pondělí 15. února 2016

Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola dvanáct


Doufám, že jste nečekali dlouho...
Jak jsem psala byla jsem nemocná, pak jsem jaksi včera prokrastinovala! :D Krapet jsem neměla úchylnou náladu a docela těžko se mi to psalo... :D ale dneska v pohodě! :)
Dneska to bude samé překvápko v povídce... :)
Jinak omluva za chyby a za nějaké ty nesmysli... KLASIKA!
* Jinak dostala jsem konečně dárky od mé sestřenky! :)
Uchiha klíčenka a Uchiha přívěšek na krk a plakát Shūtoku! :3 Už ho mám doma miláčka! Takže moc moc děkuji Peti! :3 *
P.S. Kdo si všiml toho druhého přívěšku, KDO HO V POVÍDCE MOMENTÁLNĚ POŘÁD MÁ?



„Prosím tě děláš, jako kdybys v životě nelyžoval,“ řekla pobaveně a přetáhla si přes hlavu triku a Midorimovi se tak naskytl pohled na její odhalené tělo. Nemohl si pomoc, jen co ucítila jeho pohled na sobě, se k němu otočila.
„Tak lyžoval jsi, nebo ne?“ Midorima se snažil koukat jí do očí, ale až teď jsi uvědomil, že je to už nějaká doba, co spolu… Cítil, jak se jeho napjalo při pohledu na ni, instinktivně k ní udělal několik kroků, které je dělili, a přitáhl si ji k sobě.
„Ale jo lyžoval jen, už je to nějaká doba,“ zamrčel jí do vlasů, Monika mu dala kolem krku ruce a opřela se o jeho rameno.
„No vidíš, já si beru snowboard,“ usmála se a políbila ho na rameno. Midorima se odtáhl a zvláštně se na ni podíval. V jeho očích se lesklo cosi, co v nich ještě neviděla. Na chvíli odvrátil zrak, nad něčím přemýšlel.
„Co je?“ udělala k němu krok a objala ho. Podíval se na ni a ušklíbl se.
„Mohl bych tě…“
„No?“ povytáhla jedno obočí výš, čekajíc, co po ní vlastně chce.
„Naučila by si mě na snowboardu,“ řekl o cosi tišeji. Nevěděla, jestli se má smát nebo být v úžasu. Představit si ho na lyžích ještě dovedla, ale ona na snowboardu.
„Jestli to děláš kvůli tomu, že budu jezdit na snowboardu, tak je to sice milé, ale jestli se ti do toho nechce…“
„Ne jen chci vědět, co je na tom tak úžasného. Od doby, co jsi zařídila to lyžování, tak Miyaji a Takao o tom pořád mluví. Tak jsem chtěl zjistit jaké to je,“ přitáhl si jí k sobě, opřela si hlavu o jeho hruď a nadechla se. Krásně voněl, pánské deodoranty. Tomuhle nešlo odolat, vyhrnula mu tričko a políbila ho na hruď. Na chvíli ztuhl a zajel ji prsty do vlasů.

Nebýt toho, že někdo zaklepal na dveře, s velkou pravděpodobností by už na žádné ranní lyžování nešli.
„Víš, že se ti dva budou smát, když budeš padat na zadek,“ řekla trochu starostlivě. Dost ho totiž iritovalo, že se mu kolikrát Takao směje na jeho účet. Byl veselá kopa a ze všeho si uměl dělat legraci. No občas to i samotné Monice tak trochu lezlo krkem.

Učit celé dopoledne Midorimu na snowboardu, bylo lehčí než se zprvu zdálo. Dost rychle se na tom učil. Lehla si do sněhu a koukala na nebe. Přes mraky se draly sluneční paprsky a bylo dost pěkně. Midorima sjel kopec a nasedl na vlek. Když ji tam tak viděl, mrzelo ho, že si moc nezajezdila. Nakonec našla vhodnější místo na učení, než byla sjezdovka, kde by zbytek jejich týmů. Byl za to vděční, nechtělo se mu poslouchat jejich vtípky a taky tady bylo skoro minimum lidí. Přisedl si k ní.
„Tak, co teď? Seinsei,“ řekl s určitou provokací v hlase. Čím víc s ní trávil čas, tím se choval jinak. Nevěděl přesně, jestli je to dobře nebo špatně. Musel však uznat, že se mu to líbilo. Ovšem, když udeřil Hanamiyu sám sebe vůbec nepoznával. To co v ten moment cítil, bylo však silnější. Strach a vztek se v něm mísili, a když uslyšel ty slova. Neovládl se.
„No tak si to sjedeme spolu ne?“ otočila k němu hlavu a usmála se.

„To byla paráda,“ ozval se hned Takao, když všichni zasedli ke stolu. Podíval se na Midorimu.
„Tak jak ti to šlo?“ Midorima k němu zvedl zrak a podíval se na Moniku. Musela to vědět ona, jak mu to šlo ne, vždyť ho učila.
„Ty mám-li být upřímná tak docela dobře, myslela jsem, že to půjde hůř.“ Midorima se zarazil a trochu naštvaně si posunul brýle o trochu výš. Usmála se, tohle jí tak fascinovalo. Dělal to i při zápasech, když se mu střela povedla. Kolikrát se přistihla, že když si nasadila svoje nové brýle na čtení a četla nějakou delší knížku, několikrát to vždy taky udělala. Vždy děkovala všem tam nahoře, že Midorima spal nebo že byl pryč.

Do místnosti vkročilo několik nových tváří, byla to děvčata. Pravděpodobně florbalový tým, zkonstatovala a jen chvilku si je prohlížela. Byla jsi jistá, že ty děvčata budou na florbalovém mistrovství. Posedala si k protějšímu stolu a jedna z nich si zkoumavě prohlížela Monika. Nevšimla si, že na ni někdo kouká. Nebýt Taisukeho, který se zrovna zvedl by si dotyčné osoby vážně ani nevšimla. Hnědé vlasy na mikádo s rovnou ofinou padající do kulatějšího obličeje a dvě krásně světle modré duhovky. Chvíli si ji zkoumavě prohlížela, osoba, na kterou hleděla, jí někoho připomínala. Dívka se zvedla od stolu a šla přímo k ní. Na nic nečekala a šla jí naproti též.
„Moniko? Jsi to ty, že jo?“ řekla milým hlasem a k tomu Česky.
„Nikol,“ vyjekla Monika a objala brunetku „Co ty tu děláš?“
„No asi to, co ty. Trénuji dívčí florbalový tým na jedné škole pro dívky.“
„Ou… Takže tentokrát proti sobě jo?“ řekla hravě a Nikol se na oko zatvářila vážně. Vzápětí na to se obě dvě začali smát.
„Vypadáš líp, a taky šťastně.“
„Cítím se líp… A taky je důvod se cítit se šťastně,“ podívala se směrem k Midorimovi. Nikol se podívala taky, a když se podívala na její úsměv, bylo jí to jasné. Obě dvě se vydali ke stolu, kde před tím seděla Monika.
„Představíš mě?“ Monika si Nikol změřila a zvláštně se zatvářila. Nikol ten pohled znala, značilo to. Je to moje a ty se o něco pokus a bude zle. Položila mu ruku na rameno a on se otočil.
„Shin-chan toto je moje bývalá spoluhráčka z týmu Mononoke, Sedláčková Nikol.“ Midorima se postavil a podal jí ruku.
„Shintarō Midorima,“ řekl až neutrálně a Nikl ruku přijala.
„Těší mě. Jinak doufám, že jste na ni hodný. Protože jestli ne… Přetáhnu vás hokejkou,“ řekla výstražně a Midorima na ni vyjeveně civěl. Monika si musela skousnout ret, jinak by propukla hlasitému smíchu, chtěla něco říct, ale Nikol pokračovala.
„A věřte, že nebudu sama,“ dodala a Monika se na ni zmateně podívala.
„Nebudeš sama? Co?“
„Podívej se támhle,“ prstem ukázala k zadnímu stolu, musela popojít, neboť jí ve výhledu na danou osobu bránil sloup.
„Christin,“ vydechla Monika, to že tu potká Veroniku, by brala a tu její bandu. Snesla by i to, že tu potkala Nikol, ale že i Christin. To už bylo vážně divné. Seděla u stolu taky s děvčaty, takže taky se stala trenérkou. Musela uznat fakt, že jejich původní sestava měla jedny z nejlepších hráčů. Takže se tomu nemohla divit, že si je sem pozvali. Když si četla o florbalu tady v Japonsku tak se tu moc nikdy nehrál. To až před dvěma lety propukla jakási mánie.
„Hej Piškote,“ zakřičela Monika a jen, co Christin zvedla hlavu, do široka se usmála. V jejích očích šlo vidět, že je to velké překvapení. O Nikol věděla, ale o Monice. Něco řekla svým děvčatům a šla rovnou k nim. Nic nemusela říkat a věnovala Monice další pevné objetí.
„Ráda tě vidím,“ řekla skoro až plačtivě.
„Já taky,“ odtáhla se od ní a podívala se na Midorimu „ A tohle je další moje bývala spoluhráčka, Kováčová Christin.“ Midorima ji opět podal ruku a ona ji vřele přijala.
„Shintarō Midorioma,“ řekl a snažil se tentokrát působit mile. Christin si ho přeměřila a pak se znovu podívala na Moniku. Jen co pootevřela ústa, jí do toho skočila Monika.
„Ale no tak… Midorima mě nenechal nikdy ve štychu a to se mnou prožil nejednu krušnou chvíli,“ zamrmlala. Oba dvě pochopili, o jakých chvílích mluví.
„Tým tuplem na ni dávej pozor, bude to potřeba, když je tu Veronika. O ni snad už víš ne, Mono?“
Monika se ušklíbla.
„Jo vím.“ A to, že díky ní skončila s rozbitou hlavou, si raději nechala pro sebe. Posadili se jejich stolu a ještě chvíli debatovali a všem možným, co se dalo. Postupně se do debaty ohledně basketbalu a florbalu zapojíš snad každý u stolu.
„Mohl bych vás o něco poprosit?“ Všichni se podívali na Miyajiho.
„Chtěl jsem původně poprosit, tebe, Moniko, ale když jste tu tři… Podepsali byste se mému mladšímu bráškovi na plakát,“ řekl trochu nejistě. Cítil se trochu trapně, přece jen to bylo před všemi, ale bál se, že už je nezastihne a toto by pro jeho malého brášku mohl být super dárek.
„Tvůj bráška sleduje dívčí florbal?“ Zvědavě se na něj podívala Christin, když podepisovala plakát. Sama měla mladšího bratra, který též hrál florbal, ale když se měli koukat na něj v televizi, tak dal přednost dívčímu florbalu.
„No, jo… Narazil jednou na to v televizi a od té doby je tím tak trochu posedlí. Fandil vám, když jste hráli na mistrovství světa. A byl dost zklamaný, když jste to nevyhrály,“ pousmál se a odvrátil zrak.
„Mě to nevadí Miyaji, je to za mnou… Mám teď lepší tým,“ řekla sebevědomě a ty dvě se na ni uraženě podívali. Škádlila je.
„Mono, počkej… To jako hraješ?“ V tu chvíli to Nikol došlo.
„Ano, hraji… Vy jenom trénujete, že?“
„No tak to rovnou zabalíme ne, Christin?“
„No asi jo…“ Monika jen nevěřícně pokroutila hlavou.

Jen, co se rozešli a rozloučili se, šli rovnou se převléct, aby konečně mohli vyrazit na sjezdovku. Těšila se, že se bude moct pořádně projet, i když věděla, že bude muset dávat pozor na Midorimu. Jen, co vstoupili do místnosti, okamžitě šla k topení, pro věci. Vzápětí na to však ztuhla a trochu zklamaně se usmála. Sedla si na postel a pozorovala, jak se za oknem k zemi snáší spousta vloček. Sněžilo a ne málo.
„Vánice,“ řekla zklamaně a lehla si. Midorima vyšel z koupelny, podíval se na Moniku a pak na okno. Sedl si na kraj postele a naklonil se nad její tvář. Jemně ho pohladila po tváři a přitáhla si k polibku. Někdo zaklepal na dveře. Midorima se ušklíbl, dvakrát takové vyrušení už nestrpěl.
„Prosím,“ řekla pobaveně, protože s Midorimi nespouštěla své modré oči. Do místnosti vstoupil Takao.
„Hele ty dvě no víš, který myslím. Nikol a …“
„Christin?“
„Jo tu… No ptali se jestli, když tak moc sněží a my nepůjdeme jezdit, jestli by sis nezahrála s nimi florbal?“ Posadil se k nim na postel a Midorima z něj nespouštěl oči. Nelíbilo se mu to, že je zas ruší. A zas On.
„Hm… A proti komu bychom hráli?“
„Prý překvápko, řekly, že se budeš ptát,“ odpověděl upřímně, ty dvě Moniku znali už nějaký pátek. Takže věděli, že se na to zeptá.

Když vstoupila do místnosti, chvíli na to zmateně hleděla. Její děvčata seděla na lavičce na jedné straně tělocvičny. Na druhé straně byl tým, který měl na dresech nápis Sayuri. Mezi nimi byla i Christin, která na sobě měla taky dres. Takže Monika okamžitě pochopila, proti komu bude dneska hrát. Ne jen proti týmu Christin, ale proti ní samotné. To by možná nebylo matoucí, ale to, že celá tribuna v tělocvičně byla obsazená. Mezi nimi našla i basketbalové týmy, ne jen Shūtoku, ale i Seirin a Kirisaki Daiichi. Prostě všichni, kdo dnes dojeli nebo už tu dávno byli, se tu sešli ani ne za pár minut, aby se podívali na tento zápas. Který domluvili ani ne před dvaceti minutami. Vypadalo to jako by hrály dneska nějaký důležitý zápas, vážně byla tu spousta lidí.
„Působivý,“ řekla Monika a podívala se na Midorimu a společně přišli k jejímu týmu.
„No konečně, trvalo vám to,“ řekla Nikol, která neměla na sobě dres, ale za to se jí na krku houpala píšťalka.
„Rozhodčí?“
„Jo, Christin hraje prý lépe než já,“ řekla podrážděně a otočila se jejím směrem „Takže ona hraje a já pískám. Moje děvčata mají trénink a na tu chvilku mě nebudou potřebovat,“ zněla už klidněji a na Moniku se usmála. Nechala oba dva týmy se připravit ke hře.

Stát proti osobě, které jste kdysi stáli po boku, přišlo Monice zvláštní. Něco jí říkala, že je to přece tak trochu špatně. Vzhledem k okolnostem, které k tomuto vedli. Vlastně si nedokázala představit, jak by to všechno vypadalo, kdyby nepropadla těm stavům. Jedna druhé se dívala přímo do očí. Její hnědé oči se ztrácely v těch tmavě modrých očí, které měli až tendenci hypnotizovat. Obě dvě se podívali na míček. Zaznění píšťalky, rozpoutalo bitvu o ten malý kulatý předmět. Ze začátku ta hra byla až pohodová. Šlo vidět, že je to přátelský zápas. Vše změnila až druhá část, kdy Christin vstoupila do té euforie z hry. Ten pocit, kdy všechno utichá a vy se soustředíte jen a jen na hru. Jako byste na tom hřišti byli sami a měli jste jen jedno poslání… Výhru.

Kolem Moniky se prohnala Christin, zůstala v šoku. Christin přece nikdy neuměla vstoupit do zóny nebo si to aspoň myslela. Vždy byla zastánce toho, co říkávala ona sama.
Jde o to se bavit a předvést, že jsme v tom dobré… Vítězství je jen bonus.
Dala branku, Monika se zapřela o kolena a snažila se popadnout dech. Podívala se na Christin, které se až nebezpečně lesklo v očích. Něco v ní se hnulo. To, co viděla v očích Christin, jí připomnělo Veroniku. Ta divokost a nebezpečnost. Za druhé kolo tým Sayuri vyhrávali o pět branek.

„Trochu prohráváte, ale to zvládnete,“ řekl Takao povzbudivě, Monika se na něj naštvaně podívala. Nevěděla, co to do ní vjelo. Byla podrážděná a naštvaná. I když si byla vědoma, že ona sice nehraje. Ale její děvčata byla silná. Jestli je učila hrát, když byla ona sama v zóně. Byla si jistá, že snaha jim teď vůbec nepomůže. A při skutečném zápase bude nucena, dělat něco, co se jí nelíbí. Musela se sama nad sebou pousmát, byla snad první, která nechtěla dobrovolně vstoupit do zóny a vyhrát.
„Ona je v zóně?“ zeptala Misao a otočila se směrem k přicházejícímu basketbalovému týmu Shūtoku. Monika přikývla.
„Jo, je v zóně,“ řekla pro jistotu na hlas a zadívala se na podlahu. Snažila se popadnout svůj dech, cítila se nějak slabě.
„Je mi nějak mdlo,“ zamrmlala a Midorima zpozorněl. Položil jí ruku na rameno.
„Seď a pošli tam někoho jiného.“ Bylo to rozumné, vždyť to byl jen přátelská hra.
„Nenechám je na pospas jí,“ zavrčela a Midorima si všiml, že i v jejích očích se začalo nebezpečně blýskat. Zhluboka se nadechla a při výdech jako by to zmizelo.
„Misao, pamatuješ na trénink… Takže jdeme na to.“

Prohrály… ovšem to, co poslední kolo předvedli, za to by se nestyděl nikdo. Prohrály jen o dvě branky. Nechtěla se s nikým o tom bavit, ale dost rychle spěchala zpět. Bylo jí jedno, že Midorimu nechala v tělocvičně a pravděpodobně jí hledá. Celou cestu do svého pokoje prožívala vnitřní souboj, který značil jediné. Záchvat. Cítila, jak se jí do očí tlačili slzy, ale zároveň její hlava říkala, uklidni se. Zastavila před pokojem a opřela se o zeď, nebrečela, netřásla se, jen ten pocit. Ta tíha na její drobné hrudi. Jako kdyby tam byl obří balvan. Zavřela oči, jediné, co vnímala, byl hluk, který šel ze zpod, kde se všichni sešli a šli do bufetu se najíst.

Na chodbě, kde stála, byl celkem klid. Ani unáhlené kroky jí nedonutili otevřít oči a podívat se, kdo to je. Ale i přesto to věděla. Objal ji. Pevně.
„Tohle mi nedělej,“ řekl ustaraně, bál se o ni. To ji ani nepřekvapilo. Nikdy by si to nepřiznala, ale líbilo se jí, když se o ni staral. Obmotala mu ruky kolem krku, stoupla si na špičky, a co nejvíc se na něj přitiskla. Hlavu si opřela o jeho rameno.
„Shintarō je mi jedno, jak nevhodně to bude znít. Ale chci tě,“ odtáhla se od něj a na jejích rtech byl úsměv. Ty slova by Midorimu v jiných chvílích pohoršila. Ale teď, ho dosti dráždil. Toužil po ní, chtěl ji.

Oba dva vstoupili dovnitř. Jen, co zavřela dveře, přitáhl si ji k sobě.
„Co takhle sprcha,“ zamumlal jí do vlasů, až teď si uvědomila, že se našla po zápase osprchovat. V ten moment se cítila dost trapně. Otočil ji k sobě a zvedl ji, instinktivně mu dala nohy kolem pasu.
„To mám, ale servis,“ uchechtla se, když jí Midorima rozepnul mikinu a sundal ji.
„Ptala se po tobě,“ řekl a přetáhl jí přes hlavu tričko.
„Kdo?“ Chytla spodek trička a vyhrnula mu jej k ramenům, výš nedosáhla.
„Christin,“ přetáhl si tričko přes hlavu a jemně ji pohladil boky.
„Řekla, ti co mi chtěla?“ Midorima pokroutil hlavou.

Smyla si z vlasů šampón a spokojeně se opřela o Midorimovu hruď. Nevěděla, proč sama sebe takto dráždí, chtěla se ho dotýkat. Líbat… Neměla zdání, proč až teď to v ní vyvolávalo takové myšlenkové pochody. Ne už to nevydržela, zastavila vodu a chytla Midorimu za zápěstí. V životě si nepřipadala tak… nedržená, jako teď. Bylo jí jedno, že byli mokří. To jak to oba oddalovali, už to dál nešlo. Jen, co přišli k posteli, ji k sobě otočil čelem. Vždy měl v tomto vztahu na vrh a nějak se mu nelíbilo, že ho vedla ona. Přitiskl k ní nedočkavě svoje rty k těm jejím. Byli tak měkké a sladké. Byla to jak droga. Jeho prsty zabloudili na její boky a ještě víc si ji k sobě přitiskl. Chtěl cítit její drobné tělo na tom svém. Povalil ji na postel a ona se nechala zasypávat jeho polibky, které zkoumali každou část jejího tělo. Zaklonila hlavu, když ucítila, jak jeho polibky došly až k jejím stehnům. Prst, dva… Skousla si svůj spodní ret. Ten nával slasti byl dokonalý. Mezi jejím roztřepaným dechem se draly steny, které jasně říkaly, že to, co dělá, dělá moc dobře. Ten pocit slasti, čím dál tím víc sílil. Nedokázala už takto dál. Přitáhla ho k sobě a přebrala kontrolu. V jeho očích se leskle trochu zklamání, chtěl pokračovat. Monika se pousmála a skousla mu ušní lalůček a jazykem mu sjela až ke krku. Posadila se na něm a jemu unikl slastí sten. Každý její dotyk, polibek a pohyb mu působil neuvěřitelnou slast. Jejich prsty se spletly a ona mu je přitlačila k polštáři, chtěla mít nad tím, co dělá celou svou kontrolu. Pro jednou chtěla mít nad Ním kontrolu. Nechal ji.
Znova ho políbila, jazykem mu vklouzla do jeho úst a vyhledala jeho jazyk. Při každém jejím pohyb, se Midorimovo těla napínalo. Věděla, že toto nebude trvat dlouho a ona se ocitne se pod ním. Cítila, jak jeho ruce začali vzdorovat. Tohle bylo mučivě pomalé a on to už déle trpět nehodlal. Když ho nad sebou viděla, měla pocit, jako by to co v životě chtěla a po čem toužila, byl právě on… Shintarō Midorima. Pevně ji sevřel ve svém náručí a hlasitě vydechoval.
„Miluji tě,“ vydechla.

6 komentářů:

  1. Pekná časť :) som rada, že to Shintarou na svahu ustal :) sú podarena dvojka :) záverečná scéna bola tiež podarena :) Inak, prišlo mi milé, že sa stretla s kamarátkami :) aj keď to skončilo poriadnou dávkou sutazivosti :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se ti dílek líbil...
      No jo soutěživost...Jinak děkuji za pěkný komentář! :)

      Vymazat
  2. Skvělý díl *w* Jen tak dál, už nenacházím vhodná slova pro komentáře tak budu stručná. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale, děkuji! :3
      A to nevadí, že je to stručné :)

      Vymazat
  3. Ospravedlňujem sa, že komentujem takto neskoro... diel sa mi moc páčil :) tešila som sa na nich na svahu a nesklamali :) Midorima mi pripadá ako ten typ, čo sa učí rýchlo a ešte keď má dobrú učiteľku :) Stretnutie s jej bývalými parťáčkami bolo milé, aj to, ako si od nich vypýtal tie podpisy :) No a scénka na konci... uuu, tí dvaja sa nám nejako rozvášnili :3 ale sú vážne podarení spolu :) Snáď im to nikto neprekazí už... A okrem toho, tie darčeky, čo si dostala, vyzerajú super :) Nádhera a tá vločka- to má tuším ešte stále Shintarou požičané od Moniky, alebo sa mýlim? :P :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za milý komentář, jsem tak trpělivě čekala, takže v pohodě! :)
      Pokud má sebou šťastný předmět tak se naučí všechno! :D
      Jsem ráda, že se ti scénka jak si od nich vyptal podpisy líbila... :3 No jo, kamarádka říkala, že chce víc takových scének a ona vždy umí tak "navnadit" ke psaní! :D
      Já jsem s dárky spokojená, nejvíc s extra dárkem, že se mnou pojede na animefest! :3 Takže budu mít někoho sebou! :)
      A ANO, Midorima jí ho ještě nevrátil! :3 Já bych bez něj nevydržela, ale zdá se, že s tím tady jaksi problém nemám! :D :)

      Vymazat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)