Její múza - kapitola druhá


Neboť jsem dneska tak lážo plážo začala psát tady tu kapitolku s tím, že ji dopíšu zítra, ale nakopli mě takové dvě moje čtenářky... :D že jsem prostě neodolala a dokopala se k tomu to sem ještě dnes dopsat a hodit to jsem...
Takže Makuško a Dai Hanare Hanazawa, toto je pro vás! :D
P.s. Kdyby to stála za prd můžou za to ony! :p
----
Jako vždy pěkné počteníčko a omluvte mé chyby!
*Le sexy Kise*


Dnešní den byl vážně krásný, svítilo slunce a lehce pofukoval příjemný větřík. Vážně krásné počasí oproti včerejšímu slejváku, po kterém nezbylo ani památky. Markéta se zatvářila naštvaně, když si uvědomila, že včera si nevzala deštník a pršelo a dnes si ho vzala a nepršelo. To počasí ji vážně přivádělo k šílenství. Spokojeně si odpila z hrnku. Heřmánkový čaj byl prostě dokonalý, uklidňoval. Seděla v kavárně a čekala, až přijde Monika, neměla zpožděný, ona sama tu byla brzo. Chtěla obsadit to nejlepší místo. Nechtěla sedět venku a tak se posadila k prosklené části kavárny, kde byl překrásný výhled na jejich zahrádku v japonském stylu. Jak jinak. Málokdy se jí to podařilo, ale dnes asi měla svůj den. Možná to způsobila a dobrá nálada ze včerejška, kterou způsobil onen blonďatý mladík. Jen, co ji přišel na mysl, pousmála se. Už zas ho měla plnou hlavu.

Nebyla tu dlouhou dobu, ale i tak potkala spoustu lidí. Ale aby se jí někdo takto vryl do paměti, to se ještě nestalo. Nemohla za to, prostě ji očaroval. Podívala se z okna, musela přijít na jiné myšlenky. Měla totiž pocit, že kdyby na něj myslela ještě chvíli tak se namístě rozteče z toho horka, které pociťovala.

Konečně do dveří vstoupila tmavovláska, měla na sobě černé legíny, riflovou sukni a k nim černé triko s dlouhým rukávem, na kterém měla růžovou chlupatou vestu, na jejíž kapuci byly medvědí ouška. Prostě pro ni typické oblečení. Rozhlížela se po kavárně, hledala ji. Po chvíli se otočila jejím směrem a usmála se.

„Ahoj, přesně na čas,“ objala ji Maku, Monika se usmála ještě víc.
„Ahoj… Jako kdyby si mě neznala, jsem přesná jako hodinky,“ posadila se ke stolu, vytáhla notebook a složku s několika obrázky.
„Jé… Máš obrázky i na notebooku, že? Dlouho si nic nepřidala na stránky,“ konstatovala, když ji Monika podala složku.
„Jo, neměla jsem čas, mistrovství by nepočkalo.“
„To věřím.“
Maku si prohlížela její obrázky, nic se u ní nezměnilo. Měla svůj specifický styl, který působil pokaždé jinak. Většina kreseb byla kreslená pastelkami, další typický znak u Moniky. Občas měla pocit, že odmítá vzít do ruky něco jiného než pastelky. Ale zas to bylo její poznávací znamení. Kromě jejího podpisu, Dechi Kazemai nebo jen D.K.. Krom toho kreslila především animované postavy, či její vlastní vymyšlené postavy.
„Jako vždy prostě paráda,“ okomentovala její výtvory, neměla jí, co vytknout. Líbilo se jí to.
„A co tak celé dny děláš? A máš někoho?“ Zkoumavě se na ni Monika podívala a Maku se pokoušela přestat se tak zvláštně smát.
„No, tak normálně učení, kreslení, malování… Znáš to,“ řekla mile, doufajíc, že se její kamarádka ničeho nevšimla.
„No a…“
Všimla si. Zhluboka se nadechla.
„Ty vážně ze mě všechno dostaneš,“ pokárala jí na oko a ona se spokojeně usmála. Byla až moc předvídatelná, hlavně to spíš nikdy Monice neuniklo. I když to samé platilo u Moniky, byly si v tomto až moc podobné.
„No… Jen se mi líbí,“ řekla klidně a poznámku o tom, že ho má plnou hlavu, si nechala pro sebe. Přeměřila si Markétu a naklonila hlavu na stranu, vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.
„Kise Ryōta?“
Vážně, ta holka prostě věděla, jaký typ kluka se jí líbí. Vždyť si o tom párkrát psali, takže bylo jasné, že to pozná. Na oko se zatvářila ublíženě, že to tak rychle poznala.
„No jo, Kise Ryōta má své kouzlo, to se mu nezapře… Hlavně když je to model a basketbalista, to je až moc dobrá kombinace,“ usmála se.
„Víš o tom, že si zadaná,“ připomněla jí a tentokrát se ublíženě zatvářila Monika.
„Já jsem šťastně zadaná, to co jsem si díky Veronice prožila, mi upřímně stačilo. A myslím, že to náš vztah s Midorimou upevnilo,“ zhodnotila Monika. Markéta o Veronice několikrát slyšela, ze začátku v dobrém, ale postupem času, kdy Monika začala mít své psychické problémy, se dozvídala o ní úplný opak. Takže jí to ani nepřekvapilo, že ji zmínila, v té rubrice jasně bylo psáno o týmu Mononoke.
„Takže ona tady je?“
„Nevím, po zápase zmizela, nemám ponětí, kde je. Už nějakou dobu nic nezkusila, což mi přijde divné… Popravdě nejsem kvůli tomu moc klidná. Kdybych věděla, kde je, bylo by to lepší.“ V jejím hlase šly slyšet jasné obavy, věděla, že se bojí o sebe i jejího přítele.
„Veronika je mrcha. Nemá to v hlavě v pořádku.“
„Nemá… Brala bych, kdyby měla blbé poznámky a urážky, ale někoho napadnout je trochu moc,“ utrousila Monika tiše.
„Cože, ona tě napadla?“
„Ne, mě ne…“
„Vyklop to.“ Byl to jasný příkaz. Ovšem to, co jí řekla, jí odrovnalo úplně. Nechápala, jak ta blonďatá vychrtlina může být až tak zákeřná. Jo takový lidi se najdou, ale toto byl extrém. Ty pomluvy o tom, že někoho nechala zmlátit, byly přece jen pravdivý.
„Bojíš se?“
„Ani ne tak o sebe jako o ostatní, víš to, radši já než ostatní, kteří mi zbyli,“ usmála se mile a Maku se na ni ušklíbla.
„Mysli taky trochu na sebe.“
„Teď vypadáš přesně jako Midorima,“ řekla a zakousla se do spodního rtu. Snažila se nepropuknout hlasitému smíchu, při tom jak se na ni Markéta tvářila.
„Já nejsem skoro dvoumetrový dobře stavěný chlap.“ Monika si okamžitě položila ruku přes pusu, tohle na ni bylo moc.
„Dobře, dobře,“ snažila se uklidnit „Tak jinak, mluvíš přesně jako on.“
Obě dvě se na sebe podívaly a propadly smíchu.

Byla to příjemná změna, ještě víc ji to dobilo pozitivní energií. Spokojeně došla na kolej, cítila se tak… Uvolněně.
Z nenadání se v ní začaly honit různé pocity. Nechtěla myslet na to, co jí Monika řekla, ale přesto jí to začalo po chvíli vrtat hlavou. Celou dobu, co nevěděla, že tu Monika je. Na ni popravdě nemyslela. Ale teď…
„Veronika,“ utrousila si pro sebe suše. Markétě sice neublížila, ale to jak řekla Monika, že se bojí o své blízké. Taky měla určité své pochybnosti. Otevřela notebook a rozhodla se podívat na sociální síť. Měla tam nějakou žádost o přátelství.
„Zas někdo cizí otravuje,“ proběhlo jí hlavou.
Otevřela okénko a zarazila se. Jméno, které se tam objevilo, jí okamžitě vyčaroval úsměv na tváři. Kise Ryōta. Jen, co si ho přidala do přátel, jí naskočil chat.
„Ten teda nemešká,“ řekla si pro sebe.


K. – Ahoj… Co máš v plánu v úterý?
M. – Ahoj, nevím, co mám v plánu. Já nevím, co budu dělat zítra, na tož v úterý.
K. – Hmm… Takže nemáš nic plánu. Hrajeme totiž zápas a chtěl jsem se zeptat, jestli přijdeš?

Markéta se usmála, ten kluk byl vážně moc upřímný a sebevědomí mu taky nechybělo.
M. – Nevím, možná? To záleží na mnoha věcech…
Měla chuť ho trošku potrápit, najednou se v ní totiž objevila hravost.
K. – Například?
M. – Jestli budu mít náladu se dívat, jak hraješ… tedy jak hrajete… :D
K. – Takže fajn… Vyzvednu tě před školou, zatím.


To zelené kolečko oznamují, že je online, zmizelo. Markéta se zarazila. Tu poslední větu si četla pořád dokola, on ví, kam chodím na školu? Chvíli přemítala o tom, jestli se třeba nevyptával Moniky.
Blbost. Určitě to by mu snad neřekla, nebo že by…
Logicky uvažovat jí to momentálně nešlo, nevěděla, jestli má bát nebo se smát. V hlavě se jí honily různé myšlenky.
Třeba je to stalker nebo nějaký úchyl… Ale zná ho Monika, určitě by se nekamarádila s úchylem… Pro boha proč, jsem se jí na rovinu nezeptala, co je zač…
Nad svými myšlenkovými pochody se musela zasmát. Ten kluk byl vážně neskutečný.
Mílí, sebevědomí, přátelský sportovec a model. Co víc si přát.
Zhluboka se nadechla, musela se uklidnit nebo by zas propadla dalšímu smíchu.
„Tak jestli je známí, musí někde něco o něm být,“ rozklikla si vyhledávač a napsala jeho jméno. Přišlo jí to trochu divné, ale nakonec nad tím jen mávla rukou. Četla si několik rozhovorů, které byly z nějakého časopisu a dokonce našla i fotogalerii. Chvíli se zdráhala jí otevřít. Neodolala. Teď si jako stalker připadala ona. Našlo se pár zpěváků nebo herců, kteří ji očarovali, ale tohle byla úplně jiná liga. Nešlo to s tím ani srovnávat. A taky tomu dosti pomáhalo to, že ho poznala osobně.

Přešla do pokoje a podívala se na věci přehozené přes židli. Byly jeho. Oblékla si jeho triko a už v ten moment věděla, že se s ním bude muset Kise rozloučit. Už bylo totiž její. Koneckonců vždyť holky klukům kradou věci skoro furt, ať se jim to líbí nebo ne.

Zbytek víkendu byl pro ni docela příjemný, žádný shon. Do školy si všechno už udělala, takže mohla relaxovat. Přemýšlela, že by ještě vytáhla Moniku, ovšem ta nemohla. Její milý přítel jí vytáhl kamsi pryč. Ani ji to moc neudivilo.

Zvláštní pocit měla, až když nastalo úterý. Od rána si nebyla jistá, jestli to Kise myslel vážně. Přece jen nemohl jen tak zjistit kam chodí na školu. To byla blbost, dělal si beztak legraci.
Ovšem, čím víc se blížila poslední hodina, tím víc si nebyla jistá. Nervózně zkoumala, každou část učebny jen aby to dostala z hlavy. Marně. Profesor ukončil poslední hodinu. Jako poslední opustila třídu, došourala se ke své skřínce a vzala si věci, které potřebovala. Pomalu vyšla ze školy, zatím nikoho neviděla.
„Tak už jsem myslel, že si nešla do školy.“ Markéta se prudce otočila, stál tam. Měl na sobě sportovní oblečení a přes rameno měl tašku.
„Ahoj,“ řekla další osoba za jejími zády. Otočila se na druhou stranu, stála tam Monika a její přítel.
„Takže jsi to byla ty, kdo mu řekl, kam chodím na školu?“
„Ne, jen řekl, že se tu sejdeme,“ řekla popravdě Monika a přitiskla se k Midorimovi.
„To nebylo těžký uhodnout, jen tady jen jedna umělecká škola,“ řekl mile Kise a chytl Markétu kolem ramen. Zmateně se na něj podívala.
„A jak si zjistil, v kolik dneska končím?“
„No to jde zjistit na vašich školních stránkách… Jsou veřejné,“ usmál se na ni.
Takže to jde zjistit.
Dloubla do něj naštvaně loktem, Kise se na ni zmateně podíval.
„To je neslušný,“ utrousila.
„Kdepak máš skicák?“ Poklepala po tašce a on se spokojeně usmál.

„Počkat mi si nejdeme sednout na tribuny?“ Podívala se na všechny tři, když konečně došli na stadion.
„No, ne jdeme s nimi na hřiště,“ řekla pobaveně Monika a chytla Maku za ruku.
„Takže my počkáme na hřišti,“ oznámila těm dvou a už ji táhla pryč.
„Jak to, že můžeme být tady?“
„Já chodím na každý zápas, který má Midorima a většinou jsem tu s nimi,“ ukázala na prázdné lavičky. Markéta se podívala na tribuny, které se už teď pomalu plnili. Bylo to zvláštní se dívat na to zdola.
„To máš jako jeho přítelkyně, nějaké výhody?“
„Ne, ale jako hráčka florbalu a podpora týmu, jo.“
„Jo tak… Jsi jejich maskot,“ řekla Maku.
„Jasně, maskot basketbalového týmu je florbalistka…“ Monika se začala smát.
„Kam si mám sednout?“ Ukázala jí na lavičku vpravo a Maku přikývla. Ovšem Monika si sedla na druhou lavičku. Naklonila se a podívala se na ni.
„To se se mnou nebavíš?“
„Ale bavím, jen fandím Shūtoku, ne Kaijō,“ zavolala na ni mile, chtěla se zvednout, no něčí ruce jí v tom zabránili.
„My tě nevyhodíme,“ řekl Kise klidně.
Zabiji ji…
Několik jeho spoluhráčů na ni zmateně koukalo.
„No tak chlapci, přivádíte ji do rozpaků.“ Měla chuť mu vrazit.
„Kasamatsu-senpai, já říkal, že tu bude. Potřebuje to kvůli škole.“ Kasamatsu nevypadal překvapeně, Kise se mu o tom zmínil. Neměl s tím tedy žádný problém. V čem by jim tu měla vadit. Za další ho tím Kise delší dobu otravoval, takže aby ho umlčel, souhlasil. Neměl sílu na to ho poslouchat dál.

Markéta vytáhla skicák, chtěla tu být, ale jak měla v přítomnosti náhradníků týmu Kaijō, skicovat jejich nejlepšího hráče. To jaksi nešlo. Posadila se tedy na kraj lavičky a tak si aspoň ukradla kousek soukromí. Pozorovat Kiseho, jak hraje z takové blízky, byl neuvěřitelný zážitek. Ale i Midorima udělal dojem. Jeho hody přes celé hřiště, to se jen tak nevidělo. Když tak pozorovala Kiseho, měla pocit jako by kopíroval Midorimovy hody. To provedení bylo až moc stejné. Otočila se na Moniku. Stála, ruce přes prsa a sledovala průběh hry. Netvářila se nadšeně, ale ani překvapeně jako ona.

Nastala přestávka. Monika se vydala na hřiště za týmem a něco jim vysvětlovala, bylo to asi naléhavé. Neboť její postoj tak působil.
„Tak co si namalovala?“
„Já jsem kreslila, maluje se na plátno,“ řekla pobaveně „Hráli jste dobře, vyhrajete.“
„No tím si nejsem jistý. Midorimacchin se nehodlá vzdát. Takže to ještě bude zajímavé.“ Markéta se na něj mile usmála a pak se podívala směrem na Moniku, pořád s nimi stála na hřišti i s jejich trenérem a něco vysvětlovala.
„Monika se vyzná v basketbale? Vypadá to, že jim radí.“
„No, řekl bych, že ano. Chodí na každý zápas a z florbalu si taky odnesla několika zkušeností.“
„Míchat florbal a basketbal dohromady? To jde?“
„No spíš to je takhle. Dokáže používat svoji schopnost z florbalu v basketbale. Takže bych řekl, že to asi jde. Neboť to už o něčem svědčí.“
„Aha… No tomu moc nerozumím,“ řekla trochu zmateně, nechápala tomu, co znamená schopnost. Kise se zamyslel a vážně se na ni podíval.
„Podívej, Midorimova schopnost jsou dokonalé střely na koš a nemá snad omezení na to, jak je daleko od koše… Takže Monika má taky schopnost ve své hře.“
„A ty máš, nějakou extra schopnost?“ Pobaveně se na něj usmála, tohle mu nemohla věřit. Připadalo jí to nemožné a přitažené za vlasy. Kise se na ni upřeně díval a neztrácel na vážnosti.
„Ano, moje se nazývá Perfektní kopie, dokážu přesně zkopírovat pohyby ostatní… Takže Midoriho střely, Aoimineho styl hry…“ Markéta na něj zmateně koukala. Kise si z ní nedělal legraci. Odpovídalo by tomu, co právě viděla. Jeho střela byla přesná, jako Midorimova.
„No a Monika by mohla použít tu svoji schopnost a překazit vám tak výhru?“ Neměli mezi sebou až tak velký bodový rozdíl, tým Kaijō vyhrával jen o dva body. Kise se podíval na Moniku, právě se bavila s Takaem, který se v mžiku něčemu smál. Podle toho, jakým stylem to bylo na účet Midorimi.
„Ne, Monika se drží pravidla čestné hry,“ řekl a podíval se opět na Markétin zmatený výraz.
„To neznělo přesvědčivě,“ řekla, všimla si, že zněl tak nějak nejistě „A co umí?“
„No, dost tomu nerozumím a ona o tom taky nemluví. Řekl bych, že o tom ví asi jen její bratr a Midorima s Takaem. Ale dost o ní, co si nakreslila,“ zdůraznil poslední slova, aby nebyl opět opravený a Markéta se usmála.
„Ne, podíváš se až na finální výsledek,“ řekla rázně a přitiskla k sobě svůj skicák, neboť se Kise pro něj natáhl.
„No tak.“ Zněl až zoufale, ale vzdal to, když viděl její výraz „Zkusit jsem to musel.“
Markéta převrátila oči v sloup. Zadívala se na hodiny, za chvíli jim končila přestávka.
„Maku-chan? Mohl bych tě pozvat zas ke mně?“ Markéta se na něj otočila, v celku ji to překvapilo.
„No, ne že by mě to nelákalo, ale musím si něco nachystat do školy,“ odpověděla upřímně a v jeho zlatých očích se zalesklo zklamání. Ten pocit, který se v ní usídlil, byl až moc sžíravý. Zpanikařila.
„A nechceš jít ke mně,“ vypravila okamžitě, aniž by svou otázku předem zvážila. Šlo vidět, že se okamžitě rozzářil jak sluníčko.
„Dobře, vezmu si na zpátky aspoň svoje věci.“ S těmi slovy se zvedl a šel zpět na hřiště.
„Dostaneš jen tepláky, triko je moje,“ řekla, když už byl otočený zády a nějaký ten kus od ní.

Komentáře

  1. ano ano ano :* čekání se vyplatilo.. Kise to je fakt pecka :3 ano jenom tepláky se svou výškou bych měla jeho kraťasy jako tepláky :D :D jsem uplně nadčená a už se těším na další :* :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji! :3 Jasný jen tepláky! :D a jak si mi psala, to ještě chudák neví, že se bude muset vkrást do školy, aby viděl ten obraz... :D teda jen doufej, že nebude den otevřených dveří! :D

      Vymazat
  2. Dokonalé, já už nevím co napsat. Je půlnoc a já tady hltam ty slova, který nádherně spadají do sebe. Žeru to, miluju to. Myslím, že se mi o tom bude zdát :D
    Dala jsi mi napapat pro dnešek. Ale stejně si okoušu čekáním na další díl nehty. Prostě. Kise. Miluju ho. A ty to zvládneš tak skvěle napsat, že ho miluju ještě víc. *-*
    Děkuju za věnování a perfektní počteníčko ❤ - Dai H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OOOO... Moc děkuji! :3
      Prosím tě ať ti na té ruce zbudou i prsty! :D No jo Kise si dokáže získat pozornost holek! :D

      Vymazat
    2. přímo taky brzo nebudu mít nehty :D :D

      Vymazat
  3. To bol podarený diel :)) páči sa mi ten kamarátsky vzťah medzi Monikou a Markétou :) Úplne je to vidno, že to píšeš pre svoju kamarátku, ktorú dobre poznáš :) Ja som tiež kedysi dávno zvykla písať fanfikciu pre kamošku, kde boli obe postavy vytvorené podľa nás dvoch :D a je to naozaj zábava :D Ten online rozhovor s Kisem ma prekvapil, ale aj potešil :) som rada, že išla na ich zápas, predsa len, v teréne sa kreslí najlepšie, i keď chápem, že mala ostych pred jeho spoluhráčmi, ono sa ťažko niečo tvorí, keď ti niekto kuká cez plece :D a ten koniec bol zlatý jak ju Kise pozval k sebe :3 zdása, že sa sympatie stále len a len zvyšjú :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé...Děkuji! :)
      Ano Maku dobře poznám, ale když se s ní moc nevidím z důvodu toho, že ona bydlí hodně daleko... :) Ale tak něco málo co má ráda mi napsala... a povahu to se nějak zmákne, my jsme stejně praštěné! :)
      A ohledně online rozhovoru, nějak mi to jako přišlo vhodné, pro naši generaci moderní technologie! :D
      Popravdě je to strašný kreslit a někdo ti dýchá za zády a pozoruje tě! :D A kdo by se nestyděl... :)

      Vymazat
  4. Moc krásné a povedené :) zajímavý nápad na povídku, líbí se mi že v podstatě navazuje na jinou, to se moc často nevidí :)
    No škoda že hrdinka nekreslí akty... :D:D nebo na ně taky dojde? :-p

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, já bych řekla, že na správné detaily si ho bude muset prohlédnout hodně z blízka! :)Co myslíš? ;)

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)