čtvrtek 14. ledna 2016

Basketbalista a jeho malá Florbalistka - kapitola šestá

OU tak a je tu šestý díl... Lidičky je to rozené drama... (Kazemai má sice dobrou náladu, ovšem toto.)
Dva lidé se dokážou rozdělit, těžko, ale přeci. Ovšem ne vždy je to dobrou cestou..
A žárlivost nepřinese nikdy nic dobrého!
Pěkné počtení, opět omluva za chyby, ale snažím se je nedělat(ale ty potvůrky se tam vždy objeví -.-)
*Angy Aomine*


Zvonek. Otravný zvuk zvonku se rozléhal po celém bytě. Snažila se ho ignorovat, no dotyčný, který zvonil, se nevzdal. Oblékla si spodní prádlo a šla otevřít. Jen, co vyšla z pokoje, ji osvítil slunečný svit. Sotva viděla na cestu, snažila se o nic nezakopnout. Podívala se kukátkem. Zelené vlasy, brýle… Pravděpodobně Midorima, usoudila. Neuvědomila si, že není zrovna, vhodně oblečená na to, aby ho pozvala dál. Než si to však stačila uvědomit, otevřela mu. Stál tam a zaraženě na ni hleděl, mžourala očima a snažila se, aby něco viděla. Marně. Musela by si opláchnout obličej.
„Nevěděla jsem, že si ranní ptáče,“ utrousila a nechala ho tam stát. Neušla ani pět kroků a otočila se na něj. Jeho tvář byla rudá. Monika strnula. Došlo jí to. Tričko si stáhla níž.
„Pojď dovnitř, já se půjdu obléct.“ I ona pocítila, jak jí rudnou tváře. Nasadila si tepláky a pod tričko si nasadila podprsenku. Položila si hlavu do dlaní. Vydechla a vešla do obývacího pokoje, kde už seděl Midorima u stolu.

Její byt tvořily čtyři místnosti, její pokoj, koupelna, záchod a obývací pokoj, který byl dohromady s kuchyní. No a balkón. Zadívala se na něj, popravdě to bylo poprvé, co ho viděla ve všedním oblečení. Většinou, měl dres anebo uniformu. Ovšem teď, bílá košile, černé sako a rifle. Dost mu to slušelo, to musela uznat. Opět pocítila to napětí mezi nimi, když si chystala snídani. Věděla, že ji pozoruje. To ticho bylo nesnesitelné.
„Našel jsem něco o historii basketbalu a několik knížek, které vím, že jsou hodně dobré,“ prolomil to ticho.
„Jo, já upravovala a přebírala fotky, které jsem včera nafotila.“ Na chvíli se na něj otočila a věnovala mu, milí úsměv. Přinesla si ke stolu snídaní a pohlédla na něj. Vypadal nevypsaně.
„Špatně se ti spalo?“
„No… Jo,“ posunul si brýle na nose.
„Kde si vzal, moje číslo,“ zakousla se do chleba s máslem a marmeládou.
„Takao,“ řekl stroze, mohlo jí to napadnout, ale nenapadlo. Zapnula notebook a okamžitě zavřela fotku, kterou si včera tak zaujatě prohlížela. Otočila k němu notebook.
„Podívej se na fotky, já aspoň dojím,“ usrkla si s hrníčku.
Midorima si prohlížel fotky, ale vypadal dost nervózně. Pořád ho trápil ten včerejšek. Jeho zdrženlivost se opět vrátila a dosti mu to vyčítala.
„Neříkej, že jsem ti ukradla tvůj první polibek,“ zavtipkovala, no výraz, který se jí naskytl, ji nedal.
„Midorimo?“
„Ne buď klidná.“ Ale i ta slova nezněla moc přesvědčivě. Přemýšlela, kdo by s ním mohl chodit. On byl netykavka. Co občas předváděla děvčata ve třídě, ohodnotil jako nevhodné a neslušné.  Byl pro ni oříšek. Na Aomineho se podívala a bylo jí jasné na, co myslí. Při většině případů. Ale u Midorimi to bylo těžší.
„Jsou hezké… Fotíš hezky.“ Snažil se působit klidně.
„Děkuji, mám psát?“
„Jo.“

Nevěřila by, že projekt, který byl o sportu, aby trval tak dlouho. Vzbudil ji přesně v osm hodit ráno, a když se teď otočila na hodiny. Nevěřila.
„Dáme si pauzu, sedíme u toho dobré dvě hodiny.“
„Jak chceš,“ otočil se na ni a Monika uhnula pohledem. Do prkýnka on mě snad provokuje, nadávala v duchu. Došla si pro mobil. Textovka. Věděla, kdo jí napsal.
„Kdy ses vrátila domů, zvonil jsem a nemohl jsem se ti dovolat!“
Promnula si spánky a vytočila jeho číslo.
„Bylo na čase, kde si byla…“ vyhrnul na ni spoustu otázek a nedal ji šanci promluvit.
„Uklidni se, byla jsem v restauraci, šla jsem si na jídlo, potkala jsem pár známých a zakecali jsme se… Neměla jsem zdání, že je tam potkám, chtěla jsem být sice sama, ale společnost neuškodila.  A nevím, v kolik jsem se vrátila… Jinak jsem v pořádku a právě sedím s Midorimou nad projektem, který máme do školy. Dobře, můžeš se pak stavit.“
„Dobře,“ ukončil hovor a Monika si povzdechla.
„Komu si tvrdila, že to není vážný vztah,“ nespouštěl z ní Midorima oči. Monika se na něj naštvaně podívala.
„Není to vážný… I když se poslední dobou nějak moc stará,“ zašeptala a podívala se do hrnku. Opět se pustili do psaní projektu, k obědu se k nim přidal i Aomine, který nevypadal nadšeně. Natáhl se na pohovku a poslouchal jejich debatu o tom, co se tam hodí a co tam dají za fotku. Očividně je to dost bavilo.
Pokaždé, když se k ní Midorima naklonil, aby ji ukázal, co změnit, ucítila jeho příjemnou vůni. Dost jí to znervózňovalo. Před tím ji to nevadilo, ale teď.

Konečně byl projekt dokončen. Dotiskla poslední listy, uložila prezentaci, kterou k tomu měla a mohla spokojeně vypnout. Midorima se už pak nezdržel dlouho, odešel hned, jak mu Monika dala jeho část listů k prezentaci. Posadila se na pohovku.
Jemně ji pohladil po zádech.
„Vypadáš utahaně?“ odhrnul ji vlasy na stranu a jemně ji přitiskl rty na krk. Přivřela oči.
„Vzbudil mě osm hodin ráno a od té doby u toho sedíme, ale aspoň mám klid. Zítra musím na trénink, domluvili jsme se s děvčaty, že si půjdeme ven zahrát.“
„Takže se musíš vyspat,“ zašeptal ji do ucha. Přitáhl si ji k polibku. Asi mu včera dost chyběla, nepustil ji totiž po zbytek dne z pokoje.

Ani ráno, když se chystala na trénink, ji nedal pokoj. Pokaždé když prošla kolem postele, ji stáhl za ním do postele.
„Už jsem ti řekla, že ne, vážně už musím jít… Pojď taky.“ Otráveně se na ni podíval, no její výraz napovídal, že jde taky. Teď už určitě.
Rozdělili se do dvou týmů a začalo se trénovat. Pozoroval ji. Monika pocítila bodavý pocit u srdce, na chvíli se zarazila.
„Monika-san!“ Monika zvedla hlavu. Pozdě. Tvrdě dopadla na zem.
„Do háje,“ nadávala, když ji Aomine pomáhal na nohy „Au.“
„Na cos myslela?“ pobaveně se na ni usmál.
„Na blbosti,“ utrousila suše a všimla si, že má odřené lýtko. To co teď vnitru sebe zažívala, byl boj. Jedna část nechtěla opustit Aomineho a ta druhá zas chtěla Midorimu. Cítila se sobecky. Mezi ní a Midorimou nebylo skoro nic, ale i to stačilo, aby se tak cítila.
„Jsem dobrá, hrajeme,“ zvedla se a doběhla do hřiště. Dost dlouho trénovaly, pár lidí se dokonce zastavilo a dívalo se. To Monice vyčarovalo úsměv.
„Musím uznat, že si nevyšla ze cviku,“ řekl milý hlas. Monika se otočila za hlasem. Jana.
„Co ty tu?“ udiveně se na ni podívala. Jana k ní došla a roztáhla paže. Objali se.
„Jsem ráda, že ses dala do kopy.“ Její hlas zněl přátelsky, byla jiný než Veronika, nechápala, jak tyto dvě mohou být sestry.
„No jak se to vezme.“
„Takže to ještě není všechno v pořádku.“ Monika zavrtěla hlavou a posadila se vedle Aomineho.
„Přítel?“ optala se a Monika se podívala na Aomineho.
„Kamarád,“ řekla bezmyšlenkově.
„Jana,“ podala mu ruku.
„Aomine,“ řekl a pořádně si Janu prohlédl. Monika se dozvěděla, že Veronika dělá večírek a Jana tam nechtěla být. Tyto večírky Janu vždy nudily. Neměla ráda hlasitou hudbu a radši si četla. Byla knihomol. To ovšem asi nebylo vše, co jí Jana chtěla říct, chytla Moniku za ruku a odtáhla ji kousek dál, aby s ní mohla mluvit o samotě.
„Co ještě,“ usmála se na ni.
„Dávej si pozor na Veroniku. Zas má něco za lubem. Mluvily o něčem, co se týkalo vašeho pondělního zápasu. Víš, že mě nic neřeknou, ale aspoň tě můžu varovat.“ Monice zmrzl úsměv.
„Díky, přijdeš se podívat?“
„Možná… uvidím, neměla jsem šanci se tu porozhlédnout a ony zítra vypadnout, takže budu mít čas sama pro sebe.“
Monika jen přikývla a rozloučili se spolu. Vrtalo jí hlavou, co by Veronika, mohla mít za lubem. Poštve proti mně můj tým, to se jí nepodaří, řekla si v duchu. Nic ji nenapadlo, co by mohlo pokazit, zítřejší zápas.
„Dojdeš zítra?“
„Jo, mám nastavený upozornění,“ řekl a přitáhl si ji k sobě a políbil ji na rozloučenou.

Nemohla usnout, nešlo to. Od té doby, co jí Jana, řekla, že Veronika něco chystá, jí to vrtalo hlavou. Nemohla to dostat z hlavy. Co tak zásadního může udělat, aby jí to zničilo pondělní zápas? Zapřemýšlela se. Ne nic ji nenapadlo.  Veronika byla nepředvídatelná, ve hře to bylo jiné, tak znala každý její pohyb, ale mimo hru. Nikdy nedokázala předpovědět, jak zareaguje. Něco moc prožívala a jiné věci zas hodila jen tak za hlavu. Byla horší než Midorima, Zas se jí vybavila ta scénka.
„Aa… Už dost. Moniko dej se do kupy,“ povzbuzovala se, musela se aspoň trochu unavit. Vzala švihadlo a šla si zaskákat, pomohlo to.

Ten blbý pocit, co měla včera, byl v porovnání s tím, co teď cítila, procházka růžovým sadem. Sedla si do lavice a upírala zrak na tabuli. Musela se odreagovat.
„Tak, co přijdete se dneska podívat?“ otočila se na Midorimu a Takaa, kteří cosi probírali.
„Jo, budeme tam s celým týmem… Hned totiž po vás hrajeme my basket,“ zavrčel Takao.
„Co?“ podivila se Monika, vždyť by to věděla, že hrají. Bylo by to na nástěnce.
„No ředitel, to dneska oznámil, prý nějak změny, či co. Může za to druhý tým, s kterým hrajeme.“
„To zvládnete, když to nebude zas Seirin,“ řekla provokativně a schytala od nich nehezké pohledy. Musela se zasmát. Tohle asi těžko může mít na starosti Veronika, prolítlo jí hlavou.  Midorima působil nakrknutě, ale důvod předem znala. Neměl nachystaný magický předmět.
„Tak, co to má být dneska?“
„To je právě to. Má to být vločka,“ řekl naštvaně a přemýšlel nad tím, že si ji vyrobí z papíru.
Monika si mezi tím, co přemýšlel, sundala řetízek.
„Na,“ řekla a podala mu ho „ To jsem si koupila na jedny Vánoce, mám ráda zimu a vše, co s ní souvisí, takže tohle jsem si prostě musela koupit.“
Na řetízku byl malý přívěšek ve tvaru čtverce, rohy měl však oblé a v něm byla vločka s krystalem.
„Děkuji,“ při těch slovech vypadal spokojeně.
„Doufám, že to bude stačit,“ usmála se a otočila se. Začala totiž první zdlouhavá hodina.

V životě by nevěřila, že se až tak potáhnou hodiny. Měla pocit, že místo čtyřiceti-pěti minut tu sedí nejméně hodinu. Zdálo se jí, že je ve zpomaleném filmu a do toho ten nekončící pocit, nevědění. Ona mi nedá pokoj ani po smrti, řekla si v duchu a mile se usmála na profesora, který cosi žvatlal. Zaklonila hlavu a střetla se s pohledem Midorimi. Koukali na sebe hodnou chvíli. Ucítila, jak jí začali hořet tváře. Posadila se rovně a dál si zapisovala poznámky. To netrvalo a opět se ponořila do svých myšlenek, byla sama na sebe naštvaná. Aomine o ni začal jevit zájem a ona. Nebyla ten typ, co mění kluka po týdnu. Ovšem nebyla si jistá, co teď chce. Pořád si opakovala, že to, co mezi sebou Aomine a ona mají, není vážný. Věřila tomu, ale to co se poslední dobou mezi nimi dělo tomu nenapovídalo.  Znova zaklonila hlavu, tentokrát Midorima koukal do poznámek a zapisoval si. Prohlížela si ho.
Proč by zrovna on? Nedostupný, zdrženlivý a přesto jí to lákalo. Zvedl k ní svůj zrak, její pohled byl jiný. Nedokázal určit na, co myslí. Midorima vytáhl mobil, co si na něm vyhledal a čekal, až se profesor ukončí hodinu.
Podal jí telefon, byla to zpráva.
„Vyřiď své modrooké kamarádce, aby si zápas užila. Čeká jí pak překvápko. V.“
Monika se podívala na Midorimu. Ta holka už ji pomalu začala lézt na nervy.
„Kde vzala tvoje číslo,“ řekla vystrašeně.
„Nevím, ale tohle už hraničí s psychickou poruchou.“
S tímto mohla jen souhlasit, nedalo se tomu nic vytknout.
Po zdlouhavých dvou hodinách konečně profesor ukončil poslední hodinu.

Monika se s týmem sešla před budovou, všichni cítili napětí. Děvčata moc dobře věděla, že tento zápas musí vyhrát.  Procházela zrovna vestibulem, scházeli se zde diváci, kteří se šli podívat na zápas. Monika se nervózně rozhlížela a očima hledala blonďatou hlavu.  Vypadalo to, že nepřišla. Zkontrolovala mobil, zatím žádná textovka od Aomineho, že už je v budově.
Zas to prospí a pak se bude omlouvat.
Když už se konečně děvčata převlékala, povzdechla si. Cítila napětí, které v ní rostlo. Pevně sevřela víčka, zaťala pěsti a všechny svaly v těle. Pak na výdech povolila.
„Jdeme!“ vykřikla Misao a všichni se vydali za ní. Monika se na ně jen otočila, věděla, že bude hrát. Vyběhla z šatny a na chvíli se zastavila.
„Don’t lose it, Sis.“ Monika se usmála a napřáhla pěst k vysokému mladíkovy.
„It’s time to win, Bro,“ odpověděla a rozběhla se za týmem.

„Hra!“ výkřik a zvuk píšťalky se roznesl po hale. Protivník, byl dobře vytrénovaný a moc dobře věděl, proti komu budou stát. První kolo nedopadlo moc dobře, soupeř vyhrával o dva góly. Všimla si, že nenápadně faulují. Rozhodčí je nemohl vidět. Moniku to ovšem nějak nerozhodilo. Holky se snažily, nemohly v tomto momentě dělat víc. Seděla na lavici, opět pevně sevřela víčka, zaťala pěsti a všechny svaly v těle. Pak na výdech povolila. Píšťalka oznámila konec první kola.  3:5
„Monika-san.“ Monika zvedla hlavu k Misao a přikývla.
„Je čas to dorovnat.“
Druhé kolo.

Celým tým Shūtoku, poprvé viděl tým florbalistek hrát zápas. Až teď se všechno obrátilo. Po nastoupení Misao a Moniky se strhla přímo bitva. Ovšem šlo vidět, že ty dvě se baví. Pro Midorimu to bylo jiné. Úplně jiné než to, co viděl v tělocvičně, měla tu tým, který za ní stál, a dokázala s nimi dokonale spolupracovat. Usmál se, chtěl se otočit na Takaa a něco mu říct. Něco… Spíše někdo ho, však zaujal. Skoro dvou metrová postava se opírala o zábradlí a pozorovala Moniku. Světle hnědé vlasy, na krátko střižené. Jeho pohled vypadal, zaujatě jeho šedě-modré oči pozorovaly každý její pohyb. Sportovnější oblečení a značková sportovní obuv. Otočil se k němu, jeho tvář se její nepodobala, ovšem jeho rty se zformovaly do jejího úsměvu, až na ty dolíčky. Dorazil.
„Enghlish?“
„Ano,“ odpověděl Midorima a celý tým se na ně otočil.
„Vy budete tým Shūtoku, že ano?“ Jeho hlas působil přátelsky a trošku dětinsky na to jak by stavěný.
„Ty budeš bratr od Moniky?“
„Jo… Daniel,“ usmál se a natáhl k němu ruku. Midorima ji přijal, ovšem nečekal až tak pevný stisk. Znovu se ozvala píšťalka, tentokrát oznamovala faul. Monika ležela za mantinelem.
„Já tu počkám, ségra se s tím vypořádá. Není to její první „let“,“ usmál se, když se Monika postavila na nohy. Time-out.

Chlapecký tým Shūtoku  se zastavil těsně před šatnou holek. Misao otevřela dveře a nechala je vstoupit.
„V pořádku?“ ozvalo se sborově, což Moniku překvapilo.
„Ale není to poprvé,“ lehce si vyhrnula triko, ovšem odřeniny říkaly, něco jiného „Misao, vezmi holky a běžte hrát, já se tu dám do kupy. A vy pánové je běžte povzbuzovat, a jestli ne tak si mě nepřejte.“
Midorima se zastavil a zavřel dveře.
„To platilo i pro…“ Zmlkla, když viděla jeho výraz.
„Pomůžu ti, přece jen s obvazy umím,“ řekl a zvedl ruku. Jeho prsty, bylo jí to jasné. Přetáhla si přes hlavu tričko. Spodní prádlo by zaujalo každého, ovšem to ho teď nezajímalo. Všiml si totiž, že i na druhé straně žeber má jizvičky, byly malé, ale bylo jich mnoho.
„Pády,“ řekla, když si všimla, po čem se dívá.
„Tvůj bratr je tady,“ oznámil jí a ona se jen pousmála.
„Já vím, potkala jsem ho, když jsem šla na hřiště. Nikdy nezavolá, že přijel.“
Midorima se na ni podíval, vypadala spokojeně. Hra se obrátila, vyhrávaly a ještě teď přijel její bratr. Rozrazily se opět dveře a Takao nesl, jednu z hráček v náručí. Monika si přes hlavu přetáhla dres.
„Kotník,“ obeznámil je a Monika se zamračila. Bylo jí jasné, že nevinné fauly se změnili.
„Potřebujeme tě na hřišti Mono.“ Podívala se na svůj dres, měla ho od krve a byl dosti potrhaný, v tomhle tak trochu nemohla na hřiště. Podívala se na Misao.
„Co teď?“
„Půjč ji svůj dres, Shin-chan.“ Všichni se zmateně podívali na Takaa.
„Nosíme náhradní ne, pochybuji, že je využijme, takže jí ho dej. Krapet to svážeme, bude to lepší, než šla v tomto.“
„A proč můj?“ Midorima se snažil vzdorovat, neuvědomil si, že Monika má na drese šestku.
Misao pozvedla jedno obočí a ukázala na její dres. Na sucho polkl. Vytáhl tašku a jeho dres.
„Už jsou tady. Vezmi ji Takao k sanitce, ať vyloučíme to, že je to něco horšího.“ Takao jen přikývl.
„No, cítím se jak v pyžamu,“ konstatovala, když měla na sobě vrch dresu Midorimi. Připadala si v tom komicky. Spínacími špendlíky sepnuly rukávy, aby nešli vidět tak moc obvazy. Protáhla se a natáhla k Midorimu pěst. Odvrátil zrak. Nikdy na to nebyl, ale nakonec přece jen.

Vztek, který pocítil, byl k nevydržení. Aomine pevně svíral svůj mobil. Nešel na tribuny, mířil k dívčím šatnám. Chtěl si s ní mluvit. Zastavil se, vedle dveří byla plastová tabulka.
Shūtoku. Opřel se o stěnu a vyčkával. Dveře se otevřely, když uviděl, zelené vlasy, zaťal pěst. Vrazil do Midorimi a vrátil ho zpět do šatny.

„Zblázni…“ Midorima schytal první ránu. Dopadl na zem a chytl se za tvář. Křupnutí znamenalo, že mu Aomine rozbil brýle. Do místnosti vběhla hráčka z týmu, zarazila se. Midorima se zrovna zvedal, když ho Aomine drapl za mikinu a chtěl mu praštit další. Chytla ho. Jeho paže ji však odhodila, zavrávorala a zakopla o lavičku. Ucítila tupou ránu do hlavy a sjela po skříňce.
„Moniko!“  Midorima od sebe odstrčil Aomineho a snažil se jí dostat zpět k vědomí, marně. Znechuceně se na něj podíval, ale výraz, který se mu naskytl ho, zarazil. Aomine upíral svůj pohled na ni, bezvládně ležela opřená o Midorimovu hruď.  Jeho tělo ztuhlo, nedokázal v ten moment udělat nic. Na skříňce byl tmavě červená šmouha. S chodby se začalo ozývalo známé broukání.
„Takao!“



4 komentáře:

  1. Milé od brata, že prišiel :] a páčila sa mi aj tá scénka s projektom :] Monika už zrejme začína cítiť, že ju to ťahá skôr k "zelenej" ako k "modrej" :]
    Ten koniec ma trošku zmiatol. Akoby mi niečo ušlo, ale prebehla som ten text znova, takže si asi počkám na ďalší diel :] aby som zistila, čo toho Aomineho tak vytočilo. Ako ja chápem, že asi videl tie náznaky, ale predsa len v jeho myšlienkových pochodoch nič také nebolo. Alebo? Asi by som mala ísť radšej spať :D
    V každom prípade som nečakala, že by to mohlo dopadnúť až takto zle a teda dúfam, že bude Monika v poriadku. Celkovo sa to dramatizuje a naša hlavná hrdinka to teda poriadne schytáva :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář! :3
      Jo... musím trochu lidi napnout! :) Jo, začíná ji to táhnout k "zelené"... :3
      A ten konec, jo, napsala jsem ho tak úmyslně, všechno bude vysvětlené v dalším díle...
      Vlastně k šesté a sedmé kapitole chci napsat pak něco do Můj Deníček... :) A krapet to tam chci rozvést... Jinak to tam bude taky proč to hlavní hrdinka tolik schytává, neboť jsem se inspirovala sama sebou, sice jsem si nerozbila hlavu, ale... vše až tam! :)

      Vymazat
  2. Nechala som si túto časť schválne na neskôr, lebo som si ju chcela prečítať až po tom, čo dopíšem poviedku pre teba (aby som sa moc neovplyvnila dejom tu), takže sa ospravedlňujem za neskorší komentár :) Akože, my dve asi myslíme podobne, lebo sme sa zhodli nap odobných veciach, len ja som to poňala trochu inak :D ale tak dúfam, že sa ti tá poviedka odo mňa bude i tak aspoň trošinku páčiť. Mne sa tento dielik páčil moc :) Teda až na ten záver -ale to neber tak, že by to bolo zle napísané, len sa mi nepáčilo, čo sa stalo chuderke Monike :( moc mi jej bolo ľúto, že to schytala akurát ona. Fakt ma tá bitka medzi Midorimom a Aominem prekvapila :O akože, aj by som napísala, že je to svojim spôsobom tak trochu romantické, keď sa chlapci kvôli dievčaťu začnú takto "postrkovať", keby to nebolo také vážne! Toto sa vážne nerobí :( a som zvedavá, čo bude Aomine robiť teraz, keď chuderka Monika dopadla takto... dúfam, že bude v poriadku a dostane sa z toho, i keď to vyzeralo dosť drsne :/

    Ale inak to bolo super! :) Som rada, že sa Monika s Midorimom zbližujú :) Aj to, že sa postarala o to, aby mal svoj šťastný talizman, bolo od nej zlaté :) ako som už písala, oni dvaja by sa mi k sebe vážne hodili :) A som zvedavá, že ako to dopadne s tou Veronikou, je to voeru nepríjemná osoba. Monikin brat bol príjemné prekvapko, z popisu vyzerá byť na sympaťáka :) Teším sa na pokračovanie :) začína sa to veru vážne riadne zamotávať, tak som zvedavá, že ako to rozmotáš :)

    A mrzí ma, že je to vlastne inšpirované skutočnosťou a že ty si zažívala podobné veci :( Snáď to bude príbeh s dobrým koncom a rovnako aj u teba :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oooo... tak proto já tak vždycky poctivě čekám ... :3 na vaše komentáře, abych věděla, jaké to bylo, pro někoho jiného...

      Jsem ráda, že se ti povídka líbila, no jo ten konec, co se dá dělat, chtěla jsem krapet zakomponovat jednu část, co se mi tak nějak stala... :)
      Jo je to romantické, když se dva handrkují o dívku, ale vše s mírou... :)
      No já jsem taky zvědavá na Aomineho... :D

      Jak vždy píšu, už si k sobě začínají nacházet cestičku! :3
      A její bratříček, jo brácha je sympaťák... :) On je naše telátko! :D Doopravdy mám bratra Daniela, akorát on je vysokej, ale kulatej! :D

      Kdyby to mělo skončit tragicky, tak bych se k tomu asi nikdy nedokopala... :D
      Ještě jednou děkuji! :)

      Vymazat

Děkuji, že jste okomentovali tento příspěvek! :)