neděle 24. ledna 2016

Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola osmá


Tak konečně jsem dokončila nejdůležitější collaby, které jsem měla ohledně klanu. Ještě jeden dělám... :) No, ale ten je párový, takže ten počká! :3
Za další mám novinku, moje dokonalá sestřenka mi vybírala dárek k narozeninám a tak mi řekla vyber si,co chceš na mangashopu a taky si vyber, co chceš za obrázek, který budu malovat. Půjde o ní a Griffitha, který je z anime Berserk.. Takže to byla jasná volba plakát, kde bude můj oblíbenec Midorima (no a je tam i Takao a Miyaji... ty mám ráda taky) a taky znovu řetízek se znakem Uchiha-klanu, který jsem minulý rok ztratila na Hanáckých slavnostech a už ho nenašla... :/
Dobře dost keců, měla jsem tak strašně dobrou náladu, že jsme prostě dokončila tento díl... :3
------

Omluvte opět moje chyby a pěkné počteníčko... :)
*Lepší plakát tam s ním nebyl, takže vyhrál... :D bezkonkurenčně* 


Monika se převalila v posteli a podívala se na postavu ležící vedle ní. Musela se pousmát nad tím, že večer protestoval. Nechtěl spát v její posteli, no změnil názor, když večer zjistil, že její pohovka je malá a dosti nepohodlná. A nakonec se přesunul k ní. Spokojeně oddechoval a vlasy mu padaly do tváře. Vypadal tak strašně spokojeně. I ona se tak cítila. Měl na ni vážně upokojující vliv.

„Ty ještě nespíš?“ zamrmlal a otevřel unaveně oči. Monika ho užasle pozorovala.
On je vzhůru.
„Nemůžu usnout,“ zamumlala do peřin. Midorima ji pohladil po vlasech a ona sebou škubla.
„Promiň, zapomněl jsem.“ Přišlo jim to velice zvláštní spát takto vedle sebe. Po tom, co se jim včera stalo a co si musela vytrpět se to neskutečně moc, zkomplikovalo. Znova se zadívala na Midorimu, při pohledu na jeho zraněnou tvář se Monice vybavil znova Aomine. Zabořila hlavu do peřiny.

Vybavil se jí jeho výraz než s Momoi odešli. Šlo na něm vidět, že ho to mrzí, že to nechtěl. Věděla, že to nechtěl udělat. Ovšem její pocity to nedovolovali. Pořád měla Aomineho ráda, ale bála se. Když došli, jediné, co si vybavila, bylo to odstrčení a tma. Když seděli a on se jí omlouval, pořád dokola se jí hlavou honil tento výjev.

Ucítila jeho prsty na svých zádech. Jemně ji hladili, sevřela peřinu a pocítila, jak jí hoří tváře.
„Přestaň dumat a spi,“ zamrmlal a otočil se k ní zády, Monika zvedla hlavu a otočila se k němu.  Naklonila se k němu.
„V tvojí přítomnosti to fakt není možný,“ zašeptala mu do ucha a jemně se mu rty otřela o ucho. Midorima otevřel oči a posadil se, ale to už Monika spokojeně ležela zavrtaná v peřině. Projel si rukou svoje vlasy a zadíval se na ni.
Vážně, to v tvé přítomnosti nejde, prolítlo mu hlavou. Usmívala se, znovu si lehl a zadíval se na strop.
Provokatérka.

Zvonění budíku vzbudilo oba. Mžourala po pokoji a Midorima šmátral po stolku. Hledal svoje brýle. Cítila napětí, které v ní rostlo. Po týdnu musela do školy. Vydechla a šla se převléknout a nachystat něco na snídani.
„Půjdu se osprchovat,“ zamrmlal Midorima. Přikývla, když kolem ní prošel. Pořád se jí hlavou honily různé myšlenky. Veronika, Aomine, škola, zápas… Pomalu a jistě tomu začala opět propadat. Posadila se s čajem ke stolu a snažila se myšlenky zahnat. Dařilo se.

Nebylo to poprvé, co šla s někým do školy, ale i přesto to bylo zvláštní. Ulevilo se jí, když došli do třídy. Posadila se do lavice a pocítila, jak jí propalují pohledy jejích spolužáků. Vlastně nevěděli, jak je na tom. Řediteli napsala, že je v pořádku, ale že se necítí na to, aby šla do školy. Do třídy vstoupil Takao a jeho pohled okamžitě upřel na ni. Rozzářil se jak vánoční stromeček. Rychlými kroky k ní došel, stihla se jen postavit a on už ji objímal. Zarazila se. Věděla, že jim na ní záleží, ale až teď si uvědomila jak moc. To, že je ve škole, se rozkřiklo dosti rychle. K nim do třídy nepřicházeli jen její spoluhráčky, ale i chlapci s basketbalového týmu. Tolik objetí v životě nezažila. Každý se jí vyptával na různé otázky. Hlavně ohledně jejího zranění na hlavě a žeber.

Midorima to se zájmem pozoroval. Nespouštěl jí totiž z očí, hlídal ji. Monika se konečně posadila, začala totiž hodina a oni taky museli na tu svou.  Všem profesorům se s klidem omluvila za svou nepřítomnost a oni ji zatím nechali. Midorima si však nebyl jist, jestli je úplně v pořádku, někdy během hodiny se začala třást a dokonce si několikrát otřela tváře. Dokázala však sedět celou hodinu ve třídě, aniž by někoho vyrušila.

O obědové přestávce mu zmizela, chvíli si myslel, že šla domů. Vytočil její číslo. Zvedla to.
„Jsem v hudebně,“ ozvalo se z telefonu a opět zavěsila. Midorima se zarazil.
Vážně řekla v hudebně.
Midorima došel ke dveřím hudebky a chvíli stál před dveřmi. Neopovážil se vkročit. Hrála nějakou skladbu. Neznal ji. Překvapilo ho, že umí hrát na klavír. Tato mladá žena, byla doopravdy jedno velké překvápko.  Až když dohrála, vkročil dovnitř, setkala se s jeho překvapeným výrazem.
„Ty umíš hrát?“
„Ano, chodila jsem na pedagogickou a tam byl klavír povinný,“ řekla s klidem a začala hrát další skladbu, kterou znala z paměti. Midorima ji poslouchal, přemýšlel, čím by ho mohla ještě překvapit.
„Mohu?“ Monika si odsedla a on zasedl za klavír a spustil. Tentokrát byla překvapená ona.
„Takže taky hraješ?“ byla to spíš řečnická otázka, protože to, co předvedl, bylo hodně dobré.
„Ano,“ otočil se k ní a ona si ho zas přeměřovala.
„Řekni mi, co ti nejde?“ Midorima si popravil brýle na nose.
„Vařit,“ utrousil a Monika se snažila nesmát. Přísně se na ni podíval.
„Já to nemyslím, zle… Já jen… Taky mi moc vaření nejde,“ usmála se a Midorima se tentokrát usmál taky. Zvedl se a začal listovat mezi skladbami na klavír. Vytáhl jedny noty. Duet.
„Já nikdy s nikým nehrála… Za další nejsem profík, jak ty,“ řekla a svoje modré oči upírala na noty.
„No tak se to naučíš,“ oponoval jí a nechal ji, ať si to přehraje. Tu skladbu znal, nemusel se ji učit. Monika se pokoušela hrát, ale noty ji přišli dosti složité. Midorima ji musel několikrát napovědět. Mrzutě se otočila na něj a její oči směřovali na přívěšek na jeho krku. Pořád ho měl.
„Kdy mi ho vrátíš?“ namotala řetízek na jeden prst a lehce za něj zatahala. Vzhlédla k němu a usmála se. Ten pohled do jeho očí v ní probral touhu ho znova políbit.  Chtěla znovu cítit tu jemnost těch rtů, které včera pocítila. Pustila řetízek a chytla ho za školní uniformu. Přitáhla ho k sobě. Neprotestoval, to napětí, které se znovu mezi nimi tvořilo, už znali. Cítila jeho dech na svých rtech, ale v ten moment se rozrazili dveře. Oba dva se od sebe odtáhli, vyděšeně se podívali směrem ke dveřím.
„Monika-senpai, vy jste ve škole?“ vysoukala ze sebe Misao, která se snažila popadnout dech.
„Ano, jsem,“ řekla zmateně. Uvědomila si, že Misao nebyla ve škole, takže se o tom, že je tu dozvěděla teď. Misao se podívala na ty dva a na její tváři se objevil podezíravý úsměv.

Zrudla, když vydělala její úsměv. Midorima si posunul brýle na nose a snažil se ji ignorovat.
„Asi bych vás tu měla nechat o samotě, jak vidím je o vás postaráno, senpai,“ řekla a rychle za sebou zavřela dveře. Znovu se otočila na Midorimu a povzdychla si.

Konečně skončila škola a Monika zjistila úplnou náhodou, že po škole je trénink. Misao vedla tréninky, když tu nebyla. Monika si byla jista tím, že když je na chvíli měla Misao na starosti, byly v dobrých rukou.  Sama si byla vědoma, že Misao je dobrá, připomínala jí Veroniku. Ovšem ona měla něco, co Veronika ne.  A to empatii a dětinskost, kterou měla i Monika.

Děvčata se rozdělila do dvou týmů a začali hrát. Pozorovala je a několikrát musela do hry vstoupit, aby je upozornila na chyby. Přišli i basketbalový tým, z kterého měla pocit, že ji normálně hlídají. Od doby, co je sjela jak malé kluky, se k ní chovali tak zvláštně mile.

Seděla na lavičce, když něčí ruce, přikryli její oči. Velké dlaně, dlouhé prsty a ta vlně.
„Danieli, mohl bys ty ruky sundat, já nevidím,“ řekla a on se usmál. Zaklonila hlavu dozadu a usmála se. Viděla ho moc ráda.  Sedl si vedle ní a pozoroval, jak děvčata hrají.

Midorima je sledoval, vypadalo to, že spolu dobře vychází. Bavili se spolu a ukazovali směrem na děvčata a možná spolu i probírali strategii hry. Šlo vidět, že se vedle něj cítí svá, nejen podle úsměvu, ale to, co měla v očích. Znovu si ji prohlédl. Sklopil zrak, ucítil, jak mu hoří tváře. Očima přejížděl po podlaze a snažil se to potlačit. Ovšem jeho tělo reagoval úplně jinak. To už na něj bylo moc. Otočil se a mířil do chlapeckých šaten, kde byly sprchy.

Daniel se otočil jeho směrem, neušlo mu, jak se na ni díval. Celkově ho to zaujalo. Měl z něj zvláštní pocit. V tomhle svoji sestru nepoznával. Vždy měla štěstí na divné typy, no tohle bylo něco jiného.  Vlastně ho zajímalo, jak tento zelenovlasý muž hraje basketbal. Neviděl ho hrát, když pro ni přijela sanitka, jel s ní. Neměl moc ponětí, co se to stalo. No dozvěděl se, že v tom figuroval i on. Ale to jak se na ni díval, ho přesvědčovalo, že on v tom prsty nemá. Věděl, že je ze zázračné generace a tak měl strach, že to bude je další nafoukanec. 

Daniel byl dětinský a nikdy na sebe moc neupozorňoval. Snažil se pomáhat a díky basketbalu, začal se sebou něco dělat. Ještě před dvěma lety byl, jak koule. Co se setkal s partou dobrých lidí, kteří si občas šli zahrát basketbal, úplně se změnil. Ta hra ho úplně očarovala. Možná to bylo i tím, že našel dobré přátele, kteří mu pomohli a ne jen jemu, i jeho sestře. Věděli, že jeho sestra je na tom zle a on byl z toho špatný. Vždy, když přišli, měli pro ně vždy něco extra. Nějaký ten plán, co budou dnes dělat.

No pokud šlo o jeho sestru, neznal bratra. Nikdy neměli mezi sebou až tak dobrý vztah, vše se změnilo, až když začala mít záchvaty. A to v něm vyvolalo ochranitelský pud.  Nerad se byl, no vždy se s tím musel nějak vypořádal, když na to přišlo. Všechno ho naučili jeho kamarádi. I jeho sestru, aby se uměla bránit.

Děvčata dohrála, rozloučila se s Monikou a Misao neopouštěl její zvláštní úsměv. Daniel se na ni podíval a pak na svou sestru.
„Vypadá jako ty,“ konstatoval a Monika se začala nahlas smát. Občas stačilo, aby něco vypustil z úst a ona se takto rozesmála. Nevěřícně pokroutil hlavou.
„No takže jste na řadě, pánové,“ řekl a podíval se na tým basketbalistů. Jeho sestra mu řekla, že hrají dobře, ale že jim chybí ten sportovní duch, který měla ona, ale i on. Věděl přesně, co bude dělat. Podal Monice ruku, ta ji přijala a elegantně ji dovedl doprostřed hřiště.
„Tak moje sestra mi tu bude asistovat, no a…“ na chvíli zmlkl, neboť došel Midorima a stoupl si k týmu. Prohlédl si ho. Došlo mu to. Midorima nebyl totiž první, koho jeho malá sestra očarovala. Takže mu to až tak zvláštní nepřišlo. No, ale i tak se nad tím pousmál.
„No a úkol z ní, rozveselte moji sestru hrou,“ usmál se ještě víc, užíval si ty zmatené výrazy „Jinak říkejte mi Dan, nebo Deny…“  odešel z hřiště a jednomu z nich hodil míč. Sledoval je, jak přemýšlí.

Hoši neměli páru, tohle měla být zábava. Nikdo to moc nechápal. Zoufale se dívali na Moniku, s nadějí, že jim nějak naznačí.  Ta však byla neoblomná a nenaznačila nic. Po delší chvíli to Moniku přestalo bavit a začal se tvářit dost znuděně. Daniel převrátil oči v sloup a vytrhl mu míč z rukou, hodil ho své sestře. Ta ho s klidem chytila, no na tváři žádný úsměv.  Chytl ji a posadil si ji za krk, přešel až ke koši. Monika si jednou rukou zakrývala obličej, neboť se neudržela a začala se smát. Mohlo jí to napadnout, že udělá toto. Hodila míč do koše a postavil ji na zem.
„Tak schválně, nějaký další nápad.“ Opět žádná odezva a jen zmatené výrazy. Pokynul hlavu a Monika došla k nim, hodil ji míč a přikývl. Oba dva už toto měli nacvičené, kolikrát ji takto rozveseloval s jeho kamarády, když měla záchvaty. Začala driblovat, až se dostala k němu, chytla míč do rukou, v mžiku jí chytl za boky a vyzvedl jí k obruči. Míč prošel skrz. Opět se smála, no teď se nasmála jen ona, ale i on.

Midorima si začal uvědomovat, co to má za smysl. Oba dva to bavilo. Pomáhali si a i ona si díky němu mohla hodit smeč. I ostatní to pochopili, neměli s tím problém. Ten měl především Midorima, který to sice taky pochopil, no nějak si nemohl na to zvyknout. Pomáhat druhým, pracovat jako tým.
„Takže si ten zahrajeme, omluvte tohle strašidlo,“ poplácal Moniku po hlavě a ta se až tak dětinsky zatvářila, že nebylo možné uvěřit, že je starší než její bratr „Ona a pravidla… Chápete, ona žije pro florbal.“
To už chlapci nevydrželi a musela se začít smát. Tónem jakým to řekl, rozesmál každého. Midorima se však jen lehce pousmál. Nebyl to ten typ, co by se musel smát. Rozdělili se do dvou družstev a začali trénovat. Monika byla v týmu s Midorimou a Takaem, v druhém týmu byl její bratr ještě s dvěma hráči a kapitán Taisuke jim dělal rozhodčího.

Po delší době hraní, začali i protihráči vyzvedávat Moniku k obruči, jo byl to sice jejich koš, no ale vidět její úsměv bylo lepší než nějaká výhra, momentálně. A za další, bylo to takové posilování, sice navážila moc, no, ale i tak. Monika se s Midorimou dostala ke koši protihráče, vzhlédla k němu a Midorima uhnul pohledem.
„Hele, jestli ji teď nezvedneš tak tě praštím,“ zakřičel Miyaji a Midorima ji nakonec vyzvedl.

Jeho ruce jemně sjeli k jejím bokům a pevně ji chytil. U ostatních jí to až tak vzrušující nepřišlo, no u něj. Nemohla si pomoc, zrudla a její prsty pevně sevřeli míč. Zvedl ji a ona hodila. Lehce se jí vyhrnulo tričko, ovšem když ji dával opět na zem, odkrylo jí to její rány na žebrech, které měla od toho, jak přeletěla mantinel a spadla mezi náhradní soupeřovy hokejky. Popravila si tričko a podívala se na Midorimu. Ten se však zaraženě díval směrem na ostatní, Monika se podívala, kam se dívá. Všichni se na ně tak nějak divně dívali.

„Co je?“ vypravila ze sebe nejistě.
„Nic,“ ozvalo se sborově, Monika popadla míč a hodila ho po Miyajim.
„Takže nic, jo,“ rozběhla se k němu a zablokovala mu cestu k jejich koši.
„Hrajeme!“ zakřičel Taisuke. Celý zápas se nesl až moc dobrém duchu. Hlavně byla zábava, hoši chválili Daniela za jeho hody a smeče a on se občas až rozpačitě tvářil. Monika doběhla do půlky hřiště a Daniel ji zatarasil cestu, všichni byli obsazení. Zamířila a míč proletěl mezi rukama, jejího bratra. Trefila se.
„Měla jsem nejlepšího učitele,“ drcla do něj loktem, jako by zapomněl, že to pořád umí.

„Takže takto budete hrát, s úsměvem na rtech. A hlavně spolupracovat a vzájemně si pomáhat.“
„Tohle bylo dost fajn,“ utrousil Miyajin a ostatní jen souhlasně přikývli.
„Nechceš s námi trénovat?“ zeptal se Taisuke a Daniel na to přikývl.
„Tohle si nenechám ujít, jste fajn.“ Monika si sedla na zem a začala si míčem házet. Daniel se na ni otočil.
„Omluvte ji, tohle dělá, když ji nevěnuji dlouho pozornost,“ chytl ji pod ramena a odtáhl ji k lavičce. Takhle Moniku viděli poprvé, chovala se v jeho přítomnosti, jako dítě. Jejich výrazy však upoutali Daniela, věděl, že Monika se u něj chová jinak.
„Ona je, moje starší sestra a taky se tak umí chovat, je inteligentní, milá, sebevědomá a taky lidem umí mluvit do duše, ale občas to na ni přijde a chová se jak pětileté dítě.“
„To známe. Promlouvat do našich dušiček jí jde,“ utrousil Takao, při vzpomínce, jak je sjela jak malé kluky se málem studem propad do země.
„Tichoučko bráško,“ zavrčela, ovšem jen na oko.


„Další zápas hrajete až za dva týdny,“ zakřičel za nimi Takao, když s Midorimou a Danielem odcházeli ze školy. Monika se zhluboka nadechla.
„No potěš,“ zabrblala.
„To zvládneš,“ položil jí ruku na rameno.
„To je moje sestra,“ přitáhl si ji k sobě majetnicky Daniel. Pevně ji objal.
„Pust mě,“ zakřičela do jeho mikiny a Daniel ji pustil.
„Jestli mé sestře ublížíš, jak tam ten… Tak si mě nepřej,“ tónem jakým to řekl a výraz, který měl, napověděl, že v tomto si srandu nedělá. Monika se na něj naštvaně podívala.
„A s tímto přístupem mám mít přítele, že jsem tě sem vůbec zvala.“
 „Ale no tak, dělám si srandu,“ zarazil se, jí to směšné nepřišlo „Dobře no, ale nedovolím, aby ti zas nějaký blb, ublížil.“
„On není blb… Je to po dlouhé době, co jsem našla někoho, kdo je chytrý a dá se s ním docela normálně bavit,“ zarazila se, protože cítila na svých zádech Midoriho překvapený výraz. Otočila se na něj, to co jí teď v hlavě přímo šrotovalo, byla směs pocitů a myšlenek, směřující právě na něm. To, co se o něm dnes dozvěděla, ji teď právě díky svému bratrovi donutilo, přehodnotit pohled na něj. Měli stejné zájmy a k tomu to vypadalo, že ho to baví, mohla to s ním sdílet. Tohle přece chtěla.
„Omlouvám se, jen jsem chtěl vědět, co vy dva spolu máte,“ řekl Daniel, když se ti dva navzájem propalovali pohledem. Oba dva se na něj zmateně podívali.
„Ale nedělej, všichni to viděli, jak to mezi vámi jiskří na hřišti,“ řekl s klidem, Monika sklopila zrak a Midorima si nervózně popravil brýle. Oba dva byli dosti zaskočení. Museli však uznat, že to, co řekl, byla pravda. I oni to cítili.

„A co se týče Veroniky,“ Monika zvedla hlavu, při tom jméně měla chuť vraždit „ tak doufám, že ten její arogantní úsměv zničíš. A je mi jedno, že na to použiješ i svoje eso rukávu…. A nemyslím tím zónu,“ zdůraznil ty poslední slova Daniel, protože se nakonec, přece jen dozvěděl, kdo v tom hrál tu nejvyšší roli. Midorima se podíval na Moniku, která se netvářila zrovna nadšeně.

„Přece jen basketbal není jediná hra, kde jsou různé „schopnosti“, které člověk v sobě najde,“ řekl a usmál se na Midorimu.

9 komentářů:

  1. Páči sa mi vzťah Moniky a Daniela :] fakt sa o ňu stará a bolo to zlaté :]
    Tá uvodná scéna s Midorimom bola tiež ňu ňu ňu. A ako na ňu dával v škole pozor som tiež veľmi ocenila :]
    Tak...som zvedavá na tie schopnosti :] a ako si to premyslela :] rada si to prečítam :]
    Tak sa drž a pekne píš :]

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. AAA zabudla som poznamenať, že sa na Griffitha teším, teda, ak nám ho ukážeš, lebo on je taká moja slabosť z toho anime. A teší ma, že ho niekto pozná :D aaaa dúfam, že plagátik ti bude zdobiť pekne izbičku :]

      Vymazat
    2. Děkuji moc moc... :3 No jo to s bráškou se mi psalo snadno, protože svého bratra znám moc dobře! :D sice občas překvapí, ale ... :D prostě moje kulička to je! :D takové ústřední topení... :D
      A jsem ráda, že se ti líbilo, že na ni dával pozor přece jen Midorima viděl, jak mizerně na tom byla... Takže mám pocit, že by asi každý na jeho místě dávalo pozor! :)

      A to je jasný, já a nepochlubit se! :D určitě to bude na DA.. :) i na Fb... :)Akorát, já Berserk neviděla, jen nějaké Amv, takže to bude hlavně o tom, že mi bude pomáhat strýček google! :)

      Vymazat
  2. Veľmi pekný diel to bol :))) Medzi Monikou a Midorimom to naozaj iskrí a teraz to už vidia aj všetci naokolo, čo je super, lebo presne to som chcela :P Tá scéna s Misao sa mi veľmi páčila, bola podarená :D Misao je najväčši MidoMomo shiper v tejto poviedke :D No a tie scénky medzi Midorimom a Monikou boli čarovné *_* hlavne to na klavíri... to bolo také rozkošné, jak spolu hrali a čo sa dialo po tom :D škoda, že ich Misao vyrušila :P Aj to počas tréningu bolo super, páči sa mi, že ako ich poučili o tom, ako sa má hrať tímovo :) A že si to chlapci vzali k srdcu :) Daniel je super brat, normálne takého Monike závidím, ten môj je ufrflaný mrmloš :D A som moc zvedavá, že akú tajnú zbraň Monika vytiahne :P

    PS: ja Berserk vôbec nepoznám, takže netuším, že o čo tam ide, ale na obrázok sa teším :) A ten plagát ti furt závidím :D nech už ho máš doma.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :3 Moc děkuji za pěkná komentář! :)
      No to bylo na čase... :D Jo no Misao, tam bude mít ještě nějakou tu roli! :) Vlastně díky tomu Challenge, ikdyž jsem znala ty hlášky, tak jsem chtěla celá jména, no a zjistila, jsem (ovšem prostě jsem si musela přečíst, vše o Midorimovi :D) že mám mnoho společného, už se ani nedivím, že jsem do něj blázen! :D Takže jen, co jsem viděla klavír, tak bylo no to by šlo... :3

      Jo můj bráška... :3 to je takový medvídek! :D Jsem ráda, že se ti jeho povaha líbí... :) (I když mě taky dokáže někdy tak, ale vytočit! :D) A ano, i Monika musí mět nějaké to eso v rukávu, že... :D musí těm basketbalistům z GoM ukázat, že basketbal není jediná hra, kde jsou nějaké ty schopnosti! :p

      Neboj, já jsem celého Berserka neviděla, ale vím, že takové anime je... :) Dokonce už mám obrys... :) takže to možná bude brzo hotové... :) doufám... abych to pak nepřekreslovala... :D

      Vymazat
  3. Moc dobrá povídka, strašně moc hrdince závidím jejího bratra... :D
    Jinak strašně dobře popisuješ pocity a myšlenky postav a taky máš celkem jedinečný styl psaní :) Povídku jsem přečetla už včera, ale usnula jsme na stole :D:D:D Taky se mi líbí tvůj Midorima, přesně tak si ho představuju, myslím, žes ho vystihla perfektně :)
    Hm... taky bych si s ním něco zahrála na klavír... možná :D
    Těším se na další díly :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OOO... :3 Moc děkuji, za tak milý komentář... :D já zas chtěla dopsat devátou kapitolu, ale už jsem usínala! :3 takže ji musím dospat dnes! :)

      No jo můj/její bráška! :D prostě Dadan! :D
      Jedinečný styl psaní o.O! :O děkuji, sice nevím, jaký ale díky! :) JO já jsem takový filozof! :D

      Děkuji, ale dost se přemáhám, vždycky když o něm píšu nějakou scénku tak nad tím dumám! :D Jak by asi reagoval! takže za to taky moc děkuji... :)
      Doufám, že jsem tě neunudila tím jak jsou kapitolky dlouhé! :)
      Jo klavíre! :D jasně "Zahrála" ... :D akorát na jinou notu, co?! (*Kazemai přestaň myslet tak úchylně už! :D)
      :3 Děkuji, že mám dalšího čtenáře! :3

      Vymazat
    2. Stylem jsem myslela to, že kdybych teď uviděla 4 podobné povídky tu tvoji poznám :-)
      Nenudila jsi mě ani omylem a to s tím dumáním máme úplně stejně :D

      A klavír....
      Tím jsem vážně myslela klavír... i když brala bych možná i Akashiho housle... ehm ne beru zpět :D smyčec může být nebezpečnější než nůžky... :D raději Midorimu :D a... klidně i bez klavíru, ani ten stejně není třeba, abychom se přesvědčily jak šikovné má prsty :D (*ano máš pravdu jsem zvrhlá stejně jako ty :D:D)...... tedy chci říct na to stačí jeho basket :D

      Vymazat
    3. OOO...děkuji!! :) No jo, když já tam podle mě často opakuji slova, takže je jasné, že by to šlo poznat! :3 :D
      To jsem ráda, že jsem nenudila... :)

      No právě, Akashi je moc nevyzpytatelný! :D Mu přeskočí a co potom! :D A Midorima aty jeho obvázané prsty! :3 Hmmm... a jeho....
      *Ne Kazemai Klid! Už dost úchyláren! :D
      Jinak, kdo není aspoň trošičku úchylný! :)

      Vymazat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)