Basketbalista a jeho malá florbalistka - Kapitola druhá

Ahoj! Takže tu mám druhý díl... A opět je tak dlouhý.... 3030 slov přesně... :D
Dobře budu se snažit další díly psát o trošku kratší... Ale nic nezaručuji! :D

----
No moc moc děkuji, Farah a Petrice (nevím jak se tvé jméno skloňuje! :D tak mě prosím neukamenuj), že mě tak pěkně přivítaly! :3 Takže, když mám už dopsaný ten druhý díl tak ho sem hodím! :D 
----
Přeji tedy pěkné počteníčko! 

*jinak dneska tu není můj obrázek a máme tu Midorimu ♥ ♥ ♥ *

Sluneční světlo procházelo přes závěsy a příjemně hřálo její tvář. Prudce otevřela oči a podívala se na budík. Ta úleva, když zjistila, že doopravdy nezaspala. V přítomnosti Aomineho nikdy nikdo nevěděl, jestli přijde včas. Povzdychla a přešla do koupelny, věděla, že už neusne, i když měla stále půl hodiny času. Vlezla do sprchy a pocítila úžasnou úlevy, když na ni dopadali první kapky vody.  Měla moc dobrou náladu. Byla nabitá energií, která se z ničeho nic objevila. Z jejího pokoje se ozvalo nadávaní. Budík, proletělo jí hlavou a široce se usmála.
„A máš to!“ zakřičela a on už stál ve dveřích. Netvářil se zrovna nadšeně.
„Co je k jídlu?“ zeptal se otráveně. Monika se zhluboka nadechla, přemáhala se. Nejraději by po něm hodila její florbalový míček.
„Co byste si tak představovalo, vaše lenosti?“ optala se tím nejmilejším hlasem, kterým jen mohla. On se však jen ušklíbl.

Pomalu se šourala do školy. Neměla náladu, zůstávat doma. Za stromy se rýsovala budova školy Shūtoku . Až teď si uvědomila, kdo za ní po celou dobu jde.
„Aomine, ty nejdeš do školy?“ optala se zmateně.
„Ne.“ A jen ledabyle pohodil rukou.
„To, že nechodíš na tréninky, ještě chápu, ale na vyučování bys chodit mohl ne?“
Opět stejná odpověď. Monika jen nevěřícně pokroutila hlavou. Sedla si na lavičku před školou a začala jsi mnout spánky. Bolest, kterou pocítila, se jí vůbec nelíbila. Aomine, ji chvíli pozoroval, no pak přesměroval svůj pohled na školní prostory. Asi přemýšlí, kam se zašije, prolítlo jí hlavou.
„Hoj, Moni… Aomine?!“ Takao se podíval na postavu stojící u lavičky.
„Šmoula?“ optal se Midorima, který se vynořil za Takaem a podíval se na Moniku.  Souhlasně přikývla a dál se věnovala svým spánkům. Aomine se jen otráveně otočil a typicky se ušklíbl. Přemýšlela, jestli má něco říct, no usoudila, že v tento moment není, co říct. Takao nemusel být věštec, aby pochopil, že ti dva přišli spolu.
„Odkud se vy dva znáte?“ vypadlo z něj.
„Ze zápasů, chodívá se dívat, aby mě pak mohla pokárat, že nehraju týmově,“ usmál se a otočil se jejím směrem. Střetl se s jejím pronikavým výrazem, který ho probodával skrz na skrz. Ale měl pravdu, kárala ho pokaždé, když se jí nelíbil jeho styl hry. No účinek žádný.  Zvedla se, chňapla tašku, loktem šťouchla do Aomineho na rozlučku a mířila ke vchodu do školy. Midorima a Takao se vydali za ní. No neušli ani pár kroků a ona se sesypala na zem. Všichni tři se k ní rozběhli.
„Hej, Moniko, prober se,“ dovolával se Aomine, ale ona nic.
„Měli bychom zanést na ošetřovnu,“ prohlásil Takao, Aomine chytl Moniku do náručí a pak se zarazil.  Podíval se na ty dva a násilím ji vnutil Midorimu.
„Co to vyvádíš?“
„ Je to vaše škola, ne moje. A za další, já tu nemám, co dělat.“
Midorima hleděl na Moniku, která ležela nehybně v jeho náručí. Takao popadl její tašku a oba dva pospíchali na ošetřovnu. V půlce cesty se však Monika probrala.
„Dej mě dolů?“ Midorima se střetl s jejíma modrýma očima, které v tento moment působily dosti unaveně.
„Co to mělo k čertu být?“
„Omdlela jsem toť vše, nedělej z komára velblouda,“ řekla, jako kdyby se nic nestalo. Takao ji podal tašku a ona se otočila a mířila do své třídy. Říkat ji, že by se měla zastavit na ošetřovně nebo raději jít domů, by bylo zbytečné.
Přednášky ji utíkaly hrozně pomalu a bolest hlavy sílila a sílila. Lehla si na lavici, přivřela oči a v klidu oddechovala. Mobil. Zatracený zvuk, který oznamoval, že ji přišla textovka.
„ Už je ti líp?“
Monika se zamyslela. Neměla chuť si s nikým dopisovat, ale přesto mu odpověděla.
„ Jo probrala jsem se, takže se cítím líp… Dík za optání. Proč mě nesl Midorima? Se snad, sám nabídl, že si zahraje na hrdinu?“
Věděla, že by mu lhát neměla, no v teď neměla chuť, mu vůbec nic sdělovat, o tom jak se cítí.
„ Jestli k tobě mám být upřímný, tak jsem tě, mu vnutil, aby tě odnes… Měla si vidět jeho výraz.“
Monika se plácla do čela, to je hňup, prolítlo jí hlavou.
„ Pravý gentleman se pozná… Začíná přednáška, končím… Jo a padej do školy na hodinu!!!“
Při posledních slovech se usmála, tušila, že zas někde spí. Povzdychla si, když profesor spustil. Pomalu se blížil konec poslední hodiny. Jen co profesor odešel, za ní došlo několik dívek z týmu.
„Monika-senpai, mohly… mohly bychom dneska místo, tréninku… jít se podívat na naše kluky, mají dneska zápas,“ vykoktala ze sebe jedna rychle.
„Misao, že ano?“ Dívenka přikývla. Znala jejich jména, no stejně se raději někdy zeptala, aby se náhodou nespletla.
„Popravdě dneska mi není dobře, takže jo, podíváme se dneska na kluky, jak budou hrát.“

Chvíli přemýšlela, jestli má vůbec na ten zápas jít, moc se jí nechtělo, bolest hlavy pořád nedozněla. Ovšem něco ji tam pořád táhlo. A Aomine to nebyl. Vešla do budovy.
Její orientační schopnost se momentálně rovnala nule. Několikrát blbě odbočila a dostala se dolů na hřiště.
„Asi jsem zabloudila, toto není tribuna, že?“ zavtipkovala, když se na ni celý Shūtoku tým podíval. Položila zezadu Takaovi ruce na ramena a on k ní vzhlédl.
„Neprohrajte, jasný!“ přikázala.
„Já myslel, že budeš fandit je mu,“ odsekl, tušila, že něco takového nastane.
„Pro po, milý Takao, já s ním nechodím… Přiznávám, máme mezi sebou asi nějaký ten románek, ale navážno to fakt není,“ podívala se mu přímo do očí a nasadila ten svůj typický úsměv. Takao jen přikývl, očividně to stačilo k tomu, aby ho uklidnila. Byla dosti ráda, že se uklidnil.
„Co to je?“ ukázala prstem na plyšovou kočku.
„To je magický předmět pro štěstí. Shin-chan si nosí různé předměty, aby mu přinášely při zápase štěstí.“ Monika klečela u plyšové kočky a koukala na ni. Z očí do očí na sebe zíraly.
„To jako fakt, nosí…“ nedořekla, neboť když se otočila směrem k Takaovi, stál před ní.
„Shin-chan,“ vypravila ze sebe zaraženě.
„Ano, můj horoskop to říká, pro dnešní den je magickým předmětem bílá kočka,“ řekl a z jeho hlasu šlo poznat, že to myslí vážně.
„Jak tak vidím Aomine zase mešká,“ povzdechla si.
„Na čí straně teď si?“ zeptal se Midorima a nespouštěl z ní oči.
„Hm… když řeknu, že budu fandit vám a budu vám přát vítězství neuvěříš mi.“
Její hlas byl dosti upřímný a Midorimu přesvědčil o tom, že to myslí vážně. První část Shūtoku hráli mizerně a i Aomine se konečně došel ukázat.
„Mám pocit, že ten předmět nezabírá,“ pohlédla na Midorimu a ten se na ni ušklíbl.
„Fajn, v basketu se nevyznám, ale ten co vypadá jako by mu bylo třináct, má poraněnou levou nohu, pravděpodobně namožený sval… a tam ten má zas špatné koleno, takže už nebude vůbec skákat. Pochopili všichni.“ Manažer na ni udiveně hleděl, měla dedukční schopnosti z florbalu, takže poznat jak jsou na tom ostatní, pro ni nebyl problém.
„Dobrý postřeh,“ uznal.
„Díky…“
„A co Aomine, ten oslabený není, co?“ prohodil kdosi.
„Ten ne… toho by musel přejet vlak, aby se mu něco stalo. Takže pánové, nakopejte jim zadky, ovšem ne doslovně… Žádný fauly…“
V ten moment se celá hra obrátila, Shūtoku dohnali tým Tōō. Pořád se sice snažili je předehnat no marně, vždy to dotáhli. Jistě že zásluhou Aomineho. Monika opět pocítila ten divný pocit, nebyl to začátek jejího záchvatu. Ucítila známou vůni, ženská voňavka. Little Gold dress.
„Blbost,“ zamumlala si pro sebe. Píšťalka ohlásila konec, remíza. Podupávala si, byla čím dál tím víc nervózní. Oba dva týmy se uklonily, viděla, že si Aomine a Takao vyměnili nehezké pohledy. Jen si povzdychla, opět ji do nosu udřela ta vůně.

„Ahoj! Moniko, tady!“
Ty česká slova, ten hlas a vůně.
„Veronika,“ podívala se na druhou stranu tělocvičny. Stála tam, ruce přes zkřížené přes prsa, její dlouhé blond vlasy a světlemodré až šedé oči upírající se na ni. A ten úsměv. Arogantní úsměv, který tak moc nesnášela. Mířila si to teď k ní, myslela si, že Monika odejde. Ovšem ten pocit, který celou dobu měla, a táhl ji sem, jí to teď nedovoloval a říkal „Běž za ní.“
S klidným krokem, šla naproti Veronice, jen na okamžik se v jejích očích mihl náznak znepokojení. Střetli se uprostřed hřiště mezi oběma týmy. Lidé si začali šuškat, uvědomili si, kdo tam stojí. Kdysi spoluhráčky, jedny z nejlepší hráček florbalu a teď jen jedna z nich teď měla slávu a obdiv. Jméno Monika, mělo taky ve florbalu pořád určitou váhu, ale teď… Nehrála a lidé už o ní tolik nemluvili.
„Ale… copak teď děláš? Že by to byl nosič vody pro basketbalisty?“ usmála se ještě víc.
„Jak vidím, tvoje arogance nezná mezí, co Veroniko?“ Oba dva týmy na ně hleděly, nerozuměly jim. Monika však vzápětí začala opět mluvit japonsky, doufala, že aspoň pro jednou ji umlčí, i když si uvědomovala, že když je tu, tak to nebude jen tak.
„Myslím, že ti nejen porostly vlasy, ale i nos,“ řekla mile.
„Oo… snažíš se mě urazit… Musíš se snažit víc, Mono.“ Zarazila se, když jí odpověděla japonsky. Vzápětí na to zaťala pěsti. Naštvalo jí to, myslela si, že jí snad teď vrazí jednu pěkně mířenou ránu do toho jejího pěkného obličeje. Něčí velká ruka ji chytla za zápěstí a vtáhla za sebe.
„Nechci být nezdvořilý, ale mám pocit, že tu nejste vítána,“ podíval se na ni a potáhl si brýle nahoru.
„A pro…“ nedořekla, když se totiž podívala na obě dvě strany ze dvou členů, sršela přímo zloba. Aominemu a Takaovi se očividně tón s jakým mluvila na Moniku, nelíbil.
„No… asi půjdu,“ usoudila.
„To bude nejlepší,“ řekl a otočil se na Moniku, která v ruce svírala tentokrát florbaloví míček. Aomine se usmál, věděl, co udělá. Veronika se už od nich pomalu vzdalovala, což Monice vyhovovalo.
„Hej! Veroniko, vracím!“ vší silou míček hodila. Trefila se, a to přímo do jejího nosu. Monika se na chvilku strachovala, jestli jí náhodou neublížila nějak víc. No sice jí tekla krev z nosu, ale jinak nevypadal, že by jí ho zlomila. Zvedla hlavu k Midorimu a střetla se s jeho naštvaným výrazem.

„ A to ten den pěkně začal,“ utrousila, když vyšla ven a obloha byla zamračená. Opět se šourala cestou, která vedla do školy. Rozpršelo se. Byl to přímo ukázkový průtrž mračen. Vyčerpaně doběhla do areálu školy a namířila si to přímo do tělocvičny. Byla dosti rozhozená z toho, že se tu objevila Veronika. Veronika, byla mladší než ona sama asi tak o necelý rok. No zápal pro hru měla stejnou. Ze začátku.  V pozdější době začala nesmyslně žárlit na to, že Monice šla hra lépe. Monika neměla přímo vrozený talent, no nadání na to ano. Tvrdě trénovala každý den po škole. Když k nim došla Veronika, začaly trénovat společně. Monika v ní viděla určitý potenciál a vzala si ji na starost. Po čase si mezi sebou vytvořily dobré pouto. Největší roli v tom hrála jejich empatie, neboť ve hře tyto dvě útočnice, byli nezastavitelný.

Nachystala si branku, kužely a začala s tréninkem. Něco jiného bylo to, když neodhlížela a radila holkám při tréninku, občas jim sice něco předvedla, no plně se do tréninku nezapojila. A teď, obíhala s míčkem kužely, napřáhla se, odpal. Branka. Opět si stoupla na začátek kuželů. Takhle to opakovala znova a znova. Po chvíli rozestavěla kužely jinak, mělo jí to připomínat protihráče, skoro před každým kuželem se zastavila, nedívala se na míček, jen na svůj cíl. Míčkem několikrát pohodila a vždy různým způsobem se kuželu vyhnula. Další branka.  Nasadila si sluchátka, odpila si ze své lahve a pokračovala.

Midorima chvíli přemýšlel, co to vůbec znamenalo. Ten výstup na hřišti, před tolika lidmi. Věděl, že Monika byla dosti přátelská, k Takaovi se vždy chovala slušně nebo i dokonce k němu se chovala dosti přátelsky a to i přesto, když ji naštval. Snažila se vždy krotit, no toto její chování vůbec nepoznával. I sám sebe v tento moment nepoznával, dobře nevěděl, proč nad tím tolik uvažuje. Když ji tam viděl, měl nutkavost jí, pomoc. Že by moje zdvořilost, proběhlo mu hlavou. Měl namířeno do tělocvičny. Musel si zatrénovat, dostat to… nebo spíš ji z hlavy, a když si ještě vybavil první polovinu zápasu, musel se stydět. Jeho horoskop to ovšem říkal.
Dnes budete mít štěstí, ale i smůlu. Pomozte dívce nouzi a v budoucnu se vám to vrátí.
„Dobře asi za to může ten horosk…“ nestačil nic doříct.  Průtrž mračen zastihl už i jeho. Během se snažil, co nejrychleji dostat do tělocvičny. Vlezl do šatny a převlékl se. Už na chodbě slyšel ozývat se nějaké zvuky, čím blíž byl dveřím tím, čistěji šlo slyšet, že někdo trénuje. Nikdy neviděl Moniku trénovat, to že občas házela s dobrou přesností na koše, nebylo nic s porovnáním, jak rychlá byla a s jakou přesností odpalovala míčky, když měla hokejku v ruce. Na to, co vidíval, když měli půlku tělocvičny oni a tu druhou zas ony, nikdy takto neběhala. Došlo mu to. Proto okřídlená.
Neběhala, ona přímo po té tělocvičně lítala, jako kdyby měla křídla. Ona sama to asi tak nevnímala.

Monika se postavila před jeden kužel, párkrát si míček nahrála. Zavřela oči, prudce se otočila, jako kdyby chtěla někomu přihrát, v ten moment je zas otevřela. V mžiku udělala několik kroků a vedle kužele míček vypálila přímo do brány. Midorima se zarazil. Bylo to něco neuvěřitelného. Monika začala lapat po dechu, její tělo jakoby ztěžklo a ona se lehce podlomila v kolenech. Pevně se opřela o hokejku a ztěžka oddechovala. Chraptěla, nemohla pořád popadnout dech.  Midorima hodil basketbaloví míč. Neměla potuchu, že tu je a že ji pozoruje. Hodila si míček před sebe a rozběhla se. Těsně před ní dopadl míč a ona odhodila od šoku hokejku. Dopadla tvrdě na zem a začala se chvět.
„Jsi v pořádku?“ doběhl k ní, no však, co v ten viděl v jejich očích, ho vyděsilo. Byla to čistá panika. Nevěděl, co tím právě vyvolal. Začala se strašně třást a po tvářích jí tekly slzy. Opět tu to bylo. Ten pocit. Midorima k ní natáhl ruku, no ona se kus odsunula.
„Ne-sahej - na  - mně,“ vykoktala ze sebe a ještě víc se rozbrečela. Midorima se však nedal odbýt, chtěl ji pomoc. Znova. Opět stejný výsledek. Prostě na sebe nechtěla sáhnout. Vydrala se znova na nohy, otočila se a chtěla utéct. Pevně ji k sobě přitáhl.
„Uklidni se! Musíš dýchat pomalu!“ vybavil si, jakou přednášku měla na psychologii, když profesor řekl, že panická porucha je nic. Docela ho zaujala, kolik věcí o tom věděla a profesor musel uznat, že se spletl. Když uslyšela jeho hlas, ztuhla, po její tváři pořád stékaly slzy, no něco ji uklidnilo. Starost. Jeho hlas zněl ustaraně, měl o ni strach. Monika k němu zvedla svoje modré oči a pomalu si rukou setřela slzy.

„Takže toto se ti stává i při hře.“ Monika měla hlavu položenou na jeho klíně.
„Jo.“ Strohá to odpověď. Byl však rád, že s ní něco po té dlouhé době, co mu ležela na klíně, dostal.
„Jak často se ti stává?“ Nastala chvíle ticha, uslyšel, jak si povzdechla, nechtěla mu nic říct. Ale teď musela.
„Takové záchvaty zas tak často nechytám… Pokud mě k tomu někdo nevyprovokuje,“ podívala se na Midorimu. Ten si posunul opět svoje brýle navrch.
„Hraješ vůbec v zápasech?“
„Hraju, ale jak pocítím, jen sebemenší náznak, hned se dám vystřídat.“
„No a tady to… No co si tu předvedla, tak hraješ na zápasech?“ Snažil se změnit, téma. Byl si vědom toho, že ještě teď doznívají zbytky záchvatu.
„Jak kdy, neměla jsem šanci to nikdy v praxi vyzkoušet… Jsem samouk,  tohle nikdo nezná a nevím, jestli je to možné provést v praxi,“ posadila se a v jejím hlasu šla slyšet úleva. Cítila, jak se konečně uklidnila, všechen ten stres opadal.
„Zkouším různé věci na těch kuželech a ty, co jsou podle mě možné udělat, trénuji dokola.“
„ Jak se to vlastně hraje?“
Ta otázka ji docela překvapila. Midorima se zajímal o florbal?
V klidu vstal a vzal jednu z hokejek do ruky.
„Stojíš u toho, jak kdybys hrál golf. Musíš si trochu nakročit a lehce pokrč kolena… Přesně tak a teď… nechci být neslušná, no krapet vystrč zadek.“
Jen co to dořekla, Midorima  se na ni pohoršeně podíval.
„Co?!“
„Hluchý nejsi… Počkej, ukážu ti to.“
Monika se postavila naproti Midorimu a ten se snažil to napodobit. Ovšem hokejku, kterou měl, byla krátká. Nikdo nepočítal s tím, že by si to někdo chtěl z basketbalistů vyzkoušet.
„Jo, docela to ujde.“
Položila míček mezi ně.
„Hra,“ křikla a sebrala automaticky míček, rozběhla se pro něj a Midorima za ní. Snažil se jí nějak zabránit, aby nedala branku. To, že to hrál úplně mimo pravidla, jí očividně nevadilo. Přece jen to hrál po prvé a neznal ani pravidla. Byli kousek od brány, Midorima pozoroval míček, ale když zvedl oči, všiml si, že Monika z něj nespouští oči. Věděla přesně, co dělá a tak nepotřebovala sledovat míček. Teď, prolítlo jí hlavou.
Přesně ten pochyb, co tu dnes trénovala, chtěla vyzkoušet. Netušila ovšem, že ji Midorima zachytne hokejkou nohu. Tvrdě dopadla na zem.
„Shin-chan, to byl faul. Nemůžeš tím kosit lidi.“ Midorima ji pomohl na nohy a jeho omluvný výraz mluvil za vše.
„Dobrý?“ zeptal se a podal jí kapesník
„Jo, zažila jsem horší pády,“ usmála se, když si tím kapesníkem utírala krev z nosu. Dost vyděšeně na ni hleděl, ba taky ne, když jí teklo tolik krve a nechtělo to ustat. Pak se jeho výraz změnil, jako by nad něčím přemýšlel.
„Aomine o tom, tvém problému ví?“ 
Ta otázka jí dosti překvapila, no musela uznat, že mu to fakt pálí. Věděla, že odpověď zná, ale přesto.
„Ne… neví to… Je to má soukromá věc, uznávám, kdybych před ním chytla záchvat, nemám ponětí, co by se dělo. Jedna věc, je když omdlívám a ta druhá, když mám ten brečící záchvat.“
Povzdechl, jo tuhle odpověď čekal.
„Kdo o tom všechno vůbec, ví?“ docela ho zajímal fakt, komu se Monika svěřila.
„Já, ty a část profesorů, zbytek ví, jen, že mám zdravotní problémy, a kdyby se něco stalo, mají mě nechat na pokoji … Jo a taky ředitelem, toť vše,“ odpověděla s klidem a posadila se na zem.
„Čekal jsem, že o tom ví víc lidí, nebo spíš… že o tom bude vědět tvůj tým…“
„Ani ony to neví, Shin-chan… A prosila bych, aby to tak zůstalo.“

1. kapitola <--- ---> 3.kapitola