Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola devátá

Fíha, takže devátá kapitolka, no pomalu a jistě se blížíme do finishe...
Máme sice před sebou ještě tak tři, čtyři kapitolky, ale i tak... :'( :D
Doufám, že se vám bude kapitolka líbit... 
Upozorňuji, že v této kapitolce to bude trochu víc odvážnější takže, kdo to nemusí, takto přeskočte.
 Pěkné počteníčko! :3
*Hmmm... zelená! :3 *

Trénink, škola, dohánění učiva plus nové učivo. Monika se opřela o opěradlo židle. Midorima seděl na proti ní a učil se. Poslední dny spolu trávili dost času a to hlavně kvůli učení. Pomáhal jí, aby vše stíhala. Zaklonila hlavu dozadu a dívala se z okna ven, Midroima zvedla zrak od učebnice a podíval se na ní. Šlo na ní vidět, že toho má plné zuby.  Týden uběhl, jako voda. A ona na učení neměla ani pomyšlení. Věděl, že přemýšlí nad zápasem, který je čeká. Tento zápas a jsou jasný účastníci  Florbalového mistrovství Japonska.

Stala se jedna pro ni nemilá věc, i když zápas vyhrály, museli hrát další. Jiný tým měl totiž stejný počet výher, jako měly ony.  Trochu ji to trápilo, myslela, že konečně bude mít čas trénovat a uspořádat nějaké soustředění. Winter cup se totiž spojil s Florbalovým mistrovstvím Japonska. Bylo to poprvé v historii, mrzelo ji, že je neuvidí hrát kluky basketbal. Přece jen jí za poslední dobu přirostli k srdci.

Monika se rovně posadila a podívala se do učebnice a protřela si oči. Už nějakou dobu pociťovala, jak jí pálí. Midorima s ní nespouštěl zrak. Její oči jezdily s řádku na řádek. I on si toho všiml.

„Měla by sis zajít k očnímu,“ konstatoval a ona na něj upřela jeho modré oči. No nevypadalo to, že by ji to nějak nadchlo. Přece jen na dresu měla číslo šest a ještě si bude pořizovat brýle. Když se nad tím zamyslela, uvědomila si, že se rovnu mohla jmenovat Midorima. Monika se zatvářila krapet znechuceně. Ne to nemohla dopustit. Neměla proti němu nic, vždyť ji přitahoval, ale vše s mírou.
„Nepotřebuji brýle, jen poslední dobou koukám furt do učebnic, jsem unavená,“ zavrčela, byla dosti podrážděná. Midorima na její tón hlasu nějak nereagoval, přece jen už si na ty její nálady za ten týden zvykl. Znovu si promnula oči a nechala je chvíli zavřené. Povzdechl si, byla tvrdohlavá.
„Takže se půjdeme projít, neboť u toho za chvíli usneš,“ řekl dosti pevným hlasem a opět upřela zrak jeho směrem. Věděla, že s ním nebude o tom diskutovat. Sbalila si pár věcí, převlékla se a mohli jít.

Bylo to poprvé, co si spolu takto vyšli. Nikdy před tím, tolik času spolu netrávili. Zvykla si, že u něj občas přespal a taky snesla fakt, že sdíleli spolu jednu postel. Občas se jí v ten moment hlavou honily dosti nevhodné myšlenky. No musela sama sebe přemlouvat, že to není vhodné. Nechtěla nic pokazit. Stal se pro ni oporou a někdo, s kým mohla konečně diskutovat i o věcech, které jí baví. A docela si zalíbila i jeho proslovy o horoskopech a šťastných předmětech. Musela uznat, že se jí jeho hlas moc líbil. Zněl tak zvučně a taky když ho slyšela, vždy ji to uklidnilo.

Midorima se zastavil před obchodem a podíval se na ni. Momentálně koukala, kde jsou. Neznala to tu, zmateně se podívala na Midorimu. Měla divné tušení, že jen přece má něco v úmyslu. Chytl ji za zápěstí a vtáhl ji dovnitř budovy. Prošel několika uličkami, kde byli různé obchody s oblečením, jak sportovní tak i všední. Zastavil se až před…
„Řekla jsem ne…“
Neposlouchal ji a vtáhl ji tam. Pozdravil se s prodavačkou a ta se na Moniku mile usmála. Ta však vyděšeně pozorovala, co se bude dít. Vyšetření a žvásty o tom, co má se zrakem.
„Není to nic závažného, jen unavené oči,“ řekla mile mladá sestřička a Monika se ušklíbla na Midorimu.
„Akorát asi dáme brýle na čtení. Asi často trávíte čas koukáním do knih, že?“
Tentokrát to byl on, kdo se ušklíbl, nebo spíš se vítězoslavně usmál. Monika neměla ponětí, jak to poznala. Poslední dobou nedělala nic jiného. No, ale jak se culila na Midorimu to ji vytáčelo. Chytla Midorimu za ruku a táhla ho k regálům, kde měly brýle na čtení.
„Ne,“ zašeptala, když ji Midorima  začal pomáhat vybírat brýle.
„Tvoje oči potřebují odpočinek a zkus namítnout, že přestaneš, koukat do knih a učebnic.“
Pousmála se a přejížděla očima po brýlích. V životě by jí nenapadlo, že bude muset nosit brýle, i když jen na čtení. Zadívala se na jedny. Drcla do něj loktem a Midorima se k ní otočil, prstem ukázala na zelené brýle. Byly vysoko a nedosáhla na ně. Midorime je sundal a rovnou jí je nasadil. Když se k ní skláněl, měla ho zas chuť políbit.
„Nadrženče,“prolítlo jí hlavou.
Midorima se pousmál, vidět ji v brýlích bylo komické, no ovšem musel uznat, že vypadala tak dospěle.
„Vypadáš jak profesorka,“ řekl trochu posměšně a ona se na něj přísně podívala.
„Takhle se s profesorem nemluví,“ řekla a jen letmo ho políbila. Midorima se odtáhl. Vypadal dost nejistě. Přece jen to bylo na veřejnosti.
„Tady ty beru,“ zakřičela na sestřičku, která ten malý incident viděla a mračila se.

Monika si brýle schovala, jen co vyšli z obchodu. Rozhlédla se. Spousta lidí ji znervózňovala a tak se okamžitě přitiskla k Midorimovi a pevně sevřela rukáv jeho bundy. Stačil jeden jediný pohled do jejích modrých očí a věděl. Držela se ho celou cestu. Neměla ponětí, kam ji to vedl. A celkem jí to bylo jedno, hlavně pryč od těch lidí.
„Kavárna,“ překvapilo jí, že ji zavedl právě sem. Když přišla obsluha a ta dívka se na ně pěkně culila, uvědomila si, jak to asi vypadá.  Objednali si, no ale její výraz mu nedal.
„Co je?“
„Vypadá to jako rande,“ utrousila tiše a Midorima si posunul brýle výš. Položil ruce na stůl a opřel se. Jeho pohled působil tak neobvykle. Nic nenamítal. Pocítila ten zvláštní pocit v břiše.
Právě ji Midorima Shintarō naznačil, že mají spolu rande. Tohle vážně bylo jiné, než to co měla s Daikim. V hlavě kolikrát přemítala o tom modrovlasém  muži, ovšem jen, co začala, po chvíli zas skončila. Necítila už takový strach, pomalu to z ní vyprchalo. Brala mu mobil a odepisovala na jeho textovky, které se nesly v starostlivém duchu. Chtěl vědět jak je na tom.

Jen, co donesli jejich objednávky, se pustila do dezertu. Tiramisu. Jak ona tento dezert milovala. Jen, co si kousek nabrala a vložila do úst. Málem se rozpustila blahem. Neměla ho dlouho. Pořád ji pozoroval a zkoumavě na ní koukal. Viděl ji už několikrát, no ovšem měl pocit, jako by ji kolikrát vůbec nepoznával.

Monika se na něj podívala, když si chtěla dát další soustu a úplně ztuhla. Nedívala se přímo na něj, ale za něj. Otočil se. Byl tam její bratr a…
„Murasakibara?“
Fialovovlasý mladík se na něj podíval a znuděně přikývl hlavou.
„Jej, čau sestři.“
To, že by poznala dalšího člena ze zázračné generace, by pro ni nebyl až tak velký šok. No vidět svého bratra jak s tím klukem sedí u jednoho stolu a v klidu si s ním povídá a u toho se cpe, to na ni bylo trochu moc. Nevěřícně je pozorovala. Daniel na ní mávl rukou, ať jde k nim. Neochotně opouštěla svůj dezert a přišla k jejich stolu.
„Chtěl bych ti představit moji sestru Moniku, je to florbalová hráčka… Moniko, toto je Murasakibara Atsushi,“ řekl mile, mladík se neochotně postavil a podal ji ruku. Ta jeho výška ji překvapila. Byl vyšší než její bratr, který měřil dva metry a jeden centimetr. 
„Těší mě,“ řekla a snažila se nevypadat vyplašeně. Zaskočilo jí to. Nečekala, že potká dalšího člena. Teď už poznala všechny osobně.

Jen, co ji pustil ruku, se opět posadila k jejich stolu. Podívala se na tiramisu, které už měla skoro snědené. Podívala se na číšnici a ukázala, že chce ještě jedno. Potřebovala si obalit nervy. Midorima nevypadal až tak rozladěně. To jen ji tady tyto překvápka vždy tak nesmírně rozladili. Na to, jak vypadala, působila drobně. Ovšem, když viděl kolik je toho schopna sníst, nechápal. 
„To máte, jako rande?“ otočil se na ty dva Daniel, kterému hrál na tváři velice pobavený úsměv. Midorima se na něj otočil, ale nic neřekl. Monika se začervenala. To bylo jasné Ano, máme rande.

Chtěl o Monice vědět víc, přece jen neměl, kdy se jí zeptat, co ji baví. Jaké má koníčky mimo florbal. No prostě měl nutkavost to o ní zjistit, co nejvíc. Zaujala ho a on chtěl vědět proč. Na cokoliv se zeptal, na to mu mile ráda odpověděla. Ta atmosféra byla příjemná. Cítila se opravdu uvolněně, to napětí, které mezi nimi nastalo, když ji naznačil, že to vlastně rande je, bylo rázem pryč. I ona měla na něj několik otázek, takže i ona se ptala a Midorima ji tedy též odpověděl. Zjistit, že Midorima studuje ve volném čase medicínu, ten fakt ji dost zaskočil. Představa Midorimi jako doktora, pousmála se. Vzpomněla si na to, jak ji v šatně ošetřil a převázal její sedřená žebra. Jo teď to dávalo smysl.

„Bylo to moc fajn,“ řekla a opřela se o stěnu, když dorazili k ní do bytu. Souhlasně přikývl, na chvíli uhnul pohledem, no nakonec přece jen neodolal. Rukou ji zajel do vlasů a přitiskl k ní jeho rty. Byl to impuls. Chytla ho za ruku a dala si ji na svůj bok a obejmula ho kolem krku.  Pevně ji chytil kolem pasu a přitiskl ji k sobě.  Musela stát na špičkách, i když se k ní skláněl. Tak strašně sladce chutnala. Nemohl přestat. Odtrhla se od něj, dobře si uvědomovala, kam toto směřuje. Snad poprvé v životě si nebyla jistá, jestli to chce nechat zajít až tak nedaleko. Nechtěla nic pokazit ani uspěchat.

Hlavou se jí honili zvláštní myšlenky. Hlavně typu, budu se mu vůbec líbit? Přece jen na svoje jizvy, které si odnesla ze zápasů, moc hrdá nebyla. I přesto, že byly malinkaté. Její pochybnosti byly rozehnány v moment, co ji chytl a zvedl. Okamžitě mu dala nohy kolem jeho pasu. Toto nesnášela, když ji takto někdo zvedal a ona byla nepřipravená.  Nesl jí do jejího pokoje. Položil ji na postel. Jeho ruce se opírali o matraci vedle její hlavy a jeho smaragdové oči se do těch jejích modrých přímo až vpíjeli.
„ A ty si prý nadržená, jo?“ ozvalo se její vnitřní já a ona se nad tou poznámkou pousmála. Její ruka zabloudila k jeho zeleným vlasům. Milovala ten pocit, když takto projížděla prsty něčí vlasy. A o to víc, to měla radši, když to byla osoba, kterou měla ráda. Hodně moc ráda.
„Kdo si a co jsi udělal s mým zdrženlivým Shintarō?“ musela se zeptat, prostě jí to nedalo. Midorima se sklonil k jejímu uchu.
„Takže tvým?“ jeho tón hlasu zněl tak tajemně. Neuniklo mu to slovíčko, mým. A ani to, jak se zachvěla, když to vyslovil. Na chvíli se postavil a sundal si bundu, kterou měl pořád na sobě. Začalo mu v ní být horko, natáhl k Monice ruce a ona je chytla. Postavila se, i ona měla na sobě kabát, přece jen venku už začalo být chladněji. Překvapilo ji, že s tím vůbec začal právě on. Vůbec si nedokázala představit, že tento mladík by mohl mít někdy v minulosti přítelkyni a dokonce s ní spávat. On horoskopy posedlý, kterému přišlo skoro vše nevhodné. Ovšem stylem jakým se jí dotýkal a pomalu jí zbavoval každého kousku jejího oblečení a mezi tím ji, jeho ruce dokonale zkoumaly. Jí přesvědčil o tom, že to nedělá poprvé. Což ji udivovalo a to si z něj dělala legraci, že mu ukradla první polibek. I možná to byl důvod, proč byl tak zdrženlivý. I ona si prošla několika špatnými vztahy. Ovšem když ji projel vlasy a přitáhl si ji k dalšímu polibku. Už na to nechtěla dál myslet. Chtěla si tuto chvíli vychutnat do jediné vteřiny.

Midorima ji přitlačil k posteli a povalil ji na ni. Nevěřila by, že je něco takového schopný. Přitiskl své rty na její krk a polibky snižoval.  Bylo to tak… jemné. Jeho ruky zkoumaly každou část jejího těla. Pevně sevřela látku přikrývky, když ucítila polibek na svém stehně. Jeho ruce a ústa jí doháněli k… příjemnému šílenství. Chytla jeho tvář a přitáhla si ho k polibku. Jestli si v jeho přítomnosti připadala malá tak teď byla miniaturní.  Něco se v ní sevřelo. Nebylo to ovšem zlý pocit, ale naopak. Jeho tělo se k ní přitisklo. Mezi jejími pevně sevřenými rty jí unikl sten. Líbilo se jí to. Moc.
I přesto jak byl vysoký a stavěný, oproti ní se spolu dokonale sladili. On byl přesně to, co ona potřebovala.

Ležela vedle něj a spokojeně oddychovala, on ji však nechtěně sebral její přikrývku. Chtěla ji nahmatat, ale nedařilo se. To jak její ruka šmátrala po matraci, upoutalo jeho pozornost. Vzbudila ho, když se otočila, aby našla svoji přikrývku. Posunul se k ní a přitiskl si ji zády k sobě. Spokojeně se zapřela o jeho hruď. To teplo, které z něj sálalo, bylo vážně moc příjemné.
„Studíš,“ utrousil a políbil ji do vlasů. Usmála se. Jestli si myslel, že studí tak to na své pokožce necítil její ruce. Otočila se k němu a neopouštěl jí ten zvláštní úsměv. Přiložila mu svou ruku na záda. Od šoku se k ní ještě víc přitiskl.
„Ty… Malá…“  Zamračila se, neměla to ráda a on si to moc dobře uvědomoval.
„Ty moje malá florbalistko,“ zamumlal a ona se na něj udiveně podívala. No nakonec se spokojeně usmála a opřela si hlavu o jeho hruď. Snažila se znovu usnout.

Nechtělo se jí tak brzo vylézt z postele. Byla neděle, měla právo na to ležet v posteli déle. Midorima měl, ale jiné plány. Chtěl ji znovu někam vytáhnout, na to jak byla dlouho v Japonsku, to tu moc neznala. Přece jen Aomine nebyl typ, co by se šel někam projít. Lhal by, kdyby si nepřiznal fakt, že by se mu nelíbilo pomyšlení na to, že by se svou malou florbalistkou strávil delší čas v posteli. Chvíli nad tím uvažoval, ale zahnal to. Přece jen zítra byla škola a ona se zas musela učit, aby vše zvládla. Sklonil se k ní a políbil ji na krk, zamrčela a obmotala mu ruce kolem krku, chtěla ho stáhnout zpátky. Midorima si ji však k sobě přitiskl a zvedl ji do náruče. Až teď si uvědomila, že je nahá. Jeho tvář byla mírně červená a snažil se dívat před sebe než na ni.
„Pusť mě na zem,“ řekla tiše, byla v rozpacích. Midorima prošel i s ní dveřmi a mířil přímo do koupelny. Konečně ji postavil na zem.
„Půjdu po tobě.“ Monika se na něj zaculila, chtěl se otočit a jít pryč, pevně mu sevřela zápěstí. Věděl, co má v úmyslu a že ho jen tak nepustí.

„Kam jdeme?“ zeptala se, když už byli jen kus od centra.
„Potřebuji tenisky a Takao se na mě vybodl.“
„Já myslela, že většinou holky tahají své přítele na nákupy spodního prádla,“ usmála se nad svou poznámkou. Odkašlal si a ignoroval její poslední slova.  Sportovní obuv. Midorima si v klidu vybíral boty a i ona si uvědomila, že by asi měla začít přemýšlet o nových. Od začátku, co jsem nastoupila, chodila v těch samých jak na tréninky, tak na zápasy a taky podle toho ty boty vypadaly. Rozhlédla se a začala se procházet mezi regály, byla už to nějaká doba, co si naposledy kupovala značkové sportovní boty. Hledala dámské oddělení, byla ráda, že ho našla. Některé ceny byli hodně vysoké.
„No jo za značku a kvalitu se platí hodně,“ utrousila si pro sebe. Nevšiml si, že zmizela a o to víc ho znervózňovalo, že jí nemohl najít.

V klidu si vybírala boty, nemohla si vybrat. Když už se jí líbily a byly pohodlné, neměly její velikost. Zoufale se očima šmejdila od jedné botky ke druhým a ani si nevšimla, že ji někdo pozoruje.
„Vybíráš?“ škubla sebou a prudce se otočila na mladíka.
„Kise, to mi nedělej,“ chytla se za hrudník, bylo to vážně nepříjemné.
„Promiň, nechtěl jsem… Tady si moc nevybereš, zkus jiný obchod s obuví.“ Monika se pousmála. Věděla přesně jaký typ obuvi myslí.
„Ale já potřebuji boty na zápasy ve florbalu, takže sportovní obuv,“ řekla mile a Kise na ni zmateně hleděl, asi mu uniklo při jejich prvním setkáním, že dělá nějaký sport.
„Tak tím bych ti doporučil, zkus obchod se sportovní obuví, přímo pro ženy. Je to o pár ulic dál, jestli chceš, doprovodím tě.“ Monika si skousla ret, přímo za ním se totiž tyčil Midorima a ona se začala pomalu a jistě smát. Kise se nechápavě otočil.
„Midorimacchi, ahoj,“ upřel na něj svoje zlaté oči a jeho výraz ho značně vyděsil.
„Já tu jsem s ním,“ vysoukala ze sebe, nemohla se přestat smát. Midorima si o něco výš posunul brýle a upřel svoje oči na ni.
„Měla jsi říct, že potřebuješ taky boty.“ Přímo ukázkově ignoroval Kiseho pozdrav. Ten jen poodstoupil, aby se mohl Midorima dostat k Monice.
„Mě to hned nenapadlo, to až když sis vybíral boty,“ řekla klidněji, konečně se přestala smát.
„Jinak Kise má pravdu o kus dál je obchod se sportovní obuví pro ženy,“ řekl a otočil se na Kiseho a v jeho očích se zalesklo cosi zvláštního. Jako by se bál, že by mu ji mohl Kise vzít.
Žárlil.
Pousmála se a chytila ho za ruku.
„No pokud sis vybral, tak se tam můžeme zajít podívat a pak se vrhneme na…“ odmlčela se a zvedla hlavu k Midorimovi „ TO… učení.“

8.kapitola <---  ---> 10.kapitola