ,“ řekla arogantně. Monika k ní zvedla svoje modré oči a usmála se.
„Ne.“ Ztuhla, krok doleva. Krok doleva. Další krok doleva. Opět krok doleva. Monika se vytočila a oběhla Veroniku zprava, bylo jí jasné, že se ji pokusí zastavit. A tak jí nezbylo nic jiného než... Vystřelila. Vystřelila z půlky hřiště a trefila se. Jen pár sekund na to píšťalka oznámila konec a Monika sjela k zemi.

Ležela na zem a těžce oddechoval, vybralo si to svou daň. To, co vzápětí uviděla nad svým obličejem jí, však vyděsilo. Ruce dala před obličej a čekala ránu. Něčí ruce ji chytli a vytáhly na nohy.
„Opovaž se,“ zavrčela Jana na svou sestru a pevně držela její hokejku, s kterou málem před chvílí přetáhla Moniku. Christin a Nikol, obě dvě podepírali Moniku, neboť by se neudržela na nohách. Najednou je měla jak z želatiny. Veronika se zoufale podívala na ně a pak na svůj tým, který se na ni znechuceně díval. Dokonce i Mirka s Natálií, její dvě gorily, jak jim spousta lidí říkala, se na jednou stáhly. Nevěděl, kde s e to v ní vzalo, ale najednou Monika věděla, co teď Veronika zažívá. Přesně to, co ona tenkrát, když ji donutila opustit tým.
Strach, chaos, nemoci se o nikoho opřít a ten neúprosný pocit paniky. Viděla jí to v jejích očích.
Nebyla ráda, že ji i přesto všechno, takto vidí… Byla opět na dně.

Všichni byli nastoupeni, aby dostali své ceny. Jak chlapci, tak děvčata. První se vyhlašoval Winter cup. Seirin vyhrál první místo, takže Akashi doopravdy poznal chuť porážky, kterou mu Monika slíbila. Druhé Rakuzan a třetí vyhrála škola Shūtoku. Pak nastala ta chvíle.
„První místo v mistrovství Japonska ve Florbalu vyhrávala škola Shūtoku!“
Tolik radosti a jásání a pokřiků. Byl to nezapomenutelný zážitek pro všechny. Takto se necítila už hodně dlouho tak spokojeně, co by se mohlo pokazit… Nic... Ne?



„Víš, co to znamená, že jo?“ podívala se na něj a v očích měla slzy. Midorima jen ztěžka mohl uvěřit, že na tom papíře je napsáno právě toto. Tak moc oba dva dřeli na tom, aby se dostala na tu školu. Tolik probdělých nocí nad přípravami a taky ta spousta cvičných testů, jen aby tu mohla dál studovat, ale hlavně aby tu mohla zůstat nadále s ním. Neboť to byl ten okamžik, kdy ukončili střední a oni se museli rozhodnout, kam půjdou dál.


Komentáře

  1. Fajn jestli minulej díl byla bomba od ISIS tohle byli chcanky ze žirafy na skittles. Miluju skittles. Kdybych si každý slovo představovala jako skittlesku. Ok. 3252 Skittlesek. Přežrala jsem se, já jsem se přežrala. Tohle byl skvělej balíček. Budu čekat na další, protože jsem asi právě dosáhla orgáče.
    Budu tě uctívat jak Boha. Ode dneška.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vás asi nezlomím... :/ Já, spíš čekala, něco typu, jak jim to můžeš udělat! a ty toto! :D
      Jinak děkuji za další velice zajímavý komentář, má drahá čitatelko! o.O Občas mě tvé komentáře, vážně udivují! :D
      Jinak těch slovíček je tam jenom 3232, jak jsem to upravovala, tak jsem mazala... :) Což ti tvém případě nepomůže! :D

      Vymazat
    2. Fajn tak v příštím díle chci 20 slov o Kisem. :D ♥
      Jo já vím._. jsem bezcitná, ale nakonec.. Přece jen. Hlavní hrdinka dosáhla svého snu( spíš cíle ) a opravdová láska... se nevzdá nikdy:3

      Vymazat
  2. V prvom rade - ten obrázok je úplne prekrásny ♥ nádherný, neskutočne moc podarený. Už som ho videla aj na facebooku a tam som ho obdivovala, potom som si kukla aj to video a nevychádzam z údivu. Si naozaj veľmi moc moc šikovná a tvoj štýl kreslenia je úplná pecka :) aj ja chcem tak vedieť! :P Vyzerá to úplne ako z nejakého anime, alebo nejaký officiálny artwork :) paráda (y)

    NO a teraz k samotnej kapitole - vitaj medzi nami, ktorí píšeme metrové litánia :D Ale tak, keď človek má potrebu písať a baví ho to, tak je jasné, že sa niekedy "pozabudne" a napísať toho viac a mňa to len a len teší :) Kapitolka bola fajnová, ako vždy, už cítiť, že sa blíži finále a ide do tuhého :) Túto poviedku som si obľúbila a som moc rada, že si sa ju rozhodla písať :) Monika a Shintarou mi tak povediac už prirástli k sebe :) Tá Midorimova prezývka pre ňu len potvrdzuje, že ako moc sa to medzi nimi rozvinulo a upevnilo :) Veru sa mi to páči viac ako tie klišovité miláčik, srdiečko, cukríček, neviem čo ešte :D je to originálne a originalita sa cení :) Ten šťastný predmet bol podarený :) Jooj a keď sa tom objavil Rakuzan, vedela som, že budú problémy :D ale prítomnosť Akashiho potešila :) No a potom Verona na scéne :D inak, tá, čo bola podobná Aominemu, myslím, že som zahliadla niekde nejakú slečnu, čo má do KnB takú OC, že je to Aomineho sestra a páruje ju s Kisem, tak mi napadlo, či to nebude ona :)

    No a moc sa mi páčilo, ako sa počas kapitoly Monika a Midorima jeden druhého zastávali, presne tak by to malo medzi partnermi byť :) Akasi tu bol taký... Akasihovský :D a som rada, že si sem zakomponovala aj udalosti z anime, a že skutočne okúsil, ako chutí prehra :D Tá dráma na konci s Veronikou, fuu, to bolo fakt husté, ale moc ma teší, že Shutoku napokon vyhrala :3
    No ale ten koniec... :O na to nemám slov a napíšem len toľko, že som zvedavá, čo vymyslíš, lebo koniec bol skutočne prekvapivý :O

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ooo... Faruška moje, tvoje komentáře mi udělají vždy radost...
      Děkuji za pochvalu mého obrázku, ano na Fb to bylo dřív... Jsem rebel, který neumí počkat až dopíše kapitolku, aby to mohl odkrýt! :D

      Děkuji za přivítání, ale neboť jsem chtěla poslední dvě kapitolky a zatvrdilo jsem si za tím stála, tak jsem byla přesvědčená, že to bude v pohodě a vše se sem vleze. Ale najednou, píši, píši najednou v půlce a já stále nejsem u konce... -.- :D Prostě jsem se do toho ponořila a psala a už nehleděla na to jak dlouhé to je.

      No, tvoje vyjádření ke kapitolce, jsem ráda, že ti Midorima a Monika k sobě prostě tak nějak přirostli. No i zakomponování z anime. Nevím proč, ale já to dělám takto často, předtím jsem to dělala u tenkrát mé začátečnické povídky... :D Takže to se tu ještě objeví u jiné povídky... :D Přezdívky tohoto typu nemám ráda... :D Proto Moon se mi líbilo... :D A ne, modrovláska, nebyla Aomineho sestra, ale je na vrchním obrázku. Nevím proč,a le prostě mi ho to připomíná! :D

      A ohledně Akashiho děkuji, protože jsem se bála, že ho nevystihnu, ale jak vidím tak se za dařilo. :) No a konec, to bude překvápko... :)

      Vymazat
  3. Ten obrázok je strašne super. Je to veľmi pekné a kebyže viem aspoň trošku kreliť, tiež by som s ku každej poviedočke dala niečo vlastné, no holt, nejde mi to ako ďalších XYZ vecí :]
    Toto bola taká silná kapitola. Pivedala by som, že až motivačná :] páčilo sa mi, ako si Monika Midorimu bránila, bolo to milé a je pravda, že aj ked je Akashi jedna z mojich naj postáv, tak vedel byt naozaj nepríjemný :]
    Záver ma potešil. Už to má hlavná hrdinka za sebou a čo tie posledné vety? Hádam to len boli slzy šťastia :/ alebo že to teda dopadne dobre, no :] ved už by si zaslúžili obaja viac takej pohody xD
    Dobrá práca a ja sa ospravedlňujem za blbý komentár, ale momentálne netuším, čo by som k tomu napísala viac, :]
    Som zvedavá na ďalšie dieliky :] a ako ten jej pobyt v japonsku vlastne vyriešia :]

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář... A neomlouvej se... často se zadrhnu u tvých povídek, takže to znám... nevím, co napsat a při tom tak moc strašně chci... :)
      Jinak 15.kapitolka, by měla být už závěrečná no a doufám, že vás koncem nezklamu... :)

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)