Basketbalista a jeho malá florbalistka - kapitola pátá

Kazemai je zlá, moc zlá! :D 
Och Kazemai, co tě to zas napadlo... :D
Jsem zvědavá jestli někoho naštvu nebo spíš zaskočím! :D
*Le Midorima, time! :3 *

Monika se rozhlédla před vstupem do haly, přicházelo spoustu lidí. Sice byla pořád podrážděná z návštěvy Veroniky, ale to jí nemohlo zkazit náladu. Těšila se na ten zápas, hlavně na focení. 
Procházela zrovna chodbou, když narazila na tým Seirin. Zastavila se a podívala se nahoru. Jo, ona a basketbalisti. Různá výška. Málem zas do někoho narazila, nekoukala před sebe. I když ve florbalu ji to problém nedělalo.
„Omlouvám se, neviděla jsem vás!“ vyhrkla ze sebe. Rudovlasý na ni koukal, dosti zmateně.
„Eh… v pořádku,“ vykoktal „Ty jdeš na hřiště?“
Tahle chodba vedla jen na hřiště, tribuny, byly po schodišti nahoru.
„No, ano… Já, jdu fotit… Potřebuji fotky do projektu… Naši dneska hrají tak,“ řekla a nespouštěla oči s červenovlasého, zaujal ji však někdo jiný. Skoro stejně vysoká postava na ni upírala svoje světle modré oči.
„Ehhhh… Ty hraješ basket? No ty bláho… Už asi chápu, co tím myslel Midorima, když jsem mu řekla, že jsem na basketbal malá,“ usmála se a modrooký se na chvíli zarazil.
„Midorima-kun? On hraje?“
„No, ano… Ty ho znáš?“
„Ano, znám ho.“ Jeho hlas zněl tak. Zdvořile.
„No, nevadí, když půjdu s vámi, za chvíli to začíná.“

Jen co vešla do haly, ucítila pohled Midorimi. Otočila se na něj a rozběhla se přes hřiště za nimi.
„Kde si byla?“ zeptal se pohotově, jako kdyby si myslel, že se s nimi paktovala.
„Omlouvám se, byla jsem na WC,“ utrousila a uhnula pohledem k Takaovi. Pohodlně seděl na lavičce, na něm šlo vidět, že ho ta hra docela baví.
Vrtalo jí hlavou, proč to nevidí na Daikim nebo na Midorimovi. Ten zápal to nadšení.
Nachystala si foťák, když si chlapci stoupli do pozic. Hra začala.  Nevěřila, s jakým nasazením hraje tým Seirin. Midorima hodil opět svůj dlouhý hod. Tři body, jen co míč dopadl na zem, se ho chopil ten modrooký a vší silou hodil míč přes hřiště.  Zarazila se, ten kluk…
„Co to?“ udiveně zírala na modrookého kluka, co stál pod košem.
„Kuroko,“ utrousil naštvaně Midorima.
„Kuroko?“ Zamyslela se. Kuroko… Kuroko… Kuroko Tetsuya, Midorima Shintarō, Aomine Daiki… V ten moment si uvědomila, kde to slyšela. Nedošlo jí to hned. Přece jen se přímo nezajímala o basketbal, ale její bratr, ano. Mluvili o tom spolu. Zázračná generace. Málem se posadila na zadek.
„Do prkýnka… Jak to, že mi to nedošlo hned.“
Tohle její rozum nepobíral, byla pravda, že to byl nějaký ten pátek, co se o tom bavila s bratrem, ale že by na to zapomněla…
Hra dál pokračovala, o pár bodů vedl Shūtoku. Ovšem Seirin se jen tak nevzdal. Nevěděla proč, ale z nich měla zvláštní pocit. Nebyl to špatný pocit, spíš naopak. U nich, bylo něco, co u jejich týmu neviděla.  Zaměřila Midorimu, když se rozhodl hodit. Pěkná fotka.
Moc pěkná fotka, prolítlo jí hlavou. Nikdy si toho nevšimla, i když byl Midorima dost velká netykavka, tak byl dost… dost pěkný. Zrudla. Okamžitě se snažila ten pocit potlačit.
Další fotka, rudovlasý. Ten umí teda skákat, nevěřila vlastním očím.
„Kagami, do toho!“ Z druhé strany hřiště, povzbuzovali jeho spoluhráči a kouč. Přišla na to. Celý tým se povzbuzoval, prožívali to spolu. Ale oni. Ne…
Připomnělo jí to Veroniku, byla sólistka. Tak jako Aomine a Midorima. Přihrávali si, ale nebylo to ono.  Monika sklopila zrak k podlaze a pokroutila hlavou. Mrzelo jí to.
Proč oni ano, a my ne. Pokračovala ve fotografování. Prohráli. Poslední fotka, byla ta, když se poklonili na rozloučenou.

Nemusela ho hledat, věděla, kde bude. Nějak to vycítila. Otevřela dveře do tělocvičny. Jen na chvíli ji zarazilo, že tam seděli všichni.  Do jednoho si je prohlédla. Byli zklamaní a zároveň překvapení, že je někdo porazil. Zatím měli jen jednu remízu, no toto je dost zasáhlo. Byla naštvaná, podrážděná, měla chuť všem jednu ubalit. Překřížila ruce přes prsa a zhluboka se nadechla.
„Já to nechápu. Nikdy jsem si toho nevšimla, až teď, když jste hráli s týmem Seirin. Takže… Mohl by mi někdo odpověď, proč hrajete ten sport, když z něho nemáte radost?“
Tolik šokovaných pohledů, dlouho nezažila a to včetně Midorimi, který vypadal, že snad poprvé v životě slyší něco takového.
„Přiznávám, basketbal, jsem hrávala jen, abych zahnala ten hnusný pocit, který ve mně vyvolávaly záchvat paniky… Ale kolik krásných příležitostí jste promarnili… Většinou díky Midorimovi, který nepřihrával. Nechápu to,“ odmlčela se „Nedokázala bych hrát florbal, bez toho aniž bych z něj, měla radost. Nedokázala bych se radovat, ze hry, která mě nebaví. To, co jste předvedli, byla…“
Nedokázala najít správná slova. Došla až k nim. Jo kapitánka se v ní nezapřela, ani jejich kapitán Taisuke, nic nenamítal.
„Dobře, když my nedokážete odpovědět, na tu předešlou otázku. Zeptám se jinak. Co s tím pánové, hodláte dělat?“
Žádná odpověď.
„Chápu, i tak se dostanete na Winter Cup, no… Ale co když se tam dostane i Seirin a vy se s nimi opět utkáte? To budete hrát, tak jak dnes, to se s vítězstvím můžete nadobro rozloučit.“
Všichni se začali cítit, nějak divně. Ona, neměla ani strach. Dívala se přímo na ně. V této době ani Miyaji, nechtěl nic říct. A to kolikrát v takových chvílích by se bránil a řval. Ta holka si je, ale obmotala kolem prstu.
„Dejte se do kopy, proboha,“ řekla, její nálada se obrátila, jako mávnutím proutku. Opět se setkala se zaraženými pohledy.
„No můj bratr vás sice, nic moc nového nenaučí, ale to nadšení do té hry, by vám mohl krapet vrátit.“
„On přijede?“ Midorima se podíval na Moniku.
„No, jo… Řekla jsem mu, že by mě mohl navštívit a poslala jsem mu letenku. Dneska před zápasem, mi napsal, že přijede… Jo a ještě zpět k věci… To krom Kuroka, všichni ze zázračné generace hrajete tak krapet sólově,“ podívala se Midorimu, ten na chvíli ztuhl. To oslovení.
„Eh…“ Nevěděl, co ji na to říct.
„Jo, hrají,“ řekl Takao a podíval se na Midorimu.
„Všimla jsem si… Ale buď klidný Midorimo, to mi došlo až dneska, že si ze zázračné generace,“ usmála se a Midorima si posunul brýle. Toto setkání netrvalo dlouho a všichni se rozešli.

„Viděla jsem tě?“ Midorima na ni podíval, nevěděl, o čem to mluví.
„Brečel jsi, po tom zápase,“ řekla trochu tišeji „Není ti to tak fuk, jak jsem si ze začátku myslela.“
Midorima sklopil zrak.
„Když se dostaneš na naši úroveň, hra se pro tebe stane jednotvárná. Nezáživná. Všichni jsou slabší, než ty a …“
Chytla Midorimu za mikinu a stáhla ho tak, že se dívali z očí do očí.
„Ty si myslíš, že to neznám,“ zavrčela, Midorima se zarazil „Myslíš si, že jen ve vašem sportu je něco takového… výjimečného… Jako například zóna.“
Její oči. Byly… Jako dva žhnoucí uhlíky.
„Vím, jaké to je… Ten pocit, když ostatní jsou pro tebe slabí, ale já na rozdíl od vás, to potlačovala. Já a Veronika, jsme to jednou při zápase v sobě našli. Probudili. Začali jsme to používat na každém zápase, ale pak… Já nemohla takto, nebyla to zábava. Už jsem se nesnažila, to v sobě najít. Ale ona toho zneužívala, ovšem díky tomu celý zápas seděla na střídačce. I proto, mě nenávidí, neboť jsem to byla já, kdo ji tam poslal.“
Jejich obličeje, byly tak blízko. Midorima pocítil něco, co dlouho ne. Její oči, ten zápal. To, co on ztratil. Povolila stisk. Chytl ji za bundu a přitáhl si ji k sobě zpět. Něco v něm se hnulo. To, jak ho chytila a přitáhla, byl jako impuls. Přitiskl svoje rty k těm jejím. Bylo to jen letmý polibek, neměl nic znamenat… ale když se oba dva od sebe odtáhli. Bylo to divné.

To, co cítila, bylo tak… Matoucí.  Nebylo to, jako když se líbala s Daikim, tohle bylo… Nechtěla si to přiznat. Byla to přece jen letmá pusa. V ten moment toužila ochutnat jeho rty znovu. Ten pocit, který se jí objevil v břiše, jí málem podlomil kolena. Cítila, jak se chvěje, nevěděla, co se to s ní děje. Neodkázala rozumně uvažovat, jen pořád na svých rtech cítila ty jeho.

Midorima si překryl rukou ústa, ujelo mu to.
Nevěděl, co to mělo znamenat. Už v té tělocvičně, když je seřvala, jak malé kluky. Měl chuť ji umlčet, něco říct, ale nezmohl se. Jako tým ji měli přesvědčit o opaku. Ale, nikdo nic neudělal.
To, co ztratil, měla ona… To nadšení ze hry.
Hlavou, se mu honilo mnoho myšlenek. Myslel na ni, nechtěl si to přiznat. Pokaždé, když k ní zabloudil myšlenkami, chtěl to okamžitě zahnat. Ale teď to nešlo. Nevěděl, proč to udělal. Jeho odmítavá povaha, byla rázem pryč. Chtěl ji.
„Omlouvám se já…“ Natáhl k ní ruku a ona udělala krok dozadu. Přitáhla si k hrudi svoje ruce. Stáhl ji zpátky.
„To-to je v- pořádku,“ vykoktala a její tváře mírně zrudly „ Půjdeme.“

Šly mlčky vedle sebe, neměla ani potuchy, co mu má říct. Dost silně pršelo. Konečně došly na zastávku. On svůj byt měl kousek, ale ona ne. Za chvíli ji jel spoj.
Zdálky svítila světla autobusu. Cítila pocit úlevy z toho, jak mezi nimi pomalu mizí to napětí.
„Midorimo,“ otočila se na něj, když nastupovala „V který den dojdeš? Máme ten projekt.“
„Zítra,“ řekl tiše a ona jen přikývla. Sedla si na sedačku a vyhledala v mobilu, číslo Aomineho. Zmáčkla ho.

„Ahoj… Jo v pohodě… Víš, dneska nechoď, já jen, že chci být dneska sama. Jo, nic mi není, jen potřebuji si urovnat myšlenky. To ten zápas,“ snažila se znít vyrovnaně, neustaraně, ale moc se jí to nedařilo.
„Fajn, jak chceš,“ ozvalo se z telefonu. Monika se podívala ven z okna. Pořád měla tu scénku před očima. Tohle se mu nepodobalo. Autobus zastavil. Stály před parkem, kam se občas zašla podívat na hřiště, kde hráli mladí kluci basketbal. Na poslední chvíli vystoupila, rozběhla se k hřišti. Bylo toho na ni moc. Opět to cítila ten odporný balvan na hrudi, nemohla se nadechnout. Po tváři jí stékaly slzy. Snažila se dýchat, ale nešlo to. Její mysl byla prázdná, teď na nic nedokázala myslet.  Padla na kolena a s prázdným výrazem koukala se na hřiště. Jen doufala, že se nezhroutí. Bála se, že by ji tu teď v tomto počasí nikdo nenašel. Možná až ráno.
Někdo nad ni dal deštník, ztuhla a s prázdným výrazem se podívala do ustarané tváře mladíkovi, kterého dnes poznala. Kuroko.
Podal jí ruku. Ale její nohy ji zradily. Ztuhly a ona se nemohla postavit. Ucítila další ruce, které jí pomohly vstát. Nebránila se, bylo jí to jedno. Byl tu celý tým Seirin. I v tomto nečasu se rozhodly, že půjdou pěšky se někam najíst.

„V pořádku?“ zeptala se brunetka, když došly do malé restaurace. Jen přikývla hlavou, že ano.
„Jak se jmenuješ?“
„Tsubasa Monika,“ zašeptala a brunetka se na chvíli zarazila.
„Riko Aida…Nehraješ náhodou florbal?“ Se zájmem, čekala, co ji odpoví.
„Od kdy se basketbalový kouč, zajímá o florbal,“ řekla pobaveně a konečně se usmála.
„Ale sport, občas koupím časopis o sportu, tak jsou tam nějaké ty rubriky o florbalu,“ řekla, opřela si hlavu o ruku a usmála se.
„Aha, jo hrála jsem profesionálně, teď už jen… No, takový ten školsko-profesionální florbal.“
„Jo slyšela jsem, nějaké zdravotní problémy.“ Její hlas se ztišil, věděla, že jí to došlo, když ji tam tak našli.
„Ale, hlavu vzhůru… Občas to na mě tak trochu spadne, to je celý,“ usmála se a Riko nadzvedla obočí. Byla to příjemná holka, kluci si objednali jídlo, a neboť dostala taky hlad, objednala si s nimi. Byla to příjemná změna, dobrá nálada a přátelská atmosféra se nesla, do té doby, než se ve dveřích objevil blonďák a jeho kamarád. Dost, hezký blonďák. Monika myslela, že si jí to jen zdá. Tady snad ještě nenarazila na člověka, který by ji fakt připadal škaredý. Možná, protože tu mnoho lidí neznala.
Jo, našlo se tu pár lidí, které nemusela, ale byli ji, spíš povahově nesympatičtí.
Podíval se na ni a oba dva se navzájem prohlíželi.
„Kise Ryōta,“ představil se a mile se usmál.
„To si snad už ze mě někdo utahujete, kde jsem se to octla,“ vyhrkla ze sebe a Ryōta na ni zmateně hleděl „ První Midorima, pak Aomine, před chvílí Kuroko a teď ty…“
Všichni se na ni zmateně podívali.
„Jinak, Tsubasa Monika,“ podala mu ruku a usmála se. Ryōta vypadal, zaraženě, ale pochopil, co tím myslí.
„Za chvíli, budeš znát celou zázračnou generaci osobně,“ dodal.
„Jo, taky mě to napadlo.“

Úsměv ji neopouštěl, příjemně se bavila. Zapomněla, co se stalo mezi ní a Midorimou. Aspoň na chvíli. Pomalu se zvedali k odchodu.
„Chceš doprovodit,“ ozval se za ní Kuroko. Vážně ten kluk, by byl jednička ve strašení.
„Ne zvládnu to,“ odpověděla mile a vzala si svou bundu.
„Ale i tak, raději,“ nenechal se odbýt, zdvořilost se v něm nezapřela.
„Půjdu s vámi, kdyby ti zas selhaly nohy, on by tě domů neodtáhl,“ řekl pobaveně Kagami. Monika převrátila oči v sloup a vyšla z restaurace. Celou cestu se ani jeden na nic neptal, což ji uklidnilo. V tašce se jí ozval mobil. Opět textovka.
„Omlouvám se… Nevím, co to do mě vjelo.“
Monika koukala, na displej mobilu. Midorima.
„On má moje číslo,“ řekla si spíš pro sebe.
„Kdo?“ optal se Kagami, všiml si, že ji ta textovka krapet zneklidnila.
„Ale, Midorima,“ utrousila suše, zas ten pocit v břiše.
„Za co se ti omlouvá?“ Monika zbystřila, otočila se na něj a zamračila se.
„Číst někomu cizímu zprávy to se nedělá, Kagami-kun,“ řekl Kuroko a podíval se na něj taky.
„To je jedno…“
Nechtěli se dál vyptávat, přece jen to byla její věc. To, co se mezi nimi stalo, si vyřeší oni.
„Monika-san, mohl bych mít otázku?“ Monika se podívala na Kuroko a přikývla „Nedalo se přehlédnout, jak jste se, tvářila na zápase. Něco bylo snad špatně?“
Zprvu nechápala, na co se jí ptá, když se nad tím zamyslela. Pochopila, jak to myslel.
„Ne na vaší straně ne, jen mě mrzelo, že ti naši hňupové, neprožívají zápas tak jako váš tým. Víš, já třeba hraju florbal a baví mě, hraji ho strašně ráda, ale to, co jsem viděla, když hráli oni. Občas vážně uvažuji nad tím, proč ten sport vůbec provozují. A to i Aomine, mám pocit, jako by ho to nudilo, a dost mě překvapuje, že tam pokaždé přijde,“ řekla a pokračovala v chůzi, oba se za ní vydali. Už se na nic nevyptávali.

„No už jsme tady. Takže děkuji za doprovod,“ zamávala jim, když mizela ve dveřích paneláku. Oni dva jen přikývli a odešli. Opřela se zády o dveře svého bytu, když došla. Sjela po nich k zemi. Jen, co osaměla opět propadla tomu zvláštnímu pocitu.
„Do háje s tebou Midorimo,“ zavrčela „Tebe mi byl čert dlužný.“
Napustila si vodu do konvice, přinesla si notebook a položila jej na stůl. Zapojila foťák a stáhla všechny fotografie. Jen co lupla konvice s vodou, seděla zas u notebooku s čajem. Prohlížela si fotky a mazala ty, které byly rozmazané.  Zastavila se u fotografie Midorimi. U té, která se jí líbila. Prohlížela si ji hodnou chvíli. Opět se jí vybavila ta chvíle, když ji letmo políbil. Skousla si spodní ret. Cítila se tak slabě. Zaklapla notebook, vběhla do sprchy a pustila na sebe studenou vodu. Potřebovala se zchladit. Opřela se hlavou o kachličky a zhluboka dýchala. Nevěděla, co dělat. Tohle u Aomineho nikdy nepocítila. Ten cit, který v ní teď byl… Byl hřejivý a příjemný. Vylezla ze sprchy, osušila a vešla do svého pokoje. Měla chuť si jednu ubalit. Zakoukat se do jiného, Moniko vzpamatuj se, křičelo, její vnitřní já.
Popadla ze skříňky tílko, přetáhla si ho přes hlavu a plácla sebou do postele. 

4.kapitla <--- ---> 6.kapitola