středa 6. ledna 2016

Byla by tu nuda...

Tak tady je jedna moje jednorázovka.
Kazemai, byla a pořád je moje oblíbené Oc. Byla totiž první Oc, kterou jsem kdy vymyslela.
----
Tuto povídku, jsem měla dlouho naspanou... No a když jsem napsala, že ji sem přidám, tak jsem se asi pomátla... Sakra já jsem byla úchylná! :D za další musela jsem povídku trochu víc poupravit, neboť jsem zjistila, že nedává tak trochu smysl... Ale základ jsem nechala stejný... Mákla jsem si, to vám povím...
No doufám, že mě neukamenujete... a omluvte mně jako vždy za chyby! :)
-------------------------
* Jej... Pro Izunu mám jakousi slabost a možná je to tím, že jsem na něj dělala cosplay!*
Anime: Naruto
Pár: Uchiha Izuna x Dechi Kazemai

„Madaro, otevři ty dveře!“ křičela rozzuřeně Kazemai.
„Zítra!“ odpověděl Madara klidně. Kazemai začala být vzteky bez sebe. Občas to jeho chování vážně nesnášela. Arogantní chování, posměšné úšklebky… Opravdu, někdy uvažovala nad tím, jak se s ním mohla skamarádit nebo spíš, jak s ním mohla vycházet.

Začala silně bušit pěstmi do dveří a křičet na něj. Někdo ji však jemně chytil za rameno a usmál se na ni.
„Já to vyřídím,“ řekl klidně Izuna.
Neměla sice potuchy, kde se tu vzal, ale byl tu. Nechápavě na něj zírala a odstoupila ode dveří.
„Izuno, kde ses tam vzal?“ zeptal se, když uslyšel jeho hlas.
„Mohl bys otevřít ty dveře a já ti to rád řeknu,“ řekl rázně. Přece jen by tu nenechal svého bratříčka, nad tou myšlenkou se pousmála. Těšila se, že bude moct Madarovi, jednu mířenou vrazit.
„Ne! Neotevřu ty dveře,“ odsekl Madara a přemýšlel, jestli je dobrý nápad, tam ty dva spolu nechat. Věděl, že když se s ní Izunou setkala poprvé, začalo to mezi nimi jiskřit a to i přesto, že byla starší než on. Kazemai byla z jednoho z nejstarších klanů, tvrdilo se o nich, že byli nesmrtelní. Ovšem pravdou bylo, že smrtelní nebyli. Žili sice dlouho, ale za všechno vděčili jejich technikám, kterým se jejich klan vyznačoval.
„ Tak nás tu takto necháš! Chápu, potrestej si ji, jak chceš, ale mě z toho vynech“ zakřičel naštvaně, tvář Kazemai se zkřivila do úšklebku při jeho posledních slovech.
„Omlouvám se ti, bráško, ale jestli pustím tebe, tak ona zdrhne… Aspoň jí tu budeš dělat společnost.“ A s těmito slovy odkráčel pryč.
„Madaro!“ vykřikli oba dva. Bylo však pozdě, oba dva se na sebe podívali a šli si sednout na pohovku.
„Co budeme dělat,“ zeptal se s nadějí, že má plán úniku.
„Nevím, nemáme jak se odtud dostat,“ utrousila a opřela se.
Kazemai se rozhlédla po místnost. Byla tmavá a malá. Okno, které tu bylo, bylo příliš malé. Ani jeden z nich by se tím neprotáhl. Kovové dveře, škoda jen, že si nevzala výbušné lístky, mohli se pokusit je odpálit. Opět se opřela a tentokrát snažila se usnout. Izuna se podíval na dřevěné skříně. Chvíli přemýšlel, jestli by je měl prozkoumat. Nakonec mu to nedalo a šel se podívat, co v nich je.
„Co takhle si něco zahrát?“
Kazemai otevřela oči a podívala se na něj. V jedné ruce držel karty a v druhé, saké. Udiveně zamrkala.
„Kde si to…“
„Ve skříni,“ odpověděl mile. Kazemai si skousla ret. Měla divné tušení.
„No tak… Bude sranda,“ znovu potřásl rukama. Povzdychla si, když se posadila na deku, kterou Izuna našel, taky v té skříni.
„Opovaž se něco zkusit, kdybych se náhodou opila,“ řekla rázně a Izuna se jen usmál. Vždycky ji dokázal přesvědčit a ona to na něj přímo nesnášela. Byla si vědoma, že se musí krotit, přeci jen měla přítele.
„A co budeme hrát?“
„Prší, prohraješ, piješ,“ řekl a v očích se mu náhle zablesklo. Věděl, že sharinngan použít nemůže, nebyl totiž jediný, kdo ho v této místnosti měl. Její klan měl předky z Uchiha-klanu a tento kekke genkai zdědili ke vší jeho smůle taky.

Nevěděli kolik hodin, uplynulo od doby, co je sem Madara zavřel. S jistotou však věděli jen to, že když je sem zavřel, už se stmívalo. Až když obloha byla poseta hvězdami, měla Kazemai dost. Posledních pět her, už se tolik nesnažila. Takže pila a šlo na ní vidět, že tohle už je přes čáru.
„Už nemůžeš?“ rýpl si do ní a napil se z lahve.
„Nehodlám se opít,“ odvětila mu. Izuna se k ní naklonil. Kazemai ho prudce od sebe odstrčila a on se začal smát. Její tváře byli rudé a její výraz mu napovídal, že tohle nemá být k smíchu. Nevěděla, kolik promile můžou mít, no byla si jistá tím, už toho vypili víc než dost.
„S tebou není zábava Kazemai.“
Zamračila se, tónem, jakým to řekl, ji donutil jednat. Byl to jako nějaký spouštěč. Teď anebo nikdy. Přitáhla ho za plášť k sobě a svoje rty přitiskla na ty jeho. Izuna se zarazil, nenapadlo ho, že by byla něčeho takového schopna. Pravděpodobně alkohol, prolétlo mu hlavou. Když se od něj odtáhla, usmála se.

Obkročmo si na něj sedla a sundala mu gumičku, která držela jeho dlouhé vlasy, o které si tak pečoval. Zrudl, když mu špičkou jazyka přejela po krku a pokračovala až k jeho ušnímu lalůčku.
„Takže princezno, myslím, že to stačilo,“ přemáhal se, protože každičký jeho sval v těle se napínal a jeho touha po tom, aby s ní všechno oblečení okamžitě ztrhal rostla. Ke všemu byla zadaná a toto provokování, i když bylo příjemné mu bylo trochu proti jeho srsti. Ušklíbl se.
„Já myslela, že o tohle ti šlo,“ podotkla a v jejím hlasu šla slyšet hravost. Hrála si s ním. Očividně to doopravdy přehnala. Nedokázala na nic jiného myslet, chtěla ho. Teď a tady. Po celou dobu, co se znali, občas k těmto zvrhlým myšlenkám, zabloudila, ale pokaždé se je snažila rychle zahnat. Věděla, že ji chce stejně, jako ona jeho. Teď se však zdálo, že ji nechce.
Ovšem její slova u něj vyvolala stejnou reakci, jako ta jeho. Jemně ji chytil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě ještě blíž.
„Chci tě,“ řekl takovým tónem, že se Kazemai zachvěla. Vášnivě jí políbil a prsty ji zajel do jejich krásných dlouhých hnědých vlasů. Cítil, jak krásně voní. Ta neodolatelná zakázaná vůně ho přímo nutila, aby ji chtěl ještě víc. Už několikrát ho tímto nemravným způsobem provokovala a on jí to chtěl teď vrátit... Všechno. Každým odhozeným oblečením, jejich touha rostla.
„Černá,“ řekl pobaveně, když měla na sobě, už jen spodní prádlo. Naklonil se k ní.
„Tu mám rád.“
Jemně ji chytil za stehno a políbil jej. Kazemai si skousla ret, věděla, že u toho nezůstane. Každým polibkem se posunul o trošičku výš. Pevně sevřela deku.

Po celém těle se jí rozléhalo teplo, bylo příjemné, ale k nevydření. Prsty mu zajela do vlasů, chtěla si jeho obličej přitáhnout. Nedovolil jí to, chytl ji ještě pevněji. Křečovitě sevřela jeho vlasy a po chvíli je pomaličku zase pouštěla. Izuna se od ní odtáhl, podíval se na ni a olízl si své rty. Usmíval se. Kazemai k němu natáhla ruce a chytla jeho obličej do dlaní. Zvedla se k němu, provokativně až hravě se na něj usmála.

Kazemai proletělo hlavou, že měli štěstí, že je právě do této místnosti zavřel Madara, byla si totiž jistá tím, že je pustí až ráno. Když se teď nad ní skláněl a slastí vzdychal. I přes její pevně sevřené rty se sem tam prodral slastný sten. Pořád však nedokázala přijmout fakt, že se to doopravdy děje. Ona a on, teď a tady. Jemně se k němu přitáhla a zakousla se mu do krku. Izuna se ušklíbl. Kousla ho víc, než měla, moc dobře věděl, že to udělala schválně. Byla provokatérka. Provokovala nejen tady i v boji. Často viděl, jak ráda provokuje. Ale miloval to na ní. Ucítil, jak mu svými nehty sjížděla po zádech. Nevěděl jestli vzdychl slastí nebo bolestí, ale i tak se mu to líbilo.

Oba dva se svalili na deku a hlasitě oddechovali. Jejich spokojené výrazy mluvili za vše, i když si uvědomili, že zítra to tak asi nebude.
„Pořád si myslíš, že se mnou není zábava,“ řekla pobaveně.
„To teprve zjistím, princezno,"chytl ji za bok a opět ji políbil.
„Máme ještě před sebou celou noc,“ dodal a uchechtl se. Zas ta jeho arogance Uchihy.

Madara zaraženě civěl, na svého bratra a Kazemai. Měla totiž svoji hlavu přitisknutou k Izunově hrudi a spokojeně oddechovala.
„Přestaň civět,“ zamrmlal Izuna a zvedl hlavu ke svému bratru. Kazemai se rozespale podívala na Madaru.
„Ještě tak hodinku a pak dojdi.“ Madara chytl Kazemai za její triko a přitáhl ji k sobě.
„Takže ty ses nepoučila, příště tě tu nechám samotnou,“ zavrčel.
„To ne, byla by tu nuda…“

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)