Pocity a vysvětlivka k malé florbalistce


Ahoj!

Vlastně jen na úvod se zeptám jak se máte a jak žijete nebo přežíváte?
Jen jsem si tak řekla, že bych jsem zas mohla dát něco random, protože jsem dlouho nic jsem nedala a potřebuji se nějak vykecat... 





------------------
Mám-li být upřímná tak se táta ke mně vždycky choval tvrdě, no a náš vztah otec-dcera podle toho vypadá...
A to už od mala, já prostě svého taťku nemusím, někdo si řekne, že Ale je to tvůj otec, buď za něj ráda, že ho máš... 
A podobně...
Ale to, co občas předvádí a jak se chovám k nám celkově...
Jsou sice chvíle, kdy se sneseme, ale není jich moc.

-------

No a teď se dostanu k Basketbalistovi a jeho malé florbalistce... 
Pamatujete, jak Aoimine shodil nechtěně Moniku na skříňku ona si rozbila hlavu a skončila v nemocnici? A taky jak se ji přišel omluvit a ona se ho bála?
Jestli jo, tak čtěte dál a jestli ne přečtěte si to! :D

No vlastně pár lidí zarazilo proč to tak mezi Monikou a Aoiminem dopadlo, vždyť to byla nehoda, že?
Jak už někteří z vás pochopilo ta povídka je z velké části podle mích pocitů, zážitků a vlastně všechno, co do toho dávám jsem já. Monika je psaná podle mě, vzhledově tak i povahově.
Dobře občas něco přikreslím, ať tam nejsem za úplnou chudinku, ale tak je to moje fantazie ne!? :)
Teď zpátky k věci, stalo se mi, když jsem měla to období, kdy jsem docela často chytala své záchvaty, že jsem se poštěkala s otcem. No dobře, chránila jsem bráchu, prostě šlo o to, že se nám nepodařil roztopit kotel... No a já jsem se s ním tak snažila "bavit", Když se s ním bavím o něčem důležitém nebo o tom, že něco je tak... Tak mám chuť brečet a snažím se to, co nejrychleji ten rozhovor skončit...
Takže si představíte, jak to asi byla a já už tak nějak v sobě zapírala ten brek a odešla do pokoje... Co se nestane já dojdu do pokoje a černo... Omdlela jsem a probrala jsem se až když mě držek pod pažemi otec a pleskal mě... No samozřejmě byla jsem v šoku do toho jsem chytla svůj normální záchvat, rozbrečela jsem se... A jak on mě tak držel tak mě hodil na postel, zařval spat a řekl, že to na něj hrát nebudu a odešel... A věřte, že jsem na té posteli nespala týden, neboť jsem to měla pořád před očima a s otcem jsem nepromluvila dva týdny... Měla jsem strach...

No a přesně to prožívala Monika, jo měla Aomineho ráda, ale část z ní prostě nemohla bála se... Tohle způsobuje ten záchvat, máte strach v jednom kuse.... Bála jsem se, co když prostě sebou někde seknu a nikdo mi nepomůže.... A to je nejhorší, vědět, že to tak je, že vám nikdo nepomůže, protože víte, že si myslí, že to simulujete...

Takový lidé si občas zaslouží nafackovat... A věřte, že jsem se  s tím setkávala ve škole dost často, moje "milé" spolužačky mi nevěřili a pár učitelů se taky našlo, tedy určitě má profesorka PSYCHOLOGIE...  Takže čest všem výjimkám! 
Když jsme u té profesorky tak jsem měla náznak na záchvat, kámoška se mnou seděla na chodbě, mě bylo blbě (v ten den jsem sebou poprvé sekla) a tak se bála, že bych mohla znovu... A my jsme šli za kýmsi... No jsem kuřák nekuřák, tu cigaretu jsem nedokouřila, začalo mi být fakt mdlo, no pak jsem sebou sekla, ale to už ta profesorka neviděla... Takže místo, aby jsme jí to vysvětlili doletěla za naší třídní a všechno, to co ona viděla jí řekla.
Tadá byla jsem tak zoufalá, že jsem tomu záchvatu propadla úplně.
Seděla jsem na chodbě a brečela a brečela, sama bez pomoci, protože se mě nemohli dotknout... A jediná osoba, která mi mohla pomoc nebo mě se snažit uklidnit byla spolužačka, která se mnou předtím seděla na chodbě, ale ne ona má prostě hodinu, však já se z toho nějak zas sama vyhrabu. -.-
A nakonec toho všeho, když jsem jí řekla, kde jsem to byly a jak to bylo a že jsem sebou sekla, mě chtěla poslat na autobus samotnou... 
Počkala jsem až skončí hodina a šla s onou spolužačkou, která taky byla rozladěná jak se ke mně zachovali a málem se rozbrečela taky... 

Takže chápete, stačí jen něco, když tohle prožíváte a už se od dotyčné osoby držíte dál... 

-------------

Dobře teď něco veselejšího, konečně jsem po několika dnech dokopala k tomu dodělat kus obrázku pro sestřenku... :)
Zatím, jsem dokončila Griffitha a začala jsem dnes vybarvovat sestřenku... :)
Nakonec se mi ty jeho vlasy líbí, ale myslela jsem, že umřu...
*Jinak je to dělané podle předlohy, netroufla bych si to kreslit random*

Finální verze zde:
Griffith and Petra

No takže to je asi vše! :)
Děkuji, že jste to dočetli až jsem a přeji vám pěkný zítřejší den! :)
Kdy, by mohl vyjít další díl povídky!

Komentáře

  1. Je fajn, že se takhle dokážeš otevřít a něco podobného napsat. Já tohle strašně moc oceňuju a chápu i tvůj vztah k otci... sama jsem pro půlko rodiny osoba, která se "nepřiznává" takže ti svým způsobem rozumím a co se týká povídek tak dvojnásob. Sice jsem nikdy nepopisovala hrdinku, která by byla úplně jako já, ale každá povídka, kterou jsem napsala má část něceho co jsem někdy prožila.
    PS: působíš jako milá a citlivá osoba ať už se záchvaty nebo bez nich i když ti přeju aby to bylo spíš bez nich :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji... :)
      Popravdě nikdy před tím, jsem přímo sama sebe nepoužila do povídky, jo jako kousek ano, ale skoro celou svoji maličkost... Je to docela fajn pocit, člověk to dostane ven ze sebe...
      P.S. Záchvaty už nemám a doufám, že se nevrátí!

      Vymazat
  2. Tak, je hádam jasné, že pokiaľ človek trpí týmto typom poruchy, tak je v tom období náchylnejší na rôzne podnety a je dokonca až paranoidný. Myslím, že to chce len trošku pouvažovať, plus nejaká tá skúsenosť s týmto stavom a hneď si to vie človek odôvodniť, takže si nemyslím, že by to v príbehu niekomu prišlo nelogické.
    Úprimne dúfam, že si s tým už ty sama teraz na tom lepšie a že teda máš aspoň niekoho, kto sa toho nezľakne a neujde od toho, keď na to dojde. Budem ti v tomto teda držať palce. Viem, že ťa to určite dosť trápi. Ale myslím si, že aj teraz to písanie ti dokáže trošku uľaviť a pomôcť, či nie? :]

    AAA Čo sa týka toho obrázku, je strašne pekný. Ja tú postavu mám rada a musím povedať, že sa ti vydarila úplne super. Pevne verím, že tie vlasy dali zabrať xD aa inak, celkom dosť sexy obrázok :333 :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda, že je to pochopitelné, jen jsem to chtěla objasnit, protože mě osobně to přišlo matoucí a to jsem to psala... :D
      Ano jsem na tom lépe záchvaty nemám, sama se cítím dost fajn a spokojeně, možná i šťastně? A pokud jde o toho jestli někoho mám, přítele ne a vlastně... Díky tomu, že jsem začala psát Basketbalista a jeho malá florbalistka jsem si uvědomila, co v životě chci a to hlavně ohledně mé "drahé" polovičky... Dostala jsem to ze sebe ven a urovnala jsem si to díky povídce, je to trošku komické... :)
      Takže ano psaní mi hodně pomohlo, si některé věci urovnat a ulevit si od toho mého chaosu v hlavě... :)
      Děkuji...

      Jé děkuji... :) Jo dali mi zabrat... :D Prostě světlé vlasy se kreslí špatně, hlavně mým stylem! :D

      Vymazat
    2. Inak práve kukám finálnu verziu toho obrázka, fakt palec hore :] je to mega, určite sesternica jasá šťastím :]

      Vymazat
    3. Jo, cituji : Boooooooooože, spadla mi čelist, to je dokonalé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Nikdy jsem neviděla krásnější obrázek, naprosto z toho nechápu...
      Je nadšená! :) Jinak moc děkuji, jsem ráda, že se ti to líbí! :)

      Vymazat
  3. Ten obrázok je naozaj brutálny, ty si proste v tomto už profík :) Nečudujem sa, že sesterka bola nadšená :) A myslím, že k Florbalistke nebolo vysvetlenie potrebné :) Ja som to pochopila, že ako to je a prečo to tak je, vôbec mi to v tom príbehu neprekážalo :)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé děkuji... :) Jinak obrázek má vážně u ní úspěch...Nemá ho jen na Fb ale i na ploše svého notebooku! :3
      Tak to je dobře, že je to srozumitelné... potřebovala jsem se k tomu nějak vyjádřit a dostat to ze sebe! :)

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)