On a matematika

Tak doufám, že se vám tato povídka bude líbit! :)
Bo je to tak trochu blábol... tedy aspoň podle mě! :D
Tento nápad se mě objevil po té noci, co se mi o něm zdálo. Vážně Akashi mi nedá pokoj. :D
Takže jsem si řekla, že když mám ty narozky, tak to dopíšu a hodím vám to sem! 

*Akashi smile*


Znova a znova. Koukala jsem se do učebnice, ignorujíc ten jeho pohled. Vážně, od doby, co jsem ho nechtěnou náhodou srazila ve dveřích, ho nemůžu dostat z hlavy. A on mi v tom taky moc nepomáhá, když mě každý den takto pozoruje.

Jmenuji se Arisa Emi a díky mému talentu v kresbě jsem se dostala na vyšší školu Rakuzan. Pamatuji si, jak máma jásala, když mi poštou přišel dopis o přijetí. Ten den mi všechno zařídila, dokoupila spoustu malířského vybavení, jen abych mohla pilovat svoji techniku kresby.
Mám-li být upřímná, nechtěla jsem chodit na Rakuzan. Všechno to spunktovala moje starší sestra, která se mě chtěla zbavit. Chtěla můj pokoj, to je celý a já díky ní musím chodit na tuto školu a bydlet na koleji. Chápu, že tato škola je prestižní a díky ní budu mít lepší studijní vyhlídky, ale i tak. Prostě ne.

Můj první den ve škole nezačal úplně nejlíp, ztratila jsem se. A když jsem konečně našla třídu, vrazila jsem do něj. Všechny mé kresby se rozsypaly na zem a já začala mírně panikařit. Snažila jsem se, abych je, co nejrychleji sesbírala. On tam jen stál a upřeně se díval na jeden s mých výkresů. Žena hrající na housle. Jen pro ten jediný výkres se sehnul a prohlédl si ho zblízka. Vytočilo mě to. Vytrhla jsem mu výkres z ruky a podívala se na něj. Měl každé oko jiné a jeho pohled působil sebejistě. Docela mě jeho barva duhovek zarazila, Heterochromie byla dosti vzácná. Jinak měl krátké červené vlasy a dosti pěkný obličej.
„Omlouvám se,“ zavrčela jsem lehce a vešla do třídy, naštěstí tam ještě profesor nebyl. Sedla jsem si na volné místo úplně vzadu u okna. Věděla jsem, že si tu nenajdu přátele. Byla jsem jiná a to se se mnou táhlo už od dětství. Já byla přátelská, no ostatní to ve mně neviděli a stranili se. Neměla jsem pak nutkání se k někomu vtírat a upoutávat pozornost.

Jen dvě věci mě z celé školy vytáčeli, On a matematika. Nenáviděl jsem matematiku, nikdy mi nešla a slovní úlohy pro mě byli noční můrou. Zrovna jsem seděla v knihovně a cvičně si počítala příklady. Ucítila jsem dosti silnou pánskou voňavku, voněla pěkně, ovšem asi to krapet někdo přehnal. Zvedla jsem hlavu od počtů a podívala se do uličky přede mnou. Stál tam, asi hledal nějakou knihu, neboť se dosti mračil. Nemohl ji najít. Otočil se na mě a já z něho nespouštěla své světle hnědé oči. Sebevědomím krokem si to ke mně kráčel, působilo to dosti arogantně. Podíval se na stůl, kde jsme měla různé knihy, a k jedné, kterou jsem měla otevřenou a učila jsem se z ní, natáhl ruku, chtěl si jí vzít. Plácla jsem ho po ruce a věnovala mu nepěkný pohled. Jeho oči se opět střetly s mými, zkoumavě si mě prohlédl.
„Jak dlouho ji ještě budeš potřebovat?“ optal se a já se podívala na knihu.
„Potřebuji se z ní učit… Nevím, jak dlouho mi to bude trvat,“ utrousila jsem a on vzal papír, na kterém jsem měla minulou písmenku. Byla jsem ráda, že jsem měla aspoň padesát pět bodů. Zatvářil se pohrdavě.
„Jestli se ti to nelíbí, tak to polož a najdi si jinou knihu,“ praštila jsem rukama o stůl a naklonila jsem se k němu. Cítila jsem jak mi buší srdce a do tváře se mi hrnula krev. Ovšem chtěla jsem ho tím odehnat. Na chvíli ho to vyvedlo z míry, poodstoupil a znova se podíval na test. Položil jej nazpět, zvláštně se usmál, jako by věděl něco, co já ne a pak odešel. Posadila jsem se a pustila do výpočtů. Popravdě nevím kolik uplynulo hodin, no řekla bych, že už pomalu zavíraly areál školy. Pobrala jsem si učebnice a tu zatracenou knihu, naskládala je do tašky a zhasla jsem lampičku.

Vyšla jsem z areálu a kráčela uličkami ke koleji. Ucítila jsem úlevu. Konečně na pokoji, neměla jsem spolubydlící, za což jsem byla ráda. Takže žádné mejdany na pokoji, či vodění si sem někoho cizího. Otevřela jsem svůj laptop a podívala jsem se na emaily. Byl tam jeden od mámy. Tento víkend jsme pozvaní na večírek k rodině Seijūrō. 

Táta byl ředitelem jedné významné firmy. Takže v jednom kuse nebyl doma a chudák máma nás dvě měla na krku. To, že nebyl doma, kompenzoval tím, že nám kupoval drahé věci, které jsem sice s úsměvem přijala, ale některé až do teď neotevřela. Hodila jsem to za hlavu. Bylo teprve pondělí a já dobře věděla, že tento týden se potáhne, jako každý týden školy.

Až když nastal pátek, nemohla jsem uvěřit, že to tak rychle uteklo. Pro jistotu jsem se podívala do kalendáře. Všechny úlohy jsem měla odškrtané až na pátek. Doufala jsem, že se tento týden potáhne tak jako každý týden. Povzdechla jsem si a vyšla vstříc tomu, že zítra budu muset na večírek. Obléknu si šaty, učešu se a namaluji. Nesnášela jsem to, už jsem si představila sestru, jak bude vyšilovat, že nemá nic na sebe. A nad tím jsem se usmála, tohle dokáže zvednout náladu. Před školou zastavilo drahé černé auto. Zas on. Byla jsem tak ráda, že jsem ho tento týden nepotkala, a když ano tak jen na hodinách. No, ale on tu byl zas. Má nálada opět klesla. Otočil se na mě a usmál se. Zmateně jsem zamrkala.
„Tak, co ta kniha? Pomohla?“ V jeho hlase nebyl slyšet žádný posměch, nic. Jen jsem kolem něj prošla, neodpověděla jsem mu na otázku. Neměla jsem chuť se s ním vybavovat. I když jsem se učila na test, opět dopadl stejně. Chytl mě za zápěstí a otočil mě k sobě.
„Takže nedopadl dobře.“
„Co po mě chceš?“ měla jsem této jeho hry po krk. Věděla jsem, že je nejlepší ze třídy, dokonce někdy doučoval studenty, kteří ho o to požádali. Většinou je přijal.
„Lepší otázka by byla, co po mě chceš ty? Například pomoc s matematikou?“
Kdyby neměl pravdu, asi bych ho praštila. Uvažovala jsem nad tím, že bych ho poprosila, aby mě doučoval. Ale já. Ne, neměla jsem na to se ho zeptat. Vždyť se mi určitým způsobem líbil, i když mě tím svým pohledem štval. A on si toho pravděpodobně všiml.
„A co za to budeš chtít? Čokoládu asi ne?“ Usmál se a pustil moje zápěstí.
„Obraz,“ řekl klidně a já se na něj nevěřícně podívala.
„Jaký?“
„Přesněji řečeno portrét, Arisu.“ Mé jméno jsem moc v lásce neměla, ale když ho vyslovil, znělo to tak krásně. Mírně jsem zrudla.
„Fajn,“ zamrmlala jsem.
„Akashi Seijūrō,“ natáhl ke mně ruku, zvedla jsem k němu svůj zrak a přijala jeho gesto.
„Nemá vaše rodina zítra večírek?“ Šla jsem hned za ním, když jsme si potřásli rukou, ihned šel do školy. Musela jsem vědět, jestli to náhodou není jen shoda jmen. Zastavil se a podíval se na mě.
„Ano, má. Pořádá to můj otec, proč?“ zkoumavě se na mě podíval. Převrátila jsem oči v sloup.
„Bezva, tak to se tam uvidíme,“ zabručela jsem a rychlím krokem, jsem došla do školy. Modlila jsem se, abych na něj dnes nenarazila mimo hodiny, které se mnou měl.

Asi jsem mu to neměla říkat, celé vyučovací hodiny ze mě nespouštěl oči. Cítila jsem, že se červenám. To, co se mnou dělal jeho pohled, mě dohánělo k šílenství. Ve volných chvílích jsem o něm uvažovala, dokonce jsme ho i párkrát nakreslila, neboť jsem ho nemohla dostat z hlavy. Zamyslela jsem se.
Když toto dělá se mnou jeho pohled, co bych dělala, kdyby… Ne!
Toto jsem musela rychle dostat z hlavy.
Proboha nad, čím jsem to zas uvažovala.

Jen, co jsem přijela domů, nastal zmatek. Příprava na večírek. Nechtěla jsem tam, i když mě udivilo, že moje starší sestra zná Akashiho. Je pravda, že jsme jen asi o rok a půl od sebe, takže je v naší věkové kategorii.
Ale kde ho mohla potkat?
Když jsem si šla lehnout, zaslechla jsem ji, jak si povídá s mámou. Téma, Akashi Seijūrō.
Jedináček, velice chytrý, nejlepší student, výborný basketbalista a rád hraje na housle. Popravdě mi přišlo, že se moje sestra o něj moc zajímá. Moje sestra nebyla ta chytrá, ale ta hezká. Dokonalá postava, blond vlasy a tmavě hnědé oči po tátovi. Když jsem nad tím zauvažovala, táta by byl nadšený, kdyby jedna z nás s ním chodila a někdy v budoucnu se za něj provdala. Byla jsem ráda, že ty sňatky, které se dělávali, když byly děti malé, se už teď nedělají. Beztak bych já nebo sestra byla jeho snoubenkou. O to by se náš táta postaral. 

Nastal den "D", nemohla jsem uvěřit, že jsem na sebe nechala dát tyto šaty. Rudé šaty byli na ramínka s dosti vyzývavým výstřihem. Zadní část šatů byla delší než ta přední, což bylo asi jediné, co se mi na těch šatech líbilo. I když mi lezl krkem, určitým způsobem si mě k sobě přitáhl. Chtěla jsem ho vidět, udivovalo mě, až jak moc po jeho pohledu znovu toužím. Večer se nesl v příjemném duchu, až na několik chlapů, kteří mi nedali pokoj. Chtěli „tancovat“. Konečně jsem uviděla svého spolužáka. Na rtech se mi objevil úsměv. Chtěla jsem mu říct, že to tedy přijímám. Urovnala jsem si to v hlavě, ale jen s půlky. Všimla jsem si, že se s někým bavil, ovšem to co následovalo potom, mě zarazilo. Byla to moje sestra. Nebylo by to tak šokují, šokující bylo to, že na něj vylila víno z poháru, který svírala ve své ruce. Ustoupil od ní a bez známky toho, že by ho to nějak rozrušilo, odkráčel pryč. Opět jsem pocítila, že mě někdo chytl za zápěstí.
Další slizký chlap.
„Nechtěla by si tak krásná slečna zatancovat,“ optal se a já ucítila ten odporný závan alkoholu.
„Omlouvám se, ale musím na toaletu,“ vyškubla jsem se mu a utíkala směrem na horu, kde jsme viděla mizet hosty, když potřebovali na toaletu. Neměla jsem ponětí, kde to je a tak jsem otvírala skoro každé dveře, měla jsem pocit, že mě ten muž sleduje. Otevřela jsem další dveře a zarazila se. Stál tam do půl pasu svlečený Akashi. Byl to jeho pokoj. Jeho pohled mě skrz na skrz propaloval.
„Slečinko kdepak jste?“ Ozvalo se z chodby, Akashi udělal pár kroků, vtáhl mě dovnitř a zamkl. Prohlédl si mě a já si překryla ten stupidní výstřih, který jsem měla.
„Proč sis je vzala?“
„Vnutili mi je,“ utrousila jsem, nespouštěl ze mě oči, měla jsme pocit, že zas začal hrát tu jeho hru. Pocit, v mžiku zmizel, když mě přitlač ke dveřím a políbil mě.
„Chci tě.“ Jeho slova zněla vážně. Musela jsem uznat, po tomhle jsem celou tu dobu toužila. I když jsem věděla, že to bude možná jen na jednu noc, chtěla jsem ho. Ten člověk se mi dostal pod kůži.

Každý jeho dotyk způsobil, že jsem ho chtěla víc a víc. Chtěla jsem cítit jeho ruce na svém těle, chtěla jsem ho cítit v sobě. Přesunuli jsme se k jeho posteli a přitom jsme se od sebe neodtrhli.
„Takže přece máš jen zájem?“ řekl pevně a já zrudla. Tato otázka neměla s doučováním matematiky nic společného. Nemusela jsem nic říct, věděl to. I přes to, že jsem se chovala jak největší pako a snažila se ho po celou dobu ignorovat, poznal to. Byla jsem naivní, vyhrál. Vždy vyhrával, vždyť to říkala moje sestra, když se bavila s mojí matkou.
Všechny ty dotyky a polibky jsem chtěla znova a znova. Byl dokonalý. Tu noc, jsem chtěla strávit u něj, ale věděla jsem, že to nebude možné. Musela jsem odejít domů. Oblékla jsem se a on se ke mně natáhl.
„Doufám, že mi ukážeš ty obrazy, které si se mnou kreslila,“ zašeptal mi do ucha, ten člověk mě pořád překvapoval „už se na ně těším.“
Jeho úsměv napovídal, že tato noc nebyla první a ani poslední.

A ohledně matematiky, tu jsem si zamilovala, neboť jsem díky ní mohla trávit čas s ním.

 


Komentáře

  1. Fííha, tak na Akashiho som nečakala práve takýto oneshot, stále som myslela, že z neho bude zlodej :D Ale nie :) bolo to vážne super :) a si na túto postavu vždy rada niečo prečítam, on je proste taký príťažlivý, že si ho snáď každá fanúšička obľúbi, či chce, alebo nie :) OC bola sympatická, najmä tým kresleím.... viem si predstaviť ten jej vzťah so sestrou, dokonca som si chvíľu myslela, že to bude jej sestra, ktorá po ňom vyštartuje a Arisu bude toho svedkom, ale nakoniec to dopadlo inak, omnoho lepšie :) Si vážne šikovná, písanie ff ti ide a som rada, že si sa k tomu konečne odhodlala :) Ešteže sa ti snívalo s našim basketbalistom z Rakuzanu, inak by sme sa nedočkali takéhoto skvelého oneshotu :) Za mňa dávam palce hore! :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co, to jako vážně... Tak to jsi mě potěšila! :D
      Nečekala, jsem že toto bude mít vůbec nějaký ohlas... a k tomu pozitivní! :D
      Já totiž vím, že ten rudovlasý schizofrenik by mi nedal pokoj! :D takže doufám, že jsem ho tím zahnala, než se zase objeví! :D
      Takže moc děkuji, za tak pěkný ohlas! :3

      Vymazat
  2. Zaujímavý príbeh :] pre Akashiho mám tak trošku slabosť, takže som si rada na neho niečo prečítala. Ty si mi navyše poskytla takého...trošku iného Seijura :] takže som sa zasa o niečo obohatila :]
    Inak..povedala by som, že bol miestami až trošku protivný :D ale tak doberal si ju, zasa :D milá story :]
    Takže, ďakujem za zážitok :]

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :)
      Popravdě Akashiho povaha je pro mě trošku oříšek, ale tak snaha byla! :D
      Tak jak u Midorimi! :D Musela jsem si o něm ještě trochu zjistit a to i o jeho povaze, neboť mi trochu anime nestačilo! :D
      Ale jsem ráda, že to bylo pro teb takové jiné... :)

      Vymazat
  3. Skvělá povídka! Úplně mě dostla! :) Přečetla jsem ji "jedním dechem" :-D zajímavý a napínavý příběh :-* na to, že anime nesleduji, tohle mě opravu bavilo :) jen tak dál :) máš velký talent :3

    OdpovědětVymazat
  4. Páni, tak že to takhle dopadne, jsem vskutku nečekala, ale zklamaná nejsem :D je to pěkná povídka ^^ ...a z Akashiho je zase chodící parfumérie :DD ale hodí se to k němu, to ano~

    X <3 X

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, prostě si to shrneme Akashi je prostě chodící voňavka, protože který vysoce postavený muž není převoňaný, nebo jsem jediná, komu to tak přijde! :D

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)