Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola třetí

Tak a je tu třetí kapitola, je asi o 700 slov kratší, ale podle mě jsme se hnuli... :D
Tuto kapitolu, kdybych měla pojmenovat, tak by se jmenovala, Katastrofy ...
V této kapitolce, snad nikdo nebude mít štěstí! :D já jsem zlá! :D
Dost obkecávání... a příjemné čtení! :)
---

*Dnešní obrázek Veronika a Monika*

Posadil se a snad poprvé v životě proklínal svůj budík za to, že ho probral. Věděl, že dnes toho mají ve škole probírat moc. Dokonce jim profesoři naznačili, že budou zkoušet. Připravoval se na to tedy celé dny, no až teď mu došlo, že to asi přehnal. Byl příšerně utahaný. Ovšem ho nečekala jen škola, ale taky zápasy. Jeden se měl konat už tento pátek, měli hrát proti týmu Seirin. Vybavilo se mu, jak mluvil se svým bývalým spoluhráčem Kisem Ryoutou a zjistil, že prohrál. Ovšem ho to moc nerozladilo, s kým zatím hráli, toho porazili. Pousmál se nad tou myšlenkou. Zvedl se a zamířil do kuchyně si něco malého přichystat.

„Hoj Shin-chan,“ zdálky se ozval známí hlas. Takao utíkal, aby ho dokázal ještě dohnat, Midorima se jen na okamžik otočil.
„Ahoj,“ ucedil, neměl náladu. Opět jeho horoskop. Podráždění, únava a neštěstí, prostě mizerný den. Takao si ho prohlédl, když se střetl s jeho pohledem, ztuhl. Měl kruhy pod očima a čišela z něj přímo negativní energie. Raději se na nic neptal, bylo mu jasné, že je dneska zkouškový den a on se na něj připravoval.

„Hoj Moni…“  Takao zaraženě koukal na svou spolužačku. Její černé vlasy, nebyly sepnuté v culíku. Ofinu jí držela fialová mašle. A ten její úsměv, vřelý a přátelský.
„Ahoj Takao… Shin-chan,“ pozdravila mile.
 Ještě před dvěma dny seděli, každý na jiné straně studovny, no a teď. Po přehození zasedacího pořádku, seděla Monika před Midorimou.
„Hmmm…“ pozdravil Moniku a sesunul se na svou lavici. Monika se na něj zaraženě dívala, vypadal hůř než ona při záchvatu.
„Hlavu vzhůru dnes je prima den,“ snažila se povzbudit svého spolužáka. Marně. Zvedl k ní své zelené oči. Monika se zarazila, on… nemá brýle.
„Midorimo, kde máš brýle?“ řekla pořád zaražená.
„Asi doma,“ usoudil, kde jinde by je měl.
„Horoskop?“ přikývl, usmála se, když viděla, že se podle něho až tak doslovně řídí.
„Za to ty svítíš, jak sluníčko,“ vypadlo z něj, Monika se k němu se smíchem otočila. Měla velice dobrou náladu. Usmívala se, každý, kdo za ní přišel, tomu pomohla. Ti dva vypadali komicky.
„Dej se do kopy, Shin-chan… Monika má pravdu, dnes je prima den. Slunce svítí, že by jeden chytl úpal a ty tady sedíš, jak kdyby si měl umřít.“
S Midorimou to však ani nehnulo, mávl rukou, ať zmizí a Takao se tedy odebral ke svému místu.

Hodiny by dopadly, katastrofou, kdyby se Monika pokaždé nehlásila, když profesor mířil směrem k Midorimu.
Ne, že by to Monika uměla špičkově všechny látky, které v danou chvíli musela odříkat. No při pohledu na Midorimu se jí ho dosti zželelo. Když však chtěla, zvednou ruku na hodině japonštiny, to Takao nevydržel a přihlásil se taky. Profesor vybral Takaa. To bylo o fous, prolítlo jí hlavou a zmocnil se jí pocit úlevy. Pohodlně se usadila na své židli a opřela se opěrátko. Milovala ten výhled z oken této budovy. Areál školy, byl překrásný. Sluneční svit hřál na tváři a ona doopravdy zářila. Od té chvíle, kdy Midorima zjistil, že má záchvaty, se jí zvláštním způsobem ulevilo. Cítila se tak příjemně a spokojeně.  I Aomine se divil, když k němu nekráčela po zápase a s klidem ho před celým týmem políbila. Nad tou vzpomínkou se musela pousmát. Ten jeho výraz byl k nezaplacení a co teprve jeho spoluhráčů. Ucítila, jak ji někdo jemně zatahal za vlasy. Nenápadně se otočila, profesor měl naštěstí od práce s Takaem.
„Co děláš dneska po škole?“ optal se Midorima, tohle k němu vůbec nesedělo. Kolikrát po hodině, káral spolužáky, že ho nemají rušit při vyučování. A teď dělal to samé.
„Nic, proč?“
„No, já jen… že bych ti vlastně tak trochu rád vynahradit ten nos,“ vysoukal ze sebe. No jo, nešťastný faul, při tom, když Midorima poprvé v životě hrál florbal.
„Fajn, domluvíme se po hodině.“ Usmála se. Ta holka má fakt dobrou náladu, prolítlo mu hlavou. Jen, co myšlenkami zavadil o tuto mladou slečnu, se mu vybavila, scénka z tělocvičny. Ovšem ne ta, když brečela a nechtěla, aby se jí dotkl. Ale ta když ji k sobě přitáhl, cítil jak drobná a křehká je. Pocítil zvláštní pocit… vzrušení. Midorima se ihned snažil dostat, vzpomínku z hlavy. Popravdě ho to probralo a on se opět začal soustředit na hodinu. Až teď si všiml, že před tabulí stojí Takao a žvástal úplné nesmysli. Nevěřícně se na něj zadíval.

„Co vlastně, chceš dělat? Hm…“ zeptala se, když oba dva vycházeli z budovy.
„První si chci zajít domů pro brýle,“ a chtěl si popravit brýle, které neměl. Monika se snažila zadržet smích, no nakonec se jí to i povedlo.
Nikdy před tím u něj v bytě nebyla, by dost velký a prostorný, podle toho jejího. Všechno mělo svoje místo. Na rozdíl od jejího pokoje, kde to vypadalo jako v muzeu.
„Do háje,“ nadával Midorima a pevně držel v ruce svoje brýle. Ony… ony byly rozbité.
„Klid prosím tě, zajdeme do optiky a koupíme nové. Svět se nezhroutí,“ snažila se být optimistická. Věděla, že být na jeho místě, dávno by se sesypala.
„Dobře,“ řekl strašně po tichu. Vzal si všechno, co potřeboval a preventivně mu Monika všechno zopakovala, aby si byl fakt jist, že nic nezapomněl. Vážně mizerný den.

„Díky,“ řekl, když vyšli ven z optiky. Doufal, že když se jí bude držet, že ten den nedopadne až tak špatně.
„Nemáš za co, ty jsou dokonalý. Sluší ti,“ řekla mile a Midorima se usmál, ale jen na chvíli.
 Neměla ani ponětí, kam ji Midorima vede. Došli do parku k oplocenému basketbalovému hřišti.
„Basketbal?“
„Učila si mě jak hrát florbal, já tě zas naučím jak hrát basket.“
Monika se usmála. Nebylo to pro zas tak cizí. Midorima vytáhl míč z boxu, který tu byl. Uvědomila si, že ta oplocenka, byla zamčená, takže musí mít klíče. Soukromé hřiště, pomyslela si.

 Po zdlouhavém vysvětlování pravidel se konečně dali do hry. Midorima měl navrch o tom, žádná. Po čas hry se přemáhal, aby nehrál nějak moc rychle, aby měla možnost mu míč vzít. No zezačátku se jí vůbec nedařilo. Posadila se na lavičku a ztěžka oddechovala. Midorima se na ni chvíli díval, no nakonec mu to nedalo. Položil ruku na její rameno. Věděla, co tím chce říct. Byla jen utahaná, Midorima byl docela solidní soupeř. Stoupla si, vzala do ruky míč a opět si postavila doprostřed hřiště. Midorima se před ni postavil a čekal, co udělá, přímo z prostředku se chystala hodit, zvedl ruce. No bylo to k ničemu, míč mu prošel přímo mezi rukama a skončil v koši.
„Kde…“ Monika mu skočila do řeči.
„Můj bratr.“ Midorima na ni zmateně pohlédl.
„Ty máš bratra.“
„Jo mám, je to takový mladší velký bratr. Když jsem měla problémy, vzal mě do tělocvičny a hráli takový náš basketbal. Dělali jsme kopu blbostí. No toto je jediný snad hod, které mě naučil perfektně.“
„Takže to tenkrát nebyla náhoda, když si se nám představila?“
„Ne,“ nasadil svůj typický úsměv. Midorima nevěděl, co od této dívky ještě čekat. Docela ho to překvapilo.
„Hrajeme?“ zeptal se a ona jen přikývla. Hra pokračovala v dosti sportovním duchu. Ale i tak se Midorima musil krotit, pořád dával pozor, aby do ní nevrazil. Chystal ke skoku, Monika mu vytrhla z rukou míč a v klidu si odkráčela ke koši. Midorima si posunul svoje nové brýle na nose a nevěřícně na ni koukal. Hodila míč, otočila se na Midorima a začala se smát.
„Ty si fakt číslo.“
Musel uznat, že takto Moniku nikdy neviděl. Byla uvolněná, dělala si legraci a byla moc přátelská. Nechápal, jak by se k této dívce mohli otočit všichni zády a nechat jí napospas jejím problémům.

„Midorimo, hraj trochu, jako chlap,“ ozval se otrávený hlas, který nepatřil nikomu jinému než Aominemu. Byl opřený o pletivo oplocenky. V jeho očích bylo něco, co nedokázala rozpoznat. V klidu vešel na hřiště a přeměřil si Midorimu. Z nějakého důvodu měla Monika pocit, že se mu nelíbí, že je tu sním.
„Aomine, myslím si, že bys nehrál o nic líp, kdyby si s ní hrál ty.“
Monika začala zadržovat smích, pohled na ty dva, jak se hádají, byl velmi komický.
„No tak, je to jen hra, šmoulo,“ utrousila a přišla k Aominemu „Tak si semnou zahraj.“
Podala mu míč a on ho vzal.
„Fajn,“ ucedil a Midorima si šel sednout. Vidět hrát ty dva bylo docela zajímavý. Ze začátku ji nešetřil a na ní šlo vidět, že mu nestíhá. Nakonec polevil a hra se pro ni stala snesitelnější. Hru neopouštěla zvláštní energie, kterou tito dva rozpoutali.  Aomine vyskočil a smečem dal koš. Midorima ji hodil míč a ta pochopila, co má udělat. Chtěl ho vidět, jak se bude tvářit.  Aomine se otočil a v ten moment hodila míč. Koš.
Nevěřícně zamrkal a otočil se na míč. Zarazil se, přeměřil si ji a pak se znovu podíval na míč.
„Co to bylo?“
„Co by,“ usmála se a Midorima s pobavením sledoval jak Aomine zmateně kouká na míč. Věděl, že kdyby ten míč hodil on, tak by ho to tak nepřekvapilo, ale ona. Rázným krokem došel k ní, přitáhl si ji k sobě a políbil. Midorima odvrátil zrak, nemusel vidět, jak se ti dva… muckají. Když ji konečně pustil, dostal pohlavek.
„Ne na veřejnosti,“ zamrmlala a Aomine se jen uchechtl. Hlavně, že ona může, nechal si svou poznámku pro sebe. Monika se podívala na svůj mobil. Několik textovek, podivila se v duchu. Vytočila číslo a delší dobu se s někým vybavovala.
„No,“ začala, když ukončila hovor „půjdeme ke mně, za chvilku tam přijde, Misao.“

Midorimu neopouštěla smůla, ani teď. Při odchodu málem nezamkl oplocenku. Proklínal v duchu tento den. Nejraději by šel domů. Když ovšem Monika navrhla, že půjdou k ní, nic nenamítal. A teď toho i litoval.
S až moc velkým zájmem pozoroval, jak ti dva jdou před ním, Aomine ji držel kolem ramen a něco jí vykládal.  Měla ten svůj typický úsměv. Když si tak zavzpomínal, vždy se snažila usmívat. Smála se pokaždé. Úsměv, úsměv, úsměv… Lhal by sám sobě, kdyby řekl, že neví, proč se pořád usmívá. Maskovala tím svoje problémy. Problémy, které ji tak užíraly a přesto se snažila na okolí působit mile, usměvavě a bezstarostně. Konečně se mu ulevilo, když došli k jejímu bytu. Před dveřmi postávala dívenka, nebyla o nic vyšší než Monika, černé vlasy do vyčesaného culíku s ofinou, zelené oči o něco tmavší než měl on sám.
„Co tak strašného se stalo, že si se mnou chtěla tak naléhavě mluvit,“ neopouštěla jí dobrá nálada. Všichni se posadili ke stolu, Monika udělala čaj, přinesla několik sušenek a spokojeně se k nim posadila.
„No… víte, že, když vyhrajeme tento zápas, co bude v pondělí, tak se dostaneme na Florbalové mistrovství Japonska,“ začala dost nesměle Misao a Monika začala mít nepříjemný pocit.
„No, ano vím… Nějaký problém?“
„No… ten kdo vyhraje, bude hrát s  letošním vítězem mistrovství světa ve florbalu,“ zašeptala poslední slova. Monice zmrzl úsměv na tváři. Letošním vítězem mistrovství světa, letošním vítězem mistrovství světa, pořád dokola se jí ta slova opakovala v hlavě. Cítila, jak se jí pomalu zmocňuje, ten otřesný pocit paniky. Její ruce se začali chvět a do očí se jí začaly hrnout slzy. Snažila se dýchat v klidu. Nemohla si to dovolit, aby ji tak viděli. Monika se postavila a přešla na balkón, opřela se o zábradlí a snažila, se popadnout svůj dech. Letošním vítězem mistrovství světa, opět ta slova. Ne, klid! Snažila se sama sebe uklidnit. Ale čím víc se snažila, tím to bylo jen horší.

„A kdo je vítěz letošního mistrovství světa ve florbalu?“ optal se ze zvědavostí Daiki, takto rozhozenou ji viděl poprvé.
„Je to… Je to její bývalý tým Mononoke,“ vyhrkla ze sebe rychle.
Oba dva upřeli na dívku svůj zrak, měli pocit, že ji snad blbě rozuměli. Došli jim, co tu dělala Veronika.  Byla tu kvůli tomu zápasu.
„A kdy se to rozhodlo? Že nakonec budete hrát s nimi?“ zeptal se Midorima, přece jen měl o ni strach.
„Včera to došlo ředitelovi na email, dneska však Moniku nezastihl a tak poprosil mě, abych jí to ještě dnes řekla.“
Midorima se podíval, přes okno na balkón. Brečela. Rukama si pořád otírala obličej.
„To snad zvládne ne?“ optal se podrážděně Daiki. V životě ji sice neviděl hrát. No medaile a poháry, které tu měla vystavené na poličce, museli svědčit, že je ve svém oboru dobrá. Ovšem Midorimův výraz mluvil jinak. Vypadal neklidně, něco se mu honilo hlavou.  Něco, co on nevěděl. Něco, co mu Monika neřekla. Vstoupila do místnosti a podívala se na všechny tři. Oči měla mírně začervenalé, ale vypadala odhodlaně.
„Tak to abychom ten zápas vyhráli… Mám totiž neskonalou chuť si zahrát s Veronikou a připomenout jí, kdo je číslo jedna.“
V ten moment její výraz mluvil za vše. Bude hrát… Bude bojovat…  A neprohraje…
„Tak to hodně štěstí,“ utrousil Daiki, opět schytal pohlavek.
„Doufám, že se přijdeš na nás podívat,“ řekla takovým způsobem, že dobře věděl, že toto nebyla prosba. Spíše rozkaz. Kapitán týmu se v ní prostě nezapřel.
„Fajn,“ řekl otráveně. Monika se podívala na Midorimu a usmála se. V tomto úsměvu, bylo To, o čem Daiki nevěděl.
„Misao, řekni zítra holkám z týmu, ať přijdou po škole do tělocvičny… Musím…“ odmlčela se, hlavou se jí vířila spousta výjevů o tom, co se stane, když jim to řekne. Jak budou reagovat? Otočí se ke mně zády, když jim to řeknu? Budou mě pořád chtít jako Kapitánku týmu… její vnitřní boj musela vyhrát. Už to dál takto nešlo. Věděla, že jestli chce vyhrát, musí s pravdou ven. Teď anebo nikdy.
„Musím vám říct důvod, proč mě donutili odejít z týmu,“ vyslovila a Midorima se na ni šokovaně hleděl. Myslela to vážně. Určitým způsobem se mu ulevilo, že už nebude jediný, kdo ví o jejím tajemství.

2.kapitola <--- ---> 4.kapitola