čtvrtek 18. února 2016

Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola třináct


Takže třináctí díl je tu...
Neptejte se, jak jsem to vymyslela... Já to už vlastně sama nevím!
Neměla jsem žádnou blbou náladu, či dokonce žádnou depku.... Prostě to přišlo asi nějak tak samo od sebe?
Ne vážně... Je to divný... Nebo to bude tím, že když mě potká něco dobrého, tak se stane nějaká katastrofa! to bude asi tím...
No nic, jsem zvědavá, co na to řeknete..
Pěkné počtení a omluvte moje chyby..

*Dnes tu máme Kirisaki Daīchi a Shūtoku*

Seděla na lavičce a koukala před sebe. Její prázdný výraz a začervenalé oči napovídali, že se něco stalo. Něco, co tuhle mladou hráčku florbalu donutilo si sem sednout a několik hodin v tomto chladném počasí čekat. Na co? To sama nevěděla…
Jen při vzpomínce na to, co se stalo, se jí okamžitě zvedl žaludek. Ještě před necelýma třemi dny seděla v autobuse a spala na rameni někoho, koho milovala. A teď. Jediné, co si jí vybavovalo, byla vyděšená tvář její svěřenky, její pláč a krev. Scénka vystřižená, jak z nějakého blbého filmu. Copak mohla něco udělat, aby to nedopadlo takto? Ne.

Byla sice ráda, že Misao z toho vyvázla jen s monoklem a s několika oděrkami. Ale, co ona? Jak ona z toho vyvázla? V uších se jí ozval ten smích. Ten její arogantní smích, který přímo nesnášela. Kde byla ona, nemohla si být ničím jistá. Jak sama řekla… Bylo to ticho před bouří. Zas ta mrcha něco vyvedla. Doopravdy ty zvěsti o tom, že poslala někoho do nemocnice, byli pravdivé. Sice se na tom nepodílela přímo, ale byla to právě ona, kdo to zařídil, Veronika. Už začínala na to jméno být alergická. Z dívky, kterou znala a vždy ji se vším pomohla, byla teď jen… Ne, nenašla ten výraz, který by ji vystihl. Nikdy by člověku nepřála nic špatného, ale teď… Přála si, aby někde tvrdě narazila a uvědomila si, co vlastně dělá.

Po tváři ji stekly slzy, chtěla se podívat na mobil, kolik hodin vlastně je. Soudila, že budou tak tři hodiny ráno. Vzápětí na to, co šmátrala v tašce, si vzpomněla, že mobil hodila proti zdi v bytě. Takže z něj moc nezůstalo a ne jen z něj. Celkově její byt vypadal, jako by tam někdo řádil.

Zavěsil a v ní se cosi zlomilo… Rozbilo. Její pocit, byl směsí hněvu, smutku a ztráty. Co však mezi těmi pocity zvítězilo, byl hněv. Sevřela pevně svůj mobil v ruce a vší silou ho hodila do zdi. Padající obraz neudělal až tak velký hluk, ale přesto to nestačilo. Potřebovala to dostat ven. Byla zmatená a naštvaná. Nenechal si nic vysvětlit. Nevěděla, proč po ní tak vyjel a obvinil ji z něčeho, co neudělala. Přešla k jídelnímu stolu a zapřela se o židli. Pevně uchopila její opěradlo a vzápětí na to letěla i židle. Jindy by to v sobě dusila a vztek nepustila ven, ovšem teď. Bylo jí to jedno. Padají střepy a hluk z rány, donutilo pár sousedů zaklepat na její dveře, aby zjistili, jestli je vše v pořádku. Chvíli neotvírala, převlékla se do dresu a popadla svou tašku. Opět zvonění. Otevřela dveře, usmála se. Ale její pohled děsil všechny kolem. Zamkla a vyběhla ven. Neměla ponětí, kam běží a i to jí bylo jedno. Nepřemýšlela. Do očí se jí draly slzy, ale přesto běžela dál. Její dech byl dušený z toho, jak celou cestu vzlykala. Tak moc mu to chtěla nějak vysvětlit. Doběhla až na lavičku, zapadlou u mola. Setřela slzy a posadila se.

Objala si kolena a podívala se na druhou stranu, pouliční lampy osvětlovala silnici. Bylo tu tak příjemné ticho. Opřela si hlavu o svá kolena a zavřela oči. Po chvíli už nic nevnímala. Usnula. I přes to, že tu byla dost velká zima. Tak moc toužila zapomenout.

Jen co vstal, cítil jak je nesvůj. Ne jen z toho, že dnes hráli proti týmu Kirisaki Daīchi. Nemohl přijít na to, proč mu řekla, že ho miluje a pak se líbala se svým bývalým přítelem. Možná jí to mohl nechat aspoň vysvětlit. Ale nenechal. Bylo toho na něj moc. Trénink, po kterém šel ten den domů, byl náročný, ne jen po fyzické stránce. Čím víc se přibližoval Winter cup, tím si byl jistější, že tam bude On. A proto neměl náladu na to, co by si vymyslela. Spletl se. Byla jako ostatní děvčata. Děvčata, která si s člověkem pohrají, vyznají své city a pak člověka odkopnou, jen co je omrzí. Ale přesto, jak na ni byl naštvaný, mu ležela v hlavě. Ale ta slova… Miluji tě, byla až moc upřímná.
„Ne,“ řekl si pro sebe, zabouchl za sebou dveře a vydal se na zápas.
Třeba si ji vyslechnu, když to vyhrajeme.

Posadil se do šatny a podíval se na Takaa, který se bavil s Miyajim. Ani si nevšiml, že došel. Pořád se o něčem tak zapáleně s ním bavil. Chvíli na to se na něj otočil se a ztvrdl. Pohled na zelenovlasého mladíka byl příšerný.
„Shin-chan vypadáš příšerně,“ řekl trochu starostlivě. Byl utahaný, nevyspaná a měl příšernou náladu. Kvůli dívce, která mu lhala a podvedla ho.
„Hm,“ zamrčel a Takao si k němu přisedl.
„To ti ta holka dává zabrat,“ řekl pobaveně, neboť si to jeho nevyspání nemohl vyložit jinak. Než tak, že spolu řádili celou noc.
„Lépe bych to neřekl,“ odpověděl ironicky a pomalu si sundával z prstů obvazy. Takao z tváře pomalu zmizel úsměv a zbytek týmu se podíval na Midorimu. Tenhle tón u něj nikdy neslyšeli. A hlavně ne, když to bylo v kontextu s Monikou. Tohle bylo divné. Hodně divné.

Midorima se nebál hrát tvrdě. Popravdě i Hanamyja z něj měl strach. Jeho obvyklé úšklebky a poznámky byly rázem pryč. A nebylo to kvůli incidentu na soustředění. Vylíval si vztek, svou frustraci a šlo vidět, že ho to až užírá. Jeho jindy klidná a slušná povaha byla rázem pryč a vystřídala ho tato. Tak moc toužil vědět, proč to udělala. Proč ji viděl se líbat s Aominem.

Zápas šel docela hladce, ke konci se tu objevila Misao, která se netvářila přívětivě, ale ani ne naštvaně. Věnoval jí jen letmý pohled, ale i tak mu na ní něco nesedělo. Měla sluneční brýle a k tomu, šlo vidět, že má make up. Nikdy se moc nemalovala. Přesně jako Monika. Řasenka, tužka a občas nějaký ten pudr, ale toť vše. Ty dvě si totiž poslední dobou začali být až moc podobné. Její krátké vlasy, už tak krátké nebyli a párkrát se už stalo, že si ji spletli s Monikou. Nakonec přece jen vyhráli.

„Midorimo, doufám, že aspoň ty víš, kde je Monika?“ řekla vystrašeně, když vstoupila bez pozvání do chlapecké šatny. Chvěla se a její hlas byl roztřepaný. Vážně něco mu tu nesedělo.
„Jak to mám vědět? Zeptej se Aomineho. Třeba to bude vědět on,“ odpověděl s dost silnou dávkou sarkasmu. Misao se zarazila. Chvíli přemítala o tom, proč by to měl vědět právě on. Všechno se jí začalo v hlavě spojovat. Včerejšek, Monika, Aomine, ona a tým Mononoke… Pevně sevřela pěst, otočila Midorimu k sobě a vrazila mu facku. Všichni se na ni zmateně otočili. Tohle Midorima nečekal.
„Ty idiote,“ zavrčela a sundala si brýle, i přes make up, viděl, že má pod okem monokl.
„Pro boha, kdo ti to udělal?“ přiskočil k ní Takao a prohlédl si zranění na její tváři, až teď si všiml, že není jediné. Měla sedřené ruce a rozkousnutý ret.
„Takže nevíš, kde je?“
„Ne-vím,“ vykoktal ze sebe a vůbec neměl ponětí, co to všechno má znamenat. Jeho výraz jí donutil se pousmát.
„Ty nevíš, co se stalo? Ale podle toho, že si zmínil mého přítele, tak si asi myslím, že ses tak nějak spletl.“
Všichni se tentokrát podívali na Midorimu. Misao se posadila na lavičku a povzdechla si.
Misao a Aomine?
„Můžu ti tu vyprávět o tom, jak ty dvě SLEČNY, z týmu Mononoke mě daly nakládačku, a ne ve florbalu. A jak se do toho zapletl můj přítel Aomine a chudák Monika,“ nestačila nic dalšího říct, zadrhla se, když si k ní Midorima přisedl a dost zkoumavě si ji prohlédl.
„Takže v tom zas byla Veronika?“ Misao se pousmála a přikývla.
„Ta mrcha si mě vytipovala, věděla, kam chodím trénovat s Aominem. Šel zrovna koupit něco k pití, vyrazili jsme si totiž zahrát basketbal. A pak se tam z čista jasna objevila ona a ty dvě její gorily,“ zavrčela a stoupla si. Nemohla dál sedět, nervózně se opřela o skříňky. Nikdo z nich nedutal. I oni se dozvěděli, kdo v tom minule Veronika hrála tu největší roli, kdy Monika skončila v nemocnici. Neutajilo se to.
„ Zatáhli mě do blízké uličky. Neměla jsem šanci, ty dvě jsou jak skály, ani se nedivím, že jsou v obraně. Když tam došel Aomine chtěl mi okamžitě pomoc, jenže když se o to pokusil, začala pištět, Veronika… Že jí ubližuje, či co… No a pak přišla Monika. Přesněji řečeno jí zavolala ta mrcha. Musela si zahrát proti Veronice florbal. Nechala se porazit, kdyby to totiž vyhrála, tak bych dostala ještě víc.“
„Tohle jak z blbého filmu nebo z telenovely,“ řekl Miyaji, který začínal být opravdu podráždění.
„Počkej, ještě jsem ti neřekla ten krásný konec toho všeho. Veronika se jí omluvila, za to, že kvůli ní měla rozbitou hlavu a že jí pokazila vztah a že si přeje, aby se opět daly ti dva dohromady. Věřte, té mrše jsem měla chuť vyškrábat oči… To by možná ještě šlo, ale to, co řekla potom. Měla jsem jí chuť zabít… Na usmířenou se měli políbit. No chvíli to vypadalo, že to Monika udělá, ale pak odstrčila Veroniku, doběhla ke mně, popadla mě za ruku a s Aominem mě odtáhly pryč,“ podívala se na Midorimu, který si uvědomil, že to, co viděl…
Jsem… Vážně jsem… Tohle nespraví ani kytka…

Midorima se zvedl a okamžitě vyšel ven z šatny. Na chodbě postával Aomine a…
„Danieli?“ Mladík stál vedle Aomineho a jeho pohled byl přímo zoufalí.
„Kde je moje sestra? Nebyla na zápase, v bytě není a mobil mi nebere, neboť leží v jejím bytě na rozflákaný na kousky.“ Midorima se zarazil, tohle bylo zlé. Moc zlé. Zhluboka se nadechl a svůj pohled zvedl k automatu, kde viděl svůj odraz. Ten pohled, ten pocit… Všechno se sypalo. Kam se hrabal Akashi. Akashi byl podle Veroniky, anděl. Najednou místo sebe viděl Moniku, přesně tohle všechno musela prožívat. Panika, strach, ten pocit beznaděje, který se stupňoval.
„Napadává vás, někoho, kde může to malé stvoření být,“ podíval se na všechny na chodbě. Nikdo nevěděl.
„Tak to jsme v háji… Jestli Monika měla záchvat, může být kdekoli. Bude se snažit schovat před všemi a v tom je dobrá,“ zkonstatoval Daniel a podíval se směrem k Midorimovi.
„Nějaké nápady?“
„Zavolat policii?“
„Je plnoletá,“ řekl Daniel a podíval se na Misao.
„Ale je přece nemocná ne?“
„To není nemoc,“ oponoval jí Daniel. Měl o sestru strach, ale vždy se objevila. Midorima už to nevydržel. Vrátil se do šatny, sebral tašku a šel ven, nehodlal tu stát. Byl na sebe naštvaný. Obvinil ji z něčeho, co neudělala.
Paráda…

Měl plnou hlavu toho, co mu řekla Misao. Nedokázal tomu uvěřit. Doopravdy může být někdo takoví? Nechápal, proč byla tak vysazená na Moniku. Dotáhla sebou spoustu svých problémů, ale nemohla za to. Snažila se před nimi utéct, začít znova. Ale minulost, vždy přijde v těch nejnevhodnějších chvílích. A v ten moment, si člověk přeje, aby nebyl vidět. Aby neexistoval.

Opřel se o zábradlí u silnice a rozhlížel se, chodívali sem do kavárny. Doufal, že tu bude. Nebyla.
„Ahoj Midorima-kun, někoho hledáš?“ Midorima sebou cukl. Lekl se, tohle vážně neměl rád.
„Kuroko,“ zavrčel, neměl náladu se otravovat ještě s ním.
„Hledáš Moniku?“ Otočil se na něj. Najednou jakoby svitla naděje. Možná ji přece najde.
„Neříkej mi, že víš, kde je?“
„No nevím, jestli je tam pořád, ale seděla na pláži u toho starého mola.“
„Co by dělala na pláži?“
„No, říkala, že by chtěla nakreslit moře,“ řekl klidně.
„Dovedeš mě tam… prosím,“ snažil se aspoň teď působit, přívětivěji. Kuroko přikývl a dosti rychlým krokem se vydali k pláži.

Vlastně ani nevěřil, že ji tam najdou. O to víc, ho překvapilo, když z dálky viděl oranžový dres školy Shūtoku. Ležela na lavičce a ani se nepohnula. Oba dva se k ní rozběhli. Byla v pořádku… Trochu zmrzlá, ale v pořádku. Dost tvrdě spala. Zatřepal s ní, ale nic neprobrala se. Znova a o trošku silněji.
„Hm…“
„Moon,“ opatrně ji zasunul pár pramenů za ucho. Monika pootevřela oči a podívala se na oba dva, vypadali vyděšeně. Ani si to neuvědomovala, kde vlastně je. Nebo proč tu jsou oni. Otočila se na druhý bok a zavřela oči. Byla utahaná, tak moc se jí zas chtělo spát. Midorima se zhluboka nadechl, chytl Moniku do náručí a chtěl vzít i její tašku, ale tu popadl Kuroko dřív než si toho stačil všimnout. Nebránila se, byla dost v šoku. Mžourala a vůbec neměla ponětí o tom, co se děje.
„Její byt je blíž, půjdeme k ní,“ zavelel Midorima a Kuroko přikývl.
„Ty jsi tam spala přes noc?“ Monika se na něj zadívala, no neodpověděla mu.
„Takže ano… Zbláznila ses?!“ Opět žádná odpověď.

„Díky,“ poděkoval Midorima a Kuroko položil její tašku na chodbu.
„Postarej se o ni.“ S těmi slovy odešel, Midorima se podíval na Moniku, která z něj nespouštěla oči. Vypadalo to, jako by přicházela k sobě. Takto vypadala, vždy po záchvatu. Pomohl jí postavit se na nohy, byla rozespalá a byla jí zima. Neměla chuť se s ním bavit. Vlastně neměla chuť, se vůbec s nikým bavit.

Nakoukla do velké místnosti a rozhlédla se po ní. Převrátila oči v sloup. Věděla, co udělala. No při pohledu na tu spoušť, by si nejraději vrazila. Vzala koš a donesla ho k rozbitému obrazu. Výkres sice přežil, ale byl pokrčený. Zbytky rámu vyhodila do koše. Vytáhla z mobilu sim kartu a i ten skončil v koši. Midorima ji celou dobu pozoroval. Nevěděl, kde má začít. Nikdy předtím se do této situace nedostal. Takto se šeredně splést. Zvedla se a chtěla přejít do kuchyně. Když procházela kolem Midorimi chytil ji za ruku, otočila se k němu.
„Omlouvám se… Chápu, chceš jít pryč,“ špitla. Překvapila ho její reakce, ale aspoň ho to donutilo mluvit taky.
„Jediný, kdo by se tu měl omlouvat, jsem já,“ posunul si svoje brýle a podíval se na ni. Mrzelo ho to „Za další, nevím, proč se omlouváš ty? Za nic si neudělala. Asi potřebuji lepší brýle.“
„Takže… Misao?“
„Ano, všechno mi řekla,“ řekl trochu pobaveně a Monika se na něj zmateně podívala.
„Což mi připomíná, že bych jim mněl zavolat, že si v pořádku, nebo vážně zavolají policii,“ dodal a už z kapsy tahal svůj mobil a vyhledal číslo na Takaa.

Monika se vydala pokračovat to, co rozdělala. Nechtěla tu nechat takový nepořádek.
„Nech to tak, zítra se to uklidí. Nemáš zápas ani ty a ani já, takže to uklidíme pak. Jedla si?“ Monika se otočila na Midorimu a přeměřila si ho.
„Takže si to se mnou nevzdal?“
„Proč bych měl? Jestli si myslíš, že mě ta blondýnka, donutí se TEĎ vzdát osoby, kterou miluji, tak si na omylu.“ Ty slova hřála. Pocítila zas ty motýlky v břiše, jako tenkrát, když ji políbil.
„Zopakuj to?“ Midorima se na ni překvapeně podíval a usmál se. Věděl, co chtěla slyšet. Když mu tenkrát řekla, Miluji tě. Neřekl jí na to nic. Vlastně si nebyl vůbec jistý. Muselo se něco stát, aby si uvědomil, jak moc v tom je. Jak moc by mu ta malá florbalistka chyběla.
„Miluji tě… a nehodlám se tě vzdát… A doufám, že Veroniku porazíte, chci totiž vidět, jak se bude tvářit.“


9 komentářů:

  1. Wáááááááááááááááááááááááá ♥♥♥ dalšíí *w*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele... Zas tak rychlá nejsem! :D
      Ale děkuji za takový velice stručný komentář! :D
      A já čekala, že mi řekneš, co jim chudákům provádím a ono nic! :D

      Vymazat
  2. Tak toto bola vážne tak trošku telenovela :] Ale neber túto vetu moc vážne, ja som ten typ, večne odstavený mimo realitu, takže sa s podobnými vecami moc nestretávam a keď už aj o podobnom niečom počujem, vždy nemôžem uveriť :] Verona je vážne mrcha. A aj keď je Aomine fájn chlap, mohol dať do držky aj tým mužatkám xD odpustila by som mu :D aaaa ja ani neviem, kedy sa s Misao dali dohromady :] asi mi to ušlo, meh :/ Ale tak Daiki sa aspoň teší obdivu pekných žien :D celkovo sa to tam páruje, pánečku :] ale aspoň nikto neostane sám a všetci budú v závere s niekým, ku komu si našli cestu :] Inak, tieto zápletky sa vždy ťažko vymýšľajú, opisujú a vlastne celé vystavajú. Autor sa s tým väčšinou natrápi, ale ty si to takto šikovne zhrnula cez ten rozhovor Misao v šatni :]
    Som inak rada, že sa to vyriešilo. Nemám moc rada, keď sú hlavní hrdinovia pohádaní a tobôž nie, keď je to kvôli takejto nespravodlivosti :] Záver bol zlatý, taký príjemný, sú opäť spolu :] tie slová boli pekné :] bolo to pekne romantické :]
    Tak sa teda drž v písaní ďalej :] ale aj v iných sférach života, samozrejme :] vidíme sa pri ďalšom dieliku :] :D

    OdpovědětVymazat
  3. Ach, Petrika ty teda... Děkuji za komentář... Vlastně jsem nevěděla, jestli to vůbec sem dám, či to přepíši, ale nakonec... Jsem to jsem dala... Nevím i když jsem to psala, prostě to ze mě tak nějak šlo samo...
    Vlastně to byl možná i důvod, že to tu je... Ono to vypadá, jak kdyby to bylo z telenovely, ale taky mě vždy šokuje, když něco se pak dozvím ze správ nebo od kamarádů... a pak mám pusu až na zemi...
    Jako mohl, ale přece ženy se nebijí a to by se musel dostat přes Veroniku a ta je "křehká dívka" takže nevím nevím...
    ---
    Jinak ono tam mělo ještě být, ale já to pak smázla, že když byli v té šatně... Tak Misao na Midorimu, že ji teďkom Aomine pořád hlídá a nikam jí nepouští samotnou... :D
    ----
    Ano daly a o tom jak se daly dohromady, chci udělat jednodílnou povídku... Vážně moc nápadů a nevím, kde začít! :) Jsem to málem vyzvonila, když psala Farah, když psala, že by bylo fajn kdyby se Misao dala dohromady s Takaem... :D
    A ano vlastně je to těžké, přepisovala jsem to mockrát... a doteď nevím, co mě to vlastně napadlo.. :D (* Že by moje druhé Já? Hmm...)
    Děkuji a jsem ráda, že se ti líbilo, jak to shrnula v šatně Misao, neboť, když jsem si představila, že bych to psala z pohledu Moniky... Okamžitě jsem to zavrhla... :D
    A Závěr, oj mě se podařilo i něco romantického... :D :)
    Jinak moc děkuji! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ja som to mala tušiť, že tá idylka nevydrží dlho! :D Toto bola teda riadna dráma, od začiatku do konca, vážne :D ale moc si ma potešila, že na konci sa konal happyiend :3 ja som vedela, že Midorima a Monika bez seba dlho nevydržia :D ale poviem ti, riadne si nás týmto vyplašila, takto naťahovať čitateľov :P A najviac ma šokovalo to s Misao, jednak to, ako ju Verona dala zmlátiť (-.-) a jednak to, že si začala s Aominem! :D Wow, to by som v živote nepovedala, vždy som ju potajomky shipovala s Takaom (kto vie prečo, nejako sa mi k sebe počas čítania hodili), ale tak som rada, že Daiki neskončil sám a so zlomeným srdcom :) Tiež by som uvítala niečo o tom, ako sa vlastne tí dvaja dali dokopy :D No a tá Veronika O.o ona po nej normálne vyštartovala, či som to pochopila zle? :D Ale má smolu, lebo Shintaro si ju bude chrániť ako oko v hlave :) A snáď teda už Monika nezažije nieč takéto traumatické a dočká sa konečne nejakého pokojného a šťastného konca, lebo by si zaslúžila, už si vytrpela dosť :) Som vzedavá, že ako to bude pokračovať ďalej a či teda tú Veronu konečne porazí, alebo nie, ja dúfam, že sa jej to podarí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OOOO.... :3 Děkuji za pěkný komentář! :)
      No já za to nemůžu, vždy, když se stane něco dobrého , tak se za chvíli stane, něco zlého... Zákon schválnosti... :D
      Ale, jako já ti to málem řekla, jsem se musela krotit, abych ti tenkrát neřekla, že nebude s Takaem, ale s Aominem... :) Neboj toho se dočkáte... :) Jendodílovka bude.... :)
      Počky po kom, měla vystartovat? Veronika po Monice?
      No to se ještě uvidí, jak to všechno dopadne! :)

      Vymazat
  5. A jejda bitka! Mám ráda bitky a navíc je v této povídce zase Aomine... mám pro něj slabost, tak jsem ráda že se tu aspoň trošku objevil... no snad si ještě pořádně napraví reputaci z minula :) a Midorima... no žárlivost umí dost nepěkné věci, ještě že si to uvědomil relativně včas. Doufám že se bude o hrdinku pěkně starat a nevím jestli to spraví kytka, ale mám pocit že se hrdinka ani nezlobí. No za skoušku nic nedá, snaha nikdy neuškodí :-D :-D Taky jsem zvědavá jak budou její vztahy s Midorimou pokracovat... každopádně kdyby byla moc promrzlá mohl by ji zahřát O:-)...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za pěkný komentář... :)
      No jo Aomine už tam dlouho nebyl takže jsem ho tam musela dát, abych ho neopomněla! :) Já bych řekla, že si to u Moniky vyžehlil, když chtěl pomoci Misao! :)
      Jo žárlivost umí nepěkné věci, to s tebou souhlasím! :) Hrdinka se umí vztekat max den a pak je vše Ok... :D Ne vážně občas jsem až moc hodný člověk! :D
      Jo "zahřát" jo! :D Hmmm... ještě o tom popřemýšlím! ;)

      Vymazat
    2. Popřemýšlej... :D:D mám zvrhlosti moc ráda :-D:-D a navíc je to Midorima že... :-p
      Jinak mám hrdinku moc ráda, už jen proto že se taky neumím dlouho zlobit, jen hodní lidi to maji složitější...

      Vymazat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)