sobota 9. ledna 2016

Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola čtvrtá

Och, proboha.... Tuhle kapitolu jsem upravovala nejmíň desetkrát... No jsem s ní docela spokojená..
Doufám, že se vám bude líbit... Tato kapitola, patří opět k těmi delším...
Fuuu... Jsem grogy! -.- 
---Kdyby tam něco nesedělo, tak klidně napište, já se to pokusím pravit---
Když do toho člověk tak dlouho hledí, už tam přehlíží, kde co! :D... hahaha... to není směšný! -.-
*Dneska pro změnu, tu mám Aomineho! *



„Zvládla jsi to vysvětlit Aominemu, tohle zvládneš taky,“ povzbuzoval Midorima, i když s jeho výrazem to povzbudivý nebylo.
„Tohle je jiný… Co když je tím zklamu?“
Monika se podívala na strop tělocvičny a pocítila vlnu úzkosti. Nemusela čekat dlouho a za chvíli se objevily všechny hráčky z týmu. Posadila se na lavičku a všechny si je přeměřila. Všechny do jednoho měly v očích zvědavost. Chtěli to vědět. Vždy chtěly vědět přesný důvod, proč odešla. Opět se jí do očí draly slzy. Zhluboka se nadechla, postavila se a spustila.

Při posledním zápase, ji přehodili přes mantinel, a ona si nešťastnou náhodou rozbila hlavu. Ošetřili ji, měla sedět do konce zápasu na lavičce, jenže si náhradnice vyvrtla kotník a jejich trenérka neměla na výběr. Buď tam pošle ji, nebo jsou ze zápasu diskvalifikováni.
Monika, ji ujistila, že se cítí dobře a že zápas dohraje. Nevěděla, že když dopadla, způsobila si lehký otřes mozku. Nevolnost a závratě pocítila až na hřišti a když se blížily poslední minuty zápasu. Rozběhla s míčem na branku protihráče, ale kus od ní se jí všechno rozmazalo a míč, ji sebral protihráč.
Dělil je od vítězství jen jeden gól, kdyby ho daly pak, by jen bránily.  A vyhrály. Jenže když jí ho sebraly a ona se chtěla za nimi rozběhnout, udělalo se jí dost zle. Zapřela se o hokejku a snažila se vzpamatovat, ovšem bylo pozdě. Děvčata dlouho odolávala, ale nepodařilo se jim míč sebrat a k posledním sekundám se protihráčům, podařilo dát gól. A to bylo poslední na, co si vzpomněla. Vše totiž zčernalo. 
Probrala se v nemocnici, nikdo u ní nebyl. Po dvou dnech za ní došly tři hráčky z týmu a trenérka. Veronika a dvě obránkyně nepřišly. Jen útočnice Christin, náhradnice Nikol a brankařka Jana. Řekly, ji, že se nemusím omlouvat, že to není její vina, že to prohrály. Ovšem jeden z členů si to nemyslel. A když se Monika vrátila, aby trénovala. Vždy když viděla, jak se na ni Veronika a dvě další dívaly. Něco se v ní hnulo. Něco, co si za tu dlouho dobu, co jí takto lidé ubližovali, hromadila v sobě. A ten den to všechno začalo vylézat na povrch. Zhroutila se a propadla těmto stavům. Nemohla už dál. Když se její stav po pár měsících zlepšil, chtěla se opět věnovat florbalu. Nevěděla, co ji, ale za překvapení čeká.
Když přišla, Veronika, ji řekla, že je teď náhradním kapitánem, ale že když u ní uvidí, jen náznak toho, že se zase sesype, musí odejít a sama dobrovolně se vzdát postu kapitána týmu.
Věděla moc dobře, že není úplně zdravá a že to bude ještě nějakou dobu trvat. I když si všimla, že to, co jí Veronika řekla, některé hráčky naštvalo. Nemohla nic dělat a ten se vzdala a s donucením odešla s týmu.

Všichni do jednoho poslouchali, i tým hráčů basketbalistů, který si přišel před zápasem potrénovat.  Konečně domluvila a čekala, jak všichni budou reagovat.  Pevně svírala svůj starý dres a nespouštěla oči z děvčat.
„Moniko!“ rozběhl se k ní Takao se slzami v očích a pěvně ji obejmul. Monika strnule stála, takovou reakci nečekala. Koukala na svůj tým. Nevěřila. Neuvědomila si to, tento tým ji bral jako kapitánku, jako jejich kamarádku… Několik děvčat brečelo a ostatní potahovali. 
Tohle se může stát jen v Japonsku, řekla si v duchu.
„To, že máte problém, neznamená, že se k vám otočíme zády, chce to prostě čas“ řekla rázně Misao, v určitých chvílích ji připomínala sama sebe.
„Každá tu má problém, a když se potřebujeme svěřit, pomoc tak se obrátíme jedna na druhou… Od toho jsme tým.“
Monikou projela vlna úžasu. Buď si ta děvčata s ní škaredě utahovala, nebo to myslela vážně. Byla zvyklá na to, že skoro všechny, které poznala, se k ní začali po čase chovat hnusně. V tomto světě nečekala už nic hezkého. Všechno bylo černobílé. A i tak ta bílá byla spíš šedivá. Polkla a podívala se na Takaa, který ji stále objímal a brečel. Ten hňup, ji měl fakt moc rád.
„Mohl bys mě pustit?“ optala se trochu přidušeně a on ji poslechl. Konečně se mohla nadechnout. Měl fakt pevný stisk. Opět její oči přejeli k jejímu týmu, všechny do jednoho držely v rukou svoje dresy s velkým nápisem Shūtoku. Usmála se. Takovou reakci nečekala.
„Takže! Jdeme trénovat, v pondělí nás čeká důležitý zápas,“ řekla a děvčata na ni šokovaně hleděla. Tohle, od ní načekala. Už se o tom teď nechtěla bavit.

Monika seděla na zemi a oddechovala, dohrála cvičný zápas a nastoupila místo ní náhradnice- S velkým zájmem je sledovala, snažila se přijít na to, co mají dopilovat. Střelba, rychlost, přihrávky… V tomto horku se sice nedalo trénovat, ovšem nic jiného dělat nemohly. Monika chtěla na vzduch, chtěla klukům nechat celou tělocvičnu. Neboť kdyby hrály uvnitř, asi by Midorimu zabila. Pochopila, že Misao poslouchala za dveřmi, když to vysvětlovala Aominemu. No a Midorima se postaral o to, aby ji podpořili. Jedna z děvčat se totiž krapet prořekla.
Aoimine to vzal docela v pohodě. Sice na ni nevěřícně koukal, protože mu to nedávalo smysl. No, když mu řekla, co to je a proč to má. Chvíli mu trvalo, než to jeho mysl pobrala. A i ten den, vypadal pořád tak zamyšleně. Jedna věc je, když ji u toho člověk vidí a ta druhá, když to někomu vysvětluje.

V životě takto tvrdě netrénovala, jako teď, chtěla být připravená. Veronika trénovala, když Monika byla na tom nejhůř, musela to dohnat. Ke konci tréninku, když už všechny odešly a Monika dál zůstala, se z ničeho nic rozpršelo. Stávalo se to často, mohly za to horka.
„S takovou se strháš.“ Ten hlas nepatřil nikomu jinému než Aominemu. Nechápala, jak ji vždy dokáže najít. Jeho modré oči se teď na ni upíraly. Cítila, jak ji jeho pohled svléká. Měla na sobě mokrý dres, který se jí lepil k tělu. Takže dokonale kopíroval její křivky. Neposedná ofina jí padala do tváře, stála opřená o svoji hokejku a snažila se popadnout dech.
„Pojďme, než prochladneš a místo zápasení budeš ležet doma s chřipkou,“ řekl starostlivě. Moc se mu to nepodobalo, ale pochopila, že začal nad jejím stavem uvažovat. Což byl v jeho případě rekord.
„To se vypotí,“ řekla v klidu. A Aomine se usmál, bylo jí jasné na co myslí. Přehodil přes ni svoji mikinu, kterou měl kolem pasu uvázanou.
„Od kdy se tak staráš?“
„No dovol, já…“ otočil se na ni, ztuhl, vypadala v jeho mikině tak strašně roztomile. Chytl ji za ruku a táhl jí k ní do bytu. 

Konečně došli. Jen co za sebou zavřela dveře si ji k sobě Aomine přitáhl. Jemně ji chytil kolem pasu, krapet se mu to nepodobalo. No jen co se jeho rty dotkly těch jejích, opět se v něm probudila ta vášeň, ta dravost.  Přitlačil ji ke stěně, na chvíli se od ní odtáhl.
„Já se vždycky o tebe starám.“ Monika se musela usmát, věděla, jak to myslel. Jo v posteli se o ni staral špičkově. Jeho teplá kůže ji přímo pálila, když se jí dotýkal. Přes hlavu ji přetáhl dres a malinkými polibky si vytvořil k cestičku až její klíční kosti. Tam se zastavil a podíval se do její červené tváře. Obmotala mu ruce kolem krku a on ji zvedl, její nohy se okamžitě obmotaly kolem jeho pasu. Nesl jí do pokoje. Otevřel dveře a jemně ji pohodil na postele. Přitáhla si jeho obličej k sobě a prsty mu prohrábla jeho krátké vlasy. Vždy ji vyprovokoval a pak skončili tu, ale teď. Bylo to jiné. Líbilo se jí to. Jeho dotyky a polibky byly jako uhlíky, pod kterými taje led. Měla pocit, že z ní nezbude za chvíli vůbec nic. V jeho očích bylo něco, co nikdy před tím neviděla. Na rtech mu hrál příjemný úsměv, nebyl to jeden z těch jeho arogantních úsměvů či úšklebků. Měla pocit, jako by ho někdo vyměnil.

Nechtělo se jí spát, jen co ustal déšť, začalo být dusno. Ležela na jeho hrudi a prohlížela si jeho tvář. Tmavší pleť, modré na krátko střižené vlasy, mužské rysy obličeje… Pěkný kus chlapa, nepočítaje jeho tělo. Vypracovaná hruď, ruce i nohy… Nikdy nepomyslela, že narazí, někdy na někoho jako on. Přece jen v Česku to občas nestálo za nic. Každý druhý měl, jak tomu doma říkali „pivas“, a to se ji protivilo. On byl úplně jiná liga, než s kým se doposud seznámila. Vždy měla ráda věci, které nikoho z „chlapů“, které znala, moc nebavily. Procházky, cestování, sport, divadlo, plesy… Spíše bály než plesy, kde se vážně tančil standardní tanec, a ne, kde se jednalo jen o tombolu a tančilo se na nejznámější písničky. Ovšem ta představa, že by s ní měl na něco takového jít Aomine ji rozesmála. Vzbudila ho. Zmateně na ni mžoural očima, neměl ponětí, čemu se směje.
„Co je? Mluvil jsem snad ze spaní?“ Monika se musela uklidnit, pořád měla v mysli tuto představu.
„Ne, jen… Jen jsem si tě představila v obleku,“ musela si skousnout ret, jinak by se znova rozesmála. Ale jeho výraz, když to řekla, ji opět donutil se rozesmát. Chytil její obličej do dlaní a přitáhl si ji k polibku. Monika ho pohladila po tváři, když se od sebe odtrhli. Přitiskla se k němu a snažila se usnout. Nešlo to, při pohledu na něj, nemohla…

Nikdy o Daikim nepřemýšlela, jako o svém příteli. V těchto věcech jim to klapalo, no když si spolu někam vyšli rozhodně, jako pár nevypadali.  Jo, občas se drželi za ruce nebo jí dal ruku kolem pasu, ale spíš působili jako dobří kamarádi. Měla občas strach, že když si někoho Daiki nejde, zůstane sama. Zvykla být sama, ale teď…

Jedna její část měla ráda Daikiho, nebo spíš jen jeho tělo a to ji dost děsilo. A ta druhá část… Ne… Nedokázala přesně říct, co chce ta druhá část.
Kolikrát ji lidé, které znala, i rodina říkali, užívej si života, jsi mladá. To já jsem v tvých letech chodívala na zábavy. Pojď, půjdeme posedět, pokecáme, napijeme se nebo rovnou řekli, hele On pořádá na zahradě „chlastačku“, jsme pozvaní, pojď, zakalíme.
Jak ona to nesnášela, když jí to říkali… Zvali ji někam, kam ona nechtěla. Byli to její přátelé, ale, co ona by tam dělala. Vždy neměla, co k danému tématu říct. A když se konečně ozvalo téma, které ji zaujalo, a věděla o něm něco a chtěla se o něm bavit. Skončilo dřív, než mohla něco dodat. Nesnášela ten pocit méněcennosti. Té neviditelnosti.
To bylo ono. Chtěla, aby ji viděl. Taková jaká skutečně je. Chtěla, aby ji ten člověk viděl nadšenou pro to, co ji baví. A ne, že ji řekne, že je to blbost. Ne, že jí bude vnucovat, svoje názory.
Proto milovala florbal, lidé ji viděli, že je nadšená. Viděli ji, že do toho dává sebe. V té době, totiž věděla, že ji skutečně vidí. A cení si toho, co dělá.
Chtěla tyto dvě části spojit, chtěla někoho, kdo ji přitahuje, ale i někoho, kdo se pro svůj koníček dokáže aspoň z části nadchnout. S kým by to nadšení aspoň trochu mohla sdílet. Ale u Aomineho to nadšení neviděla. Ten prožitek z té hry, ať už dopadl dobře či špatně, tam prostě nebyl.

Musela uznat, že většina dívek, to sice chtěla taky, ale ony chtěly, pořádně vypracovaná těla, dokonalý vzhled, peníze… To ona přímo nechtěla, nesnášela, když za ni někdo platí. U Takaa, když ji někdy pozval, si na to zvykla, ale dalo jí to práci.

„Nad čím přemýšlíš?“  Vyrušil ji z myšlenek a políbil ji do vlasů.
„Ale… Nad ničím zajímavým,“ odpověděla a přitulila se k němu. Hlavu mu zabořila do hrudi. Užívala si každou chvíli, kterou s ním mohla takto strávit. Aomine se na ni zadíval, občas ho vážně iritoval fakt, že nevidí, co se jí honí hlavou. Když ji viděl, jak trénuje na tom hřišti, připomnělo mu tak, jak trénoval on s tím nadšením pro hru. Ovšem on, se nemusel potýkat s problémy, jako měla ona. Pochopil, proč se občas tak divně chovala, no že by se mu ulevilo… To doopravdy říct, nemohl. Určitým způsobem se začal o ni bát, když si tak pozpátku uvědomil jejich první setkání. Jak mohla dopadnout, kdyby se to zvrtlo a ona by chytla záchvat. Byla by pro toho šmejda, snadná oběť. Ne, vážně se mu neulevilo.

„Co děláš po škole?“ Ta otázka ji dost udivila, zmateně se na něj podívala.
„No kluci mají zápas, chci se tam jít podívat a nafotit si pár fotek do projektu. No a pak, kdo ví?“ protáhla se a odpila si ze svého velkého hrníčku, který měl na sobě kresleného kozoroha.
„Fajn… No když o tom mluvíš, asi bych mohl dojít na trénink… Sastsuki bude mít radost.“
„Jo to bys mohl… Rádi tě tam uvidí,“ uchechtla se, neboť dobře věděla, že tam buď nepřijde, nebo tam přijde pozdě.

Nudné hodiny ve škole, ubíhaly opravdu pomalu. Byla ráda, že Shintarou má opět svůj den. V klidu si psal svoje poznámky a vypadal dosti spokojeně. Měl dobrou náladu, nešlo na něm poznat, že by měl strach z nadcházejícího zápasu. Určitě má zas svůj magický předmět pro štěstí, prolétlo jí hlavou. Musela se nad tím usmát. Tento člověk, ji nenechal chvíli v klidu. Hrál si na netykavku a při tom se o ni bál. Tohle jí nedávalo smysl. Opět se podívala z okna ven. Zarazila se. Měla pocit, že má halucinace. Byla tam… Blond vlasy a ty její oblíbené rudé letní šaty. Veronika. A na jejich škole.
Pevně sevřela pero a dívala se na ni dokud, ji neztratila z dohledu. Midorima si všiml, jak upírá pohled ven. Jen na chvíli se otočil, ale nikdo tam nebyl.

Konečně konec vyučování. Monika se těšila, jak se bude moc fotit, kluky při zápase. Ráda fotila, občas se divila, jak může tyto koníčky stíhat. Musela si však přiznat, že poslední dobou neměla čas. No teď, když se vyskytla tato možnost, rychle se jí chopila. Vyfotit kluky při zápase a použít fotky do školního projektu. Byl to úžasný nápad, nebo si to spíš myslela.
„Dojdeš?“ podíval se na ni Takao.
„Jasný nenechám si to ujít… Doufám, že se budete snažit, ne jak minule!“ zavtipkovala a Takao se musel usmát. Midorima si jen popravil brýle. Sebevědomí mu nechybělo.
Všichni tří vyšli ven ze třídy, konečně došli ke skříňkám, když v tom. U skříňky Moniky postávalo několik osob. Bylo jasné, že do školy nepatří.
„Ráda tě zas vidím, Moniko.“ Ten protivný hlas patřil jen jediné osobě.
„Taky tě ráda vidím, Veroniko,“ utrousila suše. Veronika, tu postávala s jejím týmem. Vcelku stejná sestava. Jana, dvě obránkyně Peťa a Silva, Veronika a ty tři… Neznala. Na chvíli se zarazila, chyběla tu Christin a Nikol. Ona je vyměnila? Prolítlo jí hlavou.
„Víš, slyšela jsem, že chcete vyhrát evropský kolo?“ její hlas zněl klidně a vyrovnaně.
„Jo, chceme. Máš s tím problém,“ snažila se působit nezaujatě.
„No ne, ty chceš svůj tým vytáhnout tak vysoko… Škoda, že už nehraješ,“ její úsměv, tak moc ho nesnášela. Jana se netvářila, moc nadšeně. Byla taky jedna z těch, co nechtěly, aby odešla. Veronika se otočila na svoje spoluhráčky.
„Ale já hraji… A taky doufám, že se na konečném zápase uvidíme,“ řekla mile. Veronika ztuhla, měla pocit, jako by ji špatně rozuměla.
„Co jsi řekla?!“ Její hlas působil, zmateně, nevyrovnaně a… a vystrašeně.
„Že já budu hrát, takže je dosti možné, že se opět uvidíme na hřišti, ale tentokrát budeme stát proti sobě… A věř, že já nic z toho, co jsem dokázala ve florbalu, nezapomněla.“
„To já taky ne,“ dodala Veronika, ale moc sebejistě to neznělo.  Věděla, že číslo jedna byla vždycky Monika. A jestli se vrátila na hřiště, bude muset trénovat o to víc.

Midorima si popravil brýle, nemusel zasahovat. Překvapilo ho, jak se s tím Monika poprala. No, jedna věc mu však vrtala hlavou. Co, Monika nezapomněla?  A proč, to Veroniku tak vyděsilo?

4 komentáře:

  1. Taký....povedala by som, nežný dielik :] V podstate sa mi Aomineho správanie na začiatku moc nepáčilo. Fakt sa moc nestaral a aj pri tej scéne, ke´d omdlela tak trošku čudne zareagoval :] ale v tejto časti bol vážne ako vymenený :] a ja akosi tak čuchám, že si začal dávať dokopy všetky kúsočky a možno nakoniec to fyzické čaro prerastie do niečoho väčšieho :]
    Inak...práve si ukázala na stránku športu, ktorú som vždy nenávidela. Pre mňa bola hra vždy len zábavou a nejaká tú výhra pekným bonusom, ale toto tu, čo si popísala, mi vedelo moju radosť vždy otráviť.
    Inak,,.celkovo mi táto poviedka pripomína tie príbehy a filmy, ako "never back down" a pod. tie športové :] je to zaujímavé :]
    Takže, som zvedavá, čo bude ďalej :]

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OOO... děkuji....
      V to, že se ti to budu líbit, mě vůbec nenapadlo... Já, když jsem to psala, jsem z toho měla dosti smíšené pocity. A hlavně, když jsem psala, proč ji vlastně donutili odejít... Krapet, mě to vždy štvalo, člověk prohrál, ale oni neřekly, že no musíme se zlepšit... Sváděli to jedna na druhou, že měla šanci a promarnila to... no prostě typické netýmové hrají -.-.... Otráví to pak den...
      Vážně... sportovní příběhy... Já krom milion dollar baby, snad nic sportovního neviděla... Já a televize, spolu moc nevycházíme... Neboť tam dávají filmy pořád dokola -.-, a člověka to tak začne nudit... takže asi tak...
      A co se týče Aomineho... Tak *Spoiler* a no, *Spoiler*, no a pak *Spoiler* a dopadne to *Spoiler*...:D
      Takže ještě jednou děkuji, za pěkný komentář! :)

      Vymazat
  2. Aaaa, táto časť sa mi moc páčila :) Musm sa priznať, že som trošku fangirlovala nad Aominem, ale za to môžeš ty! :D Ako si ho popisovala... *zasenený pohľad*. Nečakala som, že budú mať s Monikou AŽ takýto vzťah/pletky, tak ma to príjemne prekvapilo... oni dvaja by sa mi ako pár hodili, i keď tu stále zostáva Midorima, ktorého mi je trohcu ľúto xD keď vidím, že ako sa títo dvaja majú spolu dobre, tak si neviem predstaviť, že Monika bude mať niečo aj s Midorimom, ale o to viac sa na to teším, som zvedavá, že ako to vymyslíš :D len potom mi zas bude ľúto Daikiho :D jooj, to je skoro ako s Umeko a jej dvoma nápadníkmi z Petrikinej poviedky :D a myslím, že Aomine zase zostane na ocot, ale uvidíme... nehcám sa prekvapiť, že s kým Moniku nadobro "spáruješ" :D No a k tomu flashbacku/spomienke - to bolo vážne kruté, stále mi je moc našej hrdinky ľúto, ale som rada, že po tom, čo prišla do Japonska, tak sú veci svetlejšie, predsa len, japonci sú takí milí ľudkovia, presne takéto prostredie potrebovala. Dúfam, že jej už nikdy nebude Veronika ničiť život a že ju Monika aj so svojim tímom porazí, zaslúži si to :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oooo. Moc děkuji za tak milý komentář... Popravdě se máš na, co těšit... Mám teď už dvě kapitoly dopřed napsané...
      No a věř, že to bude dosti emocionální... Aspoň co di já myslím... Jo zatím to vypadá hezky mezi Monikou a Daikim... Ta scenka se mi osobně taky líbila... :)
      A co se týče Veroniky tak ta ještě pokoj nedá... :D možná až na konci příběhu... :D

      Vymazat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)