Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola desátá


Díky moje múzo!!! :3 BEZ TEBE BYCH TENHLE DÍL SNAD NEDOPSALA... :D 
Ne vážně, co bych si bez tebe počala Mumijko... :) Budu si s tebou psát častěji... Ha teď se mě nezbavíš! :*
----
Dobře konec tlachání, máme tu desátou kapitolku... Natož, že jsem se u ní sekla a nevěděla, co mám psát. Hlavně, že mám dopředu vymyšlené další scénky....Ach... Kazemai, Kazemai... No doufám, že se vám bude kapitolka líbit ! :)
*Le Midorima <3 
*


Seděla ve v autobuse a koukala se po scenerii, která se jí naskytla. Hory. Zasněžené hory a zapadají slunce. Vážně, třpytící se sníh od slunečního světla, byl prostě úchvatný. Konečně se jí dařilo. Vše, co měla do školy, včas dodělala. A to na výbornou, díky Midorimu, který ji do toho neustále nutil. Co by si bez něj počala.

Vyhrály zápas, který definitivně rozhodl, že se dostanou na Florbalové mistrovství Japonska. A konečně mohla zařídit soustředění, no původně myslela, že pojede s děvčaty jinam. Škola je ovšem poslala s týmem basketbalistů na jedno soustředění. Ne, že by ji nějak vadilo, že bude s Midorimou trávit i soustředění, ale jak se u toho měl člověk soustředit. Povzdechla si a opřela se o jeho rameno a přivřela oči. Pomalu začala usínat, byla vážně unavená. Podíval se na ni a usmál se, nechal ji v klidu. Neměl v plánu ji budit, mohli být teprve tak v půlce.

Oba dva týmy už věděli, že jsou ti dva spolu. Nešlo to zatajit, když po škole chodili spolu a na trénincích jeden druhého pozoroval. No a občas se stalo, že je někdo spolu viděl ve městě. Všichni se shodli na tom, že bylo na čase. Když je spolu viděli hrát basketbal nebo je viděli spolu, pořád to mezi nimi jiskřilo a to jak se jeden na druhého díval… Vážně byli rádi, že už jsou spolu. I Aomine se to dozvěděl, nebyl překvapený, což Midorima chápal. Ovšem na to neměl žádné poznámky, jako kdyby ho to ani tak nezajímalo. Ale přitom to vypadalo, že byl rád, že není sama. Což ještě bylo více divné.

Autobus vyjel kopec a za stromy se začal objevovat areál, kde měli mít soustředění. Zavrtěl se na sedadle. Ne že by mu vadilo, že mu spí na rameni, ale už mu trnulo. Jemně s ní zatřepal. Nic.
„Moniko?“
Žádná odpověď. Tvrdě spala, což ho ani neudivovalo. Těch několik dní pozpátku pro ni byly vážně náročné. Sice to byla jeho vina, protože jí do toho učení tak nějak nutil, ale měla za to výborné výsledky. Děvčata pomalu začala brát svá zavazadla, otočil se na Takaa. Nemusel nic říkat a automaticky vzal Midoriho kufr. Misao se chtěla natáhnout pro věci, které patřili Monice, ale Miyaji byl rychlejší a vzal je. Věděl, že Monika spí.
„Mono,“ opět s ní znovu zatřepal, opět nic. Vážně tvrdě spala. Vzal ji a všichni vyšli z autobusu.

Midorima vyšel jako poslední a dveře autobusu se zavřeli. Jeho oči zamířili na skupinku jeho spolužáků. Všichni nějak strnule stáli a zírali před sebe. Neviděl přes jeho vyšší spoluhráče a tak popošel, aby viděl, co se děje. Před skupinkou stála další skupinka lidí. Znal je a moc dobře.
„Co tu děláte?“ obě dvě strany promluvily ve stejnou dobu. Midorima pozoroval Kagamiho a Kuroka.
„No bezva,“ utrousil a podíval se na spící Moniku, který křik ani teď neprobral. Přál si být na jejím místě a této situaci se vyhnout. Teda do té doby než zjistil, že neodjíždí právě naopak. Přijeli a měli zde též soustředění. Tento areál by přímo dělaný na soustředění pro basketbalové týmy. Celkově sem jezdili sportovci trénovat a občas to dopadalo tak, že se zde objevilo i několik týmů. Hlavně před Winter cupem. Monika se zavrtěla, když ji Midorima položil na pohovku, která byla na recepci. Vzbudila se.
„Konečně,“ pohladil ji po tváři a nakonec ji položil ruku na čelo.
„Jak se cítíš?“ zahleděla se na něj. Měla úplně skleněné oči a vypadalo to, že jí není zrovna dvakrát dobře. Jejich trenér zařizoval ubytování a to i florbalového týmu. Monika se v tento moment na nic nezmohla. Stěží se posadila a podívala se směrem na Misao, bavila se zrovna s několika členky týmu. Byla jiná taková…
„Chceš jít spát?“ podívala se na něj a tím vyrušil její to myšlenek. Měl starost a ona jen přikývla. Vážně měla pocit, že umře. Ta slabost, kterou cítila, byla příšerná.
„Oj, Midorimo,“ přišel k nim Kagami s Kurokem a podal mu nějakou taštičku. Podíval se na ni a pak na něj.
„Co to je?“
„Léky, Midorima-kun. Tady léky neseženete, tedy pokud byste nezajeli do města pod areálem. Mohlo by to zatím pomoci,“ řekl klidně a vzal taštičku.
„Dík,“ utrousil a posunul si brýle o cosi výš.

Položil ji na postel, znova spala. Posadil se na židli a díval se, jak spí.
„Toto začalo,“ prolítlo mu hlavou a nespouštěl z její klidné tváře své smaragdové oči. Něco se v něm sevřelo, vzpomněl si na jejich společnou noc. Snažil se to dostat z hlavy, jindy by to nechal tak. Ovšem teď, byla nemocná a on myslel na toto. Přešel k oknu, venku pobíhal tým Seirin a házeli po sobě koule sněhu, chvíli je pozoroval, byli jako děti. Podíval se znova na Moniku. Věděl, že by ji to bavilo, občas měla až dost dětinské nápady. Bylo to určitým způsobem roztomilé na to, že byla starší než on. Nechápal dobře čím to je, že ho tak přitahovala. Vždyť když ji poznal, nepřitahovala ho tak jak teď, ale ona si k němu tu cestičku našla. Byla jiná, neměla problém s tím říct, co se jí kolikrát honí hlavou a ta její obětavost a ochota chránit druhé za cenu toho, že jí to samé ublíží. Nad tím se musel sám pozastavovat, nechápal to. Nechala, aby jí ubližovali hlavně, že neubližovali jejím kamarádům. I když se k ní pak otočili zády. Uvažoval, jestli by to udělala znovu, kdyby věděla, jak to všechno dopadne, že jí nepomůžou. Když mu říkala, jak se k ní chovali ostatní a jaké to měla doma, že si ze svého otce nerozuměla, bylo mu jí líto. A nejhorší na tom snad bylo, když mu nakonec řekla, že byla šikanovaná, a když už se snažila hledat pomoc, nenašla ji. Tohle bylo na něj moc, nedokázal pochopit jak takové hezké kamarádské děvče, které se skoro pořád usmívá, mohlo mít za sebou takové věci. Věděl, že díky tomu, co se jí v životě stalo, měla tyto stavy. Dusila to v sobě a ono ji to dostalo.

Povzdechl si a otevřel okno. Chladný vzduch se dostal do pokoje, potřeboval vyvětrat, byl tu až příliš suchý vzduch. Podíval se na Kuroka, který co si na něm volal, ale než stihl pochopit, co to bylo, dostal ránu sněhovou koulí. Udělal několik kroků dozadu a oprašoval si sníh, který mu skončil i na brýlích. Jeho nadávání probralo Moniku a ta se při pohledu na něj okamžitě začala smát. Zvedla se a přišla k němu, stoupla na špičky a sundala mu brýle, které mu začala utírat. Podívala se z okna a tam se Kagami válel ve sněhu a strašně se smál, to on byl viníkem. Někdo zaklepal na dveře a vzápětí na to vstoupil do pokoje Takao, který měl tašku Moniky.
„Dík,“ řekla mile a Takao se usmál.
„Je ti líp?“ zeptal se a ona pokývala hlavou, že ne. Bylo jí možná jen o trochu líp, co si dala paralen. Bolela ji hlava a začalo jí škrábat v krku, takže jí bylo spíš úplně stejně. Ten pocit, který měla při nemoci, přímo nesnášela. Taková slabost a představa nemoci se hnout ani na krok s postele ji přímo štvala, jen mohla doufat, aby to nebylo nic vážnějšího. Nehodlala v posteli zůstat dlouho, musela trénovat její tým i ona, když chtěla porazit Veroniku a její tým. Sebrala sníh, který byl na parapetu, a udělala z něj kouli. Kagami se zvedl a jen co se otočil k jejímu oknu, hodila mu na oplátku taky kouli přímo do obličeje. Tentokrát se to byl Midorima, kterému na tváři hrál pobavený úsměv. Takao se taky smál, Kagamiho výraz stál za to. Opřela se o parapet a pozorovala, jak k ní Kagami zvedá svůj zrak. Provokativně mu zamávala a vykoledovala jeho naštvaný výraz, sebral sníh a hodil ho. Minul.
„Nauč se mířit, házíš hůř než Kuroko!“ Kagami se dotčeně zamračil, Midorima ji k sobě přitáhl a věnoval mu varovný pohled. Bylo jasný, co tím chtěl říct.
„Zkus to hodit znovu a uvidíš!“

Monika vytáhla oblečení a seskládala ho do skříně, převlékla se a lehla si zpět do postele. Podívala se na hodiny a zahuhlala se do peřiny a usnula. Chtěla se prospat než zavolají na večeři.

Midorima se posadil ke stolu s tácem jídla a čajem. Chtěl po jídle něco přinést i Monice. Ovšem ta došla v doprovodu Takaa, měla na sobě župan, papuče a vypadala snad hůř než před tím. Takao se ve dveřích ještě otočil a vracel se zpět, vypadalo to, že něco zapomněl. Monika se podívala na švédský stůl a přemýšlela, co si dát. Všechno vypadalo tak chutně, ale její žaludek měl úplně jiný názor. Neměla na nic chuť. Zadívala se na lupínky, které vypadali slibně.
„Ale Ahoj,“ ten odporně slizký hlas, přesně věděla, komu patří. Hanamiya Makoto. Zhluboka se nadechla a nalila si čaj. Ignorovala ho, neměla náladu na ty jeho přihlouplé a urážlivé poznámky.
„Ale no tak,“ chytl ji za rameno a otočil ji k sobě.
„Makoto, nesahej na mě,“ zavrčela na něj a on se jen typicky ušklíbl, ale ruku z jejího ramene nesundal. Pocítila, jak se jí do těla dostával adrenalin a v ten moment se už tak blbě necítila.
„Ale, kdepak je Aomine?“ rozhlédl se po místnosti.
„Řekla jsem, nesahej na mě nebo…“ zkoumavě se na ni podíval, bavilo ho to.
„Nebo…“ Monika na něj v ten moment chrstla horký čaj, rychle chňapla svoje lupínky a chtěla udělat krok. To jak nadával, přilákalo pozornost všech z jídelny. Chytl ji a přitáhl ji k sobě, po zemi se rozsypaly její lupínky. Midorima se okamžitě zvedl a ne jen on, ale i Teppei, který byl blíž. Chytl ho pevně za rameno a odstrčil ho od Moniky. Monika se chytla za rameno, za které ji přitáhl. Bolelo. Midorima ji k sobě přitiskl.
„Ale já si s ní jen povídal,“ vytrhl se mu a s úšklebkem odkráčel pryč. Nechtěl si nic začínat, přece jen přilákal víc pozornosti, než chtěl.
„Děkuji,“ podívala se na Teppaie a ještě víc se přitiskla k Midorimovi.
„Ty ho znáš?“
„Bohužel ano, na jednom zápase hrál proti Aominemu a když dohráli, měl na mě blbé kecy.“
Posadili se ke stolu a odpila si z hrnku.
„Aha… No raději bych se mu vyhýbal, ten člověk je nevyzpytatelný.“
„Jo to je…“
„Ale řekl bych, že pokud budete s ním tak vás asi nic neudělá,“ podíval se na Midorimu, který si okamžitě posunul brýle a podíval se na Moniku. Na tváři ji hrál spokojený úsměv.
„Jasně dostanu pepřový sprej, že?“ Usmála se, bylo jí jasné, že už přemýšlí nad nějakou variantou, aby se dokázala sama aspoň trochu ubránit.

„Mám pocit, že už se vás někde viděl?“ zkoumavě si ji prohlédl.
„Je to florbalová hráčka, a první kapitánka týmu Mononoke,“ řekl Takao, který si k nim přisedl.
„Oo… Takže ty si Tsubasa, slyšel jsem o tobě. Vlastně si byla tak trochu můj vzor,“ řekl mile a přímo zářil. Monika na něj udiveně hleděla.
„Co prosím?“
„No… Měl jsem zranění díky jejich týmu a jednou v nemocnici jsem tě viděl v televizi. Prý jsi měla nějaké zdravotní problémy a ty jsi jim řekla, že se na hřiště vrátíš, že se nevzdáš.“ Jeho slova Moniku zarazila. Ta slova hřála u srdce, ona někoho inspirovala, přitom byla mladší než on. Těšilo ji, že pro ně byla inspirací, proto aby to nevzdal. Midorima z ní nespouštěl oči to, co v jejích očích viděl, bylo nádherné. Tak moc ji nikdo asi dlouho nepotěšil.

Pomalu se došourala ke svému pokoji, hlavně bylo fajn, že hned první den nešli trénovat. Nechtěla nic zmeškat, i když věděla, že bude s velkou pravděpodobností ležet. Midorima si lehl vedle ní. Jejich trenér nebyl přímo učitel, takže mu bylo fuk, že je Midorima u ní. Za další vždyť už byli skoro plnoletí. Tedy aspoň Monika ano. Ležela zahuhlaná v peřině a jednu ruku měla u něj a hrála si s jeho vlasy.
„Už jsi dlouho neměla záchvat.“
„Hmm…“
Moc dobře nechápala, proč to teď zmiňuje, nechtěla se o tom bavit. Midorima se k ní otočil a pohladil ji po tváři. Kdyby nebyla nemocná, asi by ji políbil. Nemohl si pomoc, to jak byla zahuhlaná v peřině, bylo prostě… roztomilé.
Jako by četla jeho myšlenky, zvedla se a políbila ho do vlasů. Pěkně voněli, celkově pěkně voněl a to hlavně když vylezl ze sprchy.
„Neprovokuj,“ zavrčel a Monika se uraženě zatvářila. Od toho, co spolu strávili společnou noc, už takto jinou noc nestrávili. Určitým způsobem chtěla znova cítit jeho prsty na svých bocích, stehnech a… Zrudla. Nebylo to nemocí, ale touhou. Zmuchlala polštář a schovala do něj svůj rudý obličej. Midorima ji s pobavením pozoroval, věděl, na co myslela. Pohladil ji po vlasech.
„Nech toho nebo budeš nemocný taky,“ zavrčela taky a Midorima ji k sobě přitáhl a políbil ji do vlasů.
„Dala sis léky?“
„Jo, hned jak jsme povečeřeli.“ Jeho starostlivost ji už nepřekvapovala. Rozený doktor, prostě se o ní staral jak o pacienta. Což ji zas tak nevadilo, líbila se jí ta pozornost, kterou jí věnoval.
„Donesu ti pak čaj,“ zamumlal jí do vlasů.
„Ty tu nebuš spát?“ otočila se na něj vyděšeně. Povzdechl si, ne že by nechtěl, ale… Nechtěl být nemocný taky.
„Ne, že bych nechtěl, ale nechci být nemocný.“ Na to mu věnovala jen otrávený výraz.
„Hlavně, že teď to nevadí,“ zavrčela, Midorima se přetočil na záda a opřel si ruku o čelo. Na ty její nálady byl sice zvyklý, ale občas ho tím dosti vytáčela. Ale uznal, že měla pravdu, vždyť už s ní nějakou tu dobu ležel.
„Fajn,“ utrousil a otočil se k ní zpátky, chtěl kolem ní dát ruku… Nebyla tam. Ležela úplně na kraji postele. Nahlas si povzdechl a posadil se.
„Jdu pro ten čaj,“ oznámil jí a odešel. Pozorovala ho, jak jde ke dveřím. Jen co se zavřely dveře, zavřela oči, chtěla okamžitě usnout. Věděla, že její chování, bylo dětinské a přehnané, ale na jeho blízkost si až moc zvykla. Měla vždy pocit bezpečí. Věděla, že kdyby se to vrátilo, byl by tu pro ni. A o to víc se bála, že kdyby ho ztratila, zůstala by sama. Nadechla se a přetočila se na záda. Veronika byla nevyzpytatelný člověk a to, že za poslední dobu nic nezkusila, ji děsilo ještě víc. Bylo to ticho před bouří. Ta holka jí prostě až moc otravovala život. Mohla jen doufat, aby zas nic nevyvedla. Ovšem to, co uvnitř sebe cítila, značilo, že neskončila. Zas něco vyvede, jen se modlila, ať to neodnese někdo, na kom jí záleží.

Dveře do pokoje se otevřeli, ovšem člověk, který v nich stál, rozhodně nebyl Midorima. Žaludek se jí sevřel, pocítila paniku. Postavila se a vzala do rukou mobil.
„Ale no tak…“ vytrhl ji mobil z ruky „Jen jsem si přišel popovídat, tak nehezky nás vyrušili.“
„Vypadni,“ zavrčela, dala si ruce přes prsa a ušklíbla se na něj. Nehodlala mu ukázat, že se ho bojí. Natáhl k ní ruku a jen, co pocítila, že se jí chce dotknout, vrazila mu facku. Makoto se chytl za zrudlou tvář.
„Ta holka má páru,“ utrousil si suše v duchu.
Nějak ho to ovšem nepřekvapilo, čekal to více méně.
„Vypadni z mého pokoje,“ to už na něj ale zařvala, ten chlap jí už vážně lezl s krkem. Její strach a panika se změnily v hněv. Nebral to moc na vědomí, co by mu tahle holčička mohla taky udělat. S velkou pravděpodobností nic. Opět k ní natáhl ruku, měla dobré reflexy, uhnula mu, chytla ho za ruku a zkroutila mu ji za záda. Odstrčila ho a udělala několik kroků dozadu. Do něčeho narazila.
„Midorimo?“ zvedla k němu hlavu, vrazil ji hrnek do rukou. Drapl Hanamiyu a vyhodil ho z pokoje. Poprvé v životě viděla Midorimu až takhle naštvaného. Zuřil.
„Ale no…“ nestačil nic doříct, Midorimovi se nebezpečně zalesklo v očích a jednu mířenou Hanamiyovi vrazil.
„Přiblížíš se k ní, ještě jednou a skončíš hůř." Nikdy by nevěřila, že by byl Midorima schopný se s někým rvát. A teď, ne vážně by Midorimu nechtěla naštvat. Tohle asi Hanamiyu překvapilo, na jeho tváři mu nehrál jeho typický úsměv. Držel si nos, naštvaně se zvedl a něco utrousil, ale tomu Monika moc nerozuměla. Midorima totiž naštvaně zabouchl dveře a zamkl.
„Jsi v pořádku?“ přitiskl ji k sobě.
„Jo jsem,“ objala ho „Doufám, že tě nikdy nenaštvu.“
„Nikdy bych neublížil ženě,“ zamrčel a políbil ji.
„Budeš nemocný,“ oznámila mu, v ten moment ho to ani nezajímalo. Byl rád, že jí nic neudělal.

Komentáře

  1. Chudak Monika. Všetci si na ňu dovoĺujú, ešteže má toho starostlivého Midorimu :) sú spolu inak zlatí a som rada, že Moniku teda úplne prešli myšlienky na Aomineho :) Shintarou je super mladý muž :) zaujímavý dielik, som zvedavá, či este tá Verona dačo vyvedie xD a celkovo, ako to pôjde ďalej :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za pěkný komentář... :)
      Jo to s Monikou, že si všichni dovolují, tak to je normální... I já to tak mám, pokud si tedy nemyslí, že jsem nabroušená a zapšklá tak si myslí, že jsem chuděrka a můžou se bavit na můj účet... :/
      No a divíš se jí, kdo by odolal Midorimovi, takovému pohlednému mladíkovi... Hm... :)
      A Veronika... no to případ sám o sobě! :D

      Vymazat
  2. Děkuju za skvělý díl, úplně jsem se roztíkala na MidoMono scénkách.
    A jak jí chrání, prostě pecka :3! -Dai H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač, to já děkuji! :) že mám dalšího čtenáře a taky za pěkný komentář... :)
      Jsem moc ráda, že se ti kapitolka líbila... :)

      Vymazat
  3. Jeeej, sústredenia mám rada a to prostredie, ktoré si opisovala, znie tak lákavo :D paráda :3 no a Midorima bol taký ňuu... rytier v zelenom brnení, ešteže ho Monika má :P už sú oficiálne pár a ja ich shipujem :D dúfam, že sa už nič medzi nimi nepokazí :P A páčilo sa mi objavenie našich ďalších starých známych :D Makoto bol presne taký ako vždy, čo iné od neho čakať? :D No a Teppei bol podarený, ako sa pred ňou rozplýval a vyznal sa jej, že ju považoval za vzor... aaaw, to bolo roztomilé. Inak, teraz mi tak napadlo, že by som Misao a Takaa dala k sebe xD neviem, kde sa vzal tento bláznivý nápad :D akože jeden ship bohato stačí, ale moja fanúšikovska hlava si ich začala tak nejak dávať k sebe xD že aby Misao nebola na ocot, keď už Monika je oficiálne vo vzťahu :P a chlapa si teda našla skvelého, ktorý sa vie o ňu poriadne postarať, to rada vidím ^_^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za milý komentář.... :)
      No jo miluji hory... :3 A ano ještě štěstá, že ho má... :) Co by bez něj dělala (Byla by na ocet... :D a flirtovala by s Takaem)
      Jsem ráda, že se ti líbilo, že jsem tam objevili staří známí... :)
      Makoto, nevěděla, jakého hajzlíka tam dát! :D takže mě pak napadl on... :D nechtěla jsem tam cpát Haizakiho... No a co bych měla říct Teppeiovi, prostě celý on... :D na něm se asi nedá nic pokazit... :D
      A Misao a Takao, no nezní to špatně, ale nech se překvapit... :)
      Trvalo jim to skoro celých deset Kapitol, než se daly dohromady oficiálně! :D
      Ještě jednou děkuji! :)

      Vymazat
  4. Jeej to se ti povedlo :-) A Hanamya... jo! Moc dobrá volba. Je ideální hajzlík, jen mám o hrdinku trochu strach, ještě že je tam Midorima. Bylo moc hezké jek se o ni staral... (*taky by chtela takového Midorimu) jen mě překvapilo že by se dokázal i poprat, vždycky jsem ho měla za pacifistu, no ale na druhou stranu láska je mocná :D:D:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím jak tobě, pacista nepacifista, kdyby ti někdo ohrožoval přítelkyni/přítele asi bys na toho hajzlíka nešla s čajem a koláčky ne?! :D A hlavně ne na Hanamiyu a Haizakiho... :D
      Jinak děkuji za hezký komentář! :)
      Jinak ano láska je mocná věc! :)

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)