pátek 26. února 2016

Ale přesto si hloupé děvče...


Tady je jedna ze slibovaných jednodílných povídek...
Tuto povídku jsem chtěla napsat už před nějakou dobou, ale nějak jsem se k tomu neměla. Nevím proč, ale pak mě "políbila" moje múza! :3 Které jsem moc vděčná a taky mě podporuje v psaní a pokaždé, když už myslím, že si budu muset dát na delší dobu pauzu. Dokáže, že mě nabudit k psaní! 



Nikdy jsme moc nechápala proč, jsem se odhodlala jít na tuhle školu. Všechno jsem na ní nesnášela od profesorů, kteří šli ještě přežít až po strašné spolužáky. Vlastně si teď, tak uvědomuji, že ano… Vím, proč jsem tu.

Byla jsem lepší průměr a nestačilo to, abych šla jinam. Nevzali mě a já skončila tady. Na této hnusné škole. Jen tak pro informaci, byla to vyšší škola Kirisaki Daīchi. A jestli jste To nevěděli, tak vám prozradím malé tajemství. Máme tu totiž basketbalový tým a ten nám nedělá zrovna dobré jméno. Opravdu… Jsou tu burani, kteří basketbal hrají jen, aby kazili ostatním jejich sny. A nejednou se stalo, že někdo z protějšího týmu skočil v nemocnici.

A tu nastal ten problém. On, byl ten problém. Od doby, co jsem nastoupila, mi nedal pokoj. Nechápu, co na mě viděl. Mám úplně běžné japonské jméno Misaki Fumiko, tmavě hnědé vlasy pod ramena, oříškově hnědé oči, které většinou zakrývají moje brýle a štíhlou postavu. Děvčata, která měl, byla… Hloupá. Vážně naivní holky, které neměli páru o tom, že je chtěl jen do postele. Já nespadám do jeho typu, hloupých děvčat. A moc dobře to věděl. A přesto, to stále zkoušel. Měl na mě posměšné poznámky, které spíš měly být vedeny jako pošťuchování… Škádlení, ne přímo urážky.

Podívala jsem se na mobil, abych zjistila kolik minut, zbývá do konce hodiny. Už delší dobu jsem věděla, že jen, co ukončí profesor hodinu. On půjde za mnou, aby mě před odchodem naštval a pohrál si se mnou.
„Deset minut,“ zamrmlala jsem si pro sebe a podívala se na zadní lavice. Seděl tam, jako vždy, zrovna si psal nějaké poznámky. Na to, že to byl vážně zlý člověk, byl chytrý. Hodně chytrý.
Jediná dobrá vlastnost.
Dopsala jsem si nějaké poznámky a profesor ukončil hodinu. Sbalila jsem si rychle věci a okamžitě jsem zamířila ven ze třídy. Vběhla jsem ke skříňkám a vyměnila jsem si vše potřebné a vyrazila jsem k východu.
„To se ani nerozloučíš Misaki.“ Otočila jsem se na něm, kdybych ho ignorovala, tak by to bylo horší.
„Měj se, Hanamiyo,“ odsekla jsem a šla jsem směr východ. Pevně mě chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě. Prudce mě přirazil ke skříňkám a na jeho rtech mu hrál pobavený úšklebek. Tak strašně jsem to nesnášela, když se takto smál. Přišlo mi to, jako by se mi smál za to, že jsem se mu nemohla bránit. Někdy to škádlení přeháněl a dnes to nebylo výjimkou.
„To nebylo pěkné rozloučení,“ řekl přísně a z jeho pohledu to bylo jasné, že je naštvaný. Málo, kdo se v něm vyznal a já mezi nimi nebyla. Nevyznala jsem se v něm. Na chvíli jsem se podívala směrem k východu a pak jsem se pohledem vrátila k němu. Mile jsem se na něj usmála a svůj obličej jsem přiblížila k tomu jeho. Usmál se ještě víc a sklonil se ke mně. Musela jsem jednat rychle, nechtěla jsem v jeho přítomnosti strávit už ani minutu. Nutil mě dělat věci, které bych v životě nikdy neudělala. Přestal si dávat pozor a já ho vší silou kopla mezi nohy. Padl na kolena a já na nic nečekala a utíkala jsem pryč. Slyšela jsem za sebou nějaké nadávky, ale bylo mi to jedno.

Vydechla jsem si, když jsem doběhla domů a pleskla sebou rovnou na svou měkkou postel. Neměla jsem to dělat, ale nedal mi na výběr. Líbat ho jsem zrovna dvakrát nechtěla. Nikdy jsem se s nikým nelíbala a nikdy jsem neměla vztah. A aby on byl první, s kým bych přišla o první polibek.
„Leda tak ve snu,“ řekla jsem si rázně pro sebe a zhluboka se nadechla. Věděla jsem, že si to zítra vyžeru, i když uklidňoval mě fakt, že má zápas. A tak jsem věděla, že se s ním potkám maximálně ráno. Další milé pozitivum, které mě aspoň uklidnilo.

Neměla jsem kamarády a ani jsem o ně nikdy moc nestála. Byla jsem spíš introvert, málo společenská a rozumná. No pokud se ovšem jednalo o Hanamiyu Makota, bylo to něco jiné. Takže mě ani nepřekvapilo, že mě nikdo nepozval na nějaký hloupý ples. O kterém jsem se mimochodem dozvěděla, den před tím než se měl uskutečnit. A Makoto se od malého incidentu už o nic nepokusil. Tohle bylo za celou dobu, co se mě tak stranil. Což se jemu nepodobalo.
Ale, co už. Konečně klid...

Nevěděla jsem proč, ale za tu dobu mi začal jaksi chybět. Ty jeho poznámky, že jsem malá. Přitom jsem z děvčat největší. A taky to, že bych se měla víc bavit a být méně tak upjatá a celkově, jeho poznámky… Provokoval mě. Ale chyběl mi.
„Aa…“ zavrčela jsem si pro sebe, když jsem jedla svůj oběd na lavičce v areálu školy. Nechápala jsem, proč jsem na něj myslela. Všechno se mi vybavilo. Jeho poznámky na mou osobnost se mi až moc vryli do paměti.
Nejsme upjatá.

A ten den jsem se odhodlala. Půjdu na ten ples.
„Já mu ještě ukážu,“ klikla jsem na rubriku plesu. Hned jsme si zjistila, kde přesně a v kolik to začne. Ovšem nastal problém. Nebyl to jen tak obyčejný plec, ale ples s maskami. Tohle jsem nedomyslela. Nevěděla jsem, co si mám vzít. Začala jsem okamžitě panikařit.
„Za co půjdu?“ Zoufale jsem se podívala na svou skříňku a už jsem věděla, že v ní to rozhodně nenajdu. Bylo mi jasné, že si děvčata ze školy si půjčila kostýmy v půjčovnách kostýmů v okolí, takže také nic neseženu. Chtěla jsem mu dokázat, že se umím bavit a přitom jsem narazila hned na první překážku a už jsem to chtěla vzdát.

Víte občas je fajn mít vlastní sestru, která se věnovala, zrovna pro mě divným koníčkům. Neodsuzovala jsem ji, ale nemusela jsem to. Když jsem, ale občas viděla, jaké krásné kostýmy dokázala udělat, musela jsem jí to pochválit. Byla vážně šikovná. Stála jsem před jejím pokojem s pevně zaťatou pěstí a čekala jsem, až se odhodlám zaklepat na její dveře. Dost dlouho jsem hypnotizovala kliku dveří, ale nemohla jsem… Přišlo mi to trapné. Dveře se otevřely a moje sestra na mě zmateně koukala. Byla překvapená, tohle asi nečekala.
„Potřebuješ něco nee-chan?“ Optala se okamžitě a já zrudla od hlavy až k patě.
Co to dělám se svým životem? Proklínám tě Makoto!

Vybírat šaty s mojí sestrou bylo dost zajímavé. Když jsem jí ti řekla, zkoušela na mě snad deset různých šatů. Nakonec vytáhla jedny žluté šaty, na které řekla, že si je vezmu. Byl to její vlastní výtvor na princeznu Belle z kreslené pohádky Kráska a zvíře. Tu pohádku jsem, jako malá mnoho krát viděla, takže se mi nápad jít právě za Bell líbil. Nechtěla jsem, ale aby mě šlo vidět do obličeje, což taky jednoduše vyřešila. Vzala žlutou masku, doplnila ji černými peříčky a několika perličkami a maska byla hotová. Bylo to dokonalé. Ještě ten večer mi udělala na zkoušku líčení, abych byla podle ní… Dokonalá princezna.

Nalíčená, ustrojená jsem postávala před naší velkou tělocvičnou a přemýšlela, že se konečně odhodlám jít dovnitř. Zas to stejné dilema, jako včera, když jsem postávala před sestřiným pokojem. Ale teď to bylo jiné. Byli tam cizí lidé a známí lidé… Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře do tělocvičny. Pocítila jsem několik zkoumavých pohledů na sobě, ale nějak jsem to ignorovala. Vzpomněla jsem si na slova mé sestry, než jsem odešla.
Teď jsi někdo úplně jiný… Neboj, nikdo tě v tom nepozná.

Postavila jsem se k stolku, kde bylo nějaké občerstvení a něco málo jsem si dala. Pozorovala jsem přitom kostýmy, které tu byli. Zaječice, několik princezen a princů, víl a spoustu dalších.
„Sama?“ ozvalo se vedle mě a já si byla jistá, že ten hlas znám. Otočila jsem se a usmála se, nebyl to nikdo jiný než Hanamiya Makoto.
„Ano,“ řekla jsem mile a jeho šedo hnědé oči mě zkoumali, nevěděl to. Neměl tušení, kdo jsem. Uchechtla jsem se a opět, jsem si na talířek vzala zákusek a odešla pryč od něj. Cítila jsem, jak mě propaloval pohledem.
Tentokrát si s ním budu hrát já.
Pokaždé, když jsem na něj narazila, usmála jsem se a měla pocit, že mě přímo vyhledává. Na chvíli jsem jemu zmizla z dohledu, nechápala jsem, co se to se mnou dělo. Ten kostým… A já se chovala úplně jinak.

„Ahoj zlato, jsi tu tak osamělá, budu ti dělat společnost,“ ozvalo se za mnou a já okamžitě poznala, že nastaly problémy. Podívala jsem se na mladíka v kostýmu nějakého prince a zamračila jsem se.
„Promiň, ale nemám zájem,“ zavrčela jsem a snažila jsem se rychle kolem něj projít. Zatarasil mně cestu a své srdce jsme měla až v krku. Vystrašeně jsem se na něj podívala a ve své hlavě jsem hledala nějaký rozumný nápad jak tohoto otravu setřást.
„Já tu nejsme sama, mám tu doprovod,“ řekla jsem vystrašeně a on se jen pousmál. Do očí se mi draly slzy a já čekala, co se stane. Někdo na něj zavolal a on se otočil, prudce jsem do něj vrazila a rozběhla se zpět mezi lidi. Pronásledoval mě a já panikařila čím dál tím víc. Něčí ruka mě chytla za paži.
„Někam utíkáš, princezno,“ řekl hlas, za který jsem v ten moment byla neskutečně vděčná, i když jsem ho… Nenáviděla?
Mladík se zastavil a já se přitiskla k Hanamiyovi. Uchechtl se, ale ne na mě, ale na něj. Věděl to, objal mě kolem pasu a přitiskl mě k sobě.

Další sled událostí, byl moc rychlý. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem se s Hanamiyou ocitla sama v nářaďovně tělocvičny. Prostě to byl spontánní čin, který se ve mně najednou objevil. Ty jeho velké ruce si mě k němu přitiskli a jeho drzé rty se teď, až ze zvláštní něžností vpíjeli do těch mých. Představa mě a Makota se líbat se mi příčila, ale v tento okamžik to bylo dokonalé. Moje upjatá stránka, jako by zmizela a nahradila jí úplně jiná… Nová. Bála jsem se jí, ale líbila se mi.
Zajela jsem do jeho vlasů a přitiskla jsem se k němu blíž. Možná toho druhého dne budu litovat, ale to má mysl úplně popírala. Každý jeho dotek byl neskutečně příjemný a vřelý. Měla jsem pocit, jako by si to užíval. Přitom, co jsem slýchávala od těch hloupých děvčat, jak je rád nazýval, si vzal jen, co chtěl a byl konec. Ale toto bylo jiné, pocítila jsem to… Ta chemie mezi námi, to mé věčné odmítání jeho, způsobilo, že se tak choval. A já to neviděla. V jeho očích bylo teď něco jiného, cítil to a při tom nevěděl, že se teď líbá s tou, která ho tak v jednom kuse odkopávala. Jeho ruka spočinula na mé tváři, chtěl mi sundat škrabošku a já mu ruku pevně chytla.
„Ne,“ zavrněla jsem hravě a on se ušklíbl. Nechal to ovšem tak a dál se věnoval mým boků a krku. Pomalu se dostal k mému šněrování a šaty mi sundal. Rázně mě přitlačil k žíněnkám, jako by se bál, že mu uteču. Věděla jsem, že je to mé poprvé a něco ve mně se bálo, že to právě bude tenhle necitelný člověk, který mě o to připraví. Jeden prudký pohyb a mé nehty se mu zaryli do jeho ramenou. Sykl a uchechtl se. Došlo mu to, ale nějak mu to nepřekáželo. Bolest se po chvíli změnila v slast, která prostupovala celým mým tělem. Od konečků prstů nahou až do míst, o kterých jsem nevěděla, že je mám. Slyšela jsem naše splašené srdce a naše přerývané dechy. Oba dva jsme dosáhli svého a já pocítila ten nejdokonalejší pocit ve svém zkaženém životě. Přitiskl své rty naposled k mému krku a jemně mě kousl.

Cítila jsem se zvláštně, když jsem vkročila do školy a já byla zas ta upjatá holka, která nechtěla nic víc než svůj osobní prostor. Balila jsem si věci, neboť jsme měli hodinu tělocviku. Převlékla jsem se a udělala si culík. Vyšla jsem z šatny jako poslední a narazila na Makota, který vyšel z šatny taky. Podíval se na mě. Nebyl to jeden z těch jeho povýšeneckých či provokačních pohledů, ale… Vypadal, jako by viděl smrt. Pár krát zmateně zamrkal.
„Čekám tě pak v nářaďovně, princezno,“ řekl pobaveně a pousmál se. Ztuhla jsem, nemohla jsem se pohnout... Nemohla jsem přijít na to, jak mě poznal. Můj výraz mu asi nedal a uchechtl se. Prstem mi přejel po krku, přesně tam, kde mě kousl. Zrudla jsem, když mi došlo, co jeho kousanec asi zanechal. Sklonil se ke mně a jemně se mi rty otřel o ucho, právě našel další způsob, jak mě provokovat.
Ale přesto si hloupé děvče,“ zašeptal a s vítězoslavným úsměvem se vydal do tělocvičny.

10 komentářů:

  1. Tak tohle je bomba všech bomb. Tahle bomba je lepší než bomba od ISIS. O můj bože, úplně mě rozbombardovala. mdfk ♥♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D OOO... jsem potěšena že až tak moc se ti povídka líbila... :3 A děkuji, za pěkný komentář!

      Vymazat
  2. Lotr jeden :D :D zajímavé zajímavé :3 jsem zvědavá co dalšího splodíš drahá :D :*

    OdpovědětVymazat
  3. No to sama nevím, tedy vlastně vím, o čem to bude... Ale musím to zas nějak sesmolit. Takže nás čeká zase práce moje drahá múzu! :*
    Jinak děkuji za milý komentář! :) Jinak ano, je to LOTR! :D

    OdpovědětVymazat
  4. Zaujímavý príbeh. On je taká postava, s ktorou sa dá dobre pracovať. Dá sa všeličo povymýšľať a je to taký grázlik, no :D čo si tu pekne vystihla. Nápad s plesom sa mi strašne páčil. Milujem rozprávku "Kráska a zviera" :] :3 strašne moc. A tak sa mi predstava hlavnej hrdinky ako Bell strašne[ použijem češtinu, lebo slovenčina ma zradila ] zamlouvala . A Makoto je vlastne to zviera xD a pekne to vymyslel s tou "značkou" :D , ale za to "hlúpe dievča" by som mu dala ďalšiu ranu medzi nohy, zmrdovi jednému :D ale tak hádam jej to v tom sklade znova vynahradil, chuderke :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On je ten typ jako Haizaki... :D Grázlík... :D To je fakt, je to fakt dá se s ní pracovat, ale já jsem si všimla že mám občas problém i dokonce s ním pracovat. (Ala bojím se, že napíšu něco, co by neudělal,a le to asi nemám jen já... :D )
      Ten ples vlastně nevím, koho napadl, mě přitom pomáhala moje múza... No a najednou mě pak napadla Belle a Kráska a zvíře... :D A Makoto byl prostě ideální kandidát! :D
      No a "značka", chci vědět, kdo to byl? Ano, jak popelka, taky ji našel podle střevíčku... :D
      Jo vynahradil, jak jinak... Když už si ji takovým způsobem snažil celou dobu sbalit! :D

      Vymazat
  5. Tak tohle je naprostá bomba! Jak nikdy jsem neskrývala skutečnost, že Hanamya je moje nejmíň oblíbená postava z KnB, ale tahle povídka a vlastně celý popis a prostředí a zkrátka všechno co říkají postavy nebo co děljí me přinutila si ji zamilovat. Naprosto perfektní, úžasné a skvělé! Pro mě jeden z tvých nejlepších příspěvků :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, co ti na to napsat... V prvé řadě děkuji, za pěkný komentář... :)
      Já taky Hanamiyu nemám ráda v anime mě šíleně otravovala, ale i tak si mě určitým temným způsobem získal. :)
      Jsem tedy ráda, že se ti povídka líbila a taky děkuji, že je tvůj top příspěvek u mě! :) Jsem potěšeně! :)

      Vymazat
  6. Další neskutečná povídka!Moc mě bavíš Kazemai :-P jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :3 Jsem moc ráda, že se ti povídka líbila... :)

      Vymazat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)