sobota 30. ledna 2016

Její múza - kapitola první


Tadá.... nová povídka, nemám ponětí, kolik bude mít kapitol, ovšem když mi kamarádka řekla napiš o mě povídku... Neváhala jsem a když řekla mám ráda blonďáky a zrzky... No, kdo než Kise by to mohl být! :D
Takže toto je Věnované mojí Mumujce, dlouholeté kamarádce Markétce Halamíčkové... :3
Neboť máme obě dvě docela podobné zájmy a to hlavně kresbu/malbu (vážně obě dvě jsme fanatici.. :D) tak o čem by to mělo být, že... A on se na to perfektně hodí...
Předem upozorňuji, že původně to měla být jednodílná povídka, ale nějak jsem se do toho zažrala... Takže to bude vícedílová povídka... Nemám ještě úplně přesně promyšlený děj, takže o čem to bude...
----
Markéta dostala šanci studovat na nejlepší škole v Japonsku a to kresbu/malbu...Kdo by váhal. A tak se vydala do Japonska. Vše je v pohodě. Ovšem vybere si téma, které ji moc nesedne a to sport. Ráda sleduje hokej, ovšem tady je to trochu jiné a nejvíce se tu hraje basketbal. A tak se toho chce držet. 
Jednoho dne v kavárně potkách mladíka, z kterého se pak vyklube model a k tomu basketbalista. A kdo by odolal této kombinaci...



Termín závěrečné zkoušky ji sice strašil, ovšem to že neměla ještě nakreslen obraz, který měla mít po závěrečné zkoušce, ji strašil ještě víc. Díky tomu, že si vybrala tak blbé téma, se nemohla moc soustředit. Seděla zrovna ve svém oblíbeném podniku a pročítala si své zápisky, cítila se zoufale. Přece jen sport nebyl jejím oblíbeným koníčkem.

Kavárna byla dnes neobvykle plná a lidé neustále chodili. Nechápala to. Kolikrát jsem nepáchla ani noha a teď. Protáhla se a odpila si z hrnku.
„Mohl bych si přisednout?“ ozval se milý hlas a ona se na něj zmateně podívala. Byl to vysoký blonďatý mladík se zlatýma očima. Dost pohledný mladík. Měl na sobě bílou košili, černou vestu, která měla pozlacené knoflíky a světle hnědé kalhoty. Usmála se a pokynula hlavou.
„Omlouvám se, ale není tu skoro žádné místo. No a nechat tak pěknou slečnu tady nechat sedět samotnou je hřích.“ Zvedla k němu hlavu. On jí právě lichotil.
„Eh… Děkuji,“ utrousila trochu rozpačitě a znovu se zahleděla do svých poznámek.
„Aa… Podívej se to je Kise Ryōta,“ zapištělo jedno děvče u baru a rozběhlo se jejich směrem. Kise se jen usmál a dal dívce autogram na nějaký časopis. Nekoukala, o čem byl. Opět se podíval na dívku před sebou, měla docela překvapený výraz. Pravděpodobně neměla zdání, kdo je. Udivilo ho to, ale nakonec se jen usmál, byla to příjemná změna, od jeho upištěných fanynek.


Zaplatila a chtěla se už konečně vydat k odchodu. Chtěla se podívat na nějaké rubriky o sportu, aby chytla nějakou múzu. Kise ji chytl za zápěstí a ona se na něj vyděšeně podívala.
„Omlouvám se,“ pustil ji. Znova ten jeho milý úsměv.
„Jen… Jak se jmenuješ?“
„Halamíčková Markéta,“ řekla a přeměřila si ho pohledem. Podle jeho zadumaného výrazu, usoudila, že ho překvapilo její příjmení. Chtěla se opět dát k odchodu, no upoutala ji tmavovlasá dívka stojící vedle vysokého mladíka s brýlemi. Chvíli se na ně dívala, ta dívka jí byla strašně povědomá, jen… Otočila se jejím směrem. Ta tvář.
„Moniko?“ udělala pár kroků k ní. Jen co ji dívka spatřila, se k ní rychlým krokem vydala. Pevně se objaly.
„Ahoj, co ty tu děláš?“ vypravila ze sebe udiveně Monika a za chvíli k nim došel i mladík, co přišel s ní.
„Já no studuji tu… Vždyť víš, lákalo to, a když mi to vyšlo, proč sem nejít,“ usmála se a podívala se za ní.
„Kdo to je?“
„Midorimacchin, ahoj,“ ozval se Kise a Midorima se netvářil nadšeně, že ho vidí. Monika ho chytla za ruku a usmála se na něj.
„Tvůj přítel?“ Monika se nesměle usmála a přikývla, šlo na ní vidět, že je spokojená. Monika se nadechla a chtěla něco říct, ale Kise byl rychlejší a skočil ji do řeči.
„Vy dvě se znáte?“
„Jsme dlouholeté kamarádky.“
„Moc dobré dlouholeté kamarádky,“ usmála se Monika „No nic tu je plno, asi půjdeme jinak. No a napiš, ať se můžeme sejít a pokecat.“ Markéta přikývla a rozloučili se. Ani ji nedošlo, že jí nepředstavila svého vysokého přítele v brýlích.


Opět pocítila nejistotu. Pořád ji v hlavě strašil ten obraz, který neměla ani promyšlený. Lehla si do postele a zapnula si notebook. Musela se nějak uklidnit a chtěla se podívat, jestli nenajde nějaký obrázek, který by mohla použít jako inspiraci pro svůj obraz. Projížděla sportovní rubriky, když se zastavila na basketbale.
„Vždyť je to ten přítel Moniky,“ řekla si pro sebe a otevřela rubriku.
Winter cup a Florbalové mistrovství Japonska poprvé spojené. Třetí místo obsadila vyšší škola Shūtoku…
Byli tam i jména hráčů. Hledala to jeho, vítězoslavně se usmála, když ho našla.
„Basketbalista, ty máš teda štěstí, Momo,“ prolítlo jí hlavou. Sjížděla rubrikou dolů a pak našla i ji. Tmavovlasá dívka držela s jejím týmem pohár. Usmála se. Chvíli ještě hledala v rubrice, dokud nenarazila na jedno známé jméno. Kise Ryōta.
„On hraje basketbal, vždyť vypadá jak model,“ překvapilo ji to. Musela uznat, že ne každý basketbalista vypadá špatně, ale toto bylo něco jiného. Měla ráda světlé vlasy a jeho postava… Skousla si spodní ret, když si uvědomila nad, čím tak usilovně přemýšlí. Znenadání tu byla múza v podobě blonďatého mladíka.

Hned ráno se rozhodla, že se půjde podívat na nějaký jeho zápas. Měla štěstí, dnes hrály. Nachystala si na večer skicák, tužku a gumu. Vydala se do školy, cítila se spokojeně. Měla v plánu namalovat jeho, i když neměla ponětí, jak tento mladík hraje. Ale i přesto byla rozhodnutá. Aspoň z části jí spadl kámen ze srdce. Nudné hodiny se jí doopravdy pomalu táhly. Neznala tu mnoho lidí a ani spolužačky ji moc neseděli. No našla tu asi dvě výjimky, s kterýma se dalo povídat a zabít tak čas o přestávkách.

Konečně se dočkala, pojedla a dopila svůj oblíbený čaj. Tak moc se těšila. Popadla své věci a vydala se na zápas. Posadila se tak, aby měla nejlepší výhled na hru. Jen doufala, že bude hrát. Pochybnosti byly rozehnány v moment, kdy nastoupil na hřiště. Opět upištěné fanynky na sebe dosti upozorňovaly. Kise se otočil jejich směrem a zamával jim, očima projížděl po tribuně a na chvíli se udiveně zadíval právě na ni. Jeho oči se na ni hodnou chvíli upíraly a pak se mile usmál. Pocítila, jak se červená a obrátila oči v sloup.

Když začali hrát, nestačila se divit. Ten mladík, byl úžasný hráč. Každý jeho pohyb byl famózní. Až teď si všimla jeho vypracované postavy, měl mohutné paže a ten zadek… Na chvíli odvrátila zrak a pak se otočila na hřiště. Vytáhla skicák a začala kreslit. I za tak krátkou dobu udělala několik skic. Tolik si přála být dole, aby ho mohla vidět zblízka.


Zápas skončil. Vyhráli, musela se pousmát. Na sport nikdy moc nebyla, pokud se nejednalo o hokej. Ovšem teď. Do tváře jí udřel chlad, když vyšla ven. Popravila si šálu a pomalu se vydala zpět na svoji kolej. Cítila se tak, nějak zvláštně. Příjemně zvláštně. Mohl za to on. Toho mladíka viděla po druhé v životě a už ji neskutečně přitahoval. Sedla si ke svému stolku, byla ráda, že má pro sebe celý pokoj, měla tu svůj klid. A prohlížela si své skice, které dnes tak usilovně vytvořila. Těšila se, že pozítří bude víkend a ona si bude moct opět zajít do své kavárničky a strávit tam delší dobu, než přes týden, kdy se většinou musela jít učit domů, kvůli lidem.

Pravděpodobně musela vykročit z postele levou nohou. Hned od rána se jí děli samé špatné věci. Zapomněla si doma poznámky a nemohla si zopakovat učivo před testem. Polila si svou oblíbenou košili pití, které bylo červené. Takže to zanechalo skvrnu. Už se začínala vztekat. Měla mizernou náladu, mohlo jí snad potkat něco horšího. Asi ano, mohlo. Jen, co vyšla ven, se rozpršelo. Snažila se uklidnit, nevzala si deštník a její kolej byla přece jen daleko. Snažila se aspoň, co nejrychleji doběhnout na blízkou zastávku.


Zmořeně se posadila na lavičku a začala si ždímat své zlatavé vlasy pod ramena. Podívala se na jízdní řád. Další autobus, který jel na její kolej, pojede až za hodinu. Proklínala tento den. V duchu utrousila několik nehezkých poznámek, měla to vážně už dost. Vážně horší den to být nemohl. Zastavil autobus, který měl zamířeno úplně na opačnou stranu. Bylo jí to jedno. Nastoupila, nechtěla už dál mrznout. Natáhla ruku, chtěla se chytnout držadla nad sebou, ovšem autobus se rozjel. Nestihla v čas držadlo uchopit a málem spadla. Někdo jí k sobě pevně přivinul a tak zabránil jejímu pádu.
„V pořádku Maku-chan?“ Ten hlas znala moc dobře, pocítila, jak jí hoří líce.
„Kise,“ otočila se na něj, zas měl ten jeho milý úsměv.
Ten kluk se pořád jenom usmívá,“ prolítlo jí hlavou.
„Děkuji,“ řekla a snažila se působit klidně. Musela si přiznat, že toto vážně nečekala a docela jí to zaskočilo. Kise si ji zkoumavě prohlédl. Nebyla typická holka odtud, rozhodně tak nepůsobila. Nebyla to vychrtlina, byla to holka, jak se patří. Dobře stavěná, milý obličej a překrásné, tmavě hnědé oči. A její mírně vlnité zlaté vlasy vypadaly tak jemně. Krapet se rozpačitě na něj podívala, díval se na ni až moc dlouho. Odtrhl zrak a snažil se působit trochu nezaujatě.
„Kam jedeš?“ zeptal se, když už pomalu přijížděli k jeho zastávce.
„No já, vlastně… nechtěla zmrznout venku, takže vlastně nikam,“ řekla a prohrábla si svoje vlasy a usmála se. Kise se na ni zadíval. Měla na sobě jen lehkou mikinu, která byla dost mokrá.
„Zvu tě někam, kde je teplo,“ řekl a ona se zatvářila nejistě. Znala ho sotva chvíli, no zimu, kterou pociťovala a to lepící se mokré oblečení… Ne, potřebovala se odreagovat a všechno dostat z hlavy. A taky chtěla do tepla.

Autobus dojel na zastávku a oba dva vystoupily, pořád dost lilo. Takové tu to bylo, každé jaro, vždyť si o tom četla. Nečekané deště, návaly chladu a pak za tepla. Překvapilo jí to. Nechala se s ním vést, ani se nezeptala, kam jdou. Zastavili se až před panelovým domem.
„My jdeme k tobě?“ dost jí to překvapilo.
„No chtěl jsem ti něco půjčit, přece jen tě nenechám mrznout v tomto,“ ukázal na její durch promočené oblečení. Jo, dávalo to smysl.
„Fajn,“ utrousila trochu zaraženě a nechala se zavést k němu do bytu. Byt byl přenádherný. Prostorný a vkusně zařízený. Všimla si u televize konzole, typický kluk. Potřeboval se nějak zabavit, ale i tak ji to donutilo se usmát.


Vylezl z pokoje a v ruce držel tričko a tepláky. Chvíli se na oblečení zadívala, přemýšlela nad tím, jestli se do toho vůbec vleze. Byla sice menší, ale… Podívala se na Kiseho.
Vlezu se do toho, určitě.
„Tady je koupelna, jestli chceš se i ohřát dej si sprchu,“ řekl a zavřel za sebou dveře. Ten velice přitažlivý mladík, byl strašně milý. Podívala se na sprchový kout a nakonec neodolala. Zamkla dveře, jen pro jistotu.
Teplá voda.
To teplo, ten příjemný pocit neskonalé úlevy ji projel celým tělem. Užívala si ten pocit, padají si vody na svou pokožku. Rozhlédla se, hledala nějaké mýdlo. Samé pánské sprchové gely. Vůbec jí to nevadilo a jeden vzala. Pánská vůně, kdo by odolal. Zůstala by tam déle, ale to, že to není její sprcha, ji donutili vylézt ven. Sebrala první ručník, který uviděla a osušila. Překvapilo ji, že oblečené, které jí dal jí sedlo. Až na delší nohavice a taky tričko bylo trochu delší. Ale důležité bylo, že je suché a… krásně vonělo.


Vyšla z koupelny, seděl u konzole a hrál nějakou hru. Opřela se o opěradlo pohovky a zkoumalo ho. Nevšiml si jí, byl do té hry ponořený. Měl vážně hezkou tvář, když si ho vybavila na hřišti, přemýšlela, jestli je to vážně on. V těch jeho zlatých očích nebylo to, co měl, když hrál basketbal. Ten zápal, tu vášeň. Její pohled byl dost pronikavý a Kise se na ni otočil.
„Lepší?“
„Rozhodně,“ konečně se cítila uvolněně.
„Chceš něco k pití?“
„Čaj, máš?“ Kise přikývl a šel postavit konvici s vodou.
„Jak moc tě baví hrát basketbal?“ Ta otázka ho překvapila, podíval se jejím směrem a projel si rukou svoje vlasy.
„Hodně,“ řekl stroze, ale ten záblesk v očích, ji řekl, jak ten sport miluje. Tak jako ona milovala, když si mohla cokoliv nakreslit. Bez žádného zadání, prostě jen podle svojí představivosti. Ten pocit volnosti.
„Co sis to čmárala na té tribuně?“ vyděšeně se na něj podívala. Toto vážně netušila. Neměla ani ponětí, že by si toho všiml. Okamžitě hledala nějakou únikovou cestu.
„Co mu mám říct,“ ptala se sama sebe.
„No tak víš, chodím na uměleckou a já si vybrala nechtěně sport, jako téma pro malbu. A za několik dní mám uzávěrku… A že basketbal je tu rozšířený tak jsem našla nejbližší zápas a šla tam. Potřebovala jsem to vidět na živo,“ řekla klidně, i v tam trapné situaci si zachovala klidnou hlavu. Kise nadzdvihl jedno obočí a Markétu si ještě jednou přeměřil. Vypadal tak trochu zklamaně.
„A smím ten obraz pak vidět?“
„Jasně,“ řekla, věděla, že by musel na její školu a tam ho určitě nepustí. Bylo to divné. Nechtěla, aby si o ní myslel, že jak jeho obdivovatelky. Posadila se na židli a pevně chytla svůj hrnek. Tak krásně hřál.
Mohl by hřát i on?

Nad svou otázkou se musela pousmát, vždyť byl neodolatelný. Už od první chvíle, kdy si k ní přisedl, to cítila. Tu přitažlivost. Pořád koukala do hrnku, vyrušil ji až telefon. Zvedla to.
„Moniko? Ahoj… Zítra, no já nevím… Do kavárny, tak teda fajn, že si to ty… Jo chtěla jsem malovat… Taky mi ukážeš, tvoje kresby? Tak jo zítra ve tři, ahoj…“
Položila mobil na stůl a podívala se před sebe. Koukal na ni. Zase.
„Copak?“ Tvářil se tak zamyšleně.
„Víš, nepotkávám mnoho děvčat, které dokážou být tak v klidu. To už jste teď dvě.“
„Dvě?“
„No Mono-chan, přece jen má teď přítele, ale když jsme seznámili, tak nic. Žádný…Aaa… To je Kise Ryōta… Víš, jak to myslím.“ Markéta přikývla. Chápala to.
„Ne, že by mi to vadilo, ale vše s mírou,“ opřel se o opěradlo židle a projel si rukou vlasy.
„Takže je to příjemná změna, když potkáš někoho, jako jsme my?“ Podívala se na něj a čekala jeho reakci.
„Jo, hodně příjemná změna to je,“ tón jeho hlasu ji překvapil, zněl tak hravě a tak tajemně.
„Ovšem jestli mě Midorima uvidí s Mono-chan tak mě uškrtí, nebo někam hodí,“ začal se smát, Markéta k němu zvedla svoje oči.
„Žárlí?“
„Ale, který chlap by nežárlil, kdyby kolem jeho přítelkyně poletoval někdo jiný. Nebo známí model, jako jsem já.“ Sebevědomí mu vážně nechybělo, to musela uznat.
„To je fakt, to samé platí u nás. Kdo by se rád dělil.“
„Nerada se dělíš?“ podíval se na ni a opřel se o stůl.
„Podle toho o co, nebo spíše o NĚKOHO,“ zdůraznila a naklonila se ke stolu taky. Přistoupila na tuto zvláštní hru. Kise se usmál a znovu se opřel o opěradlo židle.

Nechápala, jak na kolej mohla vrátit až v jedenáct. Lehla na postel, měla pořád jeho oblečení, vážně krásně vonělo. Podívala se na stůl, kde byl skicák. V tuhle dobu se jí obvykle nic nechtělo, většinou si lehla a koukala na oblíbené filmy či seriály. Ale teď otevřela skicák a opět začala. Měla ho plnou hlavu a potřebovala to dostat ven.



4 komentáře:

  1. Jeej, to bola vážne moc pekná prvá časť :) Tvojej kamarátke sa to isto bude páčiť, hlavne ak má rada Kiseho, lebo v tejto poviedke bol presne taký okúzľujúci, ako má byť :) A páčilo sa mi aj to, že si tam pridala Moniku s Midorimom :D no a nečakala som, že skončia u Kiseho tak skoro, ale okolnosti si to tak pýtali :D a som zvedavá, že ako to bude medzi nimi ďalje, lebo sympatie tam určite sú a veľké :)) Takže hodnotím pozitívne a som zvedavá na pokračovanie :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě asi Kiseho nezná, ale pozná... Děkuji za tak pěkný komentář... No Kise gentleman... Rytíř na bílém koni... :)
      Vlastně jsem sama zvědavá jak to bude dal... :)

      Vymazat
  2. No moje milá děkuji ti za krásnou povídku úplně jsem se do toho zažrala :3 a těším se na pokračování :* tvoje Mumiee :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemáš zač! :D si toho važ máš to na pár dílů! :D A to měla být vážně jednodílná povídka... :3
      Jinak jsem ráda, že se ti to líbí! :3

      Vymazat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)